Reportáž psaná na nádrži, aneb "drum bun" Rumunskem.

Rumunskými horami po asfaltkách, betonkách a všem co z nich zbylo.

Reportáž psaná na nádrži, aneb "drum bun" Rumunskem.

Kapitoly článku

Je 18.6.2016, 2:15 ráno.

 Myslím, že vstávám. Tím že myslím, si nejsu jistej, ale že vstávám je fakt. Včerejší balení se kupodivu tradičně protáhlo do 22:00hodiny, takže si pro jistotu k černýmu „dvoupytlíkovýmu“ čaji vařím i kávu. Venku je 11stupňů. To je dobrý, aspoň se mi nebude chtít spát. Přemítám, co mi chybí. Běžně mívám spoustu věcí, který beru jen tak na výlet, aby jim nebylo doma smutno. To bych ale nezjistil, kdybych je s sebou nevzal. Chvíli před třetí vytláčím „Bandasku“ před bránu a jako maják nechávám svítit obrysovku. Na tachometru je stav 84 861km… tak kolík ještě? Uvidíme… Je 3:00hod. Na protější straně ulice zastavují Luboš s Tomášem. Je to perfektní pocit, když se domluvíte „ve tři u křížku“ a jsou tam. Z Klobouk vyrážíme tři ve 3:03. Jedeme směr Kyjov, Ježov (tam mně zaujala na mostku cedule s názvem potoka „Hruškovice“… to musí být potok…). Jedeme dál. Peťa se má připojit u Uherskýho Brodu a kluci z Mokré na Starým Hrozenkově u pumpy. Nakonec se během pár minut všichni potkáváme u odbočky na Vlčnov, takže můžem jet… teda až Roman se Zbyškem dokouří J. V Hrozenkově pak jen dotankujem a mažem směr Bánovce nad Bebravou. Jedeme na východ, takže nám ranní slunko přeskakuje přes cestu, protahuje si paprsky mezi stromy, vrhá stíny do okolních polí a strání, a jen tak pro zábavu propichuje obláčky, který se líně povalují v chladných údolích, no a když se mu zdá, že mu nevěnujem dostatek pozornosti, lehne si na silnici a snaží se nám vypálit přes hledí v přilbě díru do hlavy. Čas běží, slunce i teploty jdou nahoru a obláčky kolem Nováků a Žiaru nad Hronom, kde kolem sedmé najíždíme na R2, už taky nepůsobí zrovna romanticky. Drobná zastávka na výměnu provozních kapalin řidičů, doplnění hladiny nikotinu. Teplota se vyhoupla na 14 stupínků (během cesty nebylo míň jak 7 stupňů). Pokračujem přes Rimavskou Sobotu, Rožňavu a Košice. Na jedné ze zastávek před Košicema nabyl Zbyšek dojmu, že má ojetý destičky na předku, a chtěl to řešit hned. Myslím, že hned bylo v tomto případě o pár dní později než včas. Zmizel v Košicích. My, hnáni hladem a Romanovým tvrzením, že „Zbyšek se neztratí“ pokračujeme na Slanec, Kazimír a Viničky, ve kterých si dáváme kolem čtvrt na jednu oběd v restauraci „Zlatá putna“. Kolem jedné se po telefonickém navádění objevuje Zbyšek. Necháváme ho najíst, když už ty desky nesehnal, ať má aspoň sílu tu brzdu mačkat. Do Maďarska vjíždíme v obci Pacin. Pokračujem na Kisvárdu, Jankmajtis, Csengersima. Průjezd Maďarskou nížinou zaujme snad jen názvy vesnic a všeho kolem. Přechod do Rumunska u obce Petea nám připomíná existenci hranic. Řadíme se do štrůdlu plechovek, kterej celníci přežvýkávají s labužnickou nevolí jim tak vlastní. Sem tam proběhne vlna troubení, jako vyjádření nesouhlasu s rychlostí odbavování. Naštěstí je v našem štrůdlu jenom jedna dodávka, na kterých se to nejvíc zasekává a chvíli před našim příjezdem se tudy prohnal déšť. Ani nevím kolikrát a jakou dobu požducháváme motorky. Najednou stojím u celníka, chvíli si mně prohlíží, vrací doklady a jedu. To dělá u každýho z nás, takže na sebe musíme chvíli čekat. Chlapi touží po kulturním zážitku ve směnárně, takže zastavujem za celnicí u benzinky, kde se na na nás vrhají dva malí „romuni“, neustále prudí gestikulací „vohul to“ a sou tak agilní, že nevíme co hlídat dřív. V jedné nestřežené chvíli mi skočí po plynu a vrkne si sám. Bohužel má tak mastný ruce, že se po plynu kloužu jak kočka po mokrým linu. Bez ošetření papírovým kapesníkem bych asi neodjel. Shodujeme se na tom, že ke směnárně radši přejedem. Pokoříme dvojitou plnou čáru, abychom se vrátili k oné směnárně. Mladíci se hbitě přesunují a prudí i u směnárny. Dělíme se na strážce a měniče. Zůstávám mezi strážci a zaháníme malý romuny řevem pro ně nesrozumitelných výrazů. Proti tomu jsou asi očkovaní, takže to moc nezabírá. Směnárnice využila chaosu a stresu, do kterýho nás mladíci dostali a zdatně stopila kilo éček (jestli to byly její děcka, tak je určitě vzala večer umýt do aqvaparku, zasloužily si to).  Na to nejmenovaný kamarád přišel až večer na baráku, protože ve směnárně si kontroloval částku v lejích. Ta seděla s účtenkou, ale vstupní v eurech ne. Projíždíme Satu Mare a den končíme za vesnicí Odoreu. Na tachometru mám 85 516km Ubytováváme se v penzionu Ana, zbudovanýho z prostředků EU na podporu turistickýho ruchu. Krásnej novej penzion. Na google mapách je ještě pole, v reálu krásnej novej penzion s Wifi, společnou kuchyní, ledničkou a balkónem, na kterej se dostáváme po odtržení dveří, zalepených čerstvým lakem. Dáváme sušit hadry a boty na balkon a věnujeme se společensky oblíbené likvidaci alkoholu s plánováním dalšího dne, rozpisu průjezdních bodů, aby nás netahala navigace lepšíma a kratšíma cestama. Vo to tady nikdo nestojí. Tečkou za plánováním je teplá sprcha, tak kolem plánovanýho cíle zabukováváme v Alexandru Cel Bun, Agarcia na ulici Captarii vilu Blanca.

Je 19.6.2016.

 Nevím v kolik kdo vstával, ale kolem sedmé se pomalu trousíme mezi postelí, koupelnou a motorkou. Snídaně je domluvená na osmou. Vše je přichystáno na cestu, tak ještě tu snídani… Dojíme a jedem. Při otáčení motorky naráží problém na vidlici…. Oddělávám zámek z kotouče a …. Roman ulamuje levý zrcátko. Kdo by se díval zpátky, když je toho tolik před náma. Jedem. Cestou hraju bankomat v Mediesu Aurit a vyhrávám 500lei. Roman to zkouší taky a  na podruhé mu taky dá. V peněženkách máme nalejnováno, jedem dál. Cestou se lehce zamotáme do části jedné vesnice, kam rozumnej člověk dobrovolně neleze. Domorodci jsou z nás paf stejné, jako my z nich. První se probrali psi. Asi nejsou cvičení k lovu motorkářů, tak mizíme bez ztráty nohavic. Navštěvujem jakousi vesnickou benzinku. Mají benzin a naftu. Ostatní pistole jsou různě přivázaný, nebo přilepený, aby nešly vytáhnout. V Baia Mare navštěvujeme Kaufland. V přilehlém kostele asi probíhá nějaká mše, takže je plný parkoviště. Pokračujeme na Baia Spire, kde odbočujeme na obec Mara. Jo tak to by šlo. Novej asfalt, zatáčky se vzorně střídají bez zbytečných rovinek, stín stromů a minimální provoz. Takhle to jde až k horizontu. Dál je cesta v rekonstrukci, ale jestli budou pokračovat v téhle kvalitě, je se na co těšit. Před obcí Mara je parkoviště u vodopádu.

 

Drobná zastávka na focení. Zbyška si vyhlídla jedna turistka jako drsnýho motorkáře a fotí se s ním před vodopádem. Pokračujem na Sighetu Marmatei, dál na Borsu. Cesty jsou dobrý. Tím myslím, že tam nejsou díry po kotníky, ale jsou tam hezký výhledy do krajiny, takže tomu přizpůsobujeme tempo. Zastavujeme v sedle Prislop. Ideální místo na svačinku. Jsou tady stoly a židle ze špalků. Ohříváme konzervy, vaříme kafe.

 

Na protější straně je zrekonstruovanej klášter Prislop. Turistická atrakce. Občas přijede autobus, vysype turisty, ti si vyfotí klášter, některým příjde málo exotickej, tak fotí i nás. Potkáváme partu čechů na endurech. Nevím, jak vznikl název průsmyku, ale to co následovalo dál na Cárlibaba až do Lakobeni bylo opravdu za střízliva utrpení. Historii tohoto úseku mám podrobně zapsanou morseovou abecedou na zadku. Výmoly jsou tady opravdu kvalitní. Předjíždíme, teda spíš prolínáme skupinkou pomalu jedoucích choperů a cruiserů, kteří se snaží najít místo, kde neuvíznou na břichu. Pro zpestření projíždíme malej brod, kterej vznikl vyplavením bláta a kamení z lesa. O kus dál se snaží dostat do lesa parta maskáčových borců v jakýchsi terénních speciálech po svahu, kterej má sklon kolem 30stupňů. Chvíli je pozorujem, jak chrlí blato a šutry na rozbitou cestu a jedem dál. V Lakobení jdem do nepromoků. Příroda to tak chtěla, tak chčije. Naštěstí pokračujem po nové cestě. Jedeme dál k jezeru a stejnojmennému městu Bicaz. Asfalt je celkem dobrej, akorát popropadávanej. Takový malý vlnobití. Ale není problém prohučet na 10m úseku lavor hlubokej metr. Nebolí to, ale nasmějem se. U benzinky v Bicazu zastavují tři koňský povozy s cigánama a jeden si jde říct o prachy. Obsluha benzinky jde hned po něm a vyhání ho. Den končí na břehu řeky Bistrita ve vile Blanca. Domácí už s náma ani nepočítal, protože jsme prokochali víc času, než jsme plánovali. Nakonec se ale vrhá do příprav našeho noclehu. Motorky parkujeme za bránu. K vile jsme jeli víc jak kilometr kolem řeky a u domu cesta končila.

 

Za plotem jim bude líp. My si zatím krátíme čas zabíjením všudypřítomných komárů a tlumením podráždění z nich domácím aprikotem (meruňkovicí) a pivem v plechu. Tachometr hlásí 85 964km. Tradiční večerní porada, soupis bodů, booking a spát.

Je 20.6.2016 ráno.

Motáme suchý nepromoky, kafe, žvanec a jedem směr Georgheni. Cestou se stavujeme v Cheile Bicazului. Ďáblova soutěska je parádní.

 

Volně z ní vykličkujete do sedla Pangarati. Pokračujeme k dalšímu průsmyku Bucin, kde dáváme oběd v hospůdce Vendég.  Čím rychlejší jsou rumuni na silnicích, tím víc mají času v hospodě. V tomhle případě se čekání vyplatilo. Řízek a hranolky.

 

Žádnej luxus, ale dobrý. Jedem na Praid, Saráteni, Chendu a Sighisoaru. Je takový horko, že místo Drákulovi se raději podíváme na zoubek místnímu zmrzlináři. V mezičase nás osloví nějaká žebračka s dětma. Dostane 50bani (cca3kč) a něco mumlá. Předpokládám, že šlo o nějakou kletbu a ne poděkování. Vyrážíme na jih, přes obec Bradeni, Agnita, Cornatel. Cestou se nedaří natankovat, takže Roman dojíždí do Sibiu na páry. Nocleh máme ve vesničce Cisnadie v penzionu Stan.

 

Vítá nás černoch se svou rumunskou manželkou. Od včerejška se nedívali na rezervace, takže o nás neví. Operativně a zdlouhavě to řeší, my zatím popíjíme, takže se už nehnem. Dopadá to dobře, začínají chystat pokoje. Nabízím brňákovi (tak černochovi říkám) meruňkovici. V mžiku snížil hladinu o deci. V průběhu popíjí pivo. Dělím se s Petrem o zážitek a on si to jde ověřit s vlastním vzorkem. Funguje to a „brňák“ mírně vláční. Ještě „bejbydrink“, jak Zbyšek nazval jeho višňák, kterým se přišel na příkaz manželky revanšovat. Na tachometru mám 86 287km, silnější kusy mají na alkoholtesteru 1,7promile. Ubytování nehledáme, protože se sem budeme vracet. Nejvyšší čas jít spát.

Je 21.6.2016 ráno.

Ráno snídáme na dvoře. Kromě slepic, husí, pávů, koček a kdoví čeho se na dvoře pohybuje i chlapík se svářečkou. Roman se na něj vrhá a plynnou češtinou mu vysvětluje, že potřebuje svařit zrcátko. Rumun mu svým rodným jazykem odpovídá. Kreslím nákres s kótami a podsouvám diskutujícím. Chlapík vaří, brousí a na druhý pokus je špígl na svým místě. Dostal náležitý obnos a všichni jsou spokojeni. Dneska jedem Transalpinu. Vyrážíme na dálnici A1, která nás setřese u obce Saliste. Pokračujeme po 106E na Rod. Je to taková místní klikatice. Ale povrch dobrej, krajina i horský vesničky skvělý. Příjemný svezení. Většinou nacházíme zkratky horší a delší. Tohle byla vyjímka. Na Transalpinu najíždíme za obcí Dobra. Dáváme se do leva po 67C. Povrch je novej a skvělej. Lížem zatáčky a na hrázi jezera Tau Bistra i zmrzlinu. U dalšího jezera se zastavujem. Jezero je krásný, ale nás mnohem víc zajímá stejnojmenná restaurace.  Jídlo celkem dobrý, obsluha tradičně pomalá, nemají chleba, nemají nealko pivo a snad ani zájem o zákazníka. Na kafe se ani neptáme a jedem. Zastavujem na palouku před Valea Macesului, kde mají stolek s lavičkama. My línější překonáváme malej brodík na motorkách a zastavujem přímo u posezení. Vaříme kafe, kocháme se přírodou a já se zase káčkám po kolena v řece. Pohoda. To ještě nevíme co je to silnice s číslem 7. Na ni se napojujem za obcí Brezoi. Totální masakr. Silnice o jednom pruhu v každým směru, plná zatáček a Rumunů, dychtících po předjetí. Počet čar, smysl symbolů na značkách ani nepřehlednost zatáček nikoho netrápí. Asertivně se přidáváme, ale spíše je to adrenalinovej sport, než řešení dopravní situace. Úsek kolem Lazaretu se evidentně opravuje (jel jsem tudy před rokem a vypadalo to stejně), kdy to ale dokončí a jak to bude vypadat nemám tušení. Vracíme se do Stanu (pension Stan). Tachometr hlásí 86 566km. Nějaká ta konzerva, kořalka, pivo. Všichni šli spát, jenom my řveme do noci. Probíráme pálení kořalky a jiný zajímavý věci.  Nikdo nás nekrotí, tak jdem spát před půlnocí.

Je 22.6.2016 ráno.

V 8:00 jsme po snídani. Odnáším poslední věci z pokoje a hledím na teploměr. 27stupňů, 70%vlhkost. A to teprv lezem z baráku. Tomovi ukazuje teploměr na motorce 24stupňů. Luba bojuje s levým kufrem, kterýmu se nechce v tom horku držet na motorce. Vyrážíme směrem na Bradu, lámem to doprava na Cartisoaru, no a pak prostě 7C směrem na jih. Chválení mi moc nejde, takže bych tu asi měl nechat volný místo, aby si každej mohl domyslet co chce.

Výjezd z téhle strany je prostě perfektní. Povrch, zatáčky, výhledy do údolí. Skoro jsem zapomněl, že jsme v Rumunsku. Na zem jsem se vrátil před horizontem u jezera Balea v restauraci Cabana Balea Lac. Krásně umístěná restaurace na břehu jezera, a zase ta obsluha. Tady se to snad na těch hotelovkách učí…  Profrčíme tunelem a padáme dolů.

 

Cestou ještě foto u vodopádu. Pauzu na vstřebání kulturního zážitku si dáváme pod kopcem naproti hotelu Conacul Ursului na kempingovišti (stoly s lavkama, kde když zasedneš, tak přiběhne borec s bločkama a chce 10lei za každý tři osoby-je to tam i napsaný).

 

Tímhle ale Transfagaraš nekončí, jen se trochu sníží kvalita povrchu a zúží se cesta, ale pořád to má šťávu. Promotáváme se na hráz jezera Vidraru. Bereme to po východním břehu větší cestou. Malá přestávka před tunelem za hrází a jedem dál.

 

Za tunelem je vidět zřícenina hradu Cetatea Poienari, žil Vlad zvaný Drácula. Dole pod kopcem před elektrickou rozvodnou začíná chodník, po kterým se dá k hradu dostat. My jsme těch 1200 schodů vynechali (byl jsem tam vloni s rodinou, tak jsem to chlapům popsal).

 

Pod kopcem to lámeme na 73C směr Domesti a Loturi.  Část této cesty je pro milovníky techna. Betonová panelovka v rozkladu. V jednom úseku nás předjížděl nějakej pupík v novým trojkovým BMW. Neviděl a jel. Naštěstí borec s Loganem v protisměru ochotně prometl škarpu a pupík ve smyku zahučel mezi kluky. Naštěstí nikoho netrefil, ale měl by říct papinkovi o Hummera, aby se mu něco nestalo. Za obcí Rucár se začíná silnice zvedat a motat. Blíží se Branský průsmyk. Pro motorky jak stvořený. Není to sice žádnej přechod velehor, ale svezení moc pěkný. Pokračujem na Bran. Vedle Disneylandu (hradu) vidím dodávku české televize a dva chlapíčky s filmařským nádobíčkem. Brzdím a zdravím krajany. Říkají ,že točí pořad Davida Vávry o českých architektech, a tady se taky jeden podepsal. Tak aspoň něco, když už tam ten „Drákula“ nikdy nebyl.  Jedem dál parkem Bucegi na Rasnov, Predeal a končíme v Sacele u Brasova. Tam máme bookingnutý spaní. Po příjezdu k pensionu Funivia se začne sama otevírat brána. Jsme očekáváni. Párek penzistů nás vítá a dává základní instrukce, kterým stejně nikdo nerozumí, ale tušíme, o co jde. Ubytování je perfektní. Dalo by se jíst z podlahy, ale raději se držíme tradičního stolování.

 

Motorky parkujem na dvoře za bránou. Ke klíčům dostáváme i dálkáč k bráně. Párek penzistů bydlí v přízemí a operativně řeší problémy. Teda jenom jeden. Neodtíkal odpad v jedné ze sprch. Děda vzal zvon a bylo to. Šikula. Jenom pít s náma nechtěl. Vymlouval se na srdce. Tak než zapomenu, ještě kilometry. Vlastně jsem je zapomněl, ale dopočítal jsem se ke stavu 86 833km. Domácí, i když jsme za branou, vybízí k zamčení motorek. Luba aktivuje alarm s pohybovým čidlem (to je to zařízení, co si rádo po nocích povídá s kdejakou havětí). Naladil to skvěle, sem tam mňoukne, ale nevyvádí. Trocha plánování a spát.

Je 23.6.2016.

Bahenní sopky? Jedem na ně. Ranní procesy jsou jasný, takže Brasov, potom severovýchodní směr, napojit na silnici č 10 a po ní k jihovýchodu. Cesta je převážně lesem a dobře se po ní peláší. Akorát je tam jedna zatáčka utaženější a Zbyšek ju našel. Naštěstí se do ní vešel, ale byl zralej na výměnu spoďárů. Když to probíráme u jezera Siriu, šlapu do h….. Začíná to hezky. Desítka nás vede do Satuc, kde se stáčíme přes most do Berca. Teplota vzduchu je 34 stupňů. Zajíždíme do restaurace v pensionu Casa Matei (pyšní se nejlepším hodnocením na Bookingu v loňským roce). Sympatická Rumunka nám přinesla jídelní lístky a s úsměvem pronesla „no anglish“. Ale jídlo bylo dobrý a obsluha pro danou oblast nezvykle aktivní. Potíme se na zahrádce a hledíme přes plot na řeku Raul Buzau. Oběd setřepáváme na cestě k sopkám. Cesta na Joseni a Policiori je asi taky sopečnýho původu. Na jedné velké vlně jsem si i skočil. U malejch sopek platíme 4leina a jdem si to obhlídnout.

 

Celkem zajímavý. Zouvám se a máchám si nohu v lávě. Zajímavej pocit. Jen si tu nohu nemám kde umýt. Opráším, kryju ponožkou, obouvám a jedem na velký sopky. Ty jsou prý zdarma. Pod velkýma je malej kemp. Majitel nám ukazuje, kudy tam dojdem. Na dotaz kudy tam dojedem ochotně ukazuje cestu. Na to slyšíme a vyrážíme polní cestou nahoru. Postupně se cesta zhoršuje. Tomáš s Romanem zůstávají v polovině. Tvrdé hlavy končí tam, kde končí cesta – nahoře. Hned se k nám žene nějakej borec ve vestě a chce 4lei na osobu. Nabízíme 4 lei za všechny, jako kompromis, když to má být zadarmo. Rozcházíme se. Nejlepší stejně byla ta cesta nahoru, tak si může trhnout nohou.  V kempu pod sopkama si v bufáči dáme nealko a kafe. Cestou zpátky přejíždíme na silnici 1A. Nevím kudy, ale A1 je dost frekventovaná a byla pobryndaná naftou. Kdesi na křižovatce jsem na to upozorňoval Romana. Situace se zhoršovala a levotočivý zatáčky byly doslova kropený naftou. V jedné takové se Tomovi sklouzlo zadní kolo, tygr se zacukal a málem to bylo na další spoďáry. Po nějakých 20km jsme dohnali onoho „kropiče“ s otevřenou nádrží na kamionu. Po předjetí jsem jel před ním a snažil se mu  naznačit, co se děje. Po chvíli jsem si připadal nepatřičně, jak mažoretka na šachovým turnaji, tak jsem jel dál. Kluci za ním ale říkali, že na kopcu zastavoval. Asi na kafe… Do Sacale příjíždíme od Cheia. Z této strany je před obcí solidní gheto.  Zastavujem za obcí, stojí to za foto, ale na delší stání to raději nevidíme. Konečně chápeme, proč nám domácí říkal, ať si zamčem motorky. Aspoň víme, kde je hledat. Zbyšek ještě večer komunikuje s místními domorodci pomocí kouřových signálů z místního grilu. Je večer. Pivo, aprikot, mapa, boxing, postel. A co tacho? 87 220km.

Je 24.6.2016 ráno.

Vzrážíme na Rotbav, Sighisoaru, Targu Mures. Za obcí Lunca se stavujem na oběd. (Sc.IZVORULde la LUNCA SRL BISTRITA). Těším se na Gordon blue, protože je to jediná položka, kterou v čistě Rumunským jídelníčku bezpečně identifikuju. Moje představa je však na hony vzdálená tomu, co mi přinesli.  Prefabrikát podobnej karbanátku, obsypanej hranolkama. Něco takovýho bych čekal tam, co nechodím, jak mají uniformy, nařízenej úsměv a vřelej vztah k zákazníkovi. Prefabrikát vzdávám, tlačím hranolky, přiklápím je birelem a kávou. Obavy z reakcí na onen potravinový výlisek se postupně vytrácí, takže pokračujem na  Saratel, Dej, Prislop. Provoz na silnici C1 je hustý tak, že by se dal krájet a při teplotě  kolem 35 stupňů se v myšlenkách vracíme k poslední jmenované obci Prislop a vyhlížíme místo, kde by se dalo přislopat nějaký chlazený nealko. Při příjezdu do obce Recea (před Baia Mare) jsme zahnuli do dvora penzionu Angela. Kdyby se jmenoval jinak, trval bych na přejmenování. Chlapíka, co nás obsluhoval by sice andělský křídla neunesly, ale když nám na nealko pivo přinesl sklenice z mrazáku, byl povýšen na anděla.

 

V průběhu naší návštěvy mu přivezli ohromnej ventilátor asi se zvlhčovačem. Seběhla se andělova rodina, a jestli ten ventilátor nesložili, tak ho skládají do dnes. Tolik času jsme neměli, ale byl to hezkej pohled. Jedem dál.  Apa a staré známé Odoreu. Týden pomalu končí, tak to začínáme hrát na jistotu. Dobří holubi se vracejí. Obsazujem pokoje. Kluci se snaží dostat do pokoje, kde byli při příjezdu. Naštěstí je zamčený, jinak by to Rumun, co tam přebýval ,považoval za přepadení. Znechuceně odjíždí někam do města a vrací se pozdě v noci. Barák je náš. Tachometr hlásí 87 668km. Dneska měla bandaska speciální léčebnou proceduru. Koupil jsem malý WD a na každé zastávce jsem prostříknul vstup řadičky do převodovky. Holt bordel od předního kola je prevít, ten mi přidřel páčku. Včera mi začala váznout a během dne jsem ji musel vracet nohou, ale už ju to přešlo a chodí jak nová(jen 21roků stará). Dnešní nejvyšší teplota byla 37 stupňů.

Je 25.6.2016 ráno.

Vyrážíme k našemu oblíbenýmu přechodu Petea. Petr s Lubem jdou navštívit svou oblíbenou směnárnu. Dneska tam nejsou ti malí drzí a umaštění romuni, tak je to v klidu. Ani směnárnice nešidí, to by mohl být hezkej den. Hurá na celnicu. Tradiční požduchávání motorek, sem tam vlna troubení. Fronta je dobrá. Přelaďujeme se na nižší rychlosti a policajty, kteří měří. Zhruba po půlhodince jsme na řadě. Celnice mi po předložení pasu naznačuje, že mám popojet, aby viděla na značku. Píše si ji do PC, pak mi vrací pas. Po ostatních chce zrovna techničák. Motorky máme všichni svoje, tak je to bez problémů. K Maďarsku bych poznamenal jen Kisar, Gulacs, Cigánd, Pacin. Oběd ve Viničkách je další sázka na jistotu. Slovensko jedem pod Tatrama. Zbyšek chce koupit nějaký tokajský, ale nechce za něj dat 40euro. Počítá putýnky cibéb, a nakonec se dívá na lahev za 7euro. Cibéby s putýnkami viděla, když šly kolem a je z Tokajské oblasti. Spaní máme v Liptovským Jánu, penzion „Za vodou“. Vítá nás rozená moskvanka, která nás uvádí do pokojů pod střechou. Na pivo jdem na její doporučení do dřevěnice Stachanovka. Podle názvu asi nějakej příbuznej. Prý nám dají 10%slevu, když jim řeknem kde spíme. Pivo mají Staropramen, v kapustnici nestojí lžíce a slevu taky nedali. Tak si aspoň koupem cestou zpátky nohy v léčivým jezírku. Tacho má 88 072km.

Je 26.6.2016 ráno.

Horko od rána. Dáme si několikrát schody z podkroví k motorkám, každý podle libosti, či sklerózy. Kluci lezou do nepromoků. Jenom já a Zbyšek ne. Na radaru je vidět silnou bouřku, tak preventivně. Já doufám, že bude bouřka krátká a mokrý hadry budou chladit v horku po bouřce. Před náma je Liptovský Mikuláš. Dohoda zní „nebudem zastavovat“. Radar nekecal. Na konci Lipťáku nám na rozloučenou spustili přírodní představení na motivy textu Slovenské hymny. Mažem dál, blesky divo bijů a chčije. Normálně padá voda. Déšť je slabý slovo. Když se voda zastavila, zastavujem taky. Zbyšek hledá nepromok. Naše poznámky o pěstování žampiónů ho nechávají chladným. Hrozenkov je poslední společná zastávka. Pěťa jede do Kostic, Luba s Tomem do Klobouk, Roman s mokrým Zbyškem do Mokré a mokré já do Hulína na jeden narozeninovej oběd a potom domů. (kluci obědvali v Hrozenkově). Stav tacha v Kloboukách je 88 416km.

 

Celková ujetá vzdálenost 3 555km.

Ve vyspělých demokratických zemích jezdí rychle jenom majitelé luxusních vozů, v Rumunsku jezdí rychle všichni.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.08
Známkováno: 39x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist