Rumunsko 2008

Před pár měsíci se na Webu K1400 objevil nápad strávit týden v Rumunsku. Cestovat na motorkách do vzdáleného Rumunska a zpět byl dost zajímavý a odvážný počin, jak se později ukázalo. Na Web to tehdy připravil Pavell. Přihlásilo se asi deset cestovatelů. Pro podobný projekt, tak akorát.

Rumunsko 2008
Čas běžel a den odjezdu se přiblížil. Dohodli jsme se, že vyrazíme ráno 16.7. 2008 z Brna. Pár nás přespalo u Vlka a než jsme přejeli slovenské hranice,tak jsme se sjeli všichni. Počet účastníků se nakonec ustálil na osmi kouscích a osmi motorkách, ostatně to dá rozum, že. Kdo by to chtěl běžet bez motorky...
Cesta přes Slovensko a Maďarsko ubíhala svižně a bez zbytečného zdržování. Vedla po dálnicích a my jsme chtěli do rumunského Banátu dorazit ještě ten samý den. Malinko nás zdržel déšť, na který to celý den vypadalo a kterému jsme se až na tuto asi půlhodinovou přepršku statečně vyhýbali. No, malinko jsme zmokli. V tom nevětším lijáku Yoskin, svým cvičeným okem zjistil, že Baddymu uniká olej. Deště nedbaje se chopil nářadí a během pikosekundy závadu na motorce odstranil. Sám promokl na kost. Jako mávnutím proutku déšť ustal a vyšlo slunce, které by nás určitě doprovázelo až na místo našeho domluveného noclehu - vesničky Gernik, ovšem kdyby....... kdyby tam vedla alespoň trochu slušná cesta. Bylo nám divné, že to do cíle máme slabých sto kilometrů a navigace ukazuje, že na to bude potřeba 3- 4 hodiny času. Ale to víte, navigace - těm se nedá úplně věřit a tak jsme nad tím mávali rukou. A pak to přišlo. Už se stmívalo, takže zapadlo i to slunce, do Gerniku něco přes 30km a.... a skončil asfalt. Nejdříve silnice jen tak nenápadně přešla v jámy a v nepřetržité oraniště, z kterého se pomalu vytratil i zbylý asfalt. Setmělo se a na hledání jiné cesty nebyl čas. 
Tak se nás osm statečných mužů, sedících na osmi zprvu naleštěných krasavicích, začalo prodírat bahnem, kamením a lesními cestami na kterých se objevovali louže velikosti brněnského Prýglu. Ta cesta byla dlouhá ,,jen“ třicet kilometrů. Třicet kilometrů ,,enduro“- vložky, jak jsme tento dojezd do Gerniku nakonec nazvali.
Něco málo před půlnocí jsme dorazili na místo pobytu. V lese ukrytá vesnice, kde svítila sem tam elektrická lampa. Okolo malého náměstíčka byl položen slibovaný asfalt. Ticho, tma. První, kdo s námi v Gerniku prohodil slovo, byl houf místních dětí, které seděli na mostku a osm bublajících strojů je dost překvapilo a zároveň přilákalo. Dovedli nás do místní otevřené hospody a za panem řídícím, který nám měl ukázat dojednané ubytování. Ouha, jako na potvoru, prý celý den pršelo a tak je naše objednaná chaloupka ještě obsazená, protože ubytovaná skupina dětí chce ještě zítra na výlet, který kvůli tomu dnešnímu dešti nestihla. Pro Pavlla, jako hlavního organizátora, jen drobný zádrhel. Neuběhla ani čtvrthodinka a my ujížděli nocí na jiné domluvené místo noclehu. Jasně, že jsme si v otevřené hospodě dali jedno pivko, to dá rozum po takové cestě.
Ta radost, že máme kde složit hlavy. Bylo nám úplně jedno, že chaloupka sotva stojí, že na zahradě je jen kadibudka, že sprcha je v kuchyni (hlavně, že je) a že příjezd na dvorek je pokračování naší ,,enduro“ vložky. S chutí jsme si dali panáka a s úlevou ulehli do našich osmi postýlek. Tak hvězdnatou oblohu, jako tu noc v Gerníku u nás vidět není .
Je ráno. Poprvé vidíme okolní krajinu a náš příbytek za denního světla. Je tu krásně, okolní příroda je divočejší, lesy hlubší, cesty rozbitější a chalupy opuštěnější. Spousty domků jsou na prodej, hodně místních se přestěhovalo do Čech a na Moravu, kde každý má nějakého svého příbuzného.
Dnešní den jsme se rozhodli prozkoumat Gernik, seznámit se a místním obyvatelstvem a pofoukat drobné bolístky našich již zase odbahněných plnokrevníků. Mimochodem bylo to potřeba, protože pohled na těch osm bahenních koulí, byl dost deprimující.
Nejdříve jsme zašli do centra vesnice, kde jsme navštívili místní školu, pozdravili jsme pana řídícího, seznámili se s panem školníkem a zhlédli při práci zdejší paní učitelku. Poradili nám co vidět a co nevidět. Rozlučka a šupem do hospody na dobrou snídani. Mimochodem otvíračka hospody byla úžasná, my ji neviděli za celou dobu zavřenou. Sortiment, pravda omezenější, ale stačil nám bohatě. Menu měli jednotvárnější, v podstatě nabízeli jen klobásu a olejovky. Tak jsme si nechali jídelníček vždy zpestřit místním pekařem, který nabízel večeře, obědy a bůh ví co ještě. Po zdroji pokrmu jsme se raději nepídili. Moc věřit se mu nedalo, přezdívali jsme ho Krkovička. Měl super dceru, pořád se na nás smála a tu jsme zase pojmenovali Pína.
Aby měl den nějakou náplň, tak ta sportovnější část přesvědčila tu méně zdatnou, že by se mělo jít alespoň na malou procházku. Jelikož všechny místní pamětihodnosti a krásy přírody jsou desítky km vzdáleny, zvolili jsme nejbližší přírodní anomálii. Tureckou díru, která byla ,,jen“ sedm kilometrů daleko. Jaksi nám v místní škole neřekli, že cesta vede přes pořádný kopec a po cestě, která neměla daleko ke „kravské sjezdovce“. Yoskin, Mirečák a Vlk zmizeli v dáli a zbytek se pomalu vlekl do kopce za nimi. Nebudu popisovat celou cestu, každý se s ní vypořádal po svém. Pro někoho to byla prima procházka a pro jiného bahenní strastiplný zrychlený přesun. Všichni jsme byli rádi, že jsme zpátky v místní hospodě, kde bylo příjemně až do hluboké noci.
Dnešní den, není zbytí, musíme prozkoumat cestu, vedoucí na nejbližší asfaltovou silnici, která je ovšem vzdálena dvacet kilometrů po sice zpevněné, ale pořád jen polní a lesní cestě. Jen co jsme triumfálně opustili vesnici, všichni místní mávali a vybíhali na cestu, tak Pavell hlásí defekt zadního kola. Jak je dobré míti s sebou našeho Yoskina. Bez zbytečného prodlení chopil se potřebného náčiní. My ostatní jsme vyhouply trubkový rám Volusie na kámen dovalený z lesa a než kohout třikrát zakokrhal, kolo bylo opět na svém místě a opravené. Na asfaltku jsme dorazili již bez problémů, natankovali potřebné pohonné hmoty a chtěli pokračovat do cíle dnešního výletu - lázní Baye Herkulaneum. Ale ouha, Františkova Kawa, byla proti, ani ne tak Kawa, jako její nosič brašen, který nevydržel nápor nezpevněných polňaček a polámal se. František se rozhodl provést opravu svépomocí a poslal nás dál samotné. 
Cesta byla super. Nový asfalt podél Dunaje byla odměna za dva předešlé dny strávené v bahně a vodě. Žádná radost, ale nevydrží dlouho, během okamžiku se hlaďounký šedočerný asfalt vytratil a nahradila ho šotolina, po které tu projelo jen nákladní auto, sem tam se šinul buldozer a tu a tam nás za nohavici tahal potulný rafan. Mimochodem , potulných psů je tu jak naprdíno. Jsou všude a bez nejmenšího pudu sebezáchovy se vrhají pod přední kola našich motorek. Trochu na ně platily Yoskinovy laďáky a Pavllova houkačka.
Ta rozbitá cesta se táhla přes třicet kilometrů, pak se pod kola motorek vrátil asfalt, který nezmizel až do Herkulanea. Zaprášení a unavení jsme se s chutí ponořili do teplých smradlavých termálních vod. Pivo a steak přišli vhod, rožnili hned vedle bazénu. Neuběhla ani hodina a už jsme uháněli zpátky, majíce domluvenu prima večeři s pekařem Krkovičkou.
Zpátky se jelo dobře i tu šotolinu jsme zvládali s větším nadhledem, ale na rychlost místních jsme neměli. Oni s nejnovějšími BMW, Audi a Mercedesy letí po těch rozbitých cestách jakoby ani rozbité nebyly. Létají po nich i se svými Daciemi, kterých je na silnicích přeci jen mnohem více.
Do naší chalupy jsme dorazili po jiné cestě, sice kratší, ale opět s ,,enduro“ vložkou. Posledních pár kilometrů před cílem nás zase přepadl déšť. Tak jak jsme promočení přijížděli, a v každém z nás, v někom více, v někom méně, zrálo zásadní rozhodnutí. Není možné každý den absolvovat dvacet kilometrů bahnem, cestou necestou, abychom se dostali na použitelné cesty. A tak ..... pojedeme do Transylvanie za Drakulou. Shodli jsme se téměř beze slova a to jinak mezi námi bylo spousta individualit, ale toto rozhodnutí bylo přece jen jednomyslné.
Lehce nás pozdržel vložený servisní den, který naše motorky po tom to motokrosu potřebovaly. Opravili jsme světla, startování, odstranili jsme znovu bahno z našich strojů a celý den jsme se jen slunili a popíjeli. Dokonalá příprava na dlouhou cestu do Transylvanie.
Mirečák, Yoskin a Vlk se rozhodli ještě navštívit kravské pohřebiště o kterém nám vyprávěl Krkovička. Jo Krkovička, ten toho napovídá. Kluci nic nenašli, asi nás jen vodil za nos, ale co, jiný kraj jiný mrav.
Večer jsme popili a pojedli ryby u Krkovičky, zalaškovali s Pínou a šli spát. Zítra nás čeká dlouhá cesta.
Opět triumfální odjezd. Celá vesnice mává, holky vybíhají na cestu, krávy uhýbají z cesty, psi štěkají a snaží se zakousnout do laďáků, slunce svítí, prostě super ráno. Čekalo nás 450km a to po rumunských cestách. Moc jsme netušili jaké cesty nás vlastně čekají. Jelo se prima, malinko civilizovanější sever, lepší cesty, taky více aut. Po celodenní jízdě zastavujeme u penzionu na úpatí pohoří Fagaraš. Mirečák domlouvá super cenu za nocleh a tak zůstáváme. Pořádná večeře, pivko, někdo limo a usínáme.
Ráno budem brzo vstávat, máme naplánovánu královskou etapu přes pohoří Fagaraš po Transfagarašán, což je cesta, která postupně vystoupá do 2050m.n.m. a zase zpátky. Těšíme se.
Ráno, sluníčko, kafe, snídaně, super. Jen ten čas nám trochu nevyšel, ale to je všem celkem jedno. Vyrážíme. Silnice je to nádherná, krajina připomíná rakouské Alpy, jen hory nejsou tak vysoké, ale jsou divočejší, bez zákazů, dá se stanovat a spát všude, oheň nikdo neřeší a také odpadky bohužel nikdo neřeší. Silnice v dobrém stavu a jízda od stupačky ke stupačce. Užíváme si to. Nakupujeme i nějaký místní sýr a salám. Není tu ani moc lidí, další výhoda. Osm motorek vzbuzuje celkem rozruch. Moc motorek se tu nepohybuje a když, tak zaprášená endura, nebo cesťáky. Na choppery a cruisery nejsou zdejší moc zvyklí. Místní se fotí na našich motorkách, okukují je, mávají, je to prima den. Čas letí, ale moc rychle. Mineme přehradu, která zalévá údolí hned vedle Transfagarašánu, oběd v Drákulově Campu, pár fotografií před hradem Bran, ale už je pozdě. Brašov jen míjíme, honí nás opět déšť. Za tmy dojíždíme do našeho motýlku a do prázdného žaloudečků padá večeře za večeří. Je prima večer, ale je poslední společný. Zítra se vydáme na zpáteční cestu. Máme to domů všichni hezky daleko. Někdo i 1500km a to je pěkná štreka. Jdeme postupně spát.
Počasí nám přeje. Ráno je jako vymalované, pojídáme včera nakoupený sýr a salám, popíjíme kafe a probíráme cestu která nás čeká. Alf s Láďou se chystají, že dnes dorazí na Balaton, kde přespí, později se k nim přidává i Vlk. Vyrážíme a podle plánu se ještě na rumunském území dělíme na dvě skupiny. Jedna míří na již zmíněný Balaton a druhá se vydává severněji na Zemplínskou Šíravu. Měli jsme trochu obavu, jestli je v našich silách dojet až na Slovensko na jeden zátah, ale jakmile jsme opustili Rumunské silnice, cesta se narovnává a ubíhá rychleji. Na Slovensko dorážíme okolo osmé večer a tak máme i malou rezervu. Mirečák se rozhoduje cestu natáhnout až do Bešeňové a zbytek Yoskin, František, Pavell a já, jedeme podle plánu na Šíravu. Ubytování je středně progresivní. Motorky pod okny a pospícháme do hospody na jídlo a pití. Bylo nám tam příjemně, spousta pěkných a veselých děvčat. Pavell málem porazil místní borce v páce. Jen jeden měl o pár bodíků více. Pojedli jsme, popili, ale do pokoje jsme se dostat nemohli. Všude bylo zamčeno. Nakonec jsme se vyšplhali do prvního patra po balkonech a probudili Frantu, který šel naštěstí spát dříve a tak nám odemkl. Trocha slivovičky byla nám všem odměnou. Byl to hezký večer.
Poslední den. Opět slunce. Vyrážíme na cestu, projíždíme Prešovem a za Prešovem snídáme u letadla, ňamina. Cesta ubíhá, pár fotografií pod Spišským hradem a už jsme pod Vysokými Tatrami. Jak se blížíme, táhne nás to k domovu čím dál tím víc. Projedeme pod Tatrami a místo oběda v Bešeňové si dáváme rozchod na dálnici u Liptovského Mikuláše. Loučíme se a každý míří k domovu.
Na cestě jsme strávili týden. Týden plný spousty nových zážitků, týden, na který ani jeden z nás nikdy nezapomene. A o to, si myslím, šlo. Díky Pavllovi za organizaci a přípravu celého týdne. Díky Yoskinovi za servisní pomoc během celého týdne. Díky Mirečákovi za plánování cest a vyjížděk. Díky Vlkovi, Láďovi, Alfovi a Frantovi za to že byli a že byla legrace, no a Já jsem se pokusil natočit pár roztřesených obrázků a napsat část našich zážitků.
Celkem jsme ujeli po cestách, necestách cca 3500km, projeli jsme čtyřmi státy a v bahně jsme všichni najeli tolik kilometrů, kolik jich nejspíš hodně dlouho nenajedeme.

Buddy

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.25
Známkováno: 12x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist