Rumunskem na divoko 2016

Něco málo o našem výletu do Rumunska..

Rumunskem na divoko 2016

Kapitoly článku

Zima 2016 a já už dva roky od zhlédnutí Top Gearu a nejkrásnější vysokohorské silnice Transfagaras nemyslím na nic jiného než zajet, vidět, projet a užít si pohostinnosti Rumunů. Domluva byla krátká a jasná. V červnu 2016 jedeme. Nejdřív jsem počítal se švábeňáky Kučou a Luďou, ale celý plán vznikl v práci s kolegou Waťákem, který už Rumunsko projel před 5ti lety. Postupně se naše výletní parta rozrůstala, kdy se přidal další z kolegů Swat a jeho kámoš Vojta. Den před odjezdem se dozvídám o kámošovi Ludě Tosim. Sečteno jede nás 7 biků – Já Africa 750, Luďa Suzuki DR 800 Big, Tosi Translap 650, pod značkou vrtule Waťák X Country 650, Kuča a Swat GS 800, Vojta GS 1150. Domluven byl výlet pod stany na divoko. Celýho půl roku jsem poctivě spořil 50ti korunky, abych ženě mohl říct kam jedu a nenaboural náš rodinný rozpočet. Každý rok, když vyjíždím, mám chvíli výčitky vůči dětem, abych je snad o něco neošidil. Našetřeno celých 5 tis Kč. Při zhlédnutí plánu, do kterého se vložil Swat a nájezdem 3 tis km je mi jasné, že je to málo. Ženě tohle ovšem říkat nemusím a jako vždy jedu na dovolenou a šetřit zrovna moc neumím.

1.den

Sraz je 12.6. v 8:00 hod na benzínce u Korýčan pod buchlovákama.  My  švábeňáci  přijíždíme včas. Na benzínce, už si vykuřuje a usmívá Waťák. Swat, který mě měsíc předem v práci stresuje o časech výjezdu a nájezdech KM nikde! Po chvíli i vrtule Swat a Vojta přijíždí a kupodivu Swat se sebou veze i závaží v podobě své ženy Věrky. Domluva opět krátká, doplnění PHM a vyjíždíme po E50 směr Trenčín, potom po E572 a E58 směr Zvolen. První jede Vojta, který má nastavenou GPS. Tato nás překvapuje hned v Uherském Brodě, kdy nás donutí nelogicky sjet z E 50 a projet se městem J. To samé se opakuje v Trenčíně. Hezký prohlídky měst máme za sebou a naším prvním cílem je národní park Bükki v Maďarsku hned za hranicemi. Kdo bude poblíž, doporučuji zajet, hezká klikatá cesta lesem. Po projetí to směřujeme po silnici 26 a 35 směr Debrecén. V Maďarsku tankování.  Je kolem 17:30 a jedeme dál směr Debrecén. Krásné na Maďarsku je, že v každé vesnici a městě sídlí na sloupech podél cesty rodinky čápů. Právě projíždíme kolem nějakých jezer a já si říkám tady bych zůstal na noc pod stan.  Dojíždím ke kruháči, v naší koloně s nejlepší mašinou samozřejmě jedu poslední. ATéčko začalo stávkovat a kruháč dojíždím naprázdno! Ještě stíhám zatroubit na Tosiho, který je přede mnou a sjíždím z cesty. Tosi se za mnou po chvíli vrací s Kučem, ostatní ujížděli kdoví kam. ATéčko přestalo dávat benzín. První co mě napadlo, že odešlo čerpadlo a dovolená pro mě skončila první den. Přemýšlím o přemostění, abych dojel alespoň domů. Kontroluju nejdřív pojistky, sundám čerpadlo a zkusím start, jestli čerpadlo tlačí benál. Najednou to jde. Vše dávám zpět a uháníme za ostatníma, kteří čekají asi o 5 km dál. Stres udělal své a já všem říkám, že dnes už nejedu a hledám místo k přespání. To nacházíme kousek dál po polňačce u potoka a oploceného rybníka. Je to kus od hlavní cesty, takže nerušené spaní. Tady další překvapení – skupina vrtulí Swat, Věra, Vojta a Waťák nám sdělují, že jedou najít penzion a dáme si vědět, kde se ráno sejdeme. Švábeňáci vesele staví stany za ještě veselejšího popíjení zásob piva a slivovice a taky debatě co se sakra s ATéčkem stalo. Krásnej večer za zvuků žab a kukaček, kterých tu musí být nejmíň milión!

2.Den

Sraz ráno na benzínce ve městě, jehož jméno nejde ani vyslovit. Vrtule tu už na nás čekají a hned odjíždíme směr Debrecén a Oradea. Příjezd na Rumunské hranice, sláva přece jen se do Rumunska podívám, i kdyby teď mělo čerpadlo kleknout. Končí tu Schengen, takže nezbytná kontrola OP a ORV. Bohužel nám prší. Pokračujeme v cestě a v Oradee zastavujeme, aby si někteří mohli vybrat many z bankomatu. Koukám na paneláky a říkám si, že tady zelená úsporám ještě nefrčí. Cesta z Oradea na jih je jeden velký offroad a my jsme potěšeni, že nemusíme tyto cesty  vyhledávat po lesích J až na ten provoz…Jde zde vidět, že v Rumunsku se s prací asi nikam nespěchá. Krajina je ovšem nádherná, kopcovitý a lesnatý terén jak to mám rád. Z cesty E79 sjíždíme a chceme projet národní park Apuseni a dle plánu Swata dojet do Turdy k solným dolům. Vzhledem k času je ale jasné, že to není možné stihnout. Park Apuseni, krásná příroda, krásný klikatý cesty. Na jednom odpočinku stavím ATéčko vedle policejního vozu Dacia Logan a dělám si jako správný kolega foto. Policista vylézá z restaurace a dáváme se do řeči.  Anglicky mluví dobře, pokecáme o práci, podáme ruce a my směřujeme dál na jih dojet co nejblíž k Transalpině. Opět nám začíná pršet. Je kolem 19 hod a parta švábeňáků se rozhoduje, že budeme hledat spaní. Jsme někde poblíž městečka Abrud na silnici 74. Projíždíme kolem stodoly sena a ve mně se probudila vzpomínka na motosraz v roce 97 v Herálci u Jihlavy, kdy začaly záplavy a my pod rouškou alkoholu jeli na svých jawyčkách na farmu do podobné stodoly k noclehu. Stejně jako v Herálci i tady domácí statkář neváhá ani chvíli a posuňky mi ukazuje, že zde nocovat můžeme, ale nekouřit. Za chvíli přivádí dceru, která mluví anglicky a se kterou se domlouvám na noclehu. Za nocleh nechtějí žádné peníze a mašiny parkujeme do druhé stodoly. Dcerka statkáře mě provádí po jejich hospodářství, kde má obydlí 300 prasat, 20 krav a několik psů. V malém domečku se tísní ona, její 5ti měsíční syn, manžel a její otec. Pantáta přináší litr slivovice v petce a vesele se do ní všichni na seně pouštíme. Luxusní spaní v suchu! Naši spojenci s vrtulí ve znaku píšou, že se ubytovali po cestě v penzionu. Na ráno stanoví čas odjezdu na 8 hod. Vzhledem k pohostinnosti domácích to asi nedáme.  Luďa a Tosi do sebe hrnou slivku a já píšu Swatovi, ať radši jedou bo u nás bude těžký vstávání.

3.den

A taky bylo. Prší celou noc i ráno. Předáváme statkáři za nocleh půlčíka Rumu. Ten to vesele příjímá. Odjíždíme až kolem půl desáté a stále chčije a chčije. Odteď už sami to směřujeme na Transalpinu. Kolem oběda přestává pršet a my se na začátku silnice 67C - Transalpiny posilňujeme hamburgrem v jedné z mnoha restaurací po cestě, ve kterých vůbec nikdo nesedí. Čtu sms od Swata a podle času jsou tak 2 hoďky před náma. Po obědě hurá vstříc krásné nové cestě Transalpina. Jak říkal Waťák hlavní trasa cesty na passo ve výšce 2150 n.m. byla před 5ti lety jen šotolinová silnice – dnes krásný asfalt a cesta se spoustou vraceček. Počasí dnes střídavé.  Zde se objevuje další závada tentokrát na stroji Ludě. Bigovi se povolily přední čelisti brzdy a nebrzdil. Naštěstí šrouby nevypadly, dotáhlo se a pokračovalo dál.  Na vrcholu Transalpiny byla mlha, jakou by nám záviděl i Rákosníček.Tady jsme se rozhodli, že nepojedeme dál po 67C až do města Novaci, ale vrátíme se zpět k jezeru Vidra, kde budeme hledat nocleh.  Po cestě jsme samozřejmě pořizovali nezbytnou fotodokumentaci. Dali jsme se zde do řeči se dvěma poláky na nových 1200 GS a značkovém oblečení. Tito nám řekli, že Transfagaras byl ještě včera kvůli sněhu zavřený, ale zítra to zkusí projet znovu. Dál jsme se dali po cestě 7A směr Brezoi. Na cestě jsme byli donuceni zastavit kvůli průvodu pastevců se stádem ovcí. Pro nás to bylo potěšující, pro místní asi k nasrání, protože troubili jak vzteklí.  Po chvíli stojíme u cesty a čekáme na Luďu, který jel prozkoumat místo na spaní a tu kolem nás projíždí naši parťáci s vrtulí ve znaku. Samozřejmě zastavují a sdělujeme si vzájemně zážitky. My se dozvídáme, o co jsme přišli, že jsme neprojeli celou 67C, ale ani nám to nijak nevadí. Je kolem 19 hod, slunce svítí a už  chceme bivakovat. Parťáci jedou do Brezoi najít penzion. Místo nacházíme opodál, kam se dostaneme po mostě přes řeku a potom kus travnatým porostem co nejdál od hlavní silnice. Nacházíme místo s postaveným přístřeškem, kde je ještě teplé ohniště. Říkáme si, že nás možná navštíví nějací místní, ale nikdo nepřichází. Jsme přeci jenom pěkný kus od Brezoi. V řece provádíme první očistu celého těla za 3 dny a koupeme se. Voda je ledová, ale to mi je jedno, hlavně že jsem pořádně umytý.

4.den

Ráno k nám přichází asi 20 osob. Už víme čí je přístřešek. Mají sekyry a pily v rukách a všichni se podivně kymácejí a zdálo se mi, že se i usmívají. Strach nás opouští ve chvíli, kdy posunky ukazují, ať klidně zůstaneme, že jdou pracovat a převlékají se do montérek. Dělníci pod přístřeškem  ponechávají svačiny a jdou na to. Čistí koryto řeky a jeho okolí. My se balíme a vyrážíme směr Transfagaras. V Brezoi tankujeme a já se špatně díval do mapy a všechny nás vedu po silnici E81 směr Sibiu. K takovému nedopatření dochází pouze jednou za rok bohužel vždy na vandru. Naštěstí si chybu uvědomím po pár kilometrech, ale vracet se nehodláme. V mapě zjišťujeme trasu a cestu k silnici 7C si zkrátíme přes vesnice a lesy. Odbočujeme na silnici vlevo po směrovce k vesnici Perisani. Sluníčko to do nás valí, bude to krásný výlet. Za Perisani končí asfaltová cestička a mění se v polňačku, kamenitou cestu a travnatou cestu. Mimochodem je tam těch cest několik a né vždy jsou označeny, kam směřují. Zde se dostává na řadu Kučův Sygic v mobilu a s každou odbočkou zjišťujeme, jestli jedeme správným směrem k městu Suici. Místy bylo i 12 % stoupání po kamenité cestičce a potkali jsme zde pouze povoz s koňmi a myslíte si jak těžkej offroadek zvládáte a v tom si to v protisměru z kopce řítí jak jinak než Dacia Logan :). Zkratka to byla výborná, horší, ale zato delší cesta. Od Suici se jelo po asfaltu. I tak jsme se na 7C  dostali po 13 hodině a zpoceni navštěvujeme nejbližší restauraci po cestě. Z sms se dozvídám, že naši parťáci jsou právě na hradě Poineari, kam teď směřujeme. Oběd ale vítězí a v klidu pojíme. Už na 7C se dostavíme k hradu Vlada Tepéšiho „Napichovače“. Motorky parkujeme u místní restaurace a s malými obavami o budoucnost našich věcí je opouštíme a jdeme navštívit Drákulovo sídlo. K hradu vede 1480 schodů, nepočítám je a beru po dvou. Vstupné 5 lei. Výhled z hradu je sice pěkný a kdo by nenavštívil Drákulův hrad, když je v Rumunsku? Celkový dojem z hradu – bída. Kdo byl v našem okolí na Cimburku, má lepší zážitek.  Zpět u motorek zjišťujeme, že nám nic nechybí :) opět mě rumuni potěšili. Rychlé převlečení propocených spoďárů a míříme si to konečně na očekávaný Transfagaras.  Při odjezdu nám svítí sluníčko, ale čím víš se dostáváme, tím víc se zhoršuje počasí. Jako na Transalpině i tady nás chytne déšť. To nikoho neodradí od kochání a pořizování fotek. Cesta tunelem přes passo je oficiálně ještě zavřená, ale místo je již průjezdné a sníh odklizen.  Při pohledu na tu krásnou klikatou a dlouhou cestu si musím říct, že Caucescu musel být motorkář, protože takovou cestu nechá postavit jen motorkář. Tohle je darem každýho motorkáře a jen trochu zamrzí, že kvůli počasí se nemůžu kochat déle.. 

 

Sjezd dolů, poslední fota pohoří Fagaras a hurá jako každý večer nakoupit zásoby na večer.  Místo hledáme po cestě E68 směrem k městu Fagaras. Z hlavní silnice opět odbočujeme na vedlejší a co nejdál.  Někde po cestě k vesnici Voivodeni nacházíme krásné místo pod stromy a schovaní za keři od cesty.  Po rozestavení stanů kolem nás projíždí borec na pitbiku a vesele nám mává, jede do blízké stodoly. Po chvíli po něm přijíždí k našim stanům vozidlo, ve kterém sedí muž a žena a smějí se od ucha k uchu. Vystupují z vozidla a šéfík v ruce litr slivovice.  Vítá nás se slovy: „tohle vše patří mě, dejte si a klidně si rozdělejte oheň.“  Litr slivky se rychle točí a mizí mezi náma a domácíma.  Opět skvělá a veselá zkušenost s domorodci.  Prozatím jsme měli štěstí a v noci jsme ještě nezmokli, stejně tak dnes.

5.den

Vyjíždíme směr město Bran mrknout na hrad, který Rumuni představují jako Drákulův. Jede se přes Fagaras ve městě Sercaia odbočit na 73A směr Zarnesti a směr Bran. Bran je pěkné městečko, kde žijí z turistického ruchu. Po zaplacení parkovného směřujeme tržnicí se všemi různými předměty s motivem Drákuly k bráně hradu. Zde požadují vstupné 35 lei a vzhledem k tomu, že hrad se nám zvenčí ani nelíbí, opouštíme od prohlídky, koupíme rodinám dárky a magnetky a valíme to směr Brasov. Po cestě z dálky vidíme na kopci hrad s nápisem Rasnov. Tento hrad vypadá mnohem lepé než komerční Bran.  Město Brasov objíždíme obchvatem po E574 až k silnici 11. Oběd dáváme v pěkným motorestu u odbočky na E578 směr St. Gheorghe. Po obídku, po krásné klikaté cestě s pěkným asfaltem míříme až do města Gheorgheni.  Krajina se rázem změnila a jde vidět, že je to průmyslová oblast. Z Gheorgheni po silnici 12C přes středisko Lacu Rosu k Bicazské soutěsce. Doporučuji jak k projetí, tak k pěší turistice. Ve městě Bicaz opět nákup nezbytného proviantu na večer a honem kolem jezera Bicazc najít místo k noclehu. To nacházíme na travnaté pláži u jezera, kde se pasou ovce někde u obce za Poiana Largului. Koupeme se v přehradě, voda je čistá a teplá.

6.den

Ráno se budíme a břeh jezera je plný pet lahví, které byly předešlého večera na druhé straně u hráze. Zřejmě rumuni hází do přehrady pet lahve, aby zamezili v zimních měsících roztahování ledu a popraskání hráze :).  Odjezd směr Varta Dornei  po silnici 17B. Celou cestu mě klamou značky o dálce tohoto města jednou je to 24 za kilometr už 50..dál jsme odbočili na silnici 17 následně po silnici  18, po které jsme projížděli dvěma národními parky. Příroda krásná, převýšení a lyžařské středisko, cesty rozbité a míříme až do města Sighetu Marmatiei. Odtud po silnici 19 podél ukrajinských hranic  do Satu Mare. Po cestě projíždíme město Certeze a nestačím se divit. Brutální sídla jaký se v tomto městě nachází, některé z realit jsou i na prodej – zajímala by mě cena. Projíždíme i město  Sapanta, kde se nachází veselý hřbitov.  Tyto veselé pomalované hřbitovy jsou ostatně skoro v každé vesnici, kterou míjíme a proto ani nezastavujeme.  Satu Mare a poslední útrata posledních Lei. Kupuju víno pro ženu. V prodejně se se mnou dává do řeči místní motorkář. Opět se přesvědčuju o vstřícnosti místních.  Hraniční přechod Petea -  masakr. Je pátek a fronta dlouhá jak týden před výplatou. Místní ukazujou, ať jedeme dopředu. Začíná pršet. Snažíme se předjíždět, ale někteří plechovkáři nás nechtějí pouštět.  Kontrola dokladu a OP a sbohem Rumunsko, bylo to krásný. Ujíždíme dešti a nocleh nacházíme u jezera někde za vesnicí Csergensima  po pravé straně rybníky. Tady vidím za celý týden první nehodu. V noci nás chytne poprvé déšť, naštěstí jen slabý.

7.den

Plán je jasný a to co nejrychleji domů. Po silnici 49 následně po 41 směr Nyírergyháza odsud po silnici 38, až k silnici 39 směr na Encs. Projeli jsme Tokajskou vinařskou oblastí Maďarska odkud po E71 až do Košic.  Jedeme si stejným tempíčkem z Košic po E50 přes Prešov, Poprad, Martin, Žilina, Bytča směr na přechod Makov, odkud už je to jen 2 hoďky do Vyškova. V 20:14 hod zavírám vrata garáže a štráduju to domů a dovolená končí.

Závěrem – najeto 2704 km, náklady celkem 3790.-Kč za benál, 1600.-Kč za útratu v Rumunsku, v čemž jsou započítány obědy, nákupy pivka a proviantu, magnetků a taky dárků pro moje mrňousky v podobě trička s Drákulou. Obecně jsou ceny v restauracích a obchodech stejné těm našim, jen benzín je zde o něco málo dražší. Lidé v Rumunsku, alespoň se kterými jsem se setkal, byli příjemní a vstřícní. Určitě se do Rumunska někdy vrátím, ať na pěší turistiku nebo na ATéčku. 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.54
Známkováno: 26x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist