Rumunské Karpaty

Na cestu do rumunských Karpat jsme se vlastně chystali už loňský rok, jenže 14 dní před odjezdem jsem si přetrhla křížový vaz v koleni a bylo po expedici. Proto jsem tomu letos ani nějak nepodléhala a až do poslední chvíle sem nevěřila, že to dopadne. Jenže sen se stal skutečností a my jsme opravdu vyrazili. Cílem naší cesty bylo projet celou karpatskou podkovu od jihu k severu. Silnější polovinou našeho dvoučlenného týmu byl navigátor a mechanik WIKTOR na AFRICATWIN. Druhou polovinou byla má maličkost na NX650. Mojí povinností bylo držet se Viktora, neztratit se mu a hlavně si nikde nerozbít hubu.

Rumunské Karpaty

Kapitoly článku

Den 1 - sobota 23.7. 2011

Vyrážíme asi v 7.40. a cílem dne je ujet co nejvíc to půjde. Švihali jsme si to jak draci, ale samozřejmě, že po vedlejškách. V polovině Slovenska bylo už moje pozadí totálně na kaši. Do této doby jsem totiž ještě nikdy nenajela za den víc než 200 km a to maximálně 3 dny po sobě. Vůbec sem nevěděla, jak si mám sednout. Naštěstí jsem byla na Rumunsko tak natěšená, že se nám podařilo přejet celé Slovensko i kousek Maďarska. Kolem 19. hodiny jsme začali hledat místo na postavení stanu. Netrvalo to ani půl hodiny a našli jsme luxusní flek. Bylo to dost daleko od silnice a pěkně schovaný mezi stromy. Takže jsme postavili stan, rozdělali pivko a debatovali o dalším dni. Za dvě hoďky jsme pak oba ve vteřině vytuhli.
Trasa: ČESKO, SLOVENSKO, MAĎARSKO

Ujeto 520 km.


Den 2 - neděle 24.7.

Budíček v 7.00. Snídaně, balení a ranní hygiena nám trvala dvě a půl hodiny (budeme se muset zlepšit). Na rumunské hranice to máme asi 200 km, takže jsem věřila, že to bude brnkačka. Jelo se vážně dobře, až na větší města, kde semafory fakt nechtěly bejt naši kámoši. Vesnice byly krásné, všude čisto. Hrozně se mi líbili čápi hnízdící na sloupech, chvíli jsme si fakt mysleli, že jsou sádroví. Konečně jsme uviděli hranice a poprvé vytahujeme pasy. Pan celník si mě chvilku prohlížel, koutky mu pěkně cukaly a já měla sto chutí nechat mu pas a odjet. Po chvíli nás konečně pustil a my mohli vyrazit vstříc zážitkům. Rychle jsem zaběhla do směnárny a pak ještě nakoupit nějaké jídlo a vodu, která nám neuvěřitelně ubývala.  Pak už jen dotankovat a nabíráme směr Oradea.
Sjíždíme z hlavní, na bíle značenou cestu. Byla jsem úplně odvařená z toho nádherného okolí. V dáli byla vidět dvě pohoří, všude okolo jen políčka a louky, na kterých se pásl dobytek. Vesnice jsou tu chudé a mně se zdá, jak kdybych se vrátila v čase. Podél cesty pasou děcka krávy. Když si nás všimla, začala slézat z patníků, valí k nám a natahují ruce. Byl to pro mě hodně zvláštní pocit, ale Víťa ukazoval, ať rychle jedu, tak jsem poslechla.
Přejíždíme nádherné kopce a sjíždíme do údolí, kde je malinká vesnice. V tom se ke mně odněkud vyřítil pes, strašně jsem se lekla, potáhla sem za plyn a najednou už sem kličkovala mezi krávama. Byla sem z toho tak vydřená, že jsem ani nepostřehla, kdy zmizel asfalt. Přede mnou jen šotolina s velikejma, a jak sem za chvilku zjistila, pěkně hlubokejma kalužema. Pořád mám ale za tři a plnej kotel, takže si to v padesátce mydlím pěkně do té kaluže. Zajela sem tam jak střela, ale jen na chvíli, páč okamžitě letím do druhý, ta byla ještě horší. Už mám jen vytřeštěný oči a doufám, že to ustojím. Najednou jsem dostala šílenou pecku do hlavy. Snažím se brzdit, ale chvíli mi to trvá, než bezpečně zastavím. Víťa nevěřil vlastním očím, tlemil se jak pako a ptal se mě co to dělám. Já byla naštěstí víc nadšená, než vyděšená, takže to bylo v poho. Zjistili jsme, že mi dal petku s vodou pod gumicuk špatně a jelikož jsem omylem koupila vody perlivý, jedna nevydržela, buchla a práskla mě zezadu do přilby. Chvilku jsme se tomu smáli a pak frčeli dál.
To sem ale ještě netušila, co nás čeká. Po chvilce je pryč i šotolina. Neuvěřitelné výjezdy, sjezdy, vracečky a to všechno v šíleně klouzajícím bahně, sem tam nějakej kámen a díra. Vypadalo to, jak když tak dělaj manévry s tankama. Neujela jsem ani kilák a už troubím na Víťu, že musíme dát pauzu. Ujeli jsme asi šest kiláků a začalo to být horší a horší. Víťa se mě zeptal, jestli se chci vrátit, ale chtěla sem bejt hrdinka a nechtěla kazit dovolenou, tak sem řekla, že je to dobrý a že můžem pokračovat. Pak ale přišel asi kilometr a půl dlouhý sjezd, kterej vypadal srašně, málem mě ranilo. Viktor musel sjet nejdřív s afkou a pak s domckem. Já mezitím do sebe cpala cukr. Byla jsem tak unavená, že jsem nemohla rozdělat sáček, tak jsem to do sebe nacpala i s papírovým obalem. Neumíte si ani představit, jak jsme byli oba šťastní, když jsme po dvaceti kilákách uviděli lom a od něj lepší cestu. Nejdřív jsme ale museli běhat s petkama do potoka pro vodu, protože jsme museli umýt nás i motorky. I když jsme se ani jeden nevyváleli, stejně sme byli jak prasata a o našich strojích raději ani nemluvím.  Jelikož nás to bahno zdrželo (20 km za 4 hodiny), potřebovali jsme co nejrychleji najít ubytování. Bylo totiž už 20.00 hod. Jenže všude kde jsme zastavili, měli prý plno. Byla sem z toho trošku, (no docela hodně)nervózní. Asi ve 22.30 jsme dorazili do vesnice Remetea a tam konečně našli luxusní penzion, kde nás ubytovali. Musím se přiznat, že jsem přemýšlela, jestli to vůbec zvládnu, protože dnes sem si sáhla fakt na dno svých sil.

Trasa: MAĎARSKO-RUMUNSKO (ORADEA, OSORHEI, TILEAGD, TILECUS, VARCIOROG, REMETEA)

Ujeto: 325 km (celkem 845 km).


Den 3 - pondělí 25.7.

Teprve ráno jsme pořádně uviděli naše upatlané stroje. Byly jak dvojčata, oba do hněda. Pak už vyrážíme směr Beius. Dnes je v plánu cesta na vodopády a jezera, až k vodní přehradě Gilau. Vážně jsem se těšila, až se zase vymotáme z té zalidněné oblasti a sjedeme z té trapné hlavní silnice. Konečně jsme uviděli odbočku k vodopádům. Cesta byla trošku rozbitá, ale to okolí je tak krásný, že mi to vůbec nevadilo. Nikde ani živáčka, jen les, skály a vodopády. Sjíždíme stále z kopce dolů jen tak kadla, kadla, abych si všechno stihla prohlídnout. U prvního většího vodopádu dáváme pauzu na oběd a přemýšlíme, jestli to opravdu projedeme celý, nebo se raději vrátíme. Po včerejším bahníkovém offíku máme totiž trošku obavy. Ale co, proto jsme sem přece jeli! Takže žádné vracení a hurá dále z kopce dolů.
Dojeli jsme až k nějakým menším jezerům. Byla to fakt krása, nedá se to moc popsat, ani na fotkách to není to pravý. Prostě tohle všechno se musí vidět na živo.
Pokračujeme dál až k přehradě Lesu. Najednou kde se vzaly, tu se vzaly, na silnici stojí krávy. Áách jo, mě z těch zvířátek asi vezme prcek! Nejspíš sem magnet na mláďátka, páč Víťa projel v poho, ale já musela domlouvat telátku, aby šlo za maminkou a na mě se raději vykašlalo. Byla jsem z něj  tak vyjukaná, že po dvou kilometrech jsme museli zastavit. Celou cestu až k přehradě jsme to museli odstát. No co vám mám povídat, síly docházely tak rychle, že netrvalo dlouho a já vlála za řidítkama jak prapor (a to sem si myslela, jak mám natrénováno). Přehrada stála taky za zkouknutí, nikde živé duše, takže jsme si to užili. Pak už jsme ale byly zase na hlavní a motali se mezi kamionama. Chtěli jsme si najít místo, kde si dáme pauzu na kávu. Parkoviště u silnice smrděla, jak sto let nemytý záchodky, takže sjíždíme na vedlejší. Dojeli jsme na velkou louku, kde  sem si kávičku mohla vychutnat pěkně v klídku. Začalo se trošku kabonit, tak jsme raději frčeli dál. Za chvíli ale chcanec jak kanec! Poprvé oblékáme nepromoky. Dojeli jsme do města Gilau a čekali na benzině, až to přejde. Všimli jsme si tam, že 200m nazpět je kemp Eldorádo. Jukli jsme na sebe a bylo jasný, že toho oba už pro dnešek máme dost. Zakempujeme a půjdeme si dát do trumpety. Všude spousta turistů, protože v okolí Gilau je spousta jeskyní, skal a hlavně se tu sjíždí řeky na raftech. Rychle jsme postavili stan a mazali na pivko. Asi tady za alkohol hodně ušetříme, protože po dvou pivech se nám pěkně začíná motat jazyk.
Trasa: BEIUS, DEVALE, REMETI, BULZ, CIUCEA, GILAU

Ujeto: 156km (celkem 1001 km).

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.18
Známkováno: 39x

Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist