Rumunsko 2015 - téměř výhradně za sucha a on-road

„Silnice krásně se vine motorka letí jak svině ta chvíli jsme v Satu Maří tam se večer dobře paří…“

Rumunsko 2015 - téměř výhradně za sucha a on-road

Kapitoly článku

Tak tenhle veršík vzniknul z dlouhé chvíle při přejezdu z Košic do Sighetu Marmatei. Po loňských rovinách v Polsku jsme tentokrát vyrazili na výlet do Rumunska. Zvolili jsme osvědčený přesun autovlakem, tentokrát do Košic. Škoda jen, že se každou další jízdou zvyšuje jak cena, tak zpoždění…Každopádně 12.9.2015 jsme před jedenáctou večerní vyrazili z Prahy na východ. Ve vedlejším kupé jeli dva motorkáři z Německa, moc družní ale nebyli, takže cesta proběhla v klidu bez konzumace alkoholu v množství větším než malém.

Ráno 13.9. jsme dojeli do Košic s cca hodinovým zpožděním, které se ještě trochu protáhlo o táhnoucí se vykládku z autovlaku. Vzhledem k časovému posunu (v Rumunsku je o hodinu více) a rozkopaným Košicím jsme tak už ráno nabrali cca 2 hodinové zpoždění oproti itineráři. Počasí bylo skvělé, méně skvělý pak byl nudný přesun přes jihovýchodní Slovensko a severovýchodní Maďarsko do Rumunska – roviny, roviny…

Do Rumunska vstupujeme u města Satu Mare (v úvodním veršíku je trochu nepřesnostJ), kde tankujeme hotovost a pokračujeme směr Sapanta. Až na přejezd sedla Huta (585 m.n.m.) to byl rovinný dostih po kvalitní silnici s celkem slušným provozem. Návštěva hřbitova v Sapantě se snad už mezi motorkáři počítá mezi povinnosti. Hřbitov je opravdu veselý – vyřezávané a kolorované náhrobky, které líčí příběhy ze života zesnulých či okolnosti jejich úmrtí, odlehčují morbidnost místa jako takového. Hřbitovní kostel právě procházel rekonstrukcí a tím pádem mu bylo vidět „pod sukně“ – no moc se s tím ti Rumuni nepářou...K vyztužení kostela železobetonové sloupy, kotvené pomocí tyčí do původního historického zdiva – český památkář by asi zaplakal. Ale všude plno zlata, barev, mozaik...A taky hodně rumunských turistů.

Navečer jsme dojeli do Sighetu Marmatei – řekl bych klasické příhraniční město. Ubytování v penzionu Vila Royal přímo v centru bylo slušné, motorky pod zámkem ve dvoře, co víc si přát…Snad jenom nějakou otevřenou hospodu po 23 hodině, ale asi jsme špatně hledali – místní se vraceli domů až do cca čtvrté ráno. Najeto cca 320 km, slunečno.

Druhý den 14.9. nás čekal poměrně náročný přesun k jezeru Muntelui u města Bicaz. Cesta měla být dle dostupných podkladů dost rozbitá, což se bohužel potvrdilo. Ráno jsme vyrazili směr Barsana, kde byla v plná návštěva kláštera Unesco. Měli jsme kliku, protože jsme přijeli právě v době bohoslužby pod širým nebem – resp. kněží sloužili mši v takovém větším altánu a věřící stáli porůznu kolem a modlili se. Reproduktory přenášely zpěv po celém areálu, mělo to vážně svoje kouzlo.

Dále jsme už pokračovali do hor – trasa vedla údolím mezi pohořím Maramures na severu a Rodnei na jihu. V sedle Prislop (1416 m.n.m.) jsme si udělali pauzu na kávu, paní v penzionu uměla dokonce pár slov česky. Cesta dál vedla opět údolím a byla bohužel dost rozbitá. K dalšímu ubytování v motelu Cristina jsem dojížděli za šera, hlavně kvůli pauzám na focení. Cesta kolem jezera byla zábavná, ale dojížděl jsem s mírným hypoglykemákem – nic příjemného. Nakonec jsme dojeli a „energie sbalená na cesty“ se i ve východních Karpatech ukázal jako pravdivý slogan. Motel, stejně jako celé okolí měl už po sezóně, ale nakonec jsme v hotelu přímo u jezera dostali jak jídlo, tak nějaké to pivko. Celou noc nám za oknem loudily kočky – pochopitelně ty čtyřnohé. V jezeře bylo minimum vody, letošní sucho asi nezasáhlo pouze střední Evropu. Ráno bylo vidět hausbóty ukotvené lany do břehu v úrovni běžné hladiny, které nyní „visely“ na svahu. Na bydlení nic moc:-). Najeto cca 300 km, slunečno.

Ráno 15.9. vyrážíme směr město Fagaras. Dnešní den by měl být bohatý na zážitky. Hned po ráno projíždíme soutěskou Cheile Bicazului, kde silnice vede hlubokým kaňonem kolem říčky Bicaz. Místy skály zasahují až do profilu vozovky, někde je průjezd pouze pro jedno auto – parádní projížďka. Pokračujeme dál přes sedlo Pangerati (1256 m.n.m.), odkud jsou skvělé výhledy jak do údolí, tak na okolní odlesněné hřebeny. Pár kilometrů za městem Gheorgheni začíná horská cesta, která by mohla být závodní dráhou – parádní asfalt, čitelné zatáčky, minimální provoz. Nefotíme ani v sedle Bucin (1287 m.n.m.), jedeme a zastavujeme až v údolí a úsměvem od ucha k uchu.

Následuje přesun do města Sighisoara – jednoho ze sedmihradských měst a údajného rodiště Vlada Tepese, známějšího pod jménem Drákula. Místní turismus je na legendě, spojené s jeho jménem, založen a návštěvník města to nemůže přehlédnout. Město jako takové mi připomíná Český Krumlov – srostlice středověkých objektů, křivolaké uličky a na návrší nad městem kostel. Ke kostelu vede 178 schodů zastřešenou chodbou. Na náměstí bylo spoustu kaváren a v odpoledním sluníčku se tam po stoletým stromem sedělo celkem příjemně. e na legendě, spojené s jeho jménem, založen a návštěvník města to nemůže přehlédnout. Město jako takové mi připomíná Český Krumlov – srostlice středověkých objektů, křivolaké uličky a na návrší nad městem kostel. Ke kostelu vede 178 schodů zastřešenou chodbou.

Ze Sighisoary vyrážíme směr Saschiz – opevněný středověký kostel ve správě Unesco. Pro mě trochu zklamání, kostel stojí tak trochu mimochodem uprostřed obce. Navíc jsme tam potkali zájezdový autobus japonských turistů a zřejmě jsme zvěčněni na spoustě fotek – dva japonské stroje v divoké východní Evropě si prostě museli vyfotit. Pokračujeme do obce Viscri, kde je další opevněný středověký kostel nad původně čistě německou vesnicí (německy Weiskirch). Tentokrát si to užíváme – v celém areálu je muzeum, návštěvník se může podívat kamkoliv bez omezení. Musela to být drsná doba…Vesnice má zcela zachovalý středověký urbanismus, jen to obyvatelstvo už původní není. Na historickém hřbitově u kostela ale leží pouze Hansové, Johanni, Georgové… Obě světové války si tady vybrali svoji daň.

Cesta z Viscri do města Fagaras začíná cca 5 km offroadem a ani po přejezdu na asfalt to není o moc lepší – díry po frézování se zde zásadně neoznačují, v zapadajícím slunci to byla slušná jízda zručnosti. Kvůli zdržení jsme bohužel už nestíhali prohlídku pevnosti Fagaras, třeba někdy příště. Nedostatkem hospod zde rozhodně netrpí, takže bylo z čeho vybírat a večer proběhl pohodově. Najeto cca 280 km, slunečno.

Ráno 16.9. nás při snídani pobavil protékající odpad z koupelny nad jídelnou. Nejprve bylo slyšet charakteristické kapání vody na podhled, následně už to proteklo skrz a začalo kapat na podlahu. Dali jsme pod to skleničku, což obsluha velmi ocenilaJ Za chvíli to přestalo a následně přišla dáma z toho pokoje – umytá, navoněná…

Vyrážíme směr město Berca. Po dohodě vynecháváme návštěvu hradu v Brašově a místo toho jedem do národního parku Bucegi projet horskou cestu TransBucegi – jednu ze tří horských cest v Rumunsku. Jakmile člověk vyjede z údolí, nastává naprostá paráda – černý asfalt, klikatá cesta, odlesněné hřebeny s výhledy…

Zastavili jsme až na úplném konci ve výšce cca 1920 m.n.m., dál už vedla jenom off cesta za zákazem vjezdu a spoustou pěších turistů.  Všude kolem se pasou krávy, kvete protěž, slunce dost pálí a člověk by mohl koukat hodiny. Cesta bohužel není průjezdná, takže se vracíme stejnou trasou zpátky a pokračuje směr Ploiesti, které míjíme a míříme přes zvlněnou krajinu do města Berca. Cestou přes úplný venkov trochu bloudíme, v jednu chvíli namísto asfaltky přejíždíme potok po lávce z dřevěných pražců. Ale co, unese to krávy, unese to i nás…

V cíli cesty, po ubytování v pensionu Casa Matei (jedno z nejlepších ubytování celého výletu), jedeme na prohlídku bahenních sopek. Po celodenní jízdě už toho mám plné zuby, ale prohlídka sopek stála za to. Najednou se mezi těmi kopci vyloupne měsíční krajina s krátery, ze kterých vybublává tekuté bahno, páchnoucí po petroleji. Z některých kráterů vytéká bahno konzistence čerpaného betonu, z jiných pak spíše obarvená voda. V zapadajícím slunci má ta krajina přízračný charakter, zvýrazněný absencí jakékoliv zeleně. Pokyn obsluhy nevstupovat na čerstvé bahno se zjevně míjí účinkem. Areál má několik hektarů, sestává ze tří oblastí a rozhodně stojí za vidění. Najeto cca 300 km, slunečno.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.14
Známkováno: 21x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist