Rumunsko 2012

2.8. ujeto 426 km

Dlouho očekávaný den odjezdu naplánován na 8.00 hod. (aby to všichni stihli) od Tesca v Prostějově. Ráno nemůžu dospat,  vstávám 5.30 hod. Snídaně, rozloučení s rodinou a rychle přes pekárnu s čerstvým pečivem do garáže přidělat kufry na motorku, stan, stolek a židli. Večer před odjezdem jsem to byl nacvičit, takže žádný problém. U Tesca se kupodivu sjíždíme všichni včas a samozřejmě s dobrou náladou. Natankovat a nakoupit poslední věci a odjezd směr Olomouc, Valašské Meziříčí.

 Poslední zastávka v ČR  na pumpě za Rožnovem. Kafíčko z automatu a odjezd. Plán je dojet za Košice a ubytovat se v Hotelu Biele studničky. Doprava na Slovensku celkem dobrá a bez komplikací projíždíme Žilinou a v Turanech se v motorestu zastavujeme na oběd, kde mám první problém se slunečními brýlemi a rozlamuju je. Naštěstí máme s sebou Martinu, která mně brýle zapůjčuje. Jsme na Slovensku , tak k jídlu samozřejmě halušky. Kazí nám to jen Drobek, který si dává moravského brabce se zelím a knedlíkem. Po dobrém obědě upalujeme  co nám naše jednoválce dovolí po dálnici na Košice. Dálnice nepřinesla nic zajímavého, jen jsem otestoval připravenost naší skupiny. Přidělal jsem si držák na nápoje z kola na padací rám. Držela v něm 1,5l petka. Po cestě se uvolnila a spadla pod kola za mě. V zrcátkách jsem jen viděl mistrně zvládnuté vyhýbací manévry. Vše zvládnuto bez ztráty kytičky. Před Košicemi zastávka na pumpě a dotankováno. Košicím se vyhýbáme a přes Dargovský průsmyk pokračujeme do Biele Studničky. Po celodenním pařáku dáváme hned na recepci pivo. Ubytování je v chatkách pro 3 osoby a k tomu garáž. Velká výhoda , nemusíme vybalovat motorky. Po rychlé sprše dáváme řízky (aby se nezkazily) od našeho Drobka a mysleli si, že jsme po večeři. Jak jsme se zmýlili. Jdeme vypít nějaké to pivo. Drobek navrhuje něco na zakousnutí. Je nám nabídnuta akce 2+1 pizza zdarma. Po tom se už samozřejmě nemůžeme hýbat, ale náš Drobek to bral jen jako předkrm a dává si ještě palačinky, po půl hodině dostává nesnesitelný hlad a ukojí ho velkým hovězím steakem. To se již přišla na něj podívat i kuchařka. Po tom již uznal, že má pro dnešek dost a odebíráme se spát.

Spím na pokoji s Jurou a Drobkem, což se ukázalo jako velká chyba. Asi ve 2 hod mě probouzí hrozivý rachot, který se ozývá z míst, kde leží Drobek. Je jasné, že tuhle tu noc toho moc nenaspím.

3.8. ujeto 332 km

V 5.15 vstávám, protože už to nevydržím poslouchat.
Posnídám a překvapuje mě, že z vedlejší chaty se tak brzo ráno souká Roman. Slovo dá slovo a domlouváme se, že po snídani sbalíme a než se ostatní najedí a sbalí, tak se zajedeme  podívat zpět na Dargovský průsmyk, který je vzdálen cca 3 km. Obhlédneme památník II. Světové války. Po návratu jsou již všichni připravení, jen Jura shání olej, neboť na dálnici mu to trochu vzalo. Zjišťuje, že na slovenských pumpách je nemožné sehnat motocyklový, tak nezbývá než použít automobilový. Kupuje rovnou 2 litry a vystačí s tím celou expedici. Můžeme vyrazit směr Maďarsko. Dnešní cíl dojet do Săpânțy.
Cesta přes Maďarsko probíhá typem jen projet. Stavíme na krátký odpočinek na odpočívadle, kde po chvíli přijede Maďar na čtyřkolce a zve nás na nějaký místní sraz motorek, s díky odmítáme a po příjezdu místních pracovnic s červenými kabelkami opouštíme parkoviště a vyrážíme dál.
Na hranicích bez fronty,  ukázat jen občanku a jede se. Hned za hranicí první benzinka s dírami, že by tam vlezlo kolo od náklaďáku. Tankujeme a začínají se sbíhat místní žebrající děti, toaleta se nedá použít. Tak si říkám pěkné přivítání. Naštěstí tohle byla první a poslední taková čerpačka. Na další, co jsme během našeho pobytu navštívili, si nemůžeme stěžovat. Kvalitou předčili i naše. Na žebráky platil náš Drobek se svými 145 kg a výrazem neustálého hladu. Rozhodujeme se najít v Satu Mare nějaký obchoďák a dokoupit pečivo a pití. Po chvíli bloudění narážíme na Kaufland. Dokoupíme, co je potřeba, ve stánku před Kauflandem dáváme nějaké občerstvení a snažíme se ujet před všudy přítomným sluncem a vedrem. Trochu se to zlepšuje až v lesích těsně před Săpânțou. Já a Jura navštěvujeme místní hřbitov. Ostatní ho již viděli loni, tak odpočívají u motorek. Po našem příchodu rychlá domluva a vyrážíme proti proudu místního potoka do lesů najít nějaký pěkný plácek, což se nám asi do hodinky daří pěkně na kopci v ústraní. Jen k potoku je to asi 10 minut z kopce. Což se ne zcela líbí Drobkovi, protože zpět od potoku to bude do kopce. Po zkušenostech z dnešní noci stavím vlastní stan. Večer po ohřátí nějakých konzerv, probíhá v příjemné atmosféře popíjení piva a přišla na řadu i domácí slivovice. Postupně odpadáme k spánku. První Martina následována Drobkem. Jura statečně držel tempo se mnou a Romanem, což se později ukázalo jako ne zcela dobré. Nakonec i Jura odkráčel spát k Drobkovi do stanu. Po asi půl hodince se odebíráme do stanů i my. Po zalehnutí najednou slyším rychlé otvírání zipu tam a zpět od vedlejšího stanu. Do ticha se zařve Drobek  ,,Juro ty jsi se mně poblul do stanu‘‘. S Romanem, který spí v dalším stanu propukáme v smích. Jura odklidí následky jen částečně, zbytek si nechá na ráno.

4.8 ujeto 260 km

Ráno se z uvedených důvodů odjezd trochu protáhne, ale není to nic dramatického. Musíme ale uznat, že po tomhle incidentu se Jura už alkoholu nedotkne.
Dnešní cíl klášter Moldovita v obci Vatra Moldovitei a potom dále do soutěsky  Bicaz. Někde za obcí Borsa zastavujeme u restaurace a dáváme oběd. Vypadá to na déšť, honí se mraky, ale zůstane jen u toho nakonec nám na naší dovolené nespadla ani kapka deště a to bychom i uvítali, protože další dny byly vedra čím dál horší. Cesta se neustále zhoršuje. Místy jedeme po rádoby asfaltové silnici na 2. převodový stupeň. Tímhle šnečím tempem se do Varta Moldovitei  dostaneme až k večeru. Před Vartou se silnice zlepšuje, alespoň na chvíli provětráme výfuky. Ve  Varta Moldovitei  klášter nemůžeme najít a tak volíme návrat za vesnici na pěkný plácek u vody, který  jsme viděli po cestě. Tentokrát je Drobek spokojen, potok je jen 4 m od stanů. Večer proběhne klasicky pár piv a trocha slivovice.

5.8 ujeto 280 km

Ráno vstávám po šesté hodině společně s Romanem a Martinou. Jura s Drobkem si každé ráno trochu přispí. Po snídani a sbalení stanů v klidu vyčkáme, než to samé provedou Jura s Drobkem. Postupně vyjíždíme do krátkého kopce na hlavní silnici a čekáme, abychom vyrazili společně. Poslední  vyjíždí na svém Bigovi Drobek , najíždí příliš blízko Jurovi a trefí mu kufry svými. Jurovi Giviny přežily, zato Drobek si ho trochu rozpáral. Samozřejmě hned dává vinu Jurovi, že špatně zastavil a on neměl kam jet (vedle bylo asi jen 4m místa). No co už, na někoho se to hodit musí. Po tomhle malém incidentu pokračujeme zpět do Varty Moldovitei najít konečně ten klášter. Samozřejmě napoprvé zase nic, ale pak se podaří a jsme na místě. Klášter navštěvujeme jen Já, Roman a Drobek. Vstup se platí 4lei. Je neděle a právě probíhají modlitby, takže úplně dovnitř se nehrneme. Nafotíme pěkné fresky na zdech a odcházíme. U motorek potkáváme rumunského dědu na  Yamaze Virago, je mu 70 a na motorce začal v 50! Popřeje nám šťastnou cestu a vyrážíme na Bicaz.
Po cestě potkáváme zavěšené lávky přes řeku, ideální místo pro foto. Po projetí nějakou zrušenou starou továrnou pokračujeme kolem přehrady Izvorul Muntelui k soutěsce Bicaz. Projetí soutěsky bylo pro mě zklamáním. Lidí jak na Václaváku a popojíždění na jedničku v koloně. Nahoře zastávka u stánků, nákupy pro rodinu a rozhodování, kde přenocujeme. Domlouváme se na kemp. Zadám naše přání do Garmina , kempy v okolí našel, přijatelný je v Sovatě. Jedeme směr Georgheni a potom po 13B do Praid. Nádherná cesta přes lesnaté pohoří skoro bez provozu. Samá zatáčka. Bouchnou ve mně saze, jedu si to užít, na vrcholu počkám na ostatní. V Praid kupujeme u silnice meloun a pokračujeme do Sovaty . Navigace nás navedla naprosto přesně. Kemp je přímo vynikající, doporučuji. Majitelé jsou Maďaři, ale mluví německy. Chatky již nejsou, takže nezbývá než vybalit stany. Skoro za tmy přijíždí rumunští motorkáři a staví stany vedle nás. Když vidíme, jak jim to moc nejde, tak jim zapůjčujeme světla a sekyrku.

6.8.  ujeto 255 km

Ráno jako vždy první vzhůru Martina, následovaná Romanem a po chvíli se odhodlám vstát také. Navazujeme družbu s rumunskými motorkáři a překvapuje nás jak znají naše pohádky, například Arabelu. Jedeme do Praidu, kde je solný důl. Chceme se podívat dovnitř. Roman S Drobkem zůstávají na parkovišti a hlídají motorky. Po zjištění, že musíme jet autobusem do nitra dolu a časové náročnosti to vzdáme, aby se nám zbytek expedice neuvařil na slunci, jež od rána pěkně pálí. Snad někdy příště. A tak vyrážíme směr Fagaraš. Na navigaci schválně nastavuji nejkratší, a jelikož mám nastavené TOPO mapy Rumunska, tak jsme všichni zvědaví, kudy nás to protáhne. Kolem dvanácté se zastavujeme u motorestu na oběd. Martina si z menu vybírá zeleninový salát, z kterého se vyklubou 4 nakládané okurky…. Po jídle pokračujeme a navigace nás v obci Crit  posílá na zkratku. Místní se na nás dívali s údivem jako by nikdy projíždějící motorkáře neviděli. Kousek za obcí potkáváme proti nám auto s německou SPZ. Mladá paní vystupuje, že dál je to neprůjezdné. Ukazujeme v mapě, kde jsou a kudy autem na Fagaraš. A my to samozřejmě musíme projet. Mapa TOPO ukazuje naprosto přesně všechny polní odbočky. Místy musí Martina po svých. Přesto v jednom místě zůstane Romanovo TDM zakleštěné na výfukách, po vyproštění pokračujeme dále po vrcholcích kopců bez civilizace. Jeden z nejlepších zážitků z naší letošní cesty. Po projetí neznámou vesničkou se cesta trochu zlepšila, až jsme dorazili na hlavní, která nás dovedla do města Fagaraš. Na konci města zastavujeme, začínáme být dehydrováni. Vedra jsou čím dál větší. Padá návrh to dnes zabalit a přespat někde zde, nakonec po občerstvení jedeme dále vstříc silnici Transfagarasan DN7C. Tankujeme na benzince před kruháčem na odbočku k silnici DN7C. Potkáváme se tam s Němci, kteří se také chystají zdolat pohoří. Společné foto a vyrážíme. Výjezd nahoru s několika zastávkami na fotografování a kochání se probíhá bez problémů. Provoz je celkem mírný. Nahoře zastavujeme, zjišťuji, že mně přestala fungovat navigace a už jsem ji nerozchodil. Nakupujeme nějaké sýry a klobásky u místních stánků, pokračujeme tunelem na druhou stranu pohoří, jelikož je již 17 hodin, začínáme se ohlížet po nějakém plácku na přenocování. Na začátku přehrady je veřejné tábořiště, ale Drobek silně protestuje ohledně přístupu do vody, tak pokračujeme dále a narážíme na směrovku penzionu s chatkami a stanováním. Odbočujeme z hlavní, asi po kilometru lesní cesty přijíždíme do penzionu. Po zjištění ceny ubytování a stavu našich peněženek, bereme místo na stany. Zaplatíme a jdeme se podívat, kde že ty stany postavíme. Po obhlédnutí místa a zjištění, že k tomu není ani sprcha, posíláme Drobka zpět na recepci pro  peníze, protože to už můžeme spát i v lese. Pokračujeme dál, a když se začíná pomalu stmívat, dojíždíme k tábořišti pod hradem Poienari. Přebrodíme tři brody a máme krásný plácek. Rychle postavit stany než bude úplně tma a najít nějaké dřevo na oheň.  Je zde docela dost psů, ale udržují si bezpečnou vzdálenost. Po prohlášení, že jsem asi viděl vlka, ale byl to pes hodně podobný vlku, se Drobek ptá a co teď. Prohlásím, že na vlky platí oheň. Po chvíli Drobek zmizí a za stany se rozhoří obrovská vatra až máme strach, že nám chytnou. Ve tmě na nás krásně svítí Dráculův hrad a je rozhodnuto ráno sbalit a udělat výšlap nahoru.

 Po vypití nějakého toho piva jdeme spát. Drobek s sebou pro jistotu bere nůž a pepřový sprej.

7.8. – ujeto 173 km

Ráno po snídani sbalíme věci na motorky, a jak jsme se dohodli, jdeme na zříceninu hradu. Drobek slibuje, že než budeme zpět, bude sbalen a připraven. Hned ráno šílené vedro, před začátkem schodiště stánek s pitím, ale skoro žádná nabídka v něm. Nakupujeme nějaké do ruky na cestu a jdeme vstříc  1480 schodům. Nahoře je pěkný výhled, dokonce vidíme Drobka při ranní hygieně v potoce. Pár fotek, nákup hrníčků pro rodinu a lezeme zpět dolů. V tábořišti překvapujeme Drobka s tím, že jdeme příliš brzy. Sotva stačil něco malého sníst. Nezbývá než počkat, než sbalí stan a věci na motorku. Začínám  být lehce malátný, přičítám to velkému vedru a dehydrataci. Nemáme už skoro co pít. Tak rychle na motorky přebrodit dva brody (Jura si dal dva navíc, neboť jako nový navigátor hned minul správnou cestu). V prvním obchodě po cestě dokupujeme všichni vodu a pokračujeme dále. Dnešní cíl je ,, legendární ‘‘  Pionýrák na silnici 67C. V Râmnicu Vâlcea tankujeme a poprvé mě přepadají střevní potíže. Pokračujeme dále s cílem u nejbližší přehrady se vykoupat. Přijíždím k přehradě Lacul Brădişor poslední dvě zatáčky a jsem na hrázi. Za mnou nikdo, divné tak rychle jsem zas nejel. Chvíli počkám a s nejhoršími myšlenkami, jestli to někdo položil, se vracím. Vidím, že jsou všichni v pořádku. Jen malý problém, Jurovi v zatáčce ušlo zadní kolo, ale ustál to. Takže demontáž zadního kola a kluci vyhodnocují  situaci. Nejlepší řešení bude vzít Juru na motorku a jet zpět do k vulkanizerovi. Ujímá se toho Roman. Já vytahuji deku a po pár odskočení do lesa usínám. Při probírání  nevím jestli mám takovou horečku a blouzním, zatáčkou projíždí stará Dacia na střeše má naloženo tak 1,5m dřeva. Kluci mě přesvědčují, že ji také viděli. Tak je to se mnou ještě dobré a po montáži kola můžeme pokračovat. Koupání vynecháváme a budeme rádi, když do Pionyráku dojedeme za světla, což se nám daří. Ubytování v hlavní budově plné, jen naproti přes silnici volné dvě chatky. Tak se o ně podělíme Drobek s Jurou a mě vzali k sobě Roman s Martinou. Chatky mají již své lepší léta za sebou. Toalety, což je opravdu moc slušné slovo, bez vody. Po první návštěvě volíme raději okolní les. Jdu hned brzo spát, asi mám i horečku. Nadopují mě prášky, ale Imodium moc nezabírá a navštěvuji v noci místní les ještě asi 5x.

8.8. – ujeto 279 km

Ráno je mně lépe, pojím jen suchou housku. Jura s Drobkem se nějak ošívají, prý určitě v noci chytli nějaké zvířátka. S tím problém nemám. I paraziti mají svou hrdost a určitě se mně v noci vyhnuli.
Balíme a plánujeme dnešní cestu. Jura s Drobkem řeší, kdo spadne z mostku do potoka a kdo komu pomůže a raději vyjíždějí o něco dříve, protože Drobek musí vrátit klíče a vyzvednout občanku na recepci. Po sejití se na hlavní silnici volíme nejprve cestu po Transaplině  na sever směr Sebeș s tím, že se na konci hned otočíme a pojedeme na Novaci.  Cesta pěkná, ze začátku úplně nová. Otáčíme se o něco dříve, neboť cesta je uzavřena jeřábem a nechce se nám čekat na složení náklaďáku. Transalpina se mně líbí ještě více jak Fagaraš. Ale za pár let to bude podobné, stánky začínají být už i zde. Romanovi na TDM něco cvaká. Nic neobjevujeme, tak pokračujeme. Při další zastávce na focení mu to nedá a sundává kryt od pastorku a hle, pastorek volný, matka nedrží, závit nikde. Řešíme co teď. Naštěstí máme s sebou Drobka, vytahuje ze svých zásob  ‚,tekutý kov‘‘  a zachraňuje situaci. Roman hmotu zamačká do závitu, počkáme až ztvrdne a vydrží to až domů. Během opravy nás navštěvuje místní osel a žebrá jídlo. Za chvíli přijde ještě jeho kámoš. Jakmile zjistí, že z nás už více nevytáhnou, vrhnou se na projíždějící vozidla. Mají bezvadnou taktiku, každý z jedné strany silnice a jak jede auto, pomalu vstupují do středu a donutí auto zastavit. Na houkání nereagují, takže nezbývá než jim něco dát, nebo vystoupit a pokusit se je odtáhnout a nebo místí do nich v malé skoro nulové rychlosti najedou. A pak že osel je osel! V Novaci tankujeme a dáváme v baru u pumpy kávu a pití. Pokračujeme dále do Târgu Jiu, vedro po sjetí z hor začíná být zase nesnesitelné. Plán byl dojet do Gerniku, ale při odpočinkové zastávce domlouváme bližší přespání. Jura domlouvá s navigací náš nový požadavek. Je mně jen nepatrně lépe než včera. Přichází Jura a nese svého Garmina, že se vzdává funkce navigátora a předává mně to zpět. Nejsem z toho moc nadšený, jsem rád, že se naší skupinky držím a nebrzdím je častými zastávkami. Ale navenek nic nepřiznám a ujímám se velení. Jedeme do kempu v Băile Herculane, stihneme ještě podle navigace projet nějakou zapomenutou vesnicí, samozřejmě po šotolině. Tam můj laďák a výstřel z něho vyhnal psa, co se rozhodl po nás jít, až do příkopy. Hned na příjezdu do Băile Herculane je jeden velký kemp, ale zdál se nám přeplněný a hlučný, ani nezastavujeme a pokračujeme dále. Navigace ví  ještě o jednom, tak jí budeme věřit a zkusíme to. Má pravdu, nalézáme malý kemp, který patří Němcům. Pán mrkne na značky odkud, že jsme a ukazuje malý plácek na stany. Kemp doporučuji, čisté záchody i sprchy. Hned vše vyzkoušíme, teplá voda je zase příjemná.  K večeři volím suchary a vezu s sebou moravský česnek , takže vyzkouším přírodní medicínu. Hodím do sebe ještě prášek na teplotu a jdu spát.

9.8. – ujeto 112 km

Ráno je mně o poznání lépe, že by zabral česnek. Podpořím to další ranní dávkou. Dnešní cíl je jasný, dojet do Gerniku. Vyrážíme přes Orșovu, kde tankujeme a potkáváme kolegy a kolegyni na nějakých silničkách. Jedou ze Sv.Heleny a pokračují směr Bulharsko. Popřejeme si šťastnou cestu a pokračujeme proti proudu Dunaje. Pěkná nová silnice se střídá s horšími, někdy jen  s  štěrkovými úseky. Užíváme si výhledu na Dunaj a najednou se nám ztratil Drobek. Zastavujeme a chvíli čekáme a za nějaký čas se ho dočkáme. Dofukoval si kompresorem kola, proto to zdržení. Využijeme přestávky a jdeme na chvilku k vodě. Po nabažení se Dunaje pokračujeme dále. Za obcí Liubcova odbočujeme doprava na Gernik. Z cesty se postupně stává šotolina, která nás dovede do Gerniku. U cedule zastavuji na povinné foto a jedeme hledat místní hospodu a ubytování. Za školou zastavujeme a dáváme si pivo v domnění, že jsme našli hospodu.  Jdeme s Romanem najít nějaké ubytování a nacházíme tu pravou hospodu. S ubytování je ale potíž, všichni jsou ještě na polích. Potkáváme starou paní a prý není problém. Řekne nám číslo domů a prý se syn o nás postará. Ona ještě musí pro něho sehnat el. prodlužovačku . Jsme i rádi, protože tempu, které nasadila sotva stačíme… Obhlídneme domek a světnici. Vše ok a podle našich představ. Domlouváme ještě večeři, není problém, jestli si prý dáme telecí řízky. Tomu nejde odolat a jednohlasně souhlasíme. Rozdáme dárky a cukrovinky pro děti a po zabydlení se jde na obhlídku obce. Jdeme se podívat do místní pekárny, kde si dáme pivo a pokecáme s mladou dvojicí z Brna, která je tu s cestovkou na brigádě. Plynule v pití místního piva pokračujeme v místní hospodě. Po návratu k domácím, máme připravenou teplou vodu, takže toho využijeme a dáváme všichni sprchu. Nevím, jak to stará paní stihla, ale měla pro nás připravenou luxusní polévku ze slepice, telecí řízky a šťouchané brambory, nějaká místní specialita z masa a zelný salát. Po dvou dnech jsem se pěkně zřídil. Museli jsme ale zabrat, neboť s námi byl u stolu Drobek. Ten měl pocit, že se ocitl v ráji. Po večeři připijeme s Františkem (pan domácí) naší slivovicí a on samozřejmě na oplátku vytahuje svoji. Než se to zvrhne do nějaké větší akce, odcházíme znovu do hospůdky na pivo. Ještě dáme pár rad jak z Dacie sundat brzdové kotouče. Jura již s námi nejde. Dáme každý ještě dvě piva a také se odebereme na kutě. Já jsem celkově vyčerpán a posílen pivem usínám okamžitě. Ostatní to mají horší, neboť nechali Drobka usnout dříve, ale statečně se s tím v noci poprali.

10.8. – ujeto 827 km

Ráno balíme. Dáme vynikající snídani, nakoupíme od domácích místní marmeládu a med. Rozloučíme se po radě kudy jet, vyrážíme směr domů. Včera jsme se rozhodli pro návrat. Máme strach, že v těch vedrech to nedáme za jeden den. Navigace nás vede na Temešvár. V jednom místě nás  posílá do Srbska, ale ignoruju ji. V Temešváru tankujeme a pokračujeme směr Segedín, ale tomu se vyhneme po radě Františka přes Makó. Před hranicemi kupujeme Maďarskou dálniční známku a na stánku kupujeme nějaké občerstvení. Při nákupu dálniční známky zjišťuje Drobek, že mu chybí občanka. Nechal ji v Pionýráku na recepci. Abychom ho trochu uklidnili kamarádsky prohazujeme věty typu ,,několik Rumunů už má auto na leasing‘‘ nebo ,,kolik úvěrů v bance dají na jednu občanku‘‘. No moc ho to neuklidnilo. Vracet se už nebudeme, takže nezbývá než dostat Drobka přes hranici, což bude při jeho velikosti problém. Na hranicích jde Drobek poslední a ukazuje nový řidičák. Celníci se jen po sobě podívají a mávnou rukou. Problém je vyřešen, jsme v Shengenu a tím pádem už žádná kontrola na hranicích. Cesta domů je volná. Za Budapeští tankujeme a domlouváme, že to už natáhneme až domů. Další zastávka Bratislava. Poslední Před Brnem na pumpě, kde už začíná být zima a tak umísťuji všechny větrací prvky zpět na bundu, poprvé na dovolené. Loučíme se a domlouváme na příští týden hospodu na zapití naší moto dovolené. Domů přijíždím po půlnoci. Manželka mě přivítá  slovy  ,,pěkně smrdíš‘‘. Ani jsem si toho za 10 dní nevšiml…..

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE