Rumunsko na supersportu - a prej že to nejde

Den třetí, sobota 10.9.2016

Budíme se dost pozdě a vyrážíme snad kolem jedenácté. Směr na východ po silnici č. 18. Jóóó to enduro by nebylo špatný, ale zas taková hrůza to není. Při pauze zjišťuju, že mi prasknul držák výfuku a že se výfuk z posledního pohupuje na jeho zbytku. No co, to se nějak zas vyřeší.
Tak silnice č. 17, pak č. 17B a hurá směr Bicaz. Tady kolem řeky už je silnice lepší a asfalt občas úplně nový. Ale nenechte se ukolíbat, toto je Rumunsko a za zatáčkou se může vše zas změnit..

Kolem řeky je co chvíli odpočivadlo se zastřešenýma lavičkama a stolem, tak jedno využíváme a hodíme oběd. Dneska nás čeká luxusní domácí dobroučká...instantní čínská polívka. No, lepší než nic.. Tak vytahujem vařič, ešusy a vše potřebné. Jenže nás čeká nemilé zjištění: nevzali jsme ani jeden příbor. Tak si každý hledáme svoji větvičku v příkopu na druhé straně silnice a jde se na to, dobrou chuť!

Po vydatné stravě přidrátovávám výfuk drátem, který jsem vymotal z plotku u cesty a vyrážíme dál. Je to tady pěkný, ale zas nic, bez čeho by se nedalo žít. Přijíždíme pomalu k jezeru Bicaz. Tady už je to samá serpentinka a pořád nahoru dolu. Moc se tady ale letět nedá, protože občas je za zatáčkou tak zvlněná silnice, že se i občas podaří si trošku skočit.

Přehrada na Bicazu plná lidí, tak střílíme pár povinných rychlých fotek-samozřejmě přehrady, nějaká voda na druhé straně, kam čumí z hráze milion lidí, to nás nezajímá :-)

Nacházíme se na nejvýchodnějším místě naší cesty, tak to z Bicazu točíme směrem na západ na Gheorgheni. Projíždíme Bicazskou soutěskou, ve které se mačká další milion lidí, kterej se nevlezl na hráz. Jinak by to tady mohlo být dost pěkný.
Následuje překvapení v podobě silnice č. 12. Jedem si to tady při západu slunce směrem na jih. Provoz téměř nula, plno zatáček a všechny nádherně přehledné. Slunko ani jednou nezasvítí do čuni-no nádhera, doporučuji. Těžko říct, jestli tahle pěkná cesta pokračuje až do Brasova. My totiž pokračujeme v Miercurea Ciuc po 13A směrem na západ. Jak už to tak bývá, nečekaně zapadá slunko, tak se z pěkných horských zatáček a kopečků, v kombinaci s mým zrakem při horší viditelnosti, stává pěknej opruz. Domlouváme se, že najdem nějakej kemp. Kemp nikde, tak je rozhodnuto, že vezmem první hotel. To ovšem taky nehrozí. V prvním stálo ve dvoře snad sto kravaťáků-to pro nás asi nebude. Další vypadal líp. Jenže byl v rekonstrukci či co. Tak to taky neklaplo. Další, na kterej nás odkázali v hotelu předchozím, nenacházíme, protože prostě neexistuje. No a poslední by se měl nacházet v malé vesničce úplně mimo civilizaci. Snědý mladík by mi rád poradil. Jeho engliština excelent. Jestli ho dobře chápu, tak podmínka je, ať ho naložím, že mi ukáže, kde to je. Oči mu nekontrolovatelně loupou po mým svítícím iPhonu v tankvaku. No nic, tudy cesta fakt nepovede. A tak si nakonec ustýláme v pustině v grandhotelu Pole na polňačce u kukuřice. Dobrou noc děti!

Den čtvrtý, neděle 11.9.2016

Konečně nevyspáváme do desíti. Čím to? No protože v poli neprodávali chlast, abysme se zas slili, jak se nám to každej večer daří. Takže tak někdy kolem sedmé vstáváme a vyrážíme. Jako kosa bylo slušná. Super nápad si v letním spacáku lehnout na propíchlou samonafukovačku (samovyfukovačku) bez stanu do vlhké trávy. Jedem směr město Fagaras. V dálce už se rýsuje pohoří Fagaraš-to prostě žeru, jak si tak člověk jede po placce a v dáli se tyčí dvoutisícovky. 

A hurá nahoru. Je bohužel neděle, tak je na Transfagarašské magistrále trošku větší provoz než minule. Konečně oceňuju výkon vytočené šestististovky a pěkně si všechny plechovky směrem nahoru s přehledem podávám. Super. Dá se tady jet docela pila, ač hodně lidí tvrdí, že kvůli vroubkovanému asfaltu to nelze, mně to vyhovuje a konečně slítávám levej poserpuh-pravej si musí ještě chvilku počkat. Nahoře na Fagarašu se ale koná hrozný zklamání. Možná to nebyla úplně hlava na hlavě, ale já bych to tak nazval. Hnus. Střílíme nějaký pěkný fotky a nadávám si sám pro sebe, že už sem nikdy nejedu. Dva roky zpět sme tady byli skoro sami, teď tohle...

Na jižní straně se provoz trošku trhá a i Ivoš se rozhodl, že taky trošku obrousí poserproužky:-) Rumuni zas zapracovali a ač to není ideál, tak co šlo, přeasfaltovali a krásně opravili. Palec nahoru! Pak směrem na Curtea de Arges. Vedro jak sviňa a provoz. Fuj. Pak to ale podle plánu točíme na Ramnicu Valcea a dál na Brezoi.
I v tom největším vedru jezdím vždycky s bundou zapnutou do posledního milimetru na zipu. Najednou však cítím lehtání na prsách.. "jojo, zas nějaké blbá moucha", říkám si. No a ona to sviňa vosa. První vpich jsem asi hlasitě a určitě slušně okomentoval. Začal sem se za jízdy mlátit do žeber a bojoval s ní. Ještě dvě mi dala. Pak jsem to zastavil u krajnice a přes spojku se zařazenou trojkou to zdechnul. Naházel jsem veškerý horní svršky do škarpy a klel.. Snad to sviňa nepřežila..
Konečně na č. 7A. To jsem nečekal. Na to, že tuhle cestu snad nikdo ještě v cestopise nezmínil, tak bych řekl, že luxus a že to stojí za to. Pořádnej dlouhej stoupák plnej serpentin kolem dvou přehrad směrem k přehradě třetí-dněšnímu (snad) cíli naší cesty-Lake Vidra.

Nahoře je po dešti, tak se krotíme. Stavíme na foto na východní straně jezera. Tady už je cesta chvílama horší, na supersport to tady určitě neni. Přidávají se k nám dva místní motorkáři. Jeden na nějakým starším endurku a jeden na HDčku. No, aspoň nejsem jedinej osel, co zvolil špatnou mašinu na tuhle cestu. Projet se to ale nakonec dá v pohodě a tak přijíždíme k rozcestí s Transalpinou, kde jsou nějaký stánky a chatky. Potřebujem ubytování, tak se zkusím zeptat dědy před jednou z chatek. Jasný, Ynglišž nou problém. Ujímá se nás a vede mě na 200 metrů vzdálenou "recepci". Klepe kamsi na kuchyň a domlouvá nám jednu z chatek. Ptám se ho, jestli jako nikdo z vedení neumí anglicky a on na to, že určitě ne. Pak mi zděluje, že to máme za deset éček na noc pro oba a že dalších deset máme dát jemu. No, proč ne.. Jinak bysme se asi nedomluvili.. Tak si těch deset éček za domluvení super ceny za ubytko zaslouží. Dojíždíme teda k chatce a že se ubytujem. A najednou novej chlápek a já na něj jestli mluví anglicky.. No jasný, bez problému plynule. A já za kolik je teda u něj chatka. A on že za deset. Zmr* ulhanej dědek proradnej! Prej že nikdo neumí anglicky!Chatka teda nakonec za desítku. Sice trošku páchne močí, postele jsou nahnutý a hniloba taky udělala svoje, ale spacák to jistí..

Den pátý, pondělí 12.9.2016

Ač jsme si dali včera v hospůdce pěkně do nosa, tak vstáváme včas.. Asi je ten vysokohorskej vzduch fakt zdravější. Vyjíždíme od chatek a na silnici ještě mávám směrem k chatce toho vyčůranýho dědka, co nám prej zajistil ubytování. 

Sjíždímě Transalpinu směrem na sever. Toto jsem nečekal. Nádhernej novej asfalt, ani jedno auto. Jen je to z kopce dolů, což není taková prča, jak kdybysme to jeli obráceně. Navíc je silnice dost mokrá, tak se krotíme. Ale opět chválím. Silnice na jedničku. Až příště budu přejíždět Fagaraš, tak tudy, před Transalpinu.

Povinná zastávka ve městě Alba Lulia a omrknutí pevnosti. Pokud jste tady ještě nebyli, tak doporučuju mrknout, stojí to za to. Jen to vedro v motohadrách je ubíjející a obejít hradby je dost štreka, tak bacha.
Z Alby si to hrnem po sedmičce směrem na Arad. Toto je pěkná chuťka. Kamion za kamionem a naprostá nuda. Přejíždíme čáru do Maďarska a nyní už po dálnici míříme na Szeged. Dnešní plán byl dojet aspoň někam do Maďarska a zítra domů. Jenže nás už nic zajímavýho nečeká, tak pokračujeme dál a domlouváme se, že až nebudem moct, tak někde ulehnem a prospíme se do dalšího dne. A tak uleháme někde za Budapeští na odpočivadle za benzínkou za jedním kamionem. Doklady do vnitřních kapes, zbytek věcí pod mašinu a pokoušíme se schrupnout. Jenže kamion po dvaceti minutách odjíždí a další se snaží zaparkovat, mezitím se kousek do nás postaví další a ne a ne vypnout motor. V tomhle se fakt spát nedá! Po půl hodince odpočinku se teda vydáváme zas na cestu. Už je noc a je řádně chladno, tak nás to probírá a zas se jede o něco líp. Nakonec dojíždíme domů. Je asi jedna hodina v noci a musím uznat, že po 1010 Km mě na tom blbým supersportu fakt už docela bolí zadel a...vlastně absolutně všechno, no fuj.

Závěrem

Cílem téhle menší dovolené bylo si trošku odpočinout, což se nám vlastně ani moc nepodařilo a přijeli jsme ještě unavenější, než jsme odjeli. Ale stálo to opět za to. Kdo tvrdí, že do Rumunska na supersportu se jet nedá, tak se plete. Měl jsem možnost jet ještě na ER5, ale na Ninji to byla výzva a velký množství silnic v né zrovna ideálním stavu bylo ve výsledku kompenzováno stovkama a stovkama krásných zatáček se slušným povrchem. Zdravím Ivoša a dík, že jsi to se mnou zvládnul.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE