Rumunsko 2010

Motocykly, jezdci: Jawa 250 panelka – 1968 – Brči ; ČZ 250 – 1974 – Michal; Jawa 350 – 1960 – Venca; ČZ 175 – 1971 – Martin; Jawa 250 kývačka – 1960 – Jiří

Rozhodnutí, že pojedeme do Rumunska padlo zcela náhodou, když jsme se bavili, kam bychom mohli jet na každoroční jízdu na našich starých a dobrých motocyklech. Někdo jen tak řekl, že bychom mohli jet do Rumunska. Někdo přidal, že je tam Drákulův hrad, někdo zase, že bychom mohli jet přes Maďarsko a stavit se u Balatonu. Diskuze byla vášnivá a po chvíli jsme se shodli, že pojedeme do Rumunska. Zprvu jsme chtěli dojet až k moři, ale to by vyšlo minimálně na 4 000 kilometrů, což už se nám zdálo moc a i časově bychom to nezvládli. Ze začátku jsme byli všemi odrazováni, že je to kraj cikánů, že nás tam okradou a zabijí. My jsme však na nikoho nedali a studovali jsme materiály. Zjistili jsme, že to tam není takové, jak všichni říkají. Vyjet jsme chtěli původně už začátkem srpna. Tento termín padnul kvůli Vencově nástupu do nové práce. Další termín byl 4. září v sobotu, ale ten také nevyšel, to kvůli Jiřího zkoušce. Nakonec jsme vyjeli v úterý 7. září roku 2010.

Budík je natažen na 7:30. Ještě se dolaďují poslední věci před odjezdem. V 8:45 přijíždí Jiří na své „kývě 250“. Jelikož Jiří nemá „Pav“, tak musí většinu věcí jako je stan, spacák oblečení vézt s sebou. Zbytek věcí, co už nemohl pobrat, dává ke mě. Pav je plný, že ani nejde zavřít. Moje panelka 250 bude mít těžkou práci, veze jídlo pro 3 lidi, plus plno dalších potřebných věcí, jako jsou všemožné náhradní díly a nářadí na případné opravy, které dozajista přijdou. Odbijí 9:30 a Venca s Martinem stále nikde, už se začínáme strachovat, jestli někde na cestě už nepůlí motor. Naštěstí se asi po 15 minutách začíná z dáli ozývat nám již dobře známý zvuk, tak typický pro jawu 350 a ČZ 175. Martin na svoji motorku narouboval vlastnoručně vyrobené držáky na dva 5 litrové kanystry s olejem. Už nám schází jenom skupinové foto před tím, než vyrazíme na naši cestu. Foto nám obstarává Ondra, který zase odchází, aby mohl montovat svoji Granadu.
Kolem 10. hodiny vyrážíme. Naše první zastávka je na benzínce vzdálené ani 3 km, kde plníme nádrže. Michal konstatuje, že ještě je čas se vrátit, nikdo toho však nedbá a vyrážíme nakoupit pečivo do pekárny. Nyní jsme připravení, ještě plni elánu a chuti jet. První závada na sebe nenechala dlouho čekat. Asi po 5 km se mi uvolnila stupačka, nechtělo se mi kvůli tomu zastavovat, tak jsem si řekl, že to vydržím, ale po 50 km v Jindřichově Hradci jsme museli zastavit a opravit to, jelikož řazení bylo opravdu strašné. Pokračujeme v jízdě. Zastávku si dáváme až v Moravských Budějovicích, kde si dáváme skromný oběd a obhlížíme místní autobazar. Zima je veliká, je zataženo pod mrakem. Nejsme z toho moc nadšeni. Pokračujeme do Hodonína, kde bereme naposledy za české koruny benzín. Zde řešíme dilema, jestli přespíme už tady, jak jsme původně plánovali nebo pojedeme dál a zkusíme přejet Slovensko a dojet, alespoň ke Komárnu. Rozhodlo se, že se pojede dál.

Při tankování nás pozorují místní policisté, ke kterým se po chvilce přidává další hlídka. Začínáme mít strach, ale dodává nám to taky trochu sebevědomí, když na „jawky“ posílají 2 policejní auta... Všem krom Majkla a Martina se podařilo nastartovat na našlápnutí, bohužel Majkl a Martin museli roztlačovat a zahráli policistům pěkné divadlo. Po této scéně jsme si mysleli, že nás budou muset chtít zkontrolovat, naštěstí nás nekontrolovali a na jejich tvářích jsme viděli jenom úsměvy. V pozdních dopoledních hodinách překračujeme slovenské hranice a pokračujeme dál směrem k Maďarsku. Jako stěžejní bod jsme si zvolili okolí Komárna. Úplně do Komárna jsme dojet nechtěli, protože jsme měli strach z místního obyvatelstva. Jeli jsme, dokud slunce svítilo, když už se začínalo stmívat, začali jsme hledat něco na přespání. To jak se ukázalo, nebylo jednoduché a v dalších dnech se krize v hledání míst jen prohlubovala. Chvíli jsme projížděli místní cesty, které nás moc nezaujali až na jednu. Byl to sice nějaký oplocený sad, ale bylo tam otevřeno. Projíždíme, ale všude je jen bláto z nenadálého mrholení, na konci však vjíždíme na polní cestu, která nás zavedla do nedalekého lesíka, kde se nacházel nepořádek v podobě igelitových pytlů. Nic lepšího však v okolí nebylo, vjíždíme do listnatého lesíku, aby na nás nebylo vidět přímo z cesty a stavíme stany. Podařilo se nám dokonce rozdělat oheň za přispění Jiřího benzinu a sehnat trochu dřeva, i když bylo všechno mokré. Večer probíhal klidně, až do doby kdy jsme spatřili jakési světýlko kdesi vdáli. Měli jsme obavy, aby sem nejelo auto nebo někdo nešel. Jak se však později ukázalo, nebyla to ani jedna možnost a mohli jsme se v klidu dál ohřívat u ohně. Při usínání začalo pršet a nějakým způsobem se dostala voda i do stanu, kde navíc kapky padající ze stromů vytvářeli zvláštní bubnování, při kterém nemohl nikdo usnout. Díky tomu jsme měli dost času na to, aby jsme si promítli, to co všechno jsme dneska zažili a přemýšleli o tom, co nás asi ještě všechno čeká. První den skončil.

Druhý den začal budíčkem v 7:30. Skoro všichni byli nevrlí z nevyspání. Další nemilá zpráva byla, že Jiří, Michal a Venca si zapomněli rukavice na motorce, což se jim šeredně nevyplatilo. Byly skrz na skrz mokré. Navíc moje taška s oblečením taky navlhla navzdory tomu, že byla zabalená v plachtě. Po snídani koukáme do mapy, kudy pojedeme. Dnešní plán je dostat se k Balatonu a pak se dostat někam, kde by jsme měli dobrou výchozí pozici na další den. Kolem 8:30 vyrážíme. První zastávka je v Komárnu, kde bereme benzín. Na hranicích jsme si chtěli směnit eura za maďarské forinty. Z první směnárny jsme odkázáni na druhou, která však není daleko. Měníme si celkem 130 euro. Já, Michal a Jiří se měníme 70 euro za 19 800 forintů. Při odchodu ze směnárny máme dobrý pocit. Při pohledu na ty desetitisíce nám očička jenom svítí. Tato směnárna byla jednou z posledních budov na slovenské straně. Pomalu se vydáváme přes mohutný a úchvatný ocelový most, který odděluje oba státy řekou Dunaj. Zastavujeme až u maďarské cedule, kde děláme foto na důkaz, že jsme dojeli až sem. Cesta probíhala dobře, po chvilce se seznamujeme s místními řidiči a jejich agresivitou. Asi 40 km před Balatonem se celý kraj ponořil do husté mlhy, kde viditelnost byla sotva 20 metrů. Jízda je dosti obtížná, neustále se střídá jízda do kopce a z kopce, navíc ta mlha. Kolem poledne dorážíme na kraj Balatonu do městečka Balatonlamandia.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE