Rumunsko a Bulharsko pro nesmělé

Za necelou hodinu jsem na přechodu, kde se dávám do řeči s klukem, který čeká přede mnou. Česká značka, kterých jsem tu viděla desítky a dost dlouho mi trvalo pochopit, že to nejsou češi, ale Ukrajinci, co v Čechách pracují. Rumunští celníci jsou veselejší kopa než ti ukrajinští, musím s helmou dolů, protože nevěří, že jsem to já kdo je na mé 10let staré pasové fotce. Palce nahorů, úsměvy, i přes pár anglických slov z jejich strany si moc nerozumíme, ale dobrá nálada boří bariery.

Dalším cílem je mi Sapanta, kterou musel vidět snad každý kdo kdy jel do Rumunska. Přechod mezi Ukrajinou a Rumunskem je obrovský, vše je udržované a čisté, tráva posečená, jiný svět. Malovaný hřbitov a kostel v Sapantě nacházím snadno, jen pán ve vchodu mě zaskočí vstupným. Lei nemám, vylovím 50euro, kroucení hlavou. Achjo. Sedám do místní restaurace, kde prý eura berou, ale jak záhy zjišťuju, tak 50euro je moc i tady. Teprve teď si všímám bankomatu naproti kostelu, plácám se do čela. Jak říkám, nebývám z nejbystřejších.

Mířím na malovaný hřbitov a snažím se projít většinu z náhrobků. Nerozumím ani slovu, ale to nevadí. Plná dojmů se balím a při odjezdu zdravím tři německé motorkáře, které jsem potkala už na slovensku. Dalším cílem je klášter v Putně, ale ten už dnes určitě nestihnu. Nemám pevný plán a nechávám na náhodě kam dorazím. Jedu směrem Borsa a Campulung, většinu cesty se střídá stoupání a klesání lesem po skvělých silnicích a je škoda toho nevyužít. Dalších 100-120km, během kterých zažívám přátelské setkání s místní policii uteče jako nic. Smráká se a mě se nechce spát v lese. A taky chci sprchu. Neustále váhám s výběrem pensionu až nakonec volím jeden mimo hlavní trasu. S angličtinou znovu příliš nepochodím, ale kde je vůle, lidé se vždy dohodnou. Vybalím, dám si sprchu, projdu se po okolí a padám do bezvědomí na velké pohodlné posteli.

Ráno potkávám paní domácí, se kterou jsem předešlý večer dohodla ubytování a snídani. Vše je připravené a tlačím do sebe cosi ve stylu full english breakfast. Tolik jídla jsem neměla ani za poslední dva dny dohromady. Balím, platím, nesmím zapomenout udělat ze sebe trubku, když si nedokážu ze štěrku na dvoře vytlačit motorku. Pan domácí ochotně pomůže, rozloučíme se a já pokračuju v krasojízdě. Mezi mnou a Putnou, kam dnes mířím, je úsek z hor a zapadlých údolí a zhruba 200km. Na jednom z vrcholků dělám pár nezbytných fotek a sjíždím serpentýnami do údolí. S klesající výškou klesá i kvalita silnic. Zvolním tempo a až do Lacobeni nejedu víc než 60-70. Jsou tu nádherná bohem zapomenutá místa a já bych nejraději někam píchla motorku a šla na tůru. Doma to nedělám, ale tady bych se zapomněla na týdny. Po více než hodině se napojuju na kvalitní širokou asfaltku(tuším E58), která je po dlouhé době courání se vítanou změnou. Po té až do Campulungu, kde sjíždím na Putnu a když si všimnu čerpačky, vracím se natankovat. Pro jistotu. O kus dál potkávám druhou policejní hlídku v Rumunsku. Tentokrát jen campují.

Se vzdáleností od hlavních silnic klesá doprava na minimum. Občas kamion, osobák, motorky žádné. Nejspíš je brzy. Trasu z Campulungu do Putny doporučuji každému. Spousta stoupavých a klesajících serpentýn a to vše po kvalitním povrchu a pohádkovou krajinou. Posledních kilometry před Putnou míjím koňské povozy a vesnice vypadají, trochu jak z ladovských ilustrací. Kolem silnic spousty mávajících děcek. Chvílema si příjdu jak jednočlenná osvobozenecká armáda. Putna je konečná, dál už nic není. Parkuji na skoro prázdném velkém parkovišti pro turisty a vydávám se na prohlídku monastýru. Probíhá tu rekonstrukce v plném proudu, ale většina je stále přístupná. Projdu, pofotím, pokochám se kvalitním zpracováním prací a pomalu odcházím. Stálo to za zajížďku? Za mě ano. Ještě posvačím na parkovišti, skočím na místní záchod, který je jediné vážně špinavé místo široko daleko a vydávám se zpět. Stejná trasa už není takový vzrůšo, ale stejně si to užiju.

Teď mířím na Bicaz přes Vatra Dornei. Po cestě zastavuji na odpočívadle a poprvé vidím místní vlak. Rezavé monstrum, které má nejlepší léta za sebou. ČD na tom vážně nejsou tak zle. Za chvíli projíždí tři motorkáři opačným směrem: moji oblíbení Němci. Potřetí a bohužel už naposledy. Většina cesty k Bicazskému jezeru je však už fádní. Postupně se zatáhne a prší. Poprvé lezu do nepromoku, ale jakmile se vydrápu na silnici, která obkružuje jezero, mraky jsou ty tam. Je pozdější odpoledne a vynořuje se téma kde spát. Silnice se táhne po vrstevnici a na svahu jen těžko hledá nějaká zapadlá cesta, kterou bych se mohla někam vkrást. Pokračuju a bojuju s tím jak moc tohle improvizování nemám ráda. Objevuje se cedule s obřím nápisem kemping. Bingo! Cesta se postupně kroutí dolů pro prudším svahu, ale stále je slušná a široká. Vyplivne mě na malém náměstí, na místě, které vypadá jako dávno zavřené tržiště. Jsou tu však auta, malý stánek se vším možným, restaurace a rozestavěný hotel. Jdu se optat kde že je tu ten kemping. Dozvídám se, že přespání v „kempu“ je zdarma. Stan si můžu postavit všude kde chci kde roste tráva. Ok, s nadšením se vydávám zpět „tam kde jsem po cestě viděla trávu“ a dochází mi jaká výzva mě čeká. Kolem cesty po které jsem přijela jsou chatky a mezi nimi je krásný zelený trávníček. Vše je ovšem v prudkém svahu. Eh. Chvilku se zmateně potloukám kolem, ale nakonec nacházím slušné místo blízko cesty, tak abych měla motorku blízko stanu. Po rozbití základního tábora se vydávám dolů do restaurace a úspěšný den završím pravým rumunským mititei a místním vínem a přitom se kochám výhledem na hráz. V příjemném rozpoložení a za tmy se ulehám do stanu a pokouším se usnout. Během chvíle mám srce až v krku. Všude kolem šustí listí, slyším funění, za chvíli vytí. Smečky toulavých psů. Bomba. Do pár minut však odtáhnou, ale i tak mi trvá usnout.

Nový den přináší modré nebe a příjemně vlahý vzduch. O kus níže stojící domeček skrývá koupelny. A dokonce je tu sprcha s teplou vodou! Fantazie. Provádím drobnou očistu, zachraňuju pavouka z umyvadla, navlíkám se do motorkářského a po pár mandatorních fotkách se loučím s místem. A místo se mnou. Při odjezdu vidím zadní stranu uvítacího baneru na kterém je Drum Bun!, které uvidím ještě mnohokrát. Dnes bych se ráda dostala někam pod Brašov skrze Bicazskou soutězku. V Bicazu potkávám Brity na KTMkách a cítím, že jsem na správném kurzu. Údolí se postupně zužuje, vzduch chladne, přes intenzivní dopolední slunce se ochlazuje a přichází výraznější stoupání. Přestávám vnímat čas a plně se nořím do cestovního rauše, ze kterého vypadávám až když se vyloupnu na druhé straně průsmyku. Pomáhá i obří srnec, který vyskakuje zhruba 40-50metrů přede mnou ze zalesněného svahu po mé pravici. Polevuju na plynu a uvědomuju si, jakou mám kliku, že tohle je první zvíře na silnici, co jsem tu potkala. Z Gheorgheni jedu už jen na jih, s pocitem, že jsem zabloudila do nehostiných končin, kde nic neroste a i slunce se schovalo za vysoko stojící mraky. Cesta až do Brašova se mi skládá z mnoha nudných a nehostiných pánví, občas dochucená skutečně chudými vesnicemi. S blížícím se Brašovem se situace lepší, stejně tak roste i provoz na silnicích. Je to především transit, kamiony s dřevem a stavebním materiálem. Brašov projíždím, snad by tu i bylo něco na podívání, ale nejsem nadšenec courání po městech a navíc se mi nikde nechce dlouho opouštět motorku. Je kolem poledne a cítím se plná energie, dám to do Busteni a dál se uvidí. Za Brašovem začíná stoupání a chlad. Mnohem větší chlad než jsem čekala. Začíná mrholit, doprava houstne. Poprvé se kodrcám štrůdlem aut a nedá se předjet. Dlouho váhám, že zastavím a nabalím se, ale dřív než se rozhodnu, stoupání se mění v klesání a lenost vítězí. Busteni je za rohem. Doslova.

Zatímco v průsmyku mohlo být snad 6-7 stupňů, v Busteni je léto. Chvíli bloudím kolem, nevím přesně co chci. Nacházím směrovku k monastýru, o kterém jsem ani nevěděla, že tu je a tak se rozhoduju ho navštívit. Cesta nejdřív působí jako nesprávná, ale na konci mě odměňuje impozantní pohled na Caraiman. Schazuju bundu a termotriko, tlačím do sebe něco ze zásob a jdu okounět. Uvnitř se nefotí, místo je poutní a i charakter suvenýrů tomu napovídá. V altánku prohlížím kresby a vzkazy od dětí. Vše nabité pobožnou tematikou. Trochu mi přeběhne mráz po zádech a zdekuju se. Jsem zpět na parkovišti a tak trochu zoufalá. Chtěla bych se dostat do místních hor. Nějak. Nevím jak a nevím jestli to vůbec jde na motorce. Měla by tu být lanovka, ale nevím jak a kudy k ní. Vyrážím hledat nějaké informační centrum. Pošetilá myšlenka. Nicméně mě bloudění dostává až před jeden z místních hotelů, v momentě, kdy už začínám být rezignovaná. Zastavuju nedaleko parkoviště a bojuju s nerozhodností. Někdo na mě mluví, reaguju anglicky, rozpoznávám anglickou odpověď a za chvíli jsem v hovoru s mítním klukem, který mi říká, že tady nemůžu stát a že jestli chci poradit. Zajíždím na parkoviště a nechávám rozehrát situaci. Ptá se kam mířím, říkám, že chci vidět místní hory a Babele(kamenné útvary). Ukazuje za sebe na Terrano a říká, že mě ta zaveze. Dochází mi, že vozí turisty do hor a ukazuje jim místní atrakce. Několikaminutový hovor se točí kolem ceny a i toho, že tu nemůžu nechat motorku. Směje se a ptá se, jestli jsem tu poprvé. (Je to tak zřejmé?) Nekrade se tu, je to turistické středisko, zní jeho odpověď. Nechám se zlomit a za deset minut sedíme v Terranu a míříme z města do hor po lesních cestách. Zprvu asfalt, později štěrk. Mezitím, jak ubíhá krajina se pokoušíme navázat rozhovor. Chvíli to z mé strany vázne, ale postupně se dozvídám, že můj průvodce je Mihai, je mu 25  a auto – jedno z několika – patří jeho šéfovi. On každý den jezdí do hor a vozí turisty. Občas zastavujeme, aby mi ukázal kde co je. Postupně mi ukáže vodní nádrž v horách, kde neodolám a po tom, co Mihai obstará ručník se koupu. Ne, nevzala jsem si plavky, ale ani jednomu z nás to nevadí. Ani krávě na břehu. Voda trochu chladnější, ale osvěží. Mihai mi postupně ukáže místní jeskyni, dobře ukrytý monastýr i Bábele(byť jen z dálky), které jsem chtěla vidět původně a které mi Mihai rozmluvil(„Každý to chce vidět, ale věř, jsou tu zajímavější věci“). Je tu v horách vodopád, ale jede se k němu velkou zajížďkou, nicméně můžeme k němu pěšky, zní návrh. Zmiňuje, že to zabere tak 3/4hodiny. Jen tam, jak jsem se postupně vyvedla z omylu. Lehce prší, jdeme po úzké cestičce v hlubokém údolí. Jde na mě únava, ale zatím je to dobré. Konečně přicházíme na cestu a za pár minut nacházíme vodopád. Mihai mě fotí, protože jsem nechala foťák v autě a vracíme se. Smráká se a na přetřes se – znovu – dostává téma medvědů. Mihai připomíná, že musíme přidat, že tu v noci není bezpečno. Jednou dvakrát za rok se stane, že tu mědvěd někoho zabije. To mi na klidu nepřidá a necelá hodina návratu se mi stává očistcem. Nohy bolí, nemůžu, zatímco Mihai se zdá být svěží. Ždímu ze sebe poslední energii a nakonec se dostáváme k autu. Cestou zpět do města se dostávám ze svého vyčerpání a s pomocí Mihaie řeším kde dnes spát. Doveze mě zpět k motorce, kterou vážně nikdo nesebral. Nabalím mulu a nechávám se navést k malému pensionu. Vítáme se s majitelem, vyřešíme cenu a placení. Mihai navrhuje někam zajít, ale nakonec jsem ráda, že se osprchuju a upadám do komatu.

Probuzení po včerejší tůře je bezbolestné. Vzduch je příjemně vlhký po noční bouřce. Pobalím se a vychutnám scenerii před pensionem. Jsem jen pár kilometrů od hradu Peleš a když už jsem tu dám tomu šanci. I když dovnitř mě nedostanou. Za chvíli jsem kousek od něho, určitě. Někde to tady musí být! Po chvíli bloudění parkuju, poptávám příjemného sekuriťáka a za pár minut konečně nacházím Peleš. Je sice na svahu, ale všude kolem stromy. To musel být kumšt to nafotit tak, že to vypadá jak na holé stráni. Potloukám se, fotím, obdivuju vyřezávané části hradu, potkávám spoustu Japonců a za chvíli můj zájem opadá. Ne, to není pro mě. Obejdu místní stánky. Dečky, vyřezávané obrázky, pohledy.. nic z toho mě moc neoslovuje. Mířím zhruba směr Ploješť, kterou ale zdaleka objíždím a dvě nebo tři hodiny přojíždím divočinu s občasnou vesnicí, abych navštívila bahenní sopky severně od Buzau. Cesta vede většinou kolem téměř suchých koryt a bujnou zelení. Na Rumunsku mě fascinuje, jak rozličná je tu krajina. Už po cestě na Ploješť mám dojem, že jsem v jiné zemi. Sucho, odlišná flora, nikde ani kopeček. A ani mráček. A pekelné horko.

S blížícími se sopkami mám pocit, že se blížím kraji světa. Zeleň mizí, je sucho, kopečky vypadají jak vysoké náspy štěrku a krajina připomíná prerii. Nejraději bych zaparkovala ve stínu, ale ten tu zkrátka nikde není. Platím vstup a mířím hned doprostřed toho mazlavého zázraku. Skutečně jak měsíční krajina. Po očku sleduju dva kluky co se tu rozhodli nafotit sličnou modelku, pak se jdu projít po krajích, kde z prasklin vznikly malé kaňony a kam se na výšku schová dospělý člověk. Po půl hodině už to vzdávám, je tu horko a být v pohybu je přeci jen lepší. Zpět se vydávám špatnou cestou díky navigaci. Nejdřív štěrk, pak velké a větší kameny a když už stojím ve stupačkách a mířím do blízkého kopce, za kterým nemám tušení co je, raději se otáčím a jedu zpět kudy jsem přijela. Dál chci jen na Brailu a do Tulcei. Už z mapy to nevypadá na příliš zajímavá místa, jedu tam spíš ze zvědavosti. Po cestě, během zastávek, zjišťuju, že to BMW, které se po 80tisících teprve zajíždí a nežere olej(jak někteří tvrdí...) sežralo od začátku cesty skoro všechno mezi ryskama. Mám určitou pochybnost, že tu někde koupím Denicol 20w50 a začínám pociťovat paniku. Na jedné z vetších čerpaček zastavuju a po natankování zevluju u stojanu s oleji. Přichází obsluha a společně zjišťujeme, jak si nerozumíme. Je to legrace, míchám angličtinu s češtinou a bavím se u toho. Mudrujeme nad specifikacema a uzavírám to tím, že flaška co držím v ruce bude dobrá. Musí, říkám pro sebe. Platím, dolívám ½ obsahu a svět je rázem o kus veselejší. Příští cca dvě hodiny do Brailly jsou to nejnudnější co jsem kdy zažila. Z jedné vesnice je vidět do druhé, která může být snad 6 nebo7 kilometrů daleko. Mezi tím jsou jen pole a zbytky betonového zavlažovacího systému. Celý obraz působí jak když jste kdesi uprostřed ničeho. Braila působí exotičtěji než všechna předchozí města. Stromy, domy, lidé, vše působí víc jako blízký východ, ale možná je to jen dojem. S pomocí navigace nacházím terminál pro přeplutí na druhou stranu Dunaje. Pokouším se doptat jestli jsem tu správně, když chci na druhou stranu. Trajekt u kterého stojím má být ten správný. Teprve až vyjedu po nájezdu, dozvídám se od posádky, že trajekt pro osobní dopravu je o kus dál. Otáčím, dojíždím na správné místo, platím asi 15lei a za chvíli jsem na palubě. Tady potkávám v rychlém sledu několik Rumunů, kteří si chtějí povídat. Jeden co se vrátil z Kanady a žije tu pár let, druhý je mladší kluk s přítelkyní, možná v mém věku, bavíme se o situaci v Rumunsku a čiší z něj trochu beznaděj. Chvíli se bavíme o motorkách a po přistání na duhém břehu se loučíme. Na břehu dělám pár fotek a vyrážím vstříc nepoznanému.

Druhý břeh na východ od Braily je chudý, působí jako slum. Dost možná za to může absence mostu přes Dunaj. Vyrážím odsud podél jednoho z ramen Dunaje, občas zastavím a fotím. Krajina působí uhlazeně, ale hole. Slunce ztrácí na intenzitě a začínám osnovat plán na to kde zase přespat. Zatím je čas a tak se nechávám unášet po silnici k Tulceii, ale sleduju vedlejší cesty vedoucí většinou k okolním farmám. V dálce vidím větrné elektrárny a napadá mě, že bych to mohla zkusit poblíž nich. Jen pár kilometrů před Tulceou zahýbám na polňačku k vrtulím. Po pár minutách po prašné polňačce jsem u vrtule a hrubý štěrk mě ani trochu nesvádí k přespání. Vracím se a z té sítě cest volím jinou. Přední kolo náhle volí jiný směr než zadní a já po pár kotrmelcích sedím ve slunečnicovém poli a dívám se na německý ingot provádějící parakotoul s finišem kousek od mých nohou. Cítím se jak po probuzení ze sna. Zvedám se, vypínám ještě běžící motor a obhlížím škody. Stovky kousků plexi všude kolem, ulomené zrcátko, blinkry také. Schytal to i držák lampy. Za chvíli začínám přemýšlet jestli něco není mě, ale všechno zdá se funguje. Začínám si nadávat a proklínat to, že jsem nepřezula hladké tourancky na něco hrubého. Čeká mě dostat skoro 300kilo motorky z pole zpět na cestu a nebude to legrace. Zvedám ji, otáčím a snažím se vyhrabat přes víc než 20cm vysokou brázdu, která mě dělí od cesty. Hladká guma nezabírá a po pár minutách to vzdávám a cloumám ji zpět do pole. Daří se mi ji otočit podélně s brázdou, na které teď leží a opírá se padákem. Už ji jen znovu zvednout z brázdy a někudy vyjet z pole. Začínám však cítit vyčerpání a kapku zoufalství. Do háje, musím! Zvedám ji, startuju a mířím přes hluboké brázdy víc než sto metrů na jiný kraj, kde se snadno napojím na cestu. Vracím se pro zbytky, sbírám plexi a vše co bych mohla postrádat. Nejvíc času trávím hledáním šroubu od zrcátka, ale se zapadajícím sluncem ho kdesi v hlíně opouštím. Vracím se a znovu obhlížím škody. Vytahuju nářadí, oblepuju blinkry páskou, snažím se ladit světlo, ale vypadá to bídně. Z dáli slyším pastevecké psy, kterým nejdřív jim nevěnuju pozornost, ale pak mi dojde, že štěkají na mě. Kruci, to není dobrý. Myšlenky na přespání jsou ty tam. Balím tak rychle jak to jde a cítím trable. Ze psů strach nemám, ale mám strach z toho, že mě někdo zahluší za zrasované pole. Vypadá to po mě jako po bitvě stáda divočáků. Psi jsou už blízko, jen stovku metrů, ne víc. Za nimi vidím někoho místního. Je to tady. Cítím adrenalin v krvi a jsem připravená na všechno. Z majitele se vyklube místní pastevec. Příjemný chlapík co vypadá jako přerostlé dítě. Klidní psi a snaží se pochopit co se děje. Se ztrápeným úsměvem mu vysvětluju, jak jsem blbá, že jsem skončila v poli a je mi jedno, že mi nerozumí. Vypadá, že by mi i pomohl, kdyby věděl jak. Naznačuju zda se tu dá přespat, ale podle výrazu to není dobrý nápad. Ok. Balím, loučím se a jedu do Tulcei. Je šero a lampa svítí do nebe a i maličko dopředu, projíždějící auto na mě bliká. Já vím! Kruci. Do Tulcei přijíždím v závěsu za místním a jen na obrysovky. Je tma a zastavuju na místní čerpačce u kamenné zídky, kde doufám nikomu nebudu překážet. Rozbaluju provizorní servis a dávám se do rozborky předku, abych vyřešila alespoň tu lampu, která svítí kamkoliv jen ne na silnici. Moc toho co by mi pomohlo nemám, imbusy, origo nářadí, pásky. Jak by bodlo kladivo...  Na pumpě trávím víc než tři hodiny, během kterých si mě naprosto nikdo nevšimne. Nejspíš bych tu mohla dělat generálku a každýmu by to bylo fuk a přitom je Tulcea vlastně naprosto běžné město, kde je čilý noční provoz. Jsem zničená, ale cítím, že to musím dodělat teď a tady. Daří se mi trochu rovnat lešení a dostat světlo to rozumné polohy. Stavěcí šroub v zadu lampy je libově ulomený a není šance to tu ničím nahradit. Kolem jedenácté večer mám hotovo. Otírám ruce, balím a přemýšlím kde přespat. Na začátku byl Lidl a kus za ním plácek, který po chvíli nacházím. Je tu dost hrubý štěrk a kola se do něj nepříjemně boří. Nejsem tu sama. Je tu cosi jako vozová hradba čtyř aut. Dodávka a osobní. Parkuju o pár metrů dál a z vysokého porostu, kterým je štěrk ohraničený slyším zuřivě štěkat psa. Moje reakce je ještě zuřivější a po vypnutí motoru pes utichá. Vydechnu si, rozbalím karimatku, spacák, odházím hromádku ohlodaných kostí. Spát vedle motorky na bočním stojánku na štěrku mi nepřipadá jako zrovna nejchytřejší nápad, tak se posouvám za zadní kolo. Zasouvám se do spacáku a snažím se uklidnit. V ten moment se probouzí mí noví sousedé, ze kterých se vyklubali kočovní cikáni. No sláva, to je myslím to co mi ještě scházelo. Usmívají se a já doufám, že se ještě ráno probudím. Nemám sílu se balit a jet jinam a naznačuju, že bych chtěla spát. Na štěrku to nebude nejpohodlnější, ale co už. Je krásná hvězdná noc, dívám se na hvězdy skrze elektrické vedení a jen několik metrů ode mě, kdesi ve tmě, slyším kňučet štěňata zdivočelého psa. To je edvenčr!

Ráno se cítím vcelku fit. Záda trochu bolí ze štěrku a všechno ostatní bolí jako po maratonu po večerním souboji s ingotem, ale pocit, že žiju a že vše funguje mě nabíjí optimismem. Poznávám se se svými sousedy. Hlava rodiny obdivuje německý dvouválec a i přesto, že nevládneme společným jazykem, rozumíme si. Skoro když už věřím, že bych tu s nimi mohla chvíli pobýt a přátelit se, jedna ze starších cikánek ukáže na břicho a natáhne ruku. Konečná. Tvářím se omluvně, jsem taky chudák, podívejte. Balím a opouštím myšlenku jít nakoupit do nedalekého Lidlu. Projíždím ranní Tulceu a nacházím Kaufland. Bohové jsou při mě. Nakupuju ovoce, slaninu, vodu, pečivo a vodu. Tlačím to do sebe a zapíjím božsky chutnající vodou. S dobrou náladou s trpkým podtextem ze včerejšího failu se vydávám dál. Během včerejšího slepování motorky na pumpě jsem měla spoustu času popřemýšlet co dál. Kdesi mezi slunečnicema jsem měla jasno: konečná, vracím se. Postupně jsem se uklidnila a dospěla k tomu, že je to škoda. I když už jsem začala počítat s tím, jak to pro mě bude drahé, litovala bych, kdybych to teď otočila. Bavorák teď vypadá trochu víc jak ze Šíleného Maxe, ale jede, brzdí, dokonce i svítí, byť trochu dál než by měl. Vše ostatní je dobré a na moje pocuchané ego to nejezdí. Mířím na jih, dnes bych se mohla dostat do Bulharska. Krajina je nudná, větrná, kolem jen samá pole a větrníky. Postrádám plexi a upadám do melancholie. Proč jsem vůbec ksakru jedu?

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE