sumoto_leden



Rumunsko a Bulharsko pro nesmělé

Trochu delší čtení, ale doufám, že občas úsměvné čtení o tom, jak také cestují osamělé a nepříliš větrem ošlehané motorkářky.

Kapitoly článku

Zase jedno nudné Rumunsko, kterých už tu bylo mraky, řeknete si. Sama jsem si krátce po téhle dovolené říkala, že tohle je něco o čem bych moc psát neměla, protože to nebylo vlastně extra zajímavé, obsahuje to nějaká selhání se kterýma nikdo příliš nechceme svěřovat a celkově to není nikterak objevné ve srovnání s jinými cestopisy. Postupně se však našlo pár lidí, kteří mi buď dodali odvahu, nebo jsem cítila, že oni sami by mohli trochu té kuráže k cestování za hranice načerpat. „Ok, tak já neco zkusím sepsat“ zní má odpověď.

Je začátek Června, v práci mám zarezervovanou dovolenou a já ještě ani pořádně nevím kam že to vlastně jedu.  Nápady jsou, ale obvykle si žádají víc času a obvykle víc peněz. Znáte to. Minulý rok jsem poprvé okusila pohostinnost Balkánu a tak nakonec volím Rumunsko a Bulharsko. K tomu si plánuju pár set kilometrů po Řecku, protože... proč ne?

Pár dní sedím po večerech nad mapou, kreslím čáry a podél čáry hledám co by se dalo kolem vidět. Jsem děsný plánovač, ale nakonec něco sesmolím. To vše s pochybnostmi jestli jsem schopná vůbec kdy dát do kupy funkční plán, držet se ho a především si to užít. Další rozhodnutí je jet solo nebo někoho zkusit najít? Stejně jak jsem zoufalá v plánování, stejně tak jsem zoufalá v hledání parťáka a volím cestu solo. Pochybností mám fůru, ale dala jsem solo Norsko, dám i divoký Východ.

Balení je vlastně rychlovka. Namontovat fungl nové kufry, napchat oblečením, nářadím, spacák, stan, jídlo na den nebo dva, zbytek vezmu po cestě. Ještě něco? Asi vše. Klíčový je hřeben(nojo, ženský...), doklady a peníze.

Vyrážím směr Slovensko s Pavlem a Michalem, kteří se mi nabídli jako doprovod, než se však pořádně rozkoukám, odpojují se a jsem v tom sama. Za chvilí jsem na hranicích, měním pár euro a mířím pod Velké Tatry, kde jsem byla naposledy před víc jak dvaceti lety, ještě jako děcko. Nepamatuju si skoro nic a vůbec to nevadí. S blížícími se horami mizí domy a kolem jsou hlavně lesy a travnaté kopce. Silnice se spoustou zatáček a v protisměru skupiny barevných kapot, zvolila jsem dobře. Postupně stoupám, silnice je hrubší, ale kvalitní. Po levé jsou mohutné horské svahy a po pravé se rýsuje krásný výhled do údolí. Užívám si to a jsem ráda, že část mozku, co se zaobírá starostmi je v limbu. S horskými středisky vystřídají barevné silničky hlavně modely z katalogů BMW posledních let a občas nějaké cruisery.  Mozek mi běží na volnoběh a jen sleduji ubíhající krajinu. Mířím po severu Slovenska na Svídník kde se poslední kilometry stávají zoufale pomalými. Rozkopané silnice, kyvadlová doprava, interval semaforů dlouhý jak týden před výplatou a k tomu nesnesitelné odpolední horko. Ve Svídníku zastavuju kousek od vojenského musea a dávám se do kupy. Příjemné překvapení, že museum je v neděli v pět odpoledne stále otevřené. Zběžně ho procházím, nasaju atmosféru, popovídám si s klukem na recepci o tom jaký je tu život a nechám si poradit kam se tu mám ještě podívat. O žádném blízkém kempu neví. Nevadí, uvidí se na co narazím. Venku obejdu roztroušenou bojovou techniku, pár fotek u pomníku, natankovat a ještě najít zbylé okolní památníky. Moc tomu nedávám a tak jediné co nacházím je pár rezavých tanků po okolních polích a známý pomníček s Tigerem a T-34 v obležení poláků. Vsadila bych se, že hrajou World of Tanks. I to málo je pro mě zážitek a s pocitem satisfakce se vydávám směrem Slovensko-Ukrajinskou hranici. Hledám kemp. Navigace mě třikrát navádí na cosi co má nejlepší léta za sebou. V Michalovcích kupuju zásoby a ubírám na tempu, abych konečně našla klidné místo na spaní. Kus od místní vodní nádrže nacházím krásné místo na přespání v maličké mezi. Nejsem sama, kolem prochází maminka s dvěma dcerama a přes počáteční ostych nás obou se dáváme do řeči. Ptá se kam jedu, líbí se jí motorka, prý by také jednou chtěla jezdit, ale je sama s dcerama  a nejsou prostředky. Nabízí mi přespání, zdráhám se, pak přijímám, ale nakonec se vrací a moc se omlouvá, že se jedna z dcer bojí. Chápu ji, přesto děkuju a loučíme se. Schovávám motorku do keřů, rozbaluju svůj malý hotel ve vyschlé traktorové brázdě a užívám si tu romantiku letního teplého večera.

 Ráno vyrážím poslední kilometry k hranici a teprve vnímám to, že se blíží cizí země. Poslední kilometry se prodírám mezi kamiony, ranní mlhou a po vyfrézovaných silnicích. Na celnici stavím ve špatném pruhu a dostávám zprvu podivnou otázku, zda mám diplomatický pas. Ok, nejsem z nejbystřejších. Potlačím ji do správné fronty čítající tři auta a čekám. Po půlhodině kdy se neděje vůbec nic, snad krom vaření kávy, se konečně postupně vytrousíme k Ukrajinské hranici, kde znovu způsobuju faux pass. Tentokrát to má trochu jiný náboj, když jsou kolem maskáče a samopaly a ani slovo textu, ze kterého bych něco vyčetla. Když nevím, dělám hloupou, to vždy zabere. Čekám, ani nevím na co, když konečně dostanu pas a chci jet, seřve mě chlápek z následující budky: ještě celní kontrola! No jistě. Zajímá se proč jedu na Ukrajinu, ale je mu fuk co mám v kufrech. Napíše si pár smsek, nadatlí údaje z pasu do počítače a konečně jsem volná.

Za celnicí koupím hřivny, aniž bych měla ponětí jak moc peněz tím vlastně získávám, ale po prvním tankování mi dochází, že to nebude vůbec zlé. Putuju směr Užhorod a Mukačevo a plnými doušky nasávám poprvé atmosféru Ukrajiny. Neudržovaná krajina, silnice nejsou tak rozbité jak jsem čekala, náklaďáky co podle vůně nejspíš jezdí na asfalt a samé konstrasty. Města a vesnice co se za posledních 50let zřejmě příliš nezměnily, zanedbaná infrastruktura a mezitím vším nová auta a lidé jako kdekoliv jinde na západ odsud. Po zhruba sto kilometrech to vzdává držák navigace, sbohem brachu. Na krajnici se to pokouším lepit tak, abych aspoň něco viděla a rozjímám nad tím, zda cena motonavigací nakonec není trochu oprávněná. Blíží se Mukačevo a z dálky mě zaujme místní hrad(později zjišťuji, že je to hrad Palanok). Nebo spíš kopec na kterém je, protože to je jediná hrudka vystupující z monotonní roviny. Stáčím to k němu, vyjedu nahoru, obejdu, nafotím a mizím pryč. Architektura mě baví z venku, vnitřky mě obvykle k smrti nudí. Cestou zpět do svého směru se prodírám městěm a nebýt nových aut, cítila bych se v úzkých ulicích a na do zrcadla ohlazených kostkách jak v příběhu z historických knih.

Znovu projíždím lány polí, sem tam les, občas vesnice, kde před každým třetím domem je stoleček s plody z místních zahrádek. Hlad nemám, nezastavuju až do momentu, kdy mě za serpentýnkou klesající do vesnice zastavuje policajt. Po tom všem co jsem slyšela a četla o místní policii jsem plná očekávání. Radar nevidím, ale rychleji jsem určitě jela. Hlavou mi proběhne: „drž se zkrátka, nejsi doma, jsi jen host“. Vyklápím helmu, zdravím a dáváme se do hovoru. Policajt je menší kulatý usměvavý chlapík, ptá se kam jedu a jestli se mi tu líbí. Jedu na Koločavu a kdybych tu měla práci, hned bych se přestěhovala, zní moje bezelstně upřímná odpověď s úsměvem od ucha k uchu. Chvilku prohlíží mě a motorku, popřeje šťastnou cestu zamávám a pokračuju. Dodnes přemýšlím, jestli jsem prošla sítem proto, že ani z blízka nevypadám jako německý turista, nebo se jen nudil a byl zvědavý. Tak či onak, bod pro mě.

Blíží se odbočka z hlavní trasy a já se těším, že konečně uvidím trochu víc než jen pole. Za cíl mám Koločavu a místní museum. Zbývá 40km, během kterých se nejdřív pozvolna, postupně rychleji mění slušný asfalt v měsíční krajinu. Doslova. Rezignuju na objíždění děr,  stavím se do stupaček a na mysl se mi vkrádá pochybnost o trase, kterou jsem si zvolila. Když míjím hráz, končí zbytky asfaltu a je tu už jen kamení, které se ukazuje sjízdnější než kráterové pole, které mám za sebou.

Museum v Koločavě nenacházím. Moje špatné plánování se ukazuje ve své nahotě a jsem líná se poptat. Zadostiučinění je mi to, že jsem se sem dohrkala a to, že jsem neviděla museum je mi vlastně jedno. Zpět k Rumunské hranici se chci vrátit jinou trasou: Chorna-Krasna-Dubove-... nicméně znovu narážím na svou nepřipravenost. První kopce na výjezdu z Koločavy mají větší stoupání a kameny po kterých stoupám jsou veké skoro jako moje pěst. První kopec vyjíždím, u druhého s větším stoupáním se už srabsky otáčím, protože vlastně vůbec nevím co mám čekat za chvíli. Cestu zpět po stejné cestě tak vnímám jako balzám, co na tom, že tak mizerně u nás nevypadá ani polňačka. Otrkávám se a zpět na hlavní silnici vedoucí k Rumunské hranici jsem zhruba za půlku času než co jsem jela v opačném směru. Po cestě ještě tankuju, nechávám pumpaře, aby mi natankoval a jako se stane ještě mnohokrát po zbytek cesty, přelívá nádrž tak, že benzín teče přepadem. Nasazuju ztrápený úsměv, rozloučím se a těším se na Rumunsko.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (101x):
Motokatalog.cz


TOPlist