Karpaty na motorce i žebřiňáku část II.
Text: fidlimydli | Zveřejněno: 24.11.2014 | Zobrazeno: 18 941x
Pokud se vám líbil první díl, tak v tomto druhém se podíváme do neznámé Moldávie a taky na "válčící" Ukrajinu
Kapitoly článku
10.9.
Moldávie se po rozpadu sojuzu taky trhla a hlásí se spíš k Rumunsku, které jí bylo vždy jaksi blíž. Nedávno byla jako úřední jazyk vyhlášena Rumunština, která se od pravé Moldavštiny moc neliší. Jinak tu ale všichni umí rusky a sem tam nějaký ten nápis v azbuce taky nejde přehlédnout. Lidé vypadají podobně jako v Rumunsku, ale jsou už na nich vidět ruské rysy a holkám to jen prospělo. Rumunky nebyly ani ošklivé, ale ani extra hezké a když, tak to byly spíše ty světlejší pleti. Platí se tu Moldavskými Leu a litr benzínu stojí necelé euro. O kreditce na benzínkách si můžete jen nechat zdát, tak je potřeba peníze vyměnit. Leu jsou poměrně malé bankovky vypadající spíš jako by si je půjčili z Monopolů.Ráno vyrážím navštívit klášter Orhei Vechi na děravé skále v krásné zákrutě řeky Raut. Cesty už dobře charakterizoval jeden Moldavan na hranicích, když říkal: Darogi zděs něcharošije, any takyje selskyje. Jedna zajímavost tu ale je. Oproti Rumunsku v Moldávii téměř nenajdete díry a veškerá nerovnost je tu soustředěna naopak do hrbů. První co mne na moldavské cestě napadá je, že Moldavané snad odkoupili levně veškeré hrby z Dojčlandu a vyasfaltovali jimi celou zemi. Jinak si to totiž nedokážu vysvětlit. Krom tahu dálničního charakteru tu není ani jeden metr asfaltu rovný. Fičím si to hlavním tahem na Kišiněv, široká hrbatá cesta a naráz konec. Pokračuje stejně široká vzorově rovná prašná gruntovka s drobnou roletou. Nevěřím vlastním očím. Auto předemnou práší jako na Dakaru a mě nezbývá než na té prašné cestě se sypkým povrchem pořádně otočit plynovou rukojetí. Když se rychlost přehoupne přes 80km/hod, kola letí jen po vrcholcích rolety a jízda se zklidní. Celá motorka však plave a je potřeba neustále řídit. S takovou ale brzy doženete auto, které práší, že není vidět ani na krok, tak je potřeba ještě přidat, aby jste jej co nejrychleji předjeli. Jednou jsem se přistihl, že po té šotolinové gruntovce letím 130km/hod. Za mnou se zvedá stejný oblak prachu, pořád dorovnávám úplav motorky a připadám si jako Cyril Despres na Dakaru. Že pak i mé oblečení vypadá podobně není potřeba dodávat. Alespoň už nevypadám od bláta jako prase, ale bílý jako mlynář.
Gruntovka skončila a já projíždím moldavskými vesničkami. O tekoucí vodě si tu můžou nechat jen zdát a vlastnit studnu je podobný luxus. Na návsi je vždy co sto metrů náležitě vyzdobená obecní studna s rumpálem a místní k nim opravdu chodí pro vodu. U cesty jsou před domy honosné zdobené malované brány, případně celé falešné čelní zdi s okny vypadající jako dům. Domek samotný je ale postaven až ve dvoře a často je v žalostném stavu. Je vidět, že je to chudá země, ale lidi to nedávají znát a snaží se chudobu maskovat, ne jako v Rumunsku. Další zdejší zvláštností jsou hejna nějakých vrabců. Které často sedí na silnicích a většinou vzlétnou pozdě, takže se vám míhají kolem hlavy jako v Hitchkokově Ptácích. Jeden mi i brnknul do přílby. Vozový park se zde změnil z Dácií na Žigulíky a sem tam potkáte i klasickou kulatou maršutku. Taky motorky se objevily. Jezdí tu všelijaké skútry dotáhnuté z venku, ale je tu i nemálo ruských Ižů povětšinou se sajdou, která však není na sezení, ale slouží pro přepravu dřeva či jiných nákladů. Hojně se tu vyskytují monumentální betonové památníky ku příležitosti čehokoliv a na odpočívadlech u širších, ale poměrně opuštěných cest jsou zpravidla betonové nájezdní rampy pro případnou opravu na cestě.
Na jednom návrší uvidím ten skvost kvůli kterému tu jedu. Řeka zde vyřezala krásnou zákrutu nad kterou je postaven kostel a po hřebeni k němu vede prašná cestička. Fotím si celé panoráma z dálky a jsou tu taky nějací poláci v BMW cestující pravděpodobně jen s kreditkou. Ukazují kam se chystají a ptají se jestli jedu i do separatistického Podněstří. Oni prý ne, protože mají strach a přes Ukrajinu se taky vracet nebudou, protože je tam válka. Do Podněstří nejedu, protože nemám moc času a nenašel jsem v té oblasti nic zajímavého, zato Ukrajinu mám v plánu, protože jí procházejí mé Karpaty. Bojuje se na druhém konci, obavy nemám. Znám podobnou situaci z Izraele. Běžný obyvatel v Jeruzalémě o válce neví. Ke kostelu jedu na motorce, zatímco oni musí pěšky, protože mají strach o auto. Projdu kostel a pak část skal v zákrutě. Na druhé straně vidím ve skále otvory a tak sedám na motorku a jedu na druhou stranu přes vesnici, abych je obhlédl z blízka. Příroda tu vytvořila jeskyně, které jsou ale po pár metrech zahrazeny zdí z panelů. Na louce v ohbí vidím tábořit nějaké lidi, tak se jdu mrknout co jsou zač. Už dlouho jsem s nikým nemluvil.Když přijedu blíže , vidím SPZ se znakem PL. Zdravím dzien dobry a oni udiveně zírají. Pak se ptám, jestli mají nějaký větší nůž. Vypašeně na sebe zírají až jeden nůž opravdu vytasí. Sláva. Konečně si můžu rozkrojit meloun, co jsem koupil ve vesnici. Polovinu dávám do frcu a druhou baštím pro doplnění tekutin. Jsou to psíčkaři, kteří chovají Československé vlčáky a vesele debatíme další dvě hodiny. Každý hovoříme rodným jazykem a bez problému si rozumíme. Popisují jak je se psy v pohodě pustili do Rumunska, ale když chtěli přejet z Rumunska ven do Moldávie, rumunští celníci je nechtěli pustit ze země ven i přesto, že měli v pořádku všechny psí doklady. Psa je prý nemožno vyvézt. … jako by jich tam běhalo málo. Nezbylo než počkat až se vymění směna a noví lidé je pustili bez problému. Po chvíli se vrací druhá část jejich skupiny z nákupu a lidé ve vesnici jim prý kladli na srdce, aby nebili ženy. Holky to včera totiž trochu přehnaly s proslulým moldavským vínem a tak bylo veselo. Moldavské hrozny jsou zvláštní. Vůbec nemají soudkovitý, nebo kulatý tvar jak jsme zvyklí , ale jsou to tenké podlouhlé válečky. Vaří mi kávu na kobylinci. Mají na to speciální outdoorové vybavení. Vypadá to jako dvoulitrová lahev, ale má dvojitý plášť a vnitřní dutina funguje jako komín, který zdatně podporuje hoření. Jako palivo tak můžete použít cokoliv a voda překvapivě rychle vře. Po dvou hoďkách se loučíme a já vyrážím nazpět. Cestou si tak říkám, že tihle čundráci jsou vždycky fajn ať už jsou odkudkoliv. Rčení „ To není v prdeli, to je v lidech.“ prostě platí.
Sjedu na opuštěnou širokou cestu dálničního typu plnou výmolů. Jedu 100km/hod a místy nadskakuju i 10cm nad sedlo jak to kope. Všiml jsem si další zvláštnosti. Jsou tu autobusové zastávky. Často taky betonové a monumentální, což tu ke koloritu tak nějak patří, ale uvědomuji si, že v Rumunsku žádné zastávky nejsou a že tam nejezdí ani autobusy. Tady jsem potkal i školní autobus svážející děti do školy. Téměř podél všech cest jsou aleje různých stromů a taky se tu objevují borovicové háje na které v Rumunsku nenarazíte. Taky potulných psů je tu minimum Projíždím vesnicí a po dlouhé době vidím normální motorku. Před domem na hrbaté silnici stojí zaparkovaná Honda CBR RR s nápisem prodám. To mne fakt rozesměje. Nechápu, kde se dá s takovou motorkou v Moldávii jezdit. Jedu poslední gruntovkou a motorka devadesátkou krásně letí přes díry a rolety. Až když zastavím, abych zkontroloval navigaci, vidím jak jsou ty díry veliké a nemám z toho dobrý pocit. Pomalu se smráká a i tady jdou vesnicemi procesí domácích zvířat z pastvy.
Míjím ještě poslední domky jako z pohádky a za šera jsem na malé celnici. Ještě před závorou označující hraniční prostor chce po mně paní v civilu 20leu za opuštění Moldávie. No tak to bude ořech. Všechny peníze jsem vrazil před čárou do nádrže, aby mi žádné nezbyly. A Rumunské Lei máte? Jo, nějaké mám a nalézám posledních 15Lei. Prý když víc nemám, stačí deset a dostávám účtenku. U závory pak půl hodiny tvrdnu, protože se střídají směny. Moldavská obsluha je opět vojensky chladná a Rumuni jsou opět anglicky hovořící a usměvaví.V první vesnici za čárou zastavím a zadávám další trasu do telefonu. Je tma a jsem opřený lokty o řídítka, protože jsem z těch hrbů náležitě unavený a vytřepaný. Hotovo. Chci nastartovat a nic. Startér ani neťukne. Poslední dobou se asi dostalo bláto a voda do mikrospínače na spojce a bylo třeba s ní trochu pohýbat, aby chytila kontakt. Nic. Ach jo, dlouho se nic nestalo a zrovna u jakéhosi smradlavého potoka a v absolutní tmě. Vytahuji čelovku a Jawím. Ani mne nic jiného nenapadá a jdu rovnonu po spínači. Snažím se propojit kontakty na krátko a když se to pomocí pojistek podaří, zmáčknu startér a nic. Sakra. Co teď? Vypínám a zapínám klíček a přemýšlím nad možnou příčinou. Asi po půl hodině Jawení mi čelovka zabloudí na tlačítko startéru u kterého chci pohýbat drátama a v tom mi to praští do očí. Jak jsem se v té tmě opřel lokty o řídítka, přepnul jsem si velký červený chcípák do polohy OFF. Normálně jej nepoužívám a motorku vypínám klíčkem aby nesvítila. Směju se radostí a taky vlastní blbosti. Ač už bych zalehl, dlouho nemůžu najít místo na spaní. V údolích jsou vesničky ve kterých leží zima a na kopečcích jsou jen samá pole. Nakonec se ale zdaří a já při svitu měsíce rozbaluji tábor.
Ráno je rosa a takové vlhko, že když chcete vytáhnout ruku z kapsy, převrátí se vám naruby.
Vyrážím dál do rumunského Maramuréše. Je to naprosto jiné Rumunsko než bylo na jihu. Je tu hodně specifických kostelů, či klášterů. Jako první jedu na freskami pomalovaný klášter Moldovita. Je to turisticky profláknutá lokalita a jezdí zde autobusy se zájezdy. Pravoslavný klášter je zmalovaný jako pravoslavný klášter. Vnější fresky vypadají hezky a jsou pěkně nasvícené dopoledním sluncem, akorát je problém s focením. S mým objektivem mám problém se na malém dvorku vytočit, aby se celá stavba vešla do záběru. Vstupné je 5lei, což jsou mé poslední peníze. Připadá mi, že v Rumunsku mají na všechny drobné věci sazbu 3 – 5 lei. Vzhledem ke kurzu 1lei – cca 6,5kč je to skoro zadarmo. Dnes mám v plánu překročit hranici na Ukrajinu. Vydávám se na další v podstatě stejný klášter, který je vzdálen jen pár kilometrů, tak proč tam už nezajet. Klášter byl na chlup stejný, jen vlezné bylo 10lei, tak mne ani nemrzelo, že nemám peníze, ale co stálo za to byla cesta.
Krásné vracečky vedly do sedla a pak zase dolů. Úplně jsem se těšil na cestu zpět. Už mi totiž orazilo. Prověřil jsem si, že tyhle Avony drží dobře a naklonit to na botu se nemusím bát. Turistické tempo se změnilo ve sportovní a motor vyje nad 7tisíc otáček. To je zážitek. Další část cesty je sice v provozu a místy dvouproudá, ale předjíždím v pořádných náklonech auta i levým vnějším pruhem. Je to něco podobného jako Buchláky, které jsou světově proslulé obzvláště na Kyjovsku, jen tohle je ve větším. Když zastavím, abych si tu nádheru vyfotil, je zadní guma po stranách sežmolkovaná jako svetr od babičky a kus jí dnes po stranách viditelně ubylo.
Další zastávkou je Barsana s dřevěnými kostely. Nejprve je ale potřeba překonat další horská údolí a sedla s nádhernými výhledy. Už jsem jich viděl desítky, ale tohle se prostě jen tak neomrzí. I zde v horách vidím osady pastevců stlučené z desek a potažené igelitem. Kolem krásná divočina a míjím zdechlou krávu ze které je dobrá polovina užraná. Asi tu fakt něco divokého žije. Sjedu opět do otevřeného údolí. Spolu s civilizací se objeví jiný svět. Kolem cest jsou krásné bohatě zdobené domky pixelovým reliéfem a na první pohled je vidět, že je to bohatší kraj. Těžko říct, zda je to tím, že jsou lidi pracovitější, nebo čím vlastně. Uvědomuji si, že jsem se nikde nesetkal s jakoukoliv podobou sportu. U nás je v každé menší vísce fotbalové, tenisové, či volejbalové hřiště, ale tady jsem neviděl nic. Potkal jsem jen pár cyklistů a to byli podle vybavení evidentně turisté. Tady se holt dělá jen to, co je nezbytně nutné.
Tak si říkám, že už jsem dlouho nejawil a zastavuji koupit něco na jídlo. Sedím u motorky, dávám si osvěžující studený jogurt a zadní guma se mi zdá nějak hodně nízkoprofilová. Ups ... ona je poloprázdná a v slunci se leskne stříbro hřebíku. Naštěstí je vedle pumpa a tak se ptám na vzduch. Tak nic, tady foukají asi pumpou. Opodál je ještě jedna benzínka a tady už mají vzduchu plný kompresor. Pumpař lomí rukama, že mi to nespraví. Uklidňuji ho, že knoty mám, že si to opravím. Je zvědavý a hledí mi pod ruce. Ovšem rozhodně není tak zvědavý jako já, protože od toho závisí další pokračování cesty a já jsem to v životě nedělal. Hřeb nešel ven, nebyl za co chytit, tak jsem jej zatlačil dovnitř, propíchl hrotem, namazal, vrazil špagát a kupodivu ono to drží. Neuvěřitelné. Otázka 5 minut.
Do aerálu dřevěných staveb je vstup zdarma, tak se procházím mezi novostavbami z roku 1997 a vysoké štíhlé věže vypadají zvláštně. Slunce už se chýlí k obzoru a tak rychle vyrážím do Sapanty na notoricky známý veselý hřbitov. Je to hřbitov s modrými zdobenými náhrobky na kterých je nakresleno a napsáno jak dotyčný vlastně zahynul. Je tu obrázek muže přejetého traktorem, který to evidentně na rozdíl od Drápalíka nepřežil, žena okopávající pole, či další muž sedící s půllitrem v hospodě. Nějak jsem ale nečekal, že na hřbitov bude vstupné a tak mne u vstupu zastavuje slečna v budce a chce 5 lei. Bohužel. Vysvětluji, že už nemám ani kousek toho jejich igelitu, kterým bych zaplatil, tak alespoň dělám fotku u vstupu. Přemýšlím, jestli je etické vydělávat na nekroturistice a v tom uslyším jen: Hallo, come in, it´s OK. I zželelo se slečně chudého pocestného a procházím se mezi náhrobky. Zapadá slunce a fotky nejsou nic moc. Světlo zmizelo.
Tak a předemnou je obávaná ukrajinská hranice, kterou hodlám překročit v Solotvynu. Rumuni jsou jako obvykle přátelští. Na ukrajinské straně očekávám formuláře a úplatky, jak jsem četl v cestopisech. Ve frontě se dávám do řeči s Váňou. Je to Ukrajinec s autem na českých SPZ a musí co dva týdny vycestovat, aby si je mohl nechat. Přepis při dovozu je tu hrozně drahý, tak se to nevyplatí. Když se jej zeptám na zdroj obživy, tak se jen usmívá a prý dělá byznys. Dává mi vizitku, na které je napsáno jen Váňa bez jakýchkoliv jiných kontaktů a informace, že kšeftuje s auty všech značek. Na druhou stranu mi píše email, abych mu poslal fotky z cesty. Přechod proběhl naprosto bez problémů bez jakýchkoliv formulářů a problémů. Jen se lehce projevila byrokracie. Před celnicí je závora, kde vám voják vypíše talon s SPZ a vy kromě dvou razítek do pasu nasbíráte dvě razítka na talon a ten zase na výstupu z celního prostoru odevzdáte vojákovi. Proč to dělat jednoduše, když můžeme zaměstnat dva lidi navíc. A jsem na Ukrajině. Tak tady někde ještě možná jezdí náš Žigulík. Společně s odsunem okupačních vojsk se zcela neplánovaně odsunul pomocí páčidla z naší garáže neznámo kam. Je tma a já nemůžu najít vhodný plac na přespání. Z jedné strany kolmý svah, z druhé potok, tak jedu údolím pořád nahoru. Klepu se zimou a zastavuji na pevném checkpointu. Voják se jen zeptá kam jedu a jestli mám dokumenty v pořádku a můžu pokračovat. Už je mi to jedno. Zajíždím za nějaký kostel se zlatou bášňou za kterým je nějaký divoký travnatý plácek a sem tam náletová dřevina. Holt dnes opravdu postavím stan. Nepostavím. Celá loučka je podmáčená a proto ji nikdo neobhospodařuje. Nacházím ale nějaké vhodné vrby a opět věším hamaku. Fakt náramný vynález.
Ráno frčím do Jasynje o které jsem se dočetl, že je zde jeden z monoha geografických středů Evropy a ptám se místních, jestli je tu nějaký znak, který by si bylo možno vyfotit. Jo, je, ale ne tady. Ten střed Evropy totiž není tady, ale o 30 km níže a já jsem ho v noci minul. Ve dne se cedule nedá přehlédnout. Jsou tu totiž stánky s cetkama a vycpaným medvědem se kterým se můžete nechat za patřičný obnos vyfotit. Já fotím jen ceduli s motorkou a sleduji jak Ukrajinec hadrou vysává litry vody z kufru žigulíka jako jsem to dělal já nedávno s benzínem.
Navigace ukazuje do Koločavy necelých 60km, což při zdejším stavu silnic bude tak na dvě hodinky. Dopoledne jsem tam. Kdyby mi někdo řekl, že tam tohoto dne ani nedojedu, myslel bych si, že si ze mne dělá srandu. Stáčím to na Dubovou a tu postupně začíná horor. Cesta je horší a horší. Několik km jedu po totálně rozbité cestě a z ničeho nic vesnička ve které je několik chudých domků s rozbitou návsí, pak tři megalomanské novostavby před kterými je fungl asfalt a pak opět pokračují chatrče s kamenitou cestou plnou děr. Jak si někdo může postavit takový palác s přístupem po několikakilometrovém tankodromu.
Cesta do Čorné Tisy a Komsomolska je to nejhorší, co jsem za celý trip jel. Není to sice technicky náročné, ale otravné. Cesta se skládá jen ze samých děr mezi které už žádnou díru vměstnat nelze. Je to prostě konečná hodnota jako rychlost světla, nebo absolutní nula. Kličkuji a projíždím díry na jedničku ve stoje s očima přilepenýma na zem a okolí téměř nevnímám. Nejsou to pozvolně svažující se díry, ale obrovské krátery s ostrýma kolmýma hranama. Do těch menších vám zahučí celé přední kolo po osu a v těch větších vaši kostru možná po několika letech objeví náhodný speolog
11.9.
Ráno je rosa a takové vlhko, že když chcete vytáhnout ruku z kapsy, převrátí se vám naruby.Vyrážím dál do rumunského Maramuréše. Je to naprosto jiné Rumunsko než bylo na jihu. Je tu hodně specifických kostelů, či klášterů. Jako první jedu na freskami pomalovaný klášter Moldovita. Je to turisticky profláknutá lokalita a jezdí zde autobusy se zájezdy. Pravoslavný klášter je zmalovaný jako pravoslavný klášter. Vnější fresky vypadají hezky a jsou pěkně nasvícené dopoledním sluncem, akorát je problém s focením. S mým objektivem mám problém se na malém dvorku vytočit, aby se celá stavba vešla do záběru. Vstupné je 5lei, což jsou mé poslední peníze. Připadá mi, že v Rumunsku mají na všechny drobné věci sazbu 3 – 5 lei. Vzhledem ke kurzu 1lei – cca 6,5kč je to skoro zadarmo. Dnes mám v plánu překročit hranici na Ukrajinu. Vydávám se na další v podstatě stejný klášter, který je vzdálen jen pár kilometrů, tak proč tam už nezajet. Klášter byl na chlup stejný, jen vlezné bylo 10lei, tak mne ani nemrzelo, že nemám peníze, ale co stálo za to byla cesta.
Krásné vracečky vedly do sedla a pak zase dolů. Úplně jsem se těšil na cestu zpět. Už mi totiž orazilo. Prověřil jsem si, že tyhle Avony drží dobře a naklonit to na botu se nemusím bát. Turistické tempo se změnilo ve sportovní a motor vyje nad 7tisíc otáček. To je zážitek. Další část cesty je sice v provozu a místy dvouproudá, ale předjíždím v pořádných náklonech auta i levým vnějším pruhem. Je to něco podobného jako Buchláky, které jsou světově proslulé obzvláště na Kyjovsku, jen tohle je ve větším. Když zastavím, abych si tu nádheru vyfotil, je zadní guma po stranách sežmolkovaná jako svetr od babičky a kus jí dnes po stranách viditelně ubylo.Další zastávkou je Barsana s dřevěnými kostely. Nejprve je ale potřeba překonat další horská údolí a sedla s nádhernými výhledy. Už jsem jich viděl desítky, ale tohle se prostě jen tak neomrzí. I zde v horách vidím osady pastevců stlučené z desek a potažené igelitem. Kolem krásná divočina a míjím zdechlou krávu ze které je dobrá polovina užraná. Asi tu fakt něco divokého žije. Sjedu opět do otevřeného údolí. Spolu s civilizací se objeví jiný svět. Kolem cest jsou krásné bohatě zdobené domky pixelovým reliéfem a na první pohled je vidět, že je to bohatší kraj. Těžko říct, zda je to tím, že jsou lidi pracovitější, nebo čím vlastně. Uvědomuji si, že jsem se nikde nesetkal s jakoukoliv podobou sportu. U nás je v každé menší vísce fotbalové, tenisové, či volejbalové hřiště, ale tady jsem neviděl nic. Potkal jsem jen pár cyklistů a to byli podle vybavení evidentně turisté. Tady se holt dělá jen to, co je nezbytně nutné.
Tak si říkám, že už jsem dlouho nejawil a zastavuji koupit něco na jídlo. Sedím u motorky, dávám si osvěžující studený jogurt a zadní guma se mi zdá nějak hodně nízkoprofilová. Ups ... ona je poloprázdná a v slunci se leskne stříbro hřebíku. Naštěstí je vedle pumpa a tak se ptám na vzduch. Tak nic, tady foukají asi pumpou. Opodál je ještě jedna benzínka a tady už mají vzduchu plný kompresor. Pumpař lomí rukama, že mi to nespraví. Uklidňuji ho, že knoty mám, že si to opravím. Je zvědavý a hledí mi pod ruce. Ovšem rozhodně není tak zvědavý jako já, protože od toho závisí další pokračování cesty a já jsem to v životě nedělal. Hřeb nešel ven, nebyl za co chytit, tak jsem jej zatlačil dovnitř, propíchl hrotem, namazal, vrazil špagát a kupodivu ono to drží. Neuvěřitelné. Otázka 5 minut.
Do aerálu dřevěných staveb je vstup zdarma, tak se procházím mezi novostavbami z roku 1997 a vysoké štíhlé věže vypadají zvláštně. Slunce už se chýlí k obzoru a tak rychle vyrážím do Sapanty na notoricky známý veselý hřbitov. Je to hřbitov s modrými zdobenými náhrobky na kterých je nakresleno a napsáno jak dotyčný vlastně zahynul. Je tu obrázek muže přejetého traktorem, který to evidentně na rozdíl od Drápalíka nepřežil, žena okopávající pole, či další muž sedící s půllitrem v hospodě. Nějak jsem ale nečekal, že na hřbitov bude vstupné a tak mne u vstupu zastavuje slečna v budce a chce 5 lei. Bohužel. Vysvětluji, že už nemám ani kousek toho jejich igelitu, kterým bych zaplatil, tak alespoň dělám fotku u vstupu. Přemýšlím, jestli je etické vydělávat na nekroturistice a v tom uslyším jen: Hallo, come in, it´s OK. I zželelo se slečně chudého pocestného a procházím se mezi náhrobky. Zapadá slunce a fotky nejsou nic moc. Světlo zmizelo.Tak a předemnou je obávaná ukrajinská hranice, kterou hodlám překročit v Solotvynu. Rumuni jsou jako obvykle přátelští. Na ukrajinské straně očekávám formuláře a úplatky, jak jsem četl v cestopisech. Ve frontě se dávám do řeči s Váňou. Je to Ukrajinec s autem na českých SPZ a musí co dva týdny vycestovat, aby si je mohl nechat. Přepis při dovozu je tu hrozně drahý, tak se to nevyplatí. Když se jej zeptám na zdroj obživy, tak se jen usmívá a prý dělá byznys. Dává mi vizitku, na které je napsáno jen Váňa bez jakýchkoliv jiných kontaktů a informace, že kšeftuje s auty všech značek. Na druhou stranu mi píše email, abych mu poslal fotky z cesty. Přechod proběhl naprosto bez problémů bez jakýchkoliv formulářů a problémů. Jen se lehce projevila byrokracie. Před celnicí je závora, kde vám voják vypíše talon s SPZ a vy kromě dvou razítek do pasu nasbíráte dvě razítka na talon a ten zase na výstupu z celního prostoru odevzdáte vojákovi. Proč to dělat jednoduše, když můžeme zaměstnat dva lidi navíc. A jsem na Ukrajině. Tak tady někde ještě možná jezdí náš Žigulík. Společně s odsunem okupačních vojsk se zcela neplánovaně odsunul pomocí páčidla z naší garáže neznámo kam. Je tma a já nemůžu najít vhodný plac na přespání. Z jedné strany kolmý svah, z druhé potok, tak jedu údolím pořád nahoru. Klepu se zimou a zastavuji na pevném checkpointu. Voják se jen zeptá kam jedu a jestli mám dokumenty v pořádku a můžu pokračovat. Už je mi to jedno. Zajíždím za nějaký kostel se zlatou bášňou za kterým je nějaký divoký travnatý plácek a sem tam náletová dřevina. Holt dnes opravdu postavím stan. Nepostavím. Celá loučka je podmáčená a proto ji nikdo neobhospodařuje. Nacházím ale nějaké vhodné vrby a opět věším hamaku. Fakt náramný vynález.
12.9.
Ráno frčím do Jasynje o které jsem se dočetl, že je zde jeden z monoha geografických středů Evropy a ptám se místních, jestli je tu nějaký znak, který by si bylo možno vyfotit. Jo, je, ale ne tady. Ten střed Evropy totiž není tady, ale o 30 km níže a já jsem ho v noci minul. Ve dne se cedule nedá přehlédnout. Jsou tu totiž stánky s cetkama a vycpaným medvědem se kterým se můžete nechat za patřičný obnos vyfotit. Já fotím jen ceduli s motorkou a sleduji jak Ukrajinec hadrou vysává litry vody z kufru žigulíka jako jsem to dělal já nedávno s benzínem.Navigace ukazuje do Koločavy necelých 60km, což při zdejším stavu silnic bude tak na dvě hodinky. Dopoledne jsem tam. Kdyby mi někdo řekl, že tam tohoto dne ani nedojedu, myslel bych si, že si ze mne dělá srandu. Stáčím to na Dubovou a tu postupně začíná horor. Cesta je horší a horší. Několik km jedu po totálně rozbité cestě a z ničeho nic vesnička ve které je několik chudých domků s rozbitou návsí, pak tři megalomanské novostavby před kterými je fungl asfalt a pak opět pokračují chatrče s kamenitou cestou plnou děr. Jak si někdo může postavit takový palác s přístupem po několikakilometrovém tankodromu.
Cesta do Čorné Tisy a Komsomolska je to nejhorší, co jsem za celý trip jel. Není to sice technicky náročné, ale otravné. Cesta se skládá jen ze samých děr mezi které už žádnou díru vměstnat nelze. Je to prostě konečná hodnota jako rychlost světla, nebo absolutní nula. Kličkuji a projíždím díry na jedničku ve stoje s očima přilepenýma na zem a okolí téměř nevnímám. Nejsou to pozvolně svažující se díry, ale obrovské krátery s ostrýma kolmýma hranama. Do těch menších vám zahučí celé přední kolo po osu a v těch větších vaši kostru možná po několika letech objeví náhodný speolog
Narážím na cestáře jak opravují díry a hledím v němém úžasu. V čele jede traktor s cisternou horkého asfaltu pod kterým se topí. Dělník jde s kýblem a jakousi metlou, kterou namáčí v asfaltu a kolem každé díry na té hlíně udělá kruh, který ovšem může plnit nanejvýš nějakou spirituální funkci. Pak jede Kraz s živicí kterou z korby nabírají a do děr v hlíně rozhazují čtyři muži a tři ženy. Ano, Ukrajina je rájem feministek a o práci se zde pohlaví dělí stejným dílem. Když žasnu, domorodci tvrdí, že jsme si ženy rozmazlili a že tady pracují i v lese se sekyrou. Všechno pak udusává parní válec jako z grotesky s Lupino Lanem. V Komsomolsku se ztratí i poslední zbytky cesty a náves spočívá jen v kamenité udusané hlíně plné děr. Za Komsomolskem se cesta stáčí k říčce, přes který vede most. Na každém konci je ale 30cm schod na který sám motorku nedostanu. Jdu proto pro kluky, kteří posedávají na Uralu naloženém dřevem. Motorku dostaneme přes mostek a já se ptám na cestu. Kluci neví, nikdy tam nebyli. Zajedu za roh a vidím, že jsem opět skončil. Do Koločavy to mám už jen kousek a tady se cesta mění v kamenitý potok, který sám nechci pokoušet. Je to na proražení bloku. Rychle spěchám zpět, aby tam kluci ještě byli. Naštěstí tam jsou.
Jak dostanu motorku přes říčku, chci uvolnit emoce a vzteknout se, že se tou samou hroznou cestou musím desítky km vracet zpět, ale nejde to. Jsem kliďas a vím, že bych tím nic nezměnil. Vyrážím prototo zpět a cestou se pro uosvěžení myju v přilehlé řece. Cestou ale spatřuji nezapomenutelné výjevy. Po Komsomolské kamenobahnoštráse tlačí kočárek mladá maminka jako vystřižená z módního časopisu, ve sněhově bílé halence a lodičkách, jako by ji do těchto končin právě vyplivnul časoprostor odněkud z oddechového parčíku velkoměsta. O vesnici níže, když na chvilku zastavím, zírám s otevřenou hubou jak mezi místními otrhanci v prachu a kamení vede asi 25 letý mladý muž opět krásně oblečenou slečnu na vysokých semišových podpatcích. Drží ji za zdviženou ruku za prsty jako by ji chtěl vyzvat k tanci , dovede ji k vytuněné Samaře s černým štětkolakem, nápisy Esparco a mohutným křídlem na kufru, otevře jí dveře, usadí ji a opět za ní s noblesou dveře zavře. Pak obejde auto před kapotou, nakopne káru a mizí v prachu. Já se vzpamatovávám až cítím, že mi prach skřípe mezi zuby. Ještě se ptám domorodce na stav cesty a on prý, že na něj můžu česky, že byl u nás na vojně. ÁÁÁ okupant! No, čo bolo, to bolo. Terazky jsme my už svobodní a jak to tak vypadá, tak oni ještě prozatím svobodní.
Hroznými cestami plných děr se probíjím ke Koločavě. Vůbec mne to nebaví. Musíte pořád hledět pod kola a pro samou díru není čas na rekreaci. Nevím, možná je to tím, že už jsem na konci cesty a hodně už jsem viděl v Rumunsku, ale z Ukrajiny jsem zklamán. Hrozné cesty vedou údolími a na hřebeny se v podstatě nedostanete, tím pádem žádná panorámata. Jestli jsem měl někde namále s pádem, nebylo to kupodivu v náročném rumunském terénu, ale tady jsem málem dvakrát lehnul na prachu při dobržďování na poslední chvíli před děrovým polem. Jednou jsem chytil v díře spodkem tak, že mi začal téct olej a já jsem už viděl prasklý blok. Naštěstí to schytal jen výpustný šroub, který se ránou povolil a kapal.
Začíná se šeřit. Dnes nic nenechávám náhodě a zavčasu hledám flek. V zápětí nacházím nějaké tábořiště v březovém hájku jako z Mrazíka u vypuštěné přehrady. Jsou zde sice v křovích haldy odpadků, ale je už skoro tma a není nic vidět. Náhle mne přepadá obava z medvědů. Jen tak v přírodě jsem strach neměl, ale tady můžou být zvyklí chodit, když je tu tolik odpadků. No dobrý pocit nemám a motorku s jídlem raději parkuji 50 metrů bokem. Myslel jsem si, že už jsem hamakový mazák a nalodění do sítě jsem vychytal, ale dnes jsem při nasedání hodil záda. Zítra už to zvládnu napoprvé. Jako Pája.
Tak dnes dám Ukrajině druhou šanci a vjíždím do Koločavy. Čekal jsem zapadlou vesničku a ona je to poměrně velká vesnice táhnoucí se podél cesty několik kilometrů. Nevím co jsem čekal, ale je to vesnice jako každá jiná a čeština se tu moc nenosí. Neviděl jsem ani jeden nápis. Vyfotím povinně ceduli četnické stanice a zajdu koupit něco na pití. Když říkám, že chci vodu, bábuška kterou není za pultem ani vidět automaticky natahuje ruku po vodce, která je vždy nejblíže pultu. Né, chci mineralnuju vadu ! Nechápavě se na mne dívá, jako by tam od dob Nikoly Šuhaje nealko nikdo nekupoval. Až syn jí ukáže prstem na petky. Aha, tak to se budu muset ohnout.
Fičím směr Užgorod a abych nemusel moc dodržovat rychlostní limity, věším se vždy za rychlé auto. Už podruhé se mi to tu vyplácí. Policajti opět měří a opět zastavují už druhého rychlého řidiče předemnou. Mne stavěla běžná kontrola dvakrát, ale jen zkontrolovali doklady a dýchal jsem na detektor alkoholu, který měl policajt vždy mezi očima. Jinak jsem několik hlídek minul aniž by mne stavěli. První co jsem na Ukrajinském území udělal bylo, že jsem vypnul světlo. Svítící vozidlo, totiž z dálky značí cizince a to znamená, že jedou děngi.
Na ukrajinské hranici u výdeje talónů se vzteká rakouský cyklista, že jej voják nechce pustit, protože tohle je přechod pouze pro auta a ne pro pěší. Celá směna celnice jsou nádherné Ukrajinky s makeupem a uniformy jim sneuvěřitelně seknou. Dokonce i ten maskáč, který některé mají. Vše v pohodě. Dvě okýnka a pak odevzdat oražený talón. To slovenská hranice je jiná káva. Je tu fronta na tři hodiny. Přes úzkou silničku se nemůžu dostat dopředu a tak musím hodinku taky počkat, než se dostanu na širší část, kde se už vlezu. Tady se vstupuje do Shengenu, tak celníci prohledávají i některá osobní zavazadla. U mne se však strohá celnice spokojí jen s otevřením víka. Dobře ví, co za aromatické překvapení se ukrývá v kufrech motorkáře po dvoutýdenním cestování.
Mám to za sebou a volám Peterovi do Trebišova, že bych jej rád navštívil. Známe se ze srazu Péráků. Z pouhého pozdravu se nakonec vyklube nocleh a ráno vyrážím napříč Slovenském domů. Od Popradu zase prší jako minulý rok, ale je to fuk. Za pár hodin jsem pod teplou sprchou.
Ukrajina si to u mne nevylepšila ani druhý den a krom úžasu ze spůsobu života mi cestování po otravných cestách s obrovskými krátery kterým se nevyhnete ani krajina moc nedaly. Zato Moldávie od které jsem nic nečekal, protože je rovinatá mne příjemně překvapila. Ne že by to bylo něco extra. Po pár dnech by se to omrzelo, ale byla to příjemná změna prostředí. Zapomeňte na rumunské gangy, ukrajinskou válku a zkorumpované policajty na každém rohu. Všichni jsou řádně čistě uninformovaní a na prsou se jim houpe identifikační číslo. Myslím, že při požadavku o úplatek by stačilo vzít tužku a tohle číslo si začít zapisovat.
Cestou jsem motorku asi stokrát prodal a ohlížel jsem se po enduru. Jak jsem psal, takové ještě nevyrobili, ale byl jsem už skoro nalomený přišetřit a těch 20kw oželet. Procházel jsem inzerci a porovnával jednotlivé adepty. V- strom má stejný motor jako já, čili skvělý výkon, ale o 40kg nahoru, což není málo a zdvihy jen o pár cm větší. Zdvihy se utopí v hmotnosti a byl bych kde jsem. Transalp je taky dvouválec, což je dobré, ale jen 34kw, hmotnost okolo 200kg a navíc se mi nelíbí. Je celý oplastovaný a opticky vypadá těžce. BMW 650 GS je sice jednoválec, ale je lehké a má velmi dobrou spotřebu. Taky se mi moc nelíbí, ale na tu bídu je to asi nejpravděpodobnější adept. Jenže ... když jsem mé SVčko odstrojil, na půl rozebral, smyl z něj ty nánosy špíny, bylo vymalováno. Mě se prostě i na ty roky líbí a dobře se mi na něm jezdí. Při předpisové rychlosti bere krásných 4,2l /100km a posez mám tak vychytaný, že mne nic nebolí ani po celodenní jízdě. Sakra. My máme asi vztah. Jak je to možné? Schválně jsem mu nedával ani jméno! Jak něčemu dáš jméno, je konec. Taky rozhodně nemůžu říct, že by mne nikdy nenechalo ve štychu a vše funguje skvěle. Ale možná právě proto. I když to nebyly vždy krásné chvilky, něco jsme už prožili. Ne, to porostě nejde. Zůstane doma a po těch cestách necestách už to spolu nějak překlepem ... a to doslovně.
A kam dál? Co příští rok? Hlavou se mi honila Gruzie, ale ta padla s koupí letenek do Indie nedlouho před plánovaným odjezdem. No neklikněte na zpáteční za 5000kč :-) Tak slibuji, že po Balkánu s Tureckem a Karpatech už fakt vyrazím na ten GG, aby se mi ostatní nesmáli, že jsem tam ještě nebyl a tudíž nejsem motorkář. :-) Jinak všechny mé i nemotorkářské cestopisy jsou zde.
Jak dostanu motorku přes říčku, chci uvolnit emoce a vzteknout se, že se tou samou hroznou cestou musím desítky km vracet zpět, ale nejde to. Jsem kliďas a vím, že bych tím nic nezměnil. Vyrážím prototo zpět a cestou se pro uosvěžení myju v přilehlé řece. Cestou ale spatřuji nezapomenutelné výjevy. Po Komsomolské kamenobahnoštráse tlačí kočárek mladá maminka jako vystřižená z módního časopisu, ve sněhově bílé halence a lodičkách, jako by ji do těchto končin právě vyplivnul časoprostor odněkud z oddechového parčíku velkoměsta. O vesnici níže, když na chvilku zastavím, zírám s otevřenou hubou jak mezi místními otrhanci v prachu a kamení vede asi 25 letý mladý muž opět krásně oblečenou slečnu na vysokých semišových podpatcích. Drží ji za zdviženou ruku za prsty jako by ji chtěl vyzvat k tanci , dovede ji k vytuněné Samaře s černým štětkolakem, nápisy Esparco a mohutným křídlem na kufru, otevře jí dveře, usadí ji a opět za ní s noblesou dveře zavře. Pak obejde auto před kapotou, nakopne káru a mizí v prachu. Já se vzpamatovávám až cítím, že mi prach skřípe mezi zuby. Ještě se ptám domorodce na stav cesty a on prý, že na něj můžu česky, že byl u nás na vojně. ÁÁÁ okupant! No, čo bolo, to bolo. Terazky jsme my už svobodní a jak to tak vypadá, tak oni ještě prozatím svobodní.Hroznými cestami plných děr se probíjím ke Koločavě. Vůbec mne to nebaví. Musíte pořád hledět pod kola a pro samou díru není čas na rekreaci. Nevím, možná je to tím, že už jsem na konci cesty a hodně už jsem viděl v Rumunsku, ale z Ukrajiny jsem zklamán. Hrozné cesty vedou údolími a na hřebeny se v podstatě nedostanete, tím pádem žádná panorámata. Jestli jsem měl někde namále s pádem, nebylo to kupodivu v náročném rumunském terénu, ale tady jsem málem dvakrát lehnul na prachu při dobržďování na poslední chvíli před děrovým polem. Jednou jsem chytil v díře spodkem tak, že mi začal téct olej a já jsem už viděl prasklý blok. Naštěstí to schytal jen výpustný šroub, který se ránou povolil a kapal.
Začíná se šeřit. Dnes nic nenechávám náhodě a zavčasu hledám flek. V zápětí nacházím nějaké tábořiště v březovém hájku jako z Mrazíka u vypuštěné přehrady. Jsou zde sice v křovích haldy odpadků, ale je už skoro tma a není nic vidět. Náhle mne přepadá obava z medvědů. Jen tak v přírodě jsem strach neměl, ale tady můžou být zvyklí chodit, když je tu tolik odpadků. No dobrý pocit nemám a motorku s jídlem raději parkuji 50 metrů bokem. Myslel jsem si, že už jsem hamakový mazák a nalodění do sítě jsem vychytal, ale dnes jsem při nasedání hodil záda. Zítra už to zvládnu napoprvé. Jako Pája.
13. - 14.9.
Tak dnes dám Ukrajině druhou šanci a vjíždím do Koločavy. Čekal jsem zapadlou vesničku a ona je to poměrně velká vesnice táhnoucí se podél cesty několik kilometrů. Nevím co jsem čekal, ale je to vesnice jako každá jiná a čeština se tu moc nenosí. Neviděl jsem ani jeden nápis. Vyfotím povinně ceduli četnické stanice a zajdu koupit něco na pití. Když říkám, že chci vodu, bábuška kterou není za pultem ani vidět automaticky natahuje ruku po vodce, která je vždy nejblíže pultu. Né, chci mineralnuju vadu ! Nechápavě se na mne dívá, jako by tam od dob Nikoly Šuhaje nealko nikdo nekupoval. Až syn jí ukáže prstem na petky. Aha, tak to se budu muset ohnout.
Fičím směr Užgorod a abych nemusel moc dodržovat rychlostní limity, věším se vždy za rychlé auto. Už podruhé se mi to tu vyplácí. Policajti opět měří a opět zastavují už druhého rychlého řidiče předemnou. Mne stavěla běžná kontrola dvakrát, ale jen zkontrolovali doklady a dýchal jsem na detektor alkoholu, který měl policajt vždy mezi očima. Jinak jsem několik hlídek minul aniž by mne stavěli. První co jsem na Ukrajinském území udělal bylo, že jsem vypnul světlo. Svítící vozidlo, totiž z dálky značí cizince a to znamená, že jedou děngi.Na ukrajinské hranici u výdeje talónů se vzteká rakouský cyklista, že jej voják nechce pustit, protože tohle je přechod pouze pro auta a ne pro pěší. Celá směna celnice jsou nádherné Ukrajinky s makeupem a uniformy jim sneuvěřitelně seknou. Dokonce i ten maskáč, který některé mají. Vše v pohodě. Dvě okýnka a pak odevzdat oražený talón. To slovenská hranice je jiná káva. Je tu fronta na tři hodiny. Přes úzkou silničku se nemůžu dostat dopředu a tak musím hodinku taky počkat, než se dostanu na širší část, kde se už vlezu. Tady se vstupuje do Shengenu, tak celníci prohledávají i některá osobní zavazadla. U mne se však strohá celnice spokojí jen s otevřením víka. Dobře ví, co za aromatické překvapení se ukrývá v kufrech motorkáře po dvoutýdenním cestování.
Mám to za sebou a volám Peterovi do Trebišova, že bych jej rád navštívil. Známe se ze srazu Péráků. Z pouhého pozdravu se nakonec vyklube nocleh a ráno vyrážím napříč Slovenském domů. Od Popradu zase prší jako minulý rok, ale je to fuk. Za pár hodin jsem pod teplou sprchou.
Závěr:
Tak jako minulý rok jsem poznal jak ještě lidé v odlehlých končinách dnešního civilizovaného světa žijí a jak se zde máme dobře. Objevil jsem novou alternativu spaní jménem hamaka, kterou si sice tak nezadýcháte jako dvouplášťový stan, ale jinak nabízí spoustu výhod. Nevadí mokrá ani kamennitá zem, nevadí svah a pokud necestujete Saharou, najít dva sromy není až takový problém jak se může zdát. Taky odpadá balení mokrého stanu. Nakonec jsem stan nepoužil ani jednonu. Navíc ta má provizorní je sbalená veliká jako pěst a určitě si koupím plnohodnotnou variantu.Ukrajina si to u mne nevylepšila ani druhý den a krom úžasu ze spůsobu života mi cestování po otravných cestách s obrovskými krátery kterým se nevyhnete ani krajina moc nedaly. Zato Moldávie od které jsem nic nečekal, protože je rovinatá mne příjemně překvapila. Ne že by to bylo něco extra. Po pár dnech by se to omrzelo, ale byla to příjemná změna prostředí. Zapomeňte na rumunské gangy, ukrajinskou válku a zkorumpované policajty na každém rohu. Všichni jsou řádně čistě uninformovaní a na prsou se jim houpe identifikační číslo. Myslím, že při požadavku o úplatek by stačilo vzít tužku a tohle číslo si začít zapisovat.
Cestou jsem motorku asi stokrát prodal a ohlížel jsem se po enduru. Jak jsem psal, takové ještě nevyrobili, ale byl jsem už skoro nalomený přišetřit a těch 20kw oželet. Procházel jsem inzerci a porovnával jednotlivé adepty. V- strom má stejný motor jako já, čili skvělý výkon, ale o 40kg nahoru, což není málo a zdvihy jen o pár cm větší. Zdvihy se utopí v hmotnosti a byl bych kde jsem. Transalp je taky dvouválec, což je dobré, ale jen 34kw, hmotnost okolo 200kg a navíc se mi nelíbí. Je celý oplastovaný a opticky vypadá těžce. BMW 650 GS je sice jednoválec, ale je lehké a má velmi dobrou spotřebu. Taky se mi moc nelíbí, ale na tu bídu je to asi nejpravděpodobnější adept. Jenže ... když jsem mé SVčko odstrojil, na půl rozebral, smyl z něj ty nánosy špíny, bylo vymalováno. Mě se prostě i na ty roky líbí a dobře se mi na něm jezdí. Při předpisové rychlosti bere krásných 4,2l /100km a posez mám tak vychytaný, že mne nic nebolí ani po celodenní jízdě. Sakra. My máme asi vztah. Jak je to možné? Schválně jsem mu nedával ani jméno! Jak něčemu dáš jméno, je konec. Taky rozhodně nemůžu říct, že by mne nikdy nenechalo ve štychu a vše funguje skvěle. Ale možná právě proto. I když to nebyly vždy krásné chvilky, něco jsme už prožili. Ne, to porostě nejde. Zůstane doma a po těch cestách necestách už to spolu nějak překlepem ... a to doslovně.
A kam dál? Co příští rok? Hlavou se mi honila Gruzie, ale ta padla s koupí letenek do Indie nedlouho před plánovaným odjezdem. No neklikněte na zpáteční za 5000kč :-) Tak slibuji, že po Balkánu s Tureckem a Karpatech už fakt vyrazím na ten GG, aby se mi ostatní nesmáli, že jsem tam ještě nebyl a tudíž nejsem motorkář. :-) Jinak všechny mé i nemotorkářské cestopisy jsou zde.
Kapitoly článku
Jak se Vám líbil tento článek?
Motokatalog.cz