reline_unor



Rumunsko

Ještě týden před odjezdem jsem byl nervózní z toho, že jsme jen tři. Tomáš s TDM 850, Renča na XJ600 a já s Afrikou. Přece jen by se mi líbilo, kdyby nás jelo víc. Pět dnů před odjezdem mi kamarát Jožo poslal SMS s manuálem, ako v Rumunsku reagovať na túlajůcich sa psov na cestě a přidal kontakt na kamaráda Luba s TDM 850, který by s námi jel. A den před odjezdem ještě potvrdil svoji účast Radek na GPZ 500.

Kapitoly článku

31. červenec 2003


Severomoravská část výpravy si dává zcuka v šest večer na přechodě Makov. Když přijíždíme s Renčou k čáře, tak Tomáš s Radkem jsou už málem u celníků a za nimi je snad 300 metrová kolona aut. Hrneme se s Renčou dopředu a zapichujeme to u kluků. To se evidentně nelíbí karviňákovi v Laguně, před kterého jsme najeli. Celníci nás v klidu odbavili a když došla řada na něj, tak si začal na nás stěžovat. Evidentně tím celníkovi znechutil večer a tak ho raději důkladně zkontroloval i s rodinkou. Naše sestava ještě mění peníze a pak už přes makovské zákruty, Povážskou a Fačkovské sedlo míříme do Bojnic. Končíme v kempu a já jdu vyjednat chatku. Slečna na recepci mi nabízí chatku pro 6 lidí za 1000 Sk, což se všem líbí tak ji bereme. Když mi potom sdělí, že ještě musíme zaplatit za motorky, něco obci a něco ještě nevím komu, tak se cena vyšplhá na 1300 Sk. Ale spalo se nám tam i tak dobře.

1. srpna 2003


Vstáváme před sedmou, užíváme si sprchu a jsme smířeni, že ji dalších pár dní nebudeme potřebovat. Všichni si vezeme bandasky na vodu, takže je plníme slovenskou, pitnou. Po snídani vyrážíme směrem na Zvolen, kde se prvně setkáváme s Lubem z Partizánského. Kompletní seskupení pak pokračuje na Rimavskou Sobotu a zastavujeme na pumpě v obci Tornaľa. Poprvé máme pocit, že jsme v Rumunsku. To ještě netušíme jak jsme se mýlili. Z odrbaných Žigulíků na nás zírají spoluobčané snědé pleti, hovoří pro nás nesrozumitelnou řečí. Přesto odjíždíme do blízké restaurace na dobrý a levný oběd.
Na Slovensko-maďarských hranicích se nás vyptává celník kam máme namířeno. Když řekneme, že do Rumunska, tak se málem chytá za hlavu a že co nás tam táhne? Pak už pokračujeme maďarskou rovinou, po uhlazených cestách směrem na Miškolc. Tam bloudím při hledání odbočky na Mád a proto raději ještě pokračuji na Debrecin, ale hledám odbočku na Nyíregyházu. Ale ani tu nejsem schopný najít, takže volím podle mapy nejkratší cestu. Opouštíme tedy hlavní tahy, které jsou v bezvadném stavu a proto také zoufale přecpané a míříme z vesnice do vesnice po sice prázdných cestách, ale hrbolatých, boulovitých, mezi loukami a poli. Za následek to má, že Radek tratí matici ze zpětného zrcátka, ale jako příprava na Rumunsko to bylo fajn.

Ve městě Nyíregyháza mi zase chvíli trvá, než najdu výjezd, ale daří se a pokračujeme na Nyírbátor a Mátészalku. Cestou na nás mávají z okolních lesíků děvčata čekající na toho svého zákazníka. Přesto, že dnešní maďarské vesnice na hlavních tazích vypadají velmi uhlazeně a moderně, pak poslední před hranicí s Rumunskem připomíná naše pohraničí se stánky s úděsnými tretkami, okolní špínou a mumrajem lidí. Překračujeme maďarskou hranici a přijíždíme na Rumunskou stranu. Dobrodružství může začít . Řadíme se na konec jedné ze tří front. K mému překvapení stojí ve frontě Němci, Belgičané, Holanďané a mnoho Maďarů. To mě docela povzbuzuje a začíná to vyvracet zaručené informace těch, kteří tu v životě nebyli, ale jejich kolega z práce tudy před dvaceti lety jel vlakem k moři. Odvažujeme se vyfotit a občerstvujeme se. Do vedlejší fronty přijíždí nějaká západní ojetina a maník na nás několikrát hlasitě něco pokřikuje. Konečně, po jeho několikerém zopakování pochopíme, že nás nabádá k předběhnutí se. Bez jakýchkoliv námitek celníků a lidí v autech tlačíme mašiny dopředu. Celník po nás chce pasy a techničáky. Všechno si zadává do počítače a po pár minutách jsme vpuštěni do země hraběte Drákuly. Peníze měníme na čáře. Na osobu 50€ , za ně dostáváme asi 1,8 mil. Lei. Počty to jsou celkem snadné, jen je potřeba si dát pozor na nuly. 1000 Lei je necelá jedna česká koruna. První cesta je k pumpě. Doby, kdy benzín přišel na 18Kč jsou dávno minulostí, dnešní cena je 24000 L za litr. Tady se poprvé setkáváme se žebráním. Přichází za mnou malá cikánka, asi tak sedmiletá. Špinavá, bez bot a žebrá peníze. V domění, že když jí něco dám, tak se záhy na mě vyhrne zpoza rohu tlupa cikánů ji tvrdě odmítám a pouze starostlivě pohladím její vlasy, které si naposledy myla snad loni. Vyrážíme na Satu Maru. Projíždíme příhraniční nevzhledné vesnice a myslím, že všichni máme lehce podivný pocit nejistoty. Přijíždíme k Satu Mare a čeká nás poněkud nepřehledná objížďka, která nás dovedla téměř až do centra kličkováním mezi rodinnými domy na periferii města. Stojíme na světelné křižovatce a já se snažím najít směrovku na Baia Mare. Marně. Podruhé se setkáváme se žebráním. Přichází ke mě asi patnáctiletá dívčina a chce po mě cent a nebo čokoládu. Všímám si, že z jedné ruky má místo prstů jen pahýl. Bohužel si netroufám na křižovatce vytahovat peněženku a tak odchází s nepořízenou dál. Projíždíme městem a já osobně čekám, jestli k nám někdo nepřiskočí a nebude se snažit nám něco ukrást z bagáže. Postupně jsme se dostali až na velký kruháč v centru. Tady konečně nacházím šipku našim směrem. Bohužel ale dělám chybu na výjezdu, neboť odbočit je potřeba před šipkou a na jako u nás až za ní. Tím pádem se znovu zamotávám do města, až nešťastně končím na jedné křižovatce. Marně studuji mapu, čehož si všimne trojice mužů na chodníku. Jeden z nich ke mně přichází a snaží se mě navést. Nakonec ale zastavuje okolo jedoucí auto, vysvětluje osádce co hledáme a ta nás ochotně vede městem až k výpadovce.
Jejich ochotou jsme nečekaně a mile zaskočeni. Vyrážíme po zcela solidních silnicích směr Lavida, Negresti-Oas. Vzhledem k pokročilé večerní hodině padá rozhodnutí najít místo k noclehu. Šipka s kempem nebyla cestou žádná, takže "na divoko". Odbočuji do první vesnice a konečně zažíváme Rumunsko, jak jsme o něm četli v cestopisech. Po cestě jsou hnány domů spousty krav, na silnici jeden kravinec vedle druhého a mezi něma parkuje červený Mercedes kabrio s obsahem X-litrů. Kousek dál po cestě pobíhá kůň. Prostě kontrasty.

Asi kilometr za vesnicí v lese silnice končí jednou velikou louží a blátem u nějakého moderního hotýlku. Vracíme se zpátky na hlavní silnici a jedeme dál. V další vsi už definitivně odbočuji s rozhodnutím, že vzhledem k blížící se noci už musíme byvakovat děj se co děj. Jedeme do vesnice Bixad s tím, že na mapě je jezero, u kterého se chceme složit. Dojíždíme za ves a najednou nám pod koly končí asfalt. Jdeme ohledat okolní louky a rozhodujeme se urychleně kousek od silnice postavit stany. Večeříme, večerní hygienu minimalizujeme a kocháme se nádhernou oblohou plnou hvězd. Vzhledem k tomu, že v Rumunsku není zvykem na noc zapínat světla pouličních lamp, jeví se pak obloha jako na dlani a hvězdy jsou krásně vidět. Navíc máme štěstí pozorovat padající hvězdy. Já jich napočítal pět, někdo i osm. Uléháme do stanů, občas projede kolem náklaďák s pískem, ale největší radost nám udělá opilý domorodec jedoucí na kole a zpívající zdejší lidovou tak hlasitě, že už z dálky ho bylo slyšet.

Informace o redaktorovi

Jarda Ducháček - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (10x):


TOPlist