Rumunsko… k moři našeho mládí (část první)

Vzhledem k tomu, že je mezi námi spoustu manažerů, ředitelů a jiných vedoucích pracovníků, tak jsem připravil krátké shrnutí, aby nemuseli zdržovat svůj život čtením otravných popisů zážitků úplně neznámých lidí, kteří si myslí, že by to mohlo někoho zaujmout.. takže tedy:

Manažerské shrnutí:

Účastníci zájezdu: 2ks (Filoména, Emper [54, lehce opotřebovaný, po úrazu kolena víc jak 350km denně nejezdící] )
Motocykly: 2 ks (Kawa Versys 1000 a Kawa Versys 650 řečený Poník)
Projeto zemí: 10 ks (CZ, SK, HU, UK,RO, BUL, SRB, CRO, SLO, AUT)
Počet závad: 1ks (prasklé lanko spojky-Poník)
Najetých kilometrů: 2x cca 4.500
Náklady na benzín: Cca 12.000,- (asi teda :-) )
Ostatní náklady: nepočítaně… (v kempu přespáno 2x cena 20-25E , 1x u přátel, zbytek pensiony, ceny od 20 do 65 E)

Takže tady manažeři končí a zaslouženě odcházejí budovat lepší kapitalistické zítřky.

Pokud zde ještě někdo zůstal, pak se můžete pohodlně opřít, někdo i to pivko, že.. , pokud tedy manželka/milenka/manžel/milenec svolí..., vyleští si brejle a vzhůru do toho. Rád bych upozornil, že pokud byste měli pocit, že se vykecávám, pak se vraťte k Manažerskému shrnutí.. bude to pro vaši nervovou soustavu to nejlepší, co pro ni můžete udělat.

Den 0: (1. 7. 2017 .. sobota, vlahý večer, 20:53)

Je první červenec, lásky čas..no to asi ne, že.. :-D ,  tak jinak.. první den prázdnin, televizní obrazovka zuří naplno, zteplalé pivko si těžce razí cestu do hlubin a moje žena Filoména nečekaně zvedá hlavu z mého mužného ramenního pletence a s bezelstným úsměvem se ptá: “Táto, začaly mi prázdniny.. co podniknem..jedem k móři ?“ .. muže činu takovýto dotaz nemůže nikdy zaskočit a proto hbitě odpovídám: “Co se takhle podívat na Ukrajinu a do Rumunska a třeba do Bulharska..k móři samozřejmě ?“ … Filoména dvakrát významně polkne a říká : „Myslíš, že ještě budou letenky ?“ … její vykulené oči již však slyším pouze z dálky, neboť utíkám do garáže hledat všechny ty nesmysly, bez kterých se správný motorkář do pustiny nepustí….

…jj takhle to nějak bylo… :-D .. no dobrá trochu jsem si zapřeháněl…nechtěl jsem vás oblažovat výčtem bezesných nocí plánování, příprav, nabídek ke spolujízdě kamarádům i neznámým lidem v metru…někdo tvrdí, že nemá peníze, někdo nemá motorku, někdo má na cestách úporné zácpy a někdo naopak trpí nezastavitelnými průjmy…proto jezdí kolem komína…no takže to zkraťme, nikomu se nechtělo, půl roku příprav uplynulo a dnem D je:

Den první (2. 7. 2017 za kuropění)

Černošice – Břeclav cca 308 km

Rozloučení probíhá v slzách, to je jasné, ke každému loučení slzy patří a proto nás nemohou zaskočit, natož zviklat… slzí hlavně kocour a rybičky v akváriu, i když u těch je lehce nesnadné rozpoznat, zdali to myslí upřímně, vyplazené jazyky jsme nezaznamenali.

Vyjíždíme, naloženi vším, co jsme v garáži i na půdě našli, Filoméně jsem rozmluvil jen rozkládací dubový stůl, přestože její argumenty byly hodně neprůstřelné… na čem asi tak budeme v té divočině jíst? No… nakonec se zdařilo jí přesvědčit a skáčeme na ta stáda ořů (a poníků) a míříme směrem na benešovskou, míjíme tedy zřejmě Benešov.., ale všechno je tou rychlostí hodně rozmazané, takže si to můžeme jen představovat. Pádíme směrem na Tábor… asi ho objíždíme, žádné vozové hradby jsme nepotkali, takže super..v Soběslavi odbočka na Jindřichův Hradec… někde tam byla tuším i Kardanova Řečice… no nebudu to zdržovat… zastavujeme na obídek v Lesné (asi kousek od Znojma) v pěkné zahradní restauraci a co člověk nechtěl.. ejhle muzeum motocyklů.. hodně vřele návštěvu doporučujeme (ač nejsme placení reklamní agenti), ale řekl bych, že srdce motorkáře zaplesá…mě tedy plesalo.. (tep nezvýšen, tlak v normě).

Pokračujeme na Mikulov a parkujeme u přátel v Břeclavi.. koleno již protestuje .. to je pro mě dost velké omezení.. ale beru Brufen, zalévám pivkem a posléze i slivovičkou .. prý na koleno to nejlepší, říká kamarád. Abychom si ověřili, zda budeme ráno schopni vstát, tak jak jsme si předsevzali, pak s přáteli navštěvujeme místní hospůdku a ochutnáváme chléb náš vezdejší.. já víc, Filoména míň.. máme to tak nastavené.. je dobré mít ženu, která se nesnaží v požívání alkoholických nápojů soutěžit nejen s vámi, ale i se spolustolovníky…

Přátelé nás nechali spát ve své ložnici… dojemné gesto, které jsme opravdu ocenili a asi v jednu v noci jsme zkomatili… ráno jsem vzhůru od půl páté, protože mi po xychtě začala lézt moucha… zřejmě překvapena jiným odérem návštěvníků.. chtěla si to zkrátka užít… no kdo by jí to měl za zlé, že..

Den druhý (3. 7. 2017, asi v půl jedenácté)

Břeclav-Bikercamp Budapešť cca 280 km

Po milé návštěvě okřídleného hmyzu na mém xychtíku v podstatě následovaly jen takové ty běžné činnosti, co normální cestovatelé dělají, jako například shánění držáku na kameru.. čištění zubů atd…klasika, co vám mám vyprávět. Hlavně ty zuby zabraly dost času a tak jsme si prdel začali otlačovat až po desáté.. nicméně jsme před sebou měli lehce nedlouhou etapu a tak jsme si říkali, že nějaké dvě hodiny zpoždění nám nemohou nabourat dobrou náladu, natož půl roku pilovaný time management. Hned za humny Břeclavi se ocitáme v zahraničním zahraničí a cíl je tedy splněn ..zahraniční dovolená je tu a kolegové a kolegyně již mohou závistí skřípat zubama. Pílíme směr Malacky, neboť kde to půjde, pojedeme mimo dálnice..tak zní odsouhlasený plán..a stoupáme do roztomilých kopečků.. prý Bílé Karpaty ( no vida.. Karpaty.. je tedy nutné se táhnout do Rumunska, když už jsme v nich ) ? .. jsem přemluven a kocháme se krásnými, překvapivými serpentinkami. Kolem druhé hodiny přijíždíme do Štúrova a čučíme jak vyvoraní hlodavci na nádhernou stavbu přes řeku (Dunaj, pozn. autora) v Ostřihomi (Esztergom, pozn. autora) .. tzv. Esztergomi bazilika..hoodně vychytaná stavbička úctyhodných rozměrů.. dali jsme obídek, na mostě přes řeku jsme udělali pár fotek a jedeme dál..

Jediné zabukované ubytování na celé cestě bylo právě v Budapešti.. jednalo se o v zajímavou záležitost.. když jsem při pátrání po ubytování někde v Maďarsku narazil na zmínku o BikerCampu a  to přímo uprostřed Budapešti…řekli jsme si .. proč ne.. času máme dost, proč se neprojít po perle na Dunaji.. takže zabukováno a my se blížíme k Budapešti…Začínáme míjet první domy a zastavovat na prvních semaforech.. a na navigaci mi stále svítí údaj.. do cíle 35 kiláčků… říkám si to je nějaká divočina..je půl páté odpoledne..pondělí.. kdo by řekl, že se ocitneme v odpolední špičce :-) .. a 35 km ještě před námi.. wtf ?... no můžu vám říct, že pokud žijete(jako já)..  v představě, že Budapešť je provinční, regionální městečko jehož význam a doprava se značně přeceňuje, budete velmi (nemile) překvapeni :-) ..proplétali jsme se místní špičkou téměř dvě hodiny, semafor na semaforu.. Filoména těsně před infarktem, zejména když se mi podařilo projet jeden na oranžovou a ona za mnou už na červenou a ve vedlejším pruhu policajti :-) .. asi jí zachránila ta blonďatá hříva ..

Kemp uprostřed Budapešti je místo, které založil (prý po špatných zkušenostech v jiných metropolích Evropy s levným ubytkem pro motorkáře) místní šéf maďarského BMW klubu…tragicky zahynulý na naší legendární dálnici.. inu, kde jinde, že..nicméně na nás čekali i po šesté večer.. ubytovali jsme se a velmi rychle jsme prchali do centra..abychom aspoň ty dvě hodinky denního či večerního světla vychutnali krásy metropole.. dostali jsme od majitelky kempu mapku centra, dokonce v češtině, zapomněli jsme jí samozřejmě na pokoji.. a vyrazili na metro.. Maďarština je, jak známo, velmi snadný a zapamatovatelný jazyk..a proto jsme si jen z vrozené zhůvěřilosti přejmenovávali stanice metra např. Népliget – Naplivat , Klinikák – Klikyhák :-) a díky tomu jsme se byli schopni vrátit..Dali jsme večeři v hospůdce u Dunaje, drahou jak v Mišelínu, ale co, peníze budou.. znáte to.. bylo krásně, popošli jsme kolem nějakých starých baráků, po mostě s řetězama ověšeným iráckejma vlajkama..lidí všude jak v Chuchli na dostizích..udělali jsme fotky před těma barákama i na mostě.. našli metro..zasmáli se nad rychlostí a nemilosrdností zavíraných dveří vagónů .. čekali až se ozve „Naplivat“ a za chvíli jsme již chrupali v kempíku (všechny mouchy byly v Břeclavi, takže mi po hubě výjimečně nikdo nelez)

Den třetí (4. 7. 2017, půl devátá)

Bikercamp Budapešť - Vidám Delfin Camp(HUN) cca 325km

http://www.bikerseason.com/cs/routes/59f8aaa47d4a1?x=47.903832388794704&y=20.051498429687506&z=8

Ráno jsme si udělali snídani v kempové venkovní kuchyňce..předcházel tomu slušný rachot, který byl způsoben demolicí sousedního domu, takže takové klasické běžné ráno…

V kuchyňce kempíku (ona to vlastně je vila s několika pronajímanými pokoji a docela velká zahrada s vybavením pro kempovníky, sprchy, hajzlíky a kuchyňka) jsme prohodili pár plynulých vět s asi sedmdesátiletou francouzskou, která do Budapešti přijela na kole z Paříže… prý jede už přes dva měsíce… koukali jsme na ní jako Paroubek na Marťany, protože jsme si tu gigantičnost akce neuměli ani představit, natož pochopit… sama… seschlá jako velbloudí varle, na kole, které asi pamatovalo i dobytí Bastily..no, mazec… takovýhle okamžiky člověka úplně rozsekají, protože si sám sebe v tom věku dovede představit akorát v plenkových kalhotkách s dlouhou slinou na bradě… zpět prý ale jede vlakem.. no aspoň že tak.. :-), to nás uklidnilo. Vzhledem k tomu, že jsme Maďarskem cestovali již několikrát a víme, že maďarský venkov je zajímavý asi tak jako psí trus na sandálu (čest vyjímkám .. pohoří Mátra je opravdu nádherné) ..tak jsme se vydali na druhý konec této země po dálnici. Elektronickou dálniční známku jsme měli v předstihu nenalepenu .. a tak jsme mohli okusit, jaké že to tu mají dálnice… inu.. co byste řekli :-) .. cestou jsme brali benzín a mám dojem, že jsme dali i něco do bříška..Dálnice se jmenuje poeticky M3 a bez lítosti jsme ji opustili u sjezdu na městečko Mátészalka až skoro u UK hranic. Cílem byl další kempík, který se jmenoval Vidám Delfin Camping. Zvolili jsme jej samozřejmě jen proto, že název napovídal setkání s místními divokými delfíny, kteří žijí v řece Tisze. Kemp jsme našli velmi snadno, bylo vcelku volno, za noc chtěli 8tisích HUFů.. (to není nějaký krajový povzdech, ale označení místních dolarů) asi to byla přijatelná cena neb jsem nesmlouval a již se těšil na delfíny. Postavili jsme stan.. nafoukli samonafukovací matrace a hurá na delfíny. Řeka teče opravdu kolem kempu a tak jsme po pár metrech již dychtivě vyhlíželi první vztyčené ploutve a rozesmáté tváře těchto krásných vodních savců. Naše trpělivost bohužel nebyla oceněna kýženým setkáním a odešli jsme od břehu řeky jen s krajním sebezapřením. Ani zaplacená večeře v  turistické restauraci a asistence místní policie, která v Yetíku monitoruje, zda turisté delfíny nerozmazlují paprikovou klobásou nebo langošemi …nepřekryla zcela pocit zklamání. Inu, snad tedy jindy. Prošli jsme se po vesnici, zjistili, že v podstatě každý sloup el.vedení je okupován partou čápů s různým množstvím potomků, ale jinak hodně chudo, pár místních zemních dělců popíjejících pivko u hospůdky..klasika, která je k vidění asi všude (teda skoro :-)  )

 Zaposloucháni do libých zvuků malebné maďarštiny, hlaholící nejen dětskými hlásky blízko vůkol, jsme po nasazení špuntů do uší a polknutí nějakého toho Hypnogenu krásně usnuli.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE