Rumunsko 2018 -Dracula, Fagaraš, Sapanta

Rumunsko – Transfagaraš – Bran – Sapanta - celkem cca 3200 km

 

• Martin - Aprilia Caponord 1000
• Petra - Aprilia Pegaso 650
• Bob- Honda Shadow 750
• Týna -Suzuki Bandit 600

Den 1. Slatiňany - Lipót (309km)

Ráno vstáváme v osm a čekáme na příjezd Martina a Péti. Když konečně asi ve dvě přijíždějí, zjišťujeme, že Martin schválně zapomněl doma plavky, aby si mohl zajet koupit nejnovější model do Kiku a to je zdrželo. Martin slibuje, že to doženem. Vyrážíme na cestu. Asi po třech kilometrech Martin staví u hospody a my se divíme, že už tak brzy dostal hlad. Bohužel není to hlad ale Pétina prázdná zadní guma, co ho přimělo zastavit. V servisu, kde mu moto přezouvali, skřípli duši a zalepili. Asi blbě... Martin slibuje, že to doženem.Sháníme pneuservis a naštěstí nás ochotný pán v Chrudimi vezme a duši vymění (vřele doporučujeme pneuservis Šigi). Vyrážíme. Jenže už je dost hodin a my zjišťujeme, že máme hlad. Takže po 5 kilometrech opět zastavujeme a dáváme si pozdní oběd. Martin už nic neslibuje... Vypadá to, že jen tak do Rumunska nedorazíme.

V půl čtvrté vyrážíme směr Maďarsko. Na slovensko-maďarských hranicích kupujeme dálniční známku na 10 dní(cca.120,.) a v půl deváte už jsme v Lipótu u kempu, který nám Martin vybral.. Co čert nechtěl - mají otevřeno jen do osmi a pán nás nekompromisně vyhazuje od brány, že máme přijet druhý den ráno... Inteligent... Martin je oficiálně zbaven funkce kulturního referenta, který se má starat o kvalitu bydlení...

Naštěstí o kousek dál nacházíme rodinný domek a nápisem Apartman a tel. číslem. To je nám tedy v Maďarsku dost k ničemu, ale zvoníme a rukama a nohama vysvětlujeme dvěma tetkám, že potřebujeme nocleh. Heureka, tetky nás zavedou do dvou útulných pokojíčků. Vytahujeme z motorek plechovky guláše a zahajumeme studium cizích jazyků podle Martinovy příručky z roku 1980. Zatímco nás s Péťou zajímá překlad vět jako „můžeme se u vás vykoupat“ či „ máte volný pokoj“ chlapci se učí překládat „sundejte si sukni prosím“ a „pojďte, něco vám ukážu“

K završení nakonec úspěšného dne Martin vytahuje z motorky soudek piva, kterému dal při balení přednost před mikinou, a ten po chvíli úspěšně zdoláváme.

 

Den 2. Lipót - Rumunský kemp Minis (opět Martinův tip - dáváme mu druhou šanci) (440km)

Druhý den vyjíždíme směr rumunské hranice. Cestou si dáváme v restauraci na dálnici oběd. Vybrat si z toho dlouhatánského jídelního lístku je tedy opravdu vysilující. Bob s Martinem si dávají guláš a sebevědomě do něj přisypávají sušené papričky z kořenky na stole. Kluci rudnou a my s Péťou hledáme číslo na hasiče. Dobře jim tak...

Hranice OK - ukážeme pas a jedeme dál. Přijíždíme do Aradu - většího rumunského města. Všude špína, vybydlené domy, jen během prvních 5 minut nám hned 3 auta nedávají přednost. Předpisy se zde nedodržují - platí právo silnějšího, červená je jen informativní. Městům se tudíž doporučujeme obloukem vyhýbat, na motorce to není zrovna nejbezpečnější zábava. Vybíráme z bankomatu něco peněz a rychle pryč.

Vesnice Paulis. Malá chudá vesnička, kde se náš průjezd stává nejspíš největší senzací letošního roku. Všude se k nám sbíhají různá podivná individua. Přijíždí místní opilec na kole a snaží se nám za každou cenu pomoct. Když počtvrté vysloví větu „Can I help you“ a já mu po čtvrté říkám, že hledáme kemp, začínám tušit, že je to jediná anglická věta co umí. Snažíme se rychle vymotat. Bohužel jsme neprozřetelně svěřili na chvíli vedení výpravy Bobovi a jeho navigace nás honí po vesnici bezvýsledně tam a zpět. Když už prodejem všechny polní cestičky co tu mají, chopíme se velení my ostatní a zdárně dojíždíme do kempu.

Kemp je moc pěkný. Až by člověk nevěřil, uprostřed té divočiny. Majitel nám nalívá víno a připravuje rumunskou tradiční večeři i s dezertem. V kempu mají pěkné sprchy, dokonce pračku i sušičku a vše čisté. I s večeří asi 450,./noc -což na kemp není zrovna málo..

 

Den 3. Paulis – Sv. Helena (250km)

Navigace nám ukazuje 250km a 6 hodin. To se nám nezdá, musíme tam přece dojet dřív... Najíždíme na silnici vedoucí do Temešváru a záhy chápeme ten časový údaj. Tam, kde podle mapy měla být silnice, tam je ve skutečnosti jen hlína, písek a krátery, přes které se prodírají v protisměru velké náklaďáky... A my...

Sem tam člověk zahlédne silničáře, kteří opravují ty největší díry tím stylem, že vyfrézují zbytky asfaltu po stranách a házejí je lopatou do největších děr. Offroad vložka jako vyšitá, zvládáme ji ale téměř bez úhony, jen já ulamuju plotnu od kufru a Bobovy tlumiče na Shadowce se pomalu ločí se životem.

Odpoledne přijíždíme do Temešváru a raději voláme do Svaté Heleny - číslo nacházíme na stránkách Banátu a rezervujeme si ubytko na dnešní noc u paní Kateřiny Mlezivové (Sv. Helena 78.). Je to velká úleva, když na vás v telefonu v Rumunsku někdo spustí česky.

Je velké vedro a my zjišťujeme, že Martinova bunda bude asi účinější zbraň proti medvědům než pepřák, který mám s sebou. Pokud po něm ovšem nepůjdou páření chtivé medvědice...

 

Svatá Helena (Sfanta Elena). Nádherné místo. Přijíždíme do vesnice a zjišťujeme, že všechny cesty vedou do hospody. Ta už je plná českých motorkářů a rumunštinu tu prakticky neslyšíte.Voláme naší paní domácí a ta si pro nás přichází. Ubytováváme se s její chaloupce a poznáváme jejího úžasného muže Lojzíka - zvaného Psíček. Paní Kateřina chystá perfektní domácí večeři a my jdem zatím poznávat kultůru do hospody. Večer pak ještě procházka po Heleně. Nocleh+večeře+snídaně 450,./os

 

Den 4. Sv.Helena - Baia de Fier (350km)

Ráno vstáváme a rovnou usedáme k úžasné snídani, co nám paní Kateřina nachystala. S Lojzíkem mi pak kluci opravují kufr. Zaplatíme v čekých korunách, dostáváme na cestu kopec jakýchsi místních placatých koblížků a dva svaté obrázky a vyrážíme dál.

Čeká na nás nádherná cesta podél Dunaje. Perfektní silnice a výhled, kterého se člověk nemůže nabažit. Zastavujeme u místní turistické atrakce - krále Decebala vytesaného do skály. Kupujeme si magnetky. Místní policista, mluvící plynně anglicky, nás upozorňuje na nebezpečí, která na nás v Rumunsku číhají. Je to usměvavý sympaťák, tak mu navrhuji společné foto a za chvíli už jsme přátelé na facebooku, což se vždycky může hodit. S policisty v Rumunsku jsme neměli za celou dobu nejmenší problém, při průjezdu kolem se většinou usmívali, občas zamávali. Jejich koncentrace je nepřímo úmětrná velikosti obce – čím větší díra, tím víc policajtů.

 

Projíždíme městem Orsova. Cestou potkáváme všudypřítomné toulavé psy, po pastvinách pobíhají ovečky a krávy a občas je některá i v silnici, s čímž se tady prostě musí počítat.

Ubytování už radši hledáme přes Booking. Zastavíme kousek od benzínky (úplně náhodou u Night klubu) a zatímco my s Pěťou hledáme nocleh, kluci se nalepí na výlohu a snaží se poznávat místní zvyky a obyčeje.

Nacházíme penzion Mariana v Baia de Fier. Nejhorší místo za celou cestu, kde jsme spali. 100 lei za pokoj, plíseň v koupelně, v ledničce, majitelka muví jen rumunsky, všude špína, povlečení hrubší než struhadlo a záchod, který nám nejdřív musel Martin opravit. Jako bonus se na chodbě válí použitá dětská plína. Pochopíme, že musíme důsledněji koukat na hodnocení lidí na Bookingu.

 

Den 5. Baia de Fier - Comana de Jos (272km)

Projíždíme městem Horezu, které je vyhlášené tradiční keramikou. Boba uchvátila natolik, že se rozhodl koupit si keramický set jednoho džbánu a čtyřech hrníčků. Nepomohlo ani naše varování, že místní silnice nejsou na tyto suvenýry stavěné...

Blížíme se k jednomu z cílů naší výpravy - vyhlášené silnici vedoucí na Fagaraš. Přijíždíme k hradu Poenari, který nechal postavit kníže Vlad Tepes, jenž byl předlohou pro Stokerova Draculu. Naše plány - vystoupat po stovkách schodů až nahoru k hradu - se záhy rozplývají. Zjišťujeme, že bychom se museli svléknout z kůže a bot a nemáme je kam zamknout. Fotíme tedy hrad zespodu a najíždíme na Transfagaraš.

 

Po prvních pár metrech chytá Bob vosu do krku. Naštěstí ji rychle přepral a přežil.

Hned z kraje zastavujeme u jezera Vidraru. Nádherný výhled z přehrady - stojí za foto. Jedeme dál a začínáme být trochu zklamaní. Zatáčky sice jdou, ale kolem lesy a není nic vidět. Zastavujeme u penzionu uprostřed a dáváme si jídlo. Řízek s bramborem za 150 kaček - asi nejdražší jídlo, co jsme v Rumunsku jedli. Super cena na takovou destinaci.

 

Pak ale nastává nefalšovaný motorkářský orgasmus! Všude hory, zeleň, vodopády a kusy sněhu, nahoře vjíždíme až do mraků... Navíc jsme chytli super počasí, prostě pohádka...

Když sjedem dolů, shodujeme se, že bychom si to klidně dali znovu.

Rezervujem penzion v Comana de Jos -Casa Vanatorilor (285,./os) a večer se ubytováváme na samotě v nádherném prostředí velkých mokřadů. Jestli Stokera inspiroval Vlad k napsání Draculy, tak tady určitě psal Doyle Psa baskervillského. Pošleme ještě kluky do místního obchůdku pro večeři a večer popíjíme vínko a plánujem další cestu.

Den.6 Comana de Jos – Lazarea (251km)

Přijíždíme k hradu Bran. Kdysi tu strávil Vlad pár měsíců ve vězení, ale to úplně stačí, aby se tohle místo turistům prodávalo jako Draculův hrad. Všude mraky lidí a stánků. Hrad je krásný, ale dovnitř nejdeme. Fotíme se a kupujeme si klubová trička z Transylvánie. Suvenýry jsou tu fakt levné. Stejně jako jídlo a ubytování. Záchody v pohdradí jsou nádherně čisté a zdarma. Dokonce mají i svoji vlastní průvodkyni, která s úsměvem posílá dámy a pány na tu správnou stranu. A přitom je to tu něco jako u nás Karlštějn.

Abych nezaostávala za Bobem, kupuji dárky domů. Troje hodiny, pět hrníčků a dvě trika. Je neuvěřitelné co se do té motorky vejde...

Pokračujeme dál a vidíme první bouračku což je skoro zázrak. Jezdit po místních vesnicích předpisově je vyloženě nebezpečné. Při 50 vás předjíždějí všichni, při 60 odpadne jen asi 10 procent, až kolem 70 km/h spěchajících psychopatů trochu ubyde. Rumuni mají v hlavě totiž zabudovaný speciální přepínač – otočením klíčku v zapalování auta se jim vypíná mozek. Rychlost tady nedodržuje opravdu nikdo, předjíždí se přes plnou v zatáčkách, přes horizont a třeba jenom proto, aby člověk o pár desítek metrů dál zaparkoval u baráku. V jednu chvíli jsme asi 20 kilometrů nemohli ze zad setřást kamion s návěsem. Vesnice, serpentiny v kopcích, přejezdy... Nezpomalilo ho nic. Kdyby jel někdo v protisměru ve chvílích, kdy předjížděl, neměl by šanci přežít...

Je strašné vedro. Martin zjišťuje, že mu kromě bundy a kalhot začíná smrdět už i navigace.

Cestou ještě trošku zmoknem, ale nic hrozného. Rezervujem další penzion-Timi Vendeghaz 233,./os) a jsme rádi, že v něm potkáváme Slováky, co umějí maďarsky, protože naše hostitelka opět neumí anglicky a dokonce ani rumunsky(!) ani slovo, zato maďarsky hovoří plynule. Kluci ještě vyrážejí do krámku pro večeři. Martin, hrdý na to, že se konečně naučil něco Rumunsky (z cedulí, které jsme míjeli cestou), se loučí s prodvačkou v obchodě slovy DRUM BUN. Až později pochopí, proč se tvářila tak divně. Popřál jí totiž šťastnou cestu...

 

den 7. Lazarea - Moisei (210km)

Ráno Bob zjišťuje, že se stáda bílých oveček na jeho trenýrkách se stávají ovečky kamerunské a je tedy nejvyšší čas je vyprat. Zavěšuje mokré trenky na válec pod gumicuky a vydáváme se na cestu.

Přijíždíme do soutězky Bicaz. Nádherné sklaní útvary svírají silnici z obou stran. Trochu nás vyvádí z míry kamion, který v těch místech působí jako zjevení z jiného světa. Jak tamtudy projel, neví asi ani jeho řidič. Kluci si mezi stovkami suvenýrů nacházejí ten jediný, který by potěšil jejich chlípné dušičky...

 

Míříme do národního parku Muntii Maramuresului. Hned na začátku nás vítá další offroad vložka.(Iacobeni-Calibaba). Jedem na jedničku a modlíme se, abychom neutrhli kolo. Cestou nás zákeřně přepadá stádo krav. Probijeme se statečně z obklíčení a po chvíli zastavujeme ve vesnici v penzionu na kafe. Bob se chce přiobléknout a první hrníček ze sady bere za své...

Dál už je silnice úplně nová. Jedeme hustými lesy a nedotčenou přírodou a kocháme se plnými doušky. Podél silnice občas zahlídneme cikánské osady. Betonové kostky s okýnky, dřevěné chatrče, nebo jen pár prken, přikrytých kusem igelitu... Dočítáme se v příručce, že snad má jít o místí dřevaře. Raději nezastavujeme....

Hledáme další ubytko přes Booking. Nádherný penzion v Moisei -Pensiunea Simi (260,./os) kde na nás čeká vana a dokonce i župany! Bob rozbíjí další část keramické výbavy...

 

Den.8 Moisei – Sapanta - Rimavská Sobota (463km)

Vyrážíme směr Sapanta, která je známá svým „Veselým hřbitovem“. Pěkné místo, jen hromada turistů. Hřbitov je proslulý vyřezávanými náhrobky s podobiznami zemřelých a výjevy z jejich života, případně příčinou úmrtí. Interiér kostela se předělává a není tedy moc na co koukat. Kupujeme další magnetky a odjíždíme směr Maďarsko. Přichází jediný a největší zádrhel na naší cestě. Maďarští celníci se zřejmě dohodli, že budou stávkovat a tak úmyslně zdržují auta na hranicích. Přijedeme na čáru, před náma asi 15 aut. To bude hned, říkáme si... Kdepak... Stojíme v koloně, která se vůbec nehýbe. Je asi 35 stupňů a my jsme samozřejmě v kožených kalhotách. Celníci chodí kolem aut s rukama v kapsách, nebo sedí za rohem na lavičce s cigaretkou v puse a evidentně schválně a nesmyslně zdržují. Bob se jim snaží domluvit, ale posílají ho nekompromisně zpátky k motorce a my jsme rádi, že nás ještě za něco nezavřeli.

Jelikož jsme ztratili asi dvě hodiny na hranicích, dohodnem se, že se stočíme z dálnice a vezmem to rovnou na Slovensko. Přijíždíme v devět večer do Rimavské soboty a marně hledáme nějaký rozumný nocleh. Kolem jen romské osady, vybydlené a špinavé vesnice..Nakonec nacházíme kemp Kurinec, stavíme stany, u stánku dáváme dvě piva a padáme do spacáku.

 

Den 9. Kurinec - Vincov les, Sládkovičovo (238km)

Demokraticky si jednohlasně odhlasujeme, že si na den odpočinem v termálech a proto další den vyrážíme do Sládkovičova, kde potkáváme kamarády, popijem nějaké to pivko, zaplaveme si v bazénu a odpočineme si. Cestou se zastavujeme v Banské Štiavnici. Jelikož výpravu opět vede Bob se svojí geniální navigací, je už předem jasné, že do ní přijedeme po polňačce od hřbitova... Zjišťujeme, že prohlídka místních dolů je až za dlouho a proto se vydáváme směr Vincov les. Bohužel opět svěřujeme vedení Bobovi. Když po 10 minutách jízdy skončíme ve slepé uličce v lese, propukáme všichni v obrovský smích a shodujem se, že Bob a jeho navigace se zkrátka k vedení výpravy nehodí... (vřele nedoporučujeme navigaci Offline maps)

 

Den 10. Vincov les – Pálava, Perná (170km)

Kluci se rozhodli, že si po dvoudenním stanování a namáhavé cestě zasloužíme odměnu a tak rezervujeme penzion v Perné a odjíždíme směr Pálava.

Záhy s Péťou pochopíme, že ta odměna nebyla zase až tak odměnou pro nás... Zatímco my dvě odpočíváme na pokoji, pánové vyrážejí na terénní průzkum místních sklípků. Když se je v devět večer vydáme hledat, potkáváme dvě ploužící se individua, která nás oslovují „bobulky naše“ a z výparů, které z nich sálají, by se možná zvládlo opít ještě pár náhodných kolemjdoucích. Posedíme ještě s Liborem, majitelem penzionu, a jdeme na exkurzi do jeho rozestavěného sklípku. Bob vymýšlí zlepšováky pro Libora a celý večer si spolu náramě rozumějí.

 

Den 11. Perná – Slatiňany (159km) martin s Péťou Dolní Kalná (261km)

Bob se ráno dozvídá, že v penzionu je rozestavěný sklípek a rád by poznal majitele Libora. Mají tady na té Moravě asi těžký vzduch...

Cestou domů začíná slušně pršet. Bereme si nepromoky, jen Bob tvrdí, že jsme srabi, že to prorazíme. Proráželi jsme to přes celou Vysočinu, což mohly dosvědčit i Bobovy mokré trenýrky...

Dáváme si v Nasavrkách rajskou a čevabčiči a pochvalujeme si českou kuchyni.

Rozlučka a odjezd domů. A vanaaaaa - úžasná věc...A ponaučení-když máte nové rukavice, nemokněte v nich:-)

 

Celkově perfektní zážitek, příští rok jedeme znovu. V plánu máme Transalpinu, Salina Turda a strašidelný les...

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE