Podruhé na výletě

 Ke konci roku 2015 jsem se rozhodl, že začnu cestovat na motorce. Neměl jsem ani řidičák, ani motorku, nikdy na tom nejel a nikdy jsem ani sám za hranicemi Čr nebyl. To je trošku problém myslím. Hned jakmile to tedy bylo na Nový rok možné, přihlásil jsem se a řidičák udělal. Zrovna termín, kdy se papíry zpřísnily…

Řidičák tedy vyšel a já si pár týdnu potom koupil mojí Tenérku a hned s ní projel celé Slovensko. Tohle byl tedy můj začátek a teď Vám zkusím popsat mojí letošní cestu, která vedla už trošku dál.

Na letošní výlet jsem si vybral cestu směrem na Balkán. Všichni tam jezdí, mělo by to být tedy i pro mě v pohodě. Nervozita začala asi tak týden před odjezdem. Ono se to doma na mapách plánuje dobře, ale jakmile na to už fakt došlo, říkám si, to přeci nemůžu dát, je to úplně daleko a já jedu sám. Co budu dělat, když cokoliv nevyjde…? Jen sedíš a přemýšlíš, co sis to naplánoval. Divný pocit.

Pět dní před odjezdem mi teprve přišly boční kufry a já začal shánět ostatní věci, co mi chyběli i když jsem ani nepřemýšlel, že to a to vlastně budu potřebovat.

Je tady neděle, den odjezdu. Všechno nabaleno a já vyrážím směr Slovensko. Dopředu jsem si řekl, že nebudu jezdit po dálnicích a pokud možno, tak budu spát v kempech. Pochvíli hledání jsem dojel do kempu kousek od Maďarských hranic. Byly to nějaké termální lázně, nebo něco takového spojené s bazénem.  Zaparkoval jsem to pod strom a šel stavět stan. Za chvíli mi přišla sms – Vaše karta byla zablokována. Hmm, dobrý začátek říkám si. Následovaly telefonáty dohromady asi hodinu a konečné řešení bylo takové. Pokud byla karta zablokována, není možné ji už nikdy odblokovat. Nikdo mi neřekl proč, nebo co..
No nic, sice mě to štvalo, protože to byla pojistka, ale měl jsem ještě jednu, tak jsem se modlil, ať funguje.

 Stan mám postavený, jdu se podívat po areálu. Narazil jsem na pána, který tam čistil bazény. Dali jsme se do řeči, která trvala asi do půlnoci. Dal mi přístup na svoji wifi (tamní byla placená) a vykládal mi o svém životě a potom jsme ještě zachránili ježka, který uvízl v pletivu J.
 Další den jsem se vydal směr Rumunsko. (Mimo jiné se mi přes noc ten stan polámal, takže jsem ho musel každý večer opravovat). Projel jsem Maďarsko, dojel na hranice, kde jsem si dal pauzu a snažil se pochopit a zorientovat v těch jejich penězích. Byl jsem z toho zmatený, ale nakonec jsem rozměnil. To víš no, každá blbost mi připadala složitá, když tam tak stojíš, něco ti nedochází a jsi sám :-D.

Jinak rumunská hranice funguje následovně. První okno – policajta moc nezajímal můj pas, ale pořád se ptal ,,kde máš grupu?“. Nevím, nedokázal jsem mu vysvětlit, že žádnou nemám, nebo jsem asi nepochopil co chce, takže mě poslal k druhému oknu. Tam mi zkontrolovali, jestli mi spacák a karimatka drží fakt pevně a ve třetím okně chtěl vědět, jestli mám hodně jídla. :-D
 Po příjezdu do prvního města jsem se docela lekl. Vůbec to tady nevypadá jako to Rumunsko na fotkách z internetu. Všude lidi, nějací psi, chaos a lidi co vůbec nerespektují nějaké dopravní pravidla. Všichni jezdí tak, jak to zrovna vyjde. Jinak přes ty menší městečka normálně 90km/h žádný stres. Vlastně ne jen přes menší města, všude kde je to možné.  Já jezdil všude pomalu, ale jak mě ve městě začali předjíždět kamiony a troubit na mě auta, říkal jsem si, že dělám něco špatně. Pak jsem na to přišel. Je třeba zrychlit.
 Přežil jsem a následující den jsem jel směrem na Salina Turda.

Příjezd k dolu Salina Turda

 Tohle byl můj první cíl. Je to obrovská díra, fakt velká.
Důl se nachází spíše až za městem Turda za kopcem. Po vstupu scházíš v tunelu po hezky osvětlených schodech dolů,

kde se napojíš do dlouhé chodby. S chodby, která je celá ze soli, jako všechno tam, jsou různé odbočky do míst, kde se nacházejí menší ,,jeskyně“, nebo staré používané těžební stroje a pomůcky. V jedné takové odbočce jsou schody dolů, směrem do hlavní komory celé jeskyně. Schody ústí na vrchní římsu celé komory, ze které již hodně známý a krásný výhled a dá se dookola projít. Na fotkách to není možné zobrazit, jak je to tam velké...

Hlavní komora 

Poté je možnost sejít, nebo případně sjet výtahem úplně dolů a pak ještě kousek níže k vodě, kde jsou k zapůjčení loďky. Dole uprostřed je dokonce něco jako menší ruské kolo, kurty na ping pong a takový menší amfiteátr.

 Super zážitek.

 Jakmile si všechno projdeš, na vrchu tě hned praští teplotní skok, který se liší tak o 20C. Až to rozdýcháš, můžeš pokračovat.
 Po tomto dni jsem se přiblížil k začátku Transfagaraše. Po rozbité cestě jsem dojel do krásného kempu. Domluvil se s majitelem a začal stavět stan a oblepovat tyčky lepící páskou. Vybalil jsem věci a hned za mnou přiběhl asi 7 letý kluk a začal mi něco vysvětlovat. Říkal jsem mu ,,fakt ti nic nerozumím, ukaž, co chceš“ a začal jsem mu ukazovat, ať mi ukáže, co chce. Takže nastoupil na motorku, ještě chtěl helmu a potom začal klepat na spínačku ,, klíče… klíče“. No ještě, že za chvíli odešel.
 Chtěl jsem jít do sprchy a pak si udělat něco na jídlo. V tom uslyším přijíždět nějaké další motorky.
Mávli jsme na sebe a SPZ ukazuje, že jsme ze stejného kraje. Bylo to fajn. Kluci mi řekli, ať se večer zastavím a pokecáme. Za chvíli na mě mávali. Sešli jsme se u nich před chajdou a povídali jsme si až do noci. Dostal jsem cenné rady a nějakou konzervu jídla k tomu (,,Jsi sám, bude se ti to hodit“). Dobrá parta. Ráno jsem se rozloučil a pokračoval dál směr Fagaraš.

  Ve městě jsem dotankoval až po okraj a vyrazil po rovné cestě do hor. Cesta vypadala zezačátku  jako u nás v Beskydech, ale čím jsem jel dál, tím to začínalo být zajímavější a klikatější. Jakmile vyjedeš ty méně zajímavé úseky, dostaneš se na začátek tolik známého údolí, kde vedou klikaté cesty až nahoru k chatě. Po této cestě řádil i Top Gear.

Cesta je pěkná asfaltka, jen občas je na zemi nějaký šutr, nebo trochu štěrku. Různě to tam padá ze stěn. Pořád je potřeba za každou druhou zatáčku zastavit a nafotit si ten výhled. Pokaždé je to trochu jiné. Jednou krávy ve stráni, jindy tekoucí potok, nebo ostré skalnaté štíty. A cesta se zvedá a zvedá.

 Když jsem vyjel až nahoru, bylo tam pár stánku a další byly ve výstavbě. Zaparkoval jsem motorku a šel se podívat nahoru k takové prosklené budce, odkud je nejlepší výhled.

Ideální je si tam sednout do trávy a hodinu pozorovat. Super výhledy a klid. Na druhé straně jsou potom jezírka s čistou vodou a v nich plno malých ryb. Řekl bych, že to je z tajícího sněhu. Dále tam stojí pár chat, ve kterých je možnost se ubytovat. Strávil jsem tam následující dvě hodiny a vydal se dál, dolů z druhé strany kopce směrem na město Curtea de Arges, které jsem projel a za ním v kempu přespal.
 Ráno jsem se sbalil a vydal směrem na Transalpinu. Od kluků jsem před tím v kempu dostal tip, že mám jet na město Horezu  a potom, že mě to navede takovou boční cestou na Transalpinu. Jel jsem tedy, jak mi poradili. Projel jsem nějaké vesnice, potkal spoustu koňských povozu, mimochodem bylo jich 17 a nejmladší řidička měla tak 7 roků, a dojel na rozcestí, kde byla Alpina psaná. Zastavil jsem. Na displeji 3 čárky benzínu.  Přemýšlel jsem, jestli tam tak někde dál mají nějakou benzinku, nebo se mám raději odchýlit a natankovat. Raději jsem tedy sjel kousek vedle a dotankoval. Za chvíli přijeli dva motorkáři, kteří mě před tím minuli, a začali mluvit česky. Dobré překvapení. ,,Ahoj jedete Transalpinu?“ ,,Ahoj, jo, někde tam má být pak kemp, tak tam chceme dojet…“. ,,To je fajn, já tam jedu taky, tak se tedy asi potkáme“. Kluci jeli přede mnou, protože všichni jsou rychlejší než já J.

Transalpina vede oproti Fagaraši přes hřebeny hor. Je to cesta plná krásných scenérií, kde si místy připadáš jako někde a Zélandu. Krajina bez stromů, měnící se zeleň trávy každým ujetým metrem, pochodující ovce, krávy nebo osli v pláních a nový asfalt označený žlutými čarami. Cesta se klikatí, ale jsi prakticky pořád na hřebenu a máš kolem sebe rozhled do všech stran. Ono to prostě nejde moc popsat, musíš tam být. Potkal jsem tam dokonce asi 15 američanů, kteří jeli na těch velkých naleštěných strojích, asi Goldwing, s policejním doprovodem s obou stran.
  Po chvíli jsem dojel na takový ,,vyvýšený bod“. Bylo tam vyasfaltované asi parkoviště a pár stánku. Podobné jako na Fagaraši.  Foukal docela vítr a začal se blížit černý mrak, kterého jsem se obával. Protože pokud začne bouřka a nejvyšší bod široko daleko jsi ty, no není to moc příjemný pocit.

No dal jsem si tam na chvíli pauzu, pokochal se výhledy a pokračoval dál.
Mraky se stále přibližovaly a já jel klikatýma cestama směr kemp. Jakmile to začalo vypadat, že z nebe za chvíli spadne všechno, připravil jsem si pláštěnku a jel dál. Za deset minut to přišlo. Jedna kapka, dvě a všechny. Bylo to tak rychle, že během pěti minut tekla po cestě voda proudem. Zastavil jsem, zakryl spacák igelitem, oblékl pláštěnku a jel pomalu dál směr kemp. Fakt jsem se bál. Nejel jsem nikdy v takovém dešti, a ještě mi mrzly ruce jak se ochladilo. Za nedlouho jsem už viděl nějaký dům a kluci tam na mě pískali. Dojel jsem, zařídili mi schováni motorky v garáži a domluvili jsme se, že dnes stan v tom počasí nestavíme. Spíme v chatě.

Po chvíli sezení pod altánem venku projížděli okolo další dvě motorky, které se pak vrátili a zůstali u nás. Další dva z Česka, a ještě víc mokří než já. Je to fajn, jak potkáš různé lidi v takové díře uprostřed lesa, kteří přijíždějí z různých míst např. z Černobylu..  Byla to celkově nejlepší parta, kterou jsem na své cestě potkal. Povídali jsme si, uvařili nějaké jídlo a ukázali si fotky z cesty. Dokonce přišel i ten chlapík co tam pracoval a přidal se k nám.
 Ráno jsme se sbalili, udělali fotku a jeli každý dál svým směrem.

 Pokračoval jsem po cestě k Srbským hranicím, přes různé vesnice rozbitýma cestama. Někdy jsem si říkal, že není možné, aby tudy ta cesta vedla. Sice to bylo pěkně bez aut, ale jet několik desítek kilometrů v takovém terénu se mi moc nechce. Pořád mám takový divný pocit z defektu. ,,No ale co stejně ji musím projet“. Takže jsem pokračoval. 
Dojel jsem před Srbské hranice do kempu, odkud jsem měl v plánu další den projet Srbsko až do Chorvatska. Vedle mě byl ve stanu nějaký kluk na kole. Vypadal, že má s sebou dost báglů, tak jsem se ptal kam jede atd.. No, jel cestu kolem světa na kole. Dobrý borec. Mimo jiné musím poděkovat kamarádovi z Gumokoles.cz za půjčení nafukovací karimatky a vařiče, protože to jediné  - hlavní, jsem samozřejmě neměl.
Jinak tam pobíhali všude takoví to brouci ...

Ráno jako vždy všechno sbalit a směr Srbsko. Země, které jsem se obával. Ani nevím proč vlastně. Asi to jen tak zní a hlavně, když všichni říkali tam nemůžeš, je to špatná země atd.. 
 Připadalo mi to podobné, jako Rumunsko akorát tam jsou cesty jen rovně. Ne vážně, jedeš rovnou asfaltkou, po třeba 20km dojedeš na křižovatku (klasické X) a nikde nikdo. Můžeš vypnout motor a bude tam úplně ticho. Vydáš se tedy nějakým směrem a v tomto stylu pokračuješ dál. Občas potkáš nějaký traktor nebo koňský povoz. Kolem cesty jsou vidět velké opuštěné kravíny a nějaké domy farmářů. 
Celou zemi jsem přejel a jen pár kilometrů za hranicemi jsem našel takový malý kemp, kde jsem byl sám. A tam se mi změnil plán cesty.

 V kempu jsem byl opravdu sám, majitel jen přišel, řekl mi kde co je a pak že přijde zítra ráno.
Vybalil jsem věci, zašel jsem do sprchy a připravil vařič a nějaké jídlo k uvaření večeře. Bylo tam takové dřevěné posezení přímo vedle stanu, pitná voda pár metrů, docela fajn místo. Nabral jsem vodu, dal vařit a dál jsem si chystal nějaké věci. ,,Zapomněl jsem nůž v kufru motorky“. Zvedl jsem se, opřela se o mě větev a odrazila se zpátky. Praštila do hrnce s vařící vodou a ta mi vyprskla na pravou nohu a ruku. Kůže okamžitě zbělala a odpadla a mi se tou bolestí normálně začala točit hlava. ,,Rychle chladit, vodu“. Došel jsem k hadici s pitnou vodou a asi 20 min jsem na sebe nechal téct studenou vodu. Do toho ještě přemýšlel co teď, kde jsem, co mám v lékárničce atd..
 Až to přestalo tak hodně bolet, pomazal jsem to betadinou a zakryl krytím a obvazem. Do toho asi za hodinu přišla strašná bouřka, která tam lámala stromy, takže jsem ani do stanu nešel a tu noc proseděl v dřevěném altánku. Jedna spadla na dráty elektrického vedení a jiskřilo to tam. Ráno asi tak v 4 h jsem si šel na chvíli lehnout.

Chtěl jsem to původně vzít přes Bosnu až do Černé hory, ale jelikož se to trochu zkomplikovalo a já nechtěl riskovat, ale zase nechtěl jet hned zpět, vzal jsem to přímo k moři, aspoň si namočit ruce, protože nejedu takovou dálku abych se k moři nepodíval. Po cestě kolem hranic s Bosnou jsem projížděl vesnice i města, kde to vypadá, jako by se tam hodinu přede mnou prohnala fronta. Všechno rozstřílené a zničené.. Mnohdy vesnice byly jen značka ukazující začátek a konec, domy nikde. Vesnice duchů.
 U pobřeží v Chorvatsku jsem si našel kemp a večer se prošel po kamínkové pláži, poseděl, šlápnul do vody a šel spát.
 Ráno jsem potřeboval taky zkontrolovat zranění. Ruka byla tak nějak v pohodě ale ta noha. Velké plošné zarudlé skvrny až do masa a do toho se mi udělala nějaká červená čára kolem žíly přes celou nohu. Vyfotil jsem a poslal fotku, ať se zjistí co to je. Odpověď? Prý to je zánět a mám valit do nemocnice. Vydal jsem se tedy hledat do Rijeky nemocnici a v hlavě si říkal, jak jim to budu Anglicky vysvětlovat. 3x jsem tam kolem ní projel a až po zeptání se hasičů jsem zjistil, že to jsou tam ty polorozpadlé baráky..
 Strávil jsem tam asi 1h, ošetřili mi to, dali mi antibiotika a že prý mám za dva dny přijít na kontrolu.
Po zvážení jsem se na to vykašlal, protože teď by byla ta cesta už stejně nic moc a ani v moři bych se nemohl koupat. Jel jsem tedy zpět do Čr.

 Na jeden zátah jsem dojel odtamtud až na Pálavu do kempu. Říkal jsem si, že bych mohl zůstat přes noc třeba v Rakousku, ale zase co tam…Večer jsem v kempu potkal nějakou mamku se svojim synem a do pozdních hodin jsme zase probírali cestování. Kluka trénuje mimochodem Josef  Váňa a dal mu i jednoho se svých koní (jméno jsem zapomněl).
 Ráno jsem vyrazil do Brněnské fakultky na popáleniny, kde mi to znovu ošetřili a aspoň jsem se normálně domluvil. Potom už jen následovala cesta domů do Ostravy.

Tohle byl tedy ve zkratce můj výlet. I když se to nepodařilo podle mých představ, tak to stálo za to.
I když je to někdy nuda, a celý den jedeš sám, vlastně nakonec sám ani nejsi. Večer nebo po cestě na zastávkách se potkáš se spoustou lidí, ať už mluví česky nebo ne, pozvou tě na třeba kafe a povykládáte si zážitky. Domluvíš se, i když jazyky neumíte. Ověřil jsem si, že pokud se člověk chce domluvit, domluví se.  (15 Srbů motorkářů, kteří mě zvali na kafe, Francouzi v kempu, Holanďani…). Je toho hodně. Nejsem žádný velký motorkář, ale tohle jsem zvládl. Pro ostatní - Anglicky neumím. Jen tak nějak trochu, jako každý asi.
 Plány mám velké, tak příště musím dojet někam mnohem dál. Nebojte se jezdit i sami.
Líbilo se Ti to, jedeš příště semnou?
 Edit - Příští cesta na mojí Tenerce bude nejspíše Norsko. Tak pokud bude opravdový zájem, klidně piště :-) 
Děkuji a pěkný den. 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE