Rumunsko 2008

Sobota 7.6.

Příjezd asi v 7,30 ráno, dáme lehký odpočinek, potom vybalit věci, nachystat motorky a jede se na první výjezd. Cíl naší cesty je hora Godza, vysoká asi 1600 m. První komplikace, je tady nová přehrada a tam, kde byl vloni brod přes řeku, je pěkně široká vodní plocha. Takže se jede proti proudu řeky hledat brod. Vedoucí skupiny „Šerif“ se pouští do předem prohraného boje s velkým proudem a kamením. Asi v půlce řeky leží i s Hondou ve vodě. Zbytek skupiny pokračuje dál proti proudu. Asi po 1 km jsme našli místo, kde se řeka rozdvojuje a proud už nebyl tak silný. Jen se musela překonat dvě ramena. Všichni jsme kupodivu projeli bez pádu a hledáme na druhé straně Šerifa. Měl už motorku na druhé straně a po odkalení karburátoru pokračujeme dál směr Godzia. Vjíždíme na krásnou paseku a pokračujeme po vrstevnici. Je to úzká pěšina, pod námi je 10m hluboký kamenný sráz, opravdový adrenalin. Zase jedeme po krásné pasece, následuje suprový výjezd. Bohužel jsme špatně odbočili (Šerif má v navigaci vodu a ta nenaviguje) a přijeli jsme pod Godzu z druhé strany, bohužel tudy cesta na vrchol nevede. Vracet se nám nechce, v údolí je vidět nějaká vesnička. Po krátké a jednomyslné domluvě se jede do vesničky na pivo. Je tam malý obchůdek, kde za 5 euro dostaneme 5 plechovek místního teplého piva. Okamžitě vzbuzujeme pozornost místních obyvatel, seběhli se kolem nás a hned je tam živo. Chvilku pokecáme a jedeme zpět směr Wittman. Cesta přes další kopec je parádní, až na to, že jsou tam popadané stromy a nedá se to objet, takže kousek zpět. Konec prvního dne zakončíme přebroděním řeky, kde se nám pěkně umyjí motorky a jsme v depu. Po večeři dáme pár skleniček vína a v 21,30 jsme v posteli.

Neděle 8.6.

Ráno nezbytná údržba, natankovat a vyrážíme. Na začátek brod, tentokrát se nikdo nevykoupal a vzhůru do hor. Nikdo z nás netušil, že si ten den mákneme opravdu až na dno svých sil. Projeli jsme krásné paseky, pár suprových výjezdů a sjezdů a jedeme zdolat horu před námi. Pod úbočím hory je osamělá chalupa, kde se zastavujeme a ptáme se na cestu na vrchol. Moji společníci se s panem domácím znají z doby před 2 lety. Po srdečném přivítání pan domácí přinesl pálenku a dali jsme po štamprli. Nás ale čeká náročný výjezd. První pokus se nezdařil, jeli jsme asi 2 km do kopce a cesta vede jen na paseku pak končí. Takže otočka a zpátky až dolů. Druhý pokus trochu vpravo, tady to vypadá dobře, absolvujeme krásný dlouhý výjezd korytem cesty, jsou tam vyjeté obrovské koleje a bláto a je to náročné. Šerif zapadl do obrovské koleje a nejde to ani dolů ani nahoru, před námi je 3 m sráz, tak motorku uvázat za kurtnu a vytáhnou nahoru. Pokračujeme dál do takového sedla mezi dvěma vrcholky, dáváme se vlevo, opět výjezd lesem, ale cesta končí. Tak kousek dolů a odbočit vpravo, vypadalo to dobře až na to, že 100 metrů před koncem lesa byly popadané obrovské stromy přes cestu, která se změnila už jen na pěšinku. Nad námi nesjízdný sráz a pod námi rokle, jediná cesta vede přes stromy. Jednu motorku po druhé předěláváme přes popadané stromy. Ten poslední byl nejhorší, obrovské větve sahají vysoko a nemůžeme se dostat přes strom, byl dvakrát zlomený. Jediná cesta je posunou část kmene s větvemi ze srázu. Podařilo se nám to, půlka stromu spadla do rokle a my můžeme pokračovat v táhání motorek na kurtně přes velikánský kmen. Pokračujeme dál, ale po 300 metrech je pro nás konečná, vysoké skály, které se opravdu nedají vyjet a cesta jako vždy končí. Vzdáváme to a jedeme dolů, bohužel opět přes spadené stromy. Bylo to hrůza, úsek 30 m nám trvá hodinu tam a teď hodinu zpátky. Naprosto vyčerpaní sjíždíme dolů do vesnice a jedeme hledat cestu do depa. Bohužel na zpáteční cestě byly dva pády a máme dva zraněné členy týmu.

Pondělí 9.6.

Dva členové týmu nejsou bohužel schopni jízdy, vypadá to jak v nemocnici na vizitě. Šerif chodí a ptá se každého z nás, co ho bolí a rozdává masti na otoky a tabletky od bolesti. Po krátké debatě se domlouváme, že dneska uděláme odpočinkový den a odjíždíme asi 2 km k řece, bereme sebou 2 lahve vína, plechovky Plzně a klobásy. Udělali jsme si oheň, popíjeli pivečko a relaxovali. Po obědě 3 z 5 členů týmu, kteří jsou schopni jízdy v náročném terénu odjíždíme směr vesnička Rusca a před vesničkou nahoru do kopců. Jedeme parádní výjezd, který končí cestičkou do salaše, kolem kamení a stromy. Na cestě stojí uvázaný hřebec na řetězu. Postavil se proti nám, zaržál, odfrkl a bylo jasné, že nás dál nepustí, začal frkat a hrabat kopytem až z něj šel strach. Když se stavěl na zadní, bylo jasné, že kolem něho to nepůjde, naštěstí se to dalo objet přes takovou houštinu a vysokou trávu. Pokračujeme dál a přes několik sjezdů a výjezdů po krásných pláních, ale taky po těžkých kamenných cestách jsme se dostali do kravské ohrady, která končila chaloupkou a chlévem, těžko říct co bylo co. Tady nás prohnal obrovský pastevecký pes a za srdečného úsměvu stařečka pastevce a jeho stařenky, žádné nadávky jen ukázali cestu, usmáli se a zamávali. Asi se tu otáčí hodně jezdců na motorkách a jsou na to zvyklý. O rychlý odjezd se postaral již zmíněný pes, který to viděl asi jinak, než jeho pán. Dostáváme se na cestu, která vede pod horu Godzia, jeden pohled na Šerifa a bylo jasné, že jedem zdolat horu! Následuje parádní výjezd po prudké kamenité cestě a jsme u salaše v sedle pod vrcholkem hory Godzia, který měří zhruba 1600 m. Teď už nám zbývá posledních asi 500 metrů. O rychlý výjezd se postarala smečka psů, která nás žene až pod vrchol hory a nám se nahoře naskytl nádherný výhled na okolní hory, lesy a pastviny. Ten pohled opravdu stojí za to, je to pohled do nedotčené přírody, kde se místy zastavil čas.Uděláme pár fotek a jedeme dolů, v půlce cesty opět psi, tentokrát nás ženou z kopce dolů. Jsme v lese, dáme kamenný sjezd, paseku a za chvilku brodíme řeku a jsme v depu na základně u Witmanna.

Úterý 10.6.

Náš tým tvoří čtyři jezdci, na marodce zůstal už jen jeden. Jedeme zdolat horu Tarcu (my jí říkáme Carka) která měří 2.194 metrů, je to taková místní modla, kdo ji nevyjel tak jako by v Rumunsku ani nebyl. Je to ale o to horší, od nás je vzdálená asi 30 km po hřebenech vzdušnou čarou, takže najedeme asi 50km po hřebenech a údolích. Cesta k hoře je asi těžší než samotný výjezd na ni, jedeme přes kopec do Ruscy, pak směr Fenes na první hřebeny. Tady přelíváme benzín s PET lahví, protože cesta je opravdu dlouhá a na jednu nádrž se to nedá ujet. Počasí se zhoršuje a nad námi za chvíli zuří pěkná bouřka, dál pokračujeme už v pláštěnkách, jedeme rychle jak jen to jde, kolem lítají blesky , těsně vedle nás práskl blesk do stromu a ten začal hořet, jedeme po hřebenech tak se není co divit, že blesky lítají kolem nás do stromů. Právě míjíme mrtvého koně, který leží přes cestu, asi šel taky v bouřce. Docela unavení přijíždíme k meteorologické stanici, která leží v 1.500 metrech. Poslední 2 km byly dost náročné, po ostrých kamenech, že necítím ruce. Krátký oddech a jedeme nahoru, protože počasí je ještě horší a blíží se černé mraky a je špatně vidět. Cesta nahoru je hodně po kamenech a a skalách, v jedné soutěsce jsme uvízli ve sněhu, je ho tam asi 1 metra a cesta pokračuje až po 10 metrech, průsek skálou se prostě nedá projet. Takže musíme motorky vytáhnou kurtnama na skálu a projet to nad sněhem, což se podařilo a všechny čtyři motorky pokračují úspěšně až na vrchol hory Tarcu. Rychle uděláme pár nezbytných fotek a jedeme dolů, kolem nás jsou ještě zbytky sněhu a je tu pěkná zima, viditelnost velmi špatná.
Po sjezdu dolů nám chybí Darek, který jel poslední. Po chvilce přijel dotlučený – šel přes řídítka, rozbil páčku od spojky a ohnul přední brzdový kotouč. Jet se na tom dalo, ale opatrně, jedeme nejkratší cestou do Slatiny Timis, dáme jídlo a pivko, koupíme benzín a po silnici směr základna.

Středa 11.6.

Odjezd na základnu celého závodu ENDUROMANIA do Brebu Nov. Jedeme přes kopce a paseky do Slatiny Timis, potom přes dvě vesničky a dál hledáme cestu. Je to spíš koryto, než cesta a vede k místu, kde leží další bod Enduromanie. Zdoláváme perfektní výjezd nahoru, je to taková endurová cestička a je nepochopitelné, že se jede několik kilometrů do prudkého kopce a pořád není konec, to je u nás nevídané. Nacházíme bod a točíme směr Brebu Nov. V lese nás dostihla parádní bouřka, úplná průtrž, nestačíme navléct ani pláštěnky a jsme mokří až na kost. Cesta se zdá být nekonečná, v lese je skoro tma, výsledek je ten, že jsme jeli asi 7 km špatným směrem. Nebyl tam žádný signál a když jsme vyjeli z lesa na rozcestí, ukazuje nám šipka v navigaci směr přes kopec. Stále prší, brodíme potok, ze kterého je řeka snažíme se prudkým stoupáním vyjet nahoru. Bohužel se první dva jezdci po 10m kutálí i s motorkami z kopce spolu s blátem a vodou, která se na nás valí. Já jsem byl bohužel jeden z těch dvou. Tady cesta nevede, říká Šerif a my brodíme zpátky přes potok, musíme ten kopec objet. Asi po 15 km jízdy v neskutečném lijáku, v blátě a kamení kdy necítíme ruce jsme přijeli do místa, kde to je rumunská klasika, cesta končí u maringotky, kde sedí skupinka dřevorubců a dál jen strmý kopec a hory. Takže otočka zpátky a po hodině jízdy po strašné „cestě“ bahnem a vodou jsme přijeli do vesnice. Přestává pršet, bohužel jeden člen týmu odstupuje, teče mu krev z odřené ruky, je to pozůstatek pádu z předešlého dne. Po silnici jede směr Slatina a dál na základnu k Witmanovi. Zůstali jsme tři a pokračujeme po silnici do Brebu, je to takové nekonečné stoupání se zatáčkami a zdá se, že to nemá konce. Zajeli jsme do hlavního stanu Enduromanie, podíváme se co se tam děje a jedem zpátky, ve Slatině pivečko a hurá na základnu.

Čtvrtek 12.6.

Cíl cesty jsou hřebeny, krásné pastviny, nádherná „kochačka“. Hledáme cestu, která nás tam má zavést, zdá se že jsme úspěšní, až na to, že se zatáhlo a leje jak z konve. Bohužel mraky pořád s námi a nemáme šanci jim ujet. Další komplikace, cesta vede přes novou ohradu pro ovce, která tu vloni nebyla a nedá se to objet. Zničehonic vyráží čtyři obrovští psi a jdou po nás. Otáčíme a jedeme se schovat před deštěm pod střechu opuštěné salaše. Když přestává pršet, hledáme cestu do vesničky Lumca Vita. Je to hrůza, klouzanice, bláto a každá cesta vede jen k rozbořené opuštěné salaši a končí. Je to už čtvrtý pokus a zase konec, pak se trefujeme na tu správnou cestu, samozřejmě nás zase prohnali psi. Přijeli jsme do vesničky a jedeme po hlavní silnici do motorestu na oběd. Po obědě směr Teregova a na základnu. Asi po 2 km vede cesta doprava, stojí tam taková samota a u ní dva domorodci s povozem, Šerif se ptá, jestli se dostaneme do vesničky Teregova (po silnici to bylo asi 8 km, ale my jedeme terén), Rumuni kroutí hlavami, že to nevede nikam a bohužel se později ukázalo, že měli pravdu. Nicméně Šerif tak to zkusíme, vyrazil. Cesta po chvilce skončila, jedeme vysokou trávou na kopec, leje jak z konve a je špatně vidět. Terén klouže, jeden pád za druhým, ale stále se prokousáváme dál. Stezku z kopce tvoří kamení, tráva a bláto, no prostě hrozná kombinace. Nicméně přijeli jsme do vesničky, sice to byla jiná, ale bylo to naším směrem a tak vzhůru na základnu, dát horkou sprchu, večeři, trochu vínečka a spát. Že nás cestou málem smetlo stádo divokých koní, nemá cenu ani vzpomínat.

Pátek 13.6.

Je pátek 13. snad to nebude tak hrozné, je poslední den naší rumunské anabáze a my dáváme poslední vyjížďku. Začínáme brodem přes řeku, kde je po dvoudenním vydatném dešti docela dost vody. Jedeme hledat cestu na hřebeny, kterou nám vloni ukazoval kamarád z Tábora. Našli jsme ji hned, začínala krásným asi 2-3 km výjezdem, ale bylo to lehké odpočinkové, ono se asi už bude zdát všechno lehké po týdnu v Rumunsku. Jsme na hřebenech, poslední fotky a jedem dolů. Dole je maringotka a u ní čtyři dřevorubci, akorát obědvají, zastavíme, pokecáme, zvou nás na oběd. Mají pečené pstruhy a kačenu (pravděpodobně), nechceme urazit, vzali jsme trochu jídla a musím říct, že to bylo dobré. Dali nám napít domácí pálenky, vyfotili jsme se s nimi a jedeme přes brod zpátky na základnu k Witmanovi, balit a nakládat věci. Dáme oběd, kafíčko a odjíždíme asi ve tři odpoledne směr Česká republika. Náš týdenní boj o život končí, kdo nezažil, neuvěří a hlavně nepochopí, Kdo to zažil, ví o čem je řeč. Popsat se to dá vždycky nějak, ale zažít to je opravdu něco úžasného a hodně let si to budu pamatovat. Já i moje motorka jsme si sáhli na dno sil, ale za rok jedem zase. Rumunsko je krásná země a neměli jsme tady sebemenší problém s nikým, naopak v horách a na samotách, jsou lidé velmi srdeční a rozdělili by se o poslední kousek jídla.
Šerif Mirek Honda 450 CRF X
Josef KTM 530 EXC
Zdeněk Honda 250 CRF X
Pavel KTM 450 EXC
Darek KTM 520 EXC