Karpaty na motorce i žebřiňáku část I.

Celé Karpaty Rumunskem na Ukrajinu s odbočkou do Moldávie letos technika vydržela, ale příroda ukázala kdo je tady pánem. Motorka zůstala v horách a já se pro ni musel vracet druhý den s koňmi. A jak se to vše semlelo? To se dozvíte v cestopise, který jsem rozdělil na dvě části, aby jste to přežili.

Karpaty na motorce i žebřiňáku část I.

Kapitoly článku

Jelikož jsem musel minulý rok z časových důvodů Rumunsko jen tranzitovat, udělal jsem si na něj letos čas a naplánoval si trasu přes celé Karpaty až na toho času bojující Ukrainu s malou odbočkou do Moldávie.

Vylaminoval jsem si nové kufry a nemám z nich vůbec dobrý pocit. Všechno šlo  jako po másle a ještě ke všemu jsou i hezké. To nebude samo sebou, někde musí být zakopaný pes, ale jelikož už tak vyjíždím o dva dny později, není čas je vyzkoušet a tak je rovnou montuji a plním. S mým obvyklým minimalistickým pojetím vybavení jsem to tentokrát nějak přehnal.  Mám stan, spacák, karimatku, kalhoty, mikinu,bundu tričko a trenky plus nějakou tu výbavu uvnitř a zůstává mi prázdný jeden boční kufr. Něco ještě z nouze vymyslím, ale stejně jsou poloprázdné.

Den předem jsem se ještě vzdělal shlédnutím Tajemného hradu v Karpatech a motorku dávám dohromady večer  den před odjezdem. Obul jsem ji na terénní vzorek, který v tomto rozměru dělá pouze Avon pod názvem Distanza. Na Svčku to vypadá prďácky a nemůžu se na to vynadívat. Jsem zvědavý jak se budou chovat v zatáčkách,v terénu a jak se dívám na předpověď, tak hlavně na mokru.

Celý srpen je zima a prší, tak jsem se těšil, že to nemůže trvat věčně a že začátek září bude krásný.  … vyrážím navlečený v nepromoku. Vždy když takto opouštím domov mám zvláštní smíšený pocit nadšení a obav. Asi je to dobře.

2.9.

Původně jsem o tranzitu Slovenskem a Maďarskem ani nechtěl psát a 150km v dešti si udržuji dobrou náladu myšlenkami, že déšť je super, protože nemám mouchy na plexi. Pak zastavuji na benzínce  a zjišťuji, že komplet celá motorka včetně mých bot nohavic a kufrů je od oleje a tím myslím, že z toho všeho ta olejová emulze kape, žádné mastné vlhko. Mě se nějak zdálo, že mi klouže řadička, ale připisoval jsem to navoskovaným botám.  Na takovýchto osamocených výpravách zpravidla člověk poznává sám sebe, ale že jsem blbec vím dávno, kvůli tomu se mi nemusí zlít motorka olejem od nádrže po výfuk kousek od baráku. Ventily jsem kontroloval večer spíš už po hmatu a stalo se to, že na jednom šroubu ventilového víka zůsatal gumový těsnící kroužek přilepený a na druhém zůstal přilepený na krytu. Pak už stačilo shodné šrouby prohodit a na jednom byly podložky dvě a na druhém žádná.  … jak prosté. Takže chladič dolů a s deštěm za krkem Jawím (slangový výraz nás Jawařů pro opravy na cestě). Koupím litr oleje, naleju tam půlku, ale ať nakláním motorku jak nakláním, vodoznak je suchý. Tak to nalévám po dvou deckách a pokaždé kývu s motorkou, kdy už se objeví hladinka a ono pořád nic. Jdu pro druhý litr. Vše se opakuje a až když tam zahučí i druhá litrovka, hlásí rybí oko správnou hladinu. Hned vedle něj je nápis: Oil 2300ccm.  Na to, že my blbí máme štěstí se spoléhám, ale fičet po dálnici s vytočeným motorem s 3dcl oleje a zastavit v pravý okamžik, to už je machrovina.  Nejhorší na tomto celém incidentu je tak to, že jsem na zevrubné očištění motorky spotřeboval téměř celou zásobu hajzláku, který by se později při zažívacích komplikacích mohl hodit.

Tak předpověď nelhala. Za Budapeští vylezlo slunce z mraků a já z nepromoku. Valím to pořád po dálnici a dochází mi jaký by to mohl být průser s olejem, kdyby nepršelo. Kdyby olej alespoň částečně neomývala voda, bylo by vše na zadní gumě a při sebemenším náklonu bych lehnul. Těší mne, že ani po těch hodinách v dešti  na dálnici není v nových kufrech ani kapka vody. Konečně jsem na hranici do Rumunska a vše jde  bez komplikací. Ovšem řada kamionů na rumunské straně je několik kilometrů. Doufám, že mají řidiči nakoupeny dárky na vánoce, jestli to domů vůbec stihnou.
 Rumunsko mne přivítalo obrovskou cedulí, že vyhazování flašek z aut je přísně zakázáno. Kolem cesty na návsi je před každým domem lavička, na ní sedi postarší obyvatelé a sledují jaká je to dnes průtočnost na hlavní.  Zastavuji u prodejce zeleniny a kupuji na večer meloun, když mám to vloné místo v báglech. Hned se ke mně přitočí domorodec bez pravého  předloktí a zalomeným pahýlem mi ukazuje, abych to okouřil, až se budu rozjíždět.  Já jen prstem ukážu na policejní hlídku opodál a žádné divadlo se nekoná. Už tak je ten vybrakovaný lauf na pokutu.

Už se setmělo a já stojím na úpatí Karpat. Dál už vede serpentýnová silnice do nitra hor, tak jsem našel místo na spaní u opuštěné továrny a zkouším vynález, který jsem si koupil pár dní před odjezdem. Nikdy jsem v hamace (houpací síť) nespal.  Když si do  toho jen tak cvičně lehnu, je to docela pohodlné, ale když to chci celé zopakovat tak, aby byla karimatka podemnou a spacák na mně, vypadá to jako nedůstojné zpackané představení z nového cirkusu. Doufám, že se v noci nebudu chtít otočit na bok a nepadnu s rukama ve spacáku na hubu do kamení jako pytel sraček. V noci ještě sprchnlo, tak jsem přes sebe jen přehodil horní díl od stanu.

3.9.

Ráno je mokro a pod mrakem. Krásnými serpentýnami se jedu do nitra hor. Z minulé návštěvy vím, že s rychlostí si tu nikdo hlavu neláme a 70km/hod v obci je slušnost.  V jedné zapadlé vesničce na mne ale bliká auto, tak uberu  … a co myslíte?  Měl ho tam.  Dojedu až do Bozovici a odtud se vydávám boční cestou, která se v zápětí mění na šotolinu do Rovenska, což je jedna z českých vesniček zde v Banátu.  Překvapuje mne, že jsou zde české nápisy a stavím před místním úřadem, abych něco zakousl.  Po návsi jde shrbená babička jako z pohádky a tak zkusím říct dobrý den, ubrousek prostři se by se hodil, pečivo dochází. Bez okolků česky odpoví, ale o ubrousku si můžu nechat jen zdát. Jinak je v celé vísce jak vymeteno.

vyrážím směr na Gernik.  Kousek za obci končí asfalt a začíná opět šotolina.  Pak mizí i ta a nahrazuje ji pěkná  cesta z rostlého pískovce. Ujedu pár km a spustí se liják.  Na cestě se  objevují potoky, pak po nich koryta. Cesta se pořád zhoršuje. Už neprší, z nebe padají souvislé provazy vody a kolem bijou blesky. Jdu se schovat do nějaké rozpadlé chalupy, abych tu přečkal alespoň to nejhorší.  Začínám mít trochu obavy. Cesty zpět není, sjel jsem několik sjezdů, které je  po tomhle počasií  bez šance vyjet zpět. Všude tečou proudy vody a berou sebou vše co jim stojí v cestě a bohužel i části cesty. Trochu povolilo, tak sedám na motorku a probíjím se dál. Dojedu až před rozvodněný potok, kterým  teče kalný proud vody. Nevidím kolik tam je hloubka, ale pokud zastavím, už se z té doliny nevyhrabu. Prohučel jsem tím, voda mi vletěla všude kde ještě nebyla, ale jsem zdárně na druhé straně.  Radost je však předčasná. Za potokem se povrch jako mávnutím  proutku proměnil v jíl. V rozmoklý jíl, který je jako mýdlo a po pár krocích nemůžete zvednonut nohu jak je olepená blátem.  Stojím pod loukou a když jsem se pokoušel rozjet, ustřelilo mi zadní kolo a když jsem došlápl, ujela na blátě i noha a motorka decentně lehla.  V pohodě, je lehká, sám ji zvednu. No jo, jenže kola se nemají o co zapřít a když zaberu, motorka jen uhýbá. Musím tahat více nahoru.  Po vysilujícím boji mmotorka stojí na svých pod loukou a mě se třepou ruce vysílením.  Co teď?  Můžu si buď sednout a v tom dešti čekat  na soudnou hodinu, nebo začít brečet, což by v tom dešti taky žádný význam nemělo, nebo něco podniknout.  Jo, jdu se najíst, to dělám vždy když nevím kudy kam. 

Když se dostanu přes ty koleje plné bláta na druhou stranu, tak bych se po té louce možná dostal nahoru. Tráva tak neklouže jako to rozmoklé bláto.   Jenže jak? S motorkou nehnu , sotva tu chodím a jsem jako na ledě. Sbírám kusy větví, kamení a všeho možného. Po půl hodině je přejezd na louku jakš takš zpevněn, nasedám a opatrně se  zkouším rozjet. Na poněkolikáté se mi to daří a  i když mám třikrát namále, pořád držím plyn, protože jak zastavím, skončil jsem. Sláva, po dalším boji jsem se dostal na rovinku. Pořád musím odpočívat. Ten boj s blátem a motorkou je vysilující.  Co by za sucha bylo příjemnou offroadovou vložkou, je v tomto počasí boj o život. Pořád leje, ale nevnímám to, jsem durch. Co nepromoklo z venku, to je propocené zevnitř.  Po rovince se ale jet taky nedá. I tady valí voda a bláto se  na vše lepí. Bojuju a pádluju v korytu, až jsem se dostal na konec a další stoupání je kameníté. Sláva. Mám radost, že jsem se nenechal zlomit. Když po odpočinku udržím řídítka, jdu na to. Tancuju kamením a i když to jde obtížně, je to pořád lepší než bláto. Už jsem kousek od cíle, to nějak doklepu.  Za zatáčkou ale kameny končí a já mám motorku komplet obalenou blátem a další prudké zatáčkovité stopupání je taky v rozmoklém blátě. Tak tady je konečná.  Posledních 300m jsem bojoval ze všech sil 3 hodiny a sotva stojím na nohou. Pořád leje a já tu visím promoklý a vysílený kdesi v Karpatech 3km od Gerniku.



Není na co čekat, je třeba jednat než bude tma. Jdu se podívat jak to pokračuje dál a vidím, že je to bez šance. Voda vymlela obrovská koryta,  někde je naplaveno několik desítek cm jílu , prostě katastrofa, která by byla ořech i pro lehkou krosku.  Našel jsem jakési stavení a jdu k němu. Je to polorozpadlá chýš a v ní bydlí mladý pár s ročním dítětem. Kolem   domu je všude bláto a nemálo ho mají nataháno i uvnitř. Všichni jsou hrozně špinaví a žijou tu jako zvířata.  Domlouváme se rukama nohama, že dosmýkáme motorku k němu a pak mi ukáže zkratku do Gerniku.  Bez šance. S motorkou jsme nepohli ani dva  a stěží se nám ji podařilo dostat na kraj cesty. Zůstane tady zapadlá v blátě. Já beru nejdůležitější věci a s mým průvodcem vyrážím na Gernik. Přejdeme  kopec, jenže údolí, které máme překročit je v podstatě řekou. Musíme to celé obejít. Stěží s ním držím krok, melu z posledního a směju se jen napůl z počínajícího šílenství a napůl z představy jak si to tu mastím po horách s třemi igelitkami. Asi po hodině chůze mne na rozcestí opouští a ukazuje, že tahle cesta mne dovede až do Gerniku. Potřepeme si rukama a já pokračuju v křížové cestě.  Původně to byl prý kilometr, ale s tou záplavou se to protáhlo. Několikrát musím zastavit a odpočívat. Zdá se mi, že jdu už několik hodin a Gernik pořád nikde.  Na jednom kopci už jej v údolí vidím a značně se mi uleví. 

Ve vesnici je spoušť. Z horního konce voda nahrnula do vsi plno štěrku a kamení, některé domy to taky vyplavilo  a celá vesnice je mrtvá.  Za jednou bránou slyším hlasy a ptám se na ubytování. Dobrou češtinou mi paní ukazuje dva domy. V prvním mi neotevírají i když slyším hlasy, které vždy po zaklepání ztichnou a v druhém domě mi otevírá stařenka s tím, že  je sama a že mne ubytovat nemůže, protože mladí jsou pryč.  Projíždí Fábia s českou SPZ a tak ji zastavuji, abych se zeptal kde jsou ubytovaní. Jsou to místní kluci a  tak mne naloží a dovezou až před dveře jednoho domu, kde už konečně nacházím střechu nad hlavou.  Okamžitě ze sebe shazuji vše mokré a na chvíli skočím do peřin, abych si odpočinul. Vyšlo to akorát, začíná se stmívat. Když mne nakrmí, dávám se do řeči s panem domácím Františkem. Potřebuji si odskočit a je to prý tam za tím traktorem vpravo.  Jasně, na hnoji, jak jinak, ale polstrované prkýnko vidím poprvé v životě.   Chvíli debatíme, ale jdu brzy spát, jsem utahaný a zítra mne čeká další rébus jak motorku dostat  z lesa.




4.9.

Ráno se probouzím až v 9 a jídlo je už na stole.  Během snídaně příjde do domu soused koupit marmeládu pro své podnájemníky. Je to jeden ze zdejších tratičních produktů.  Dáváme se do řeči a řešíme jak dostat motorku do vsi, protože  v horách prý žijí nějací Madžájové, kteří chodí krást i do vesnice a jestli tam tu motorku objeví, můžu jít domů pěšky.  Traktorem je to bez šance, jediná volba jsou koně a žebřiňák. Jdeme na druhý konec dědiny za lidma , kteří mají koně.

Dům jsem poznal už po čichu a jen co se otevřela honosná vrata vykoukl na mne dvorek jako ze středověku. Nahrubo vydlážděný kamením, v jednom koutě  nějaké hnijící natě, v druhém hnůj a hned vedle toho vchod do obyvatelné místnosti, přičemž tam se podlaha příliž nelišila. Všichni na sobě mají špinavé staré hadry a těžko poznat kolik generací tady bydlí. Každý nad 40let vypadá jako nad hrobem a všechny ženy, co jsem tam viděl mohly být stejně dobře sestrou, matkou, či babičkou nejmladšího 17 letého Františka.  Jedna z nich máčí do vody větévky s listím a vymetá žhavé uhlí z nějakého topeniště ve zdi. Pec je vyhřátá, bude se péct chleba.  Jsem jako u vytržení. Vše co jsem viděl ve skanzenu v Rožnově zde probíhá každodenním životě, jen takový vypulírovaný skanzenový domek je oproti tomu dvacetiosmi a půl hvězdičkový Hillton.

Domlouváme záchrannou akci. Jenže já si uvědomuji, že vlastně pořádně nevím kde jsem tu motorku nechal. Neuložil jsem si pozici do GPS a do vesnice jsem se dostal s tím domorodcem nějakýma pěšinkama  přes hory a doly, které si díky vysílení a zacházkám kvůli povodním pamatuji jen mlhavě. Snažím se popsat jak to tam vypadalo, jenže stromy, louky a potoky jsou všude. Snad ji najdeme.  Tihle lidé jsou muži činu. Žádné po obědě, nebo po kafi. Okamžitě shazují nasušenou vojtěšku z vozu a začínají zapřahat. Ještě je potřeba upravit obutí. Do kopyta tlučou hřebíky durch a na druhé straně zahýbají, aby podkova neupadla. Vytahují fungl nový žlutě zářící kurt, který do tohoto prostředí jaksi vůbec nezapadá. Prý jim ho dovezl bratr, co dělá v česku v lisovně plastů. Oni ho nepoužívají, protože neví jak se s tím železem na konci manipuluje, ale prý to můžeme zavázat i na uzel. Uklidňuji je, že to znám a naučím je to používat.  Na naložení je potřeba tři silné chlapy, ale musí s námi jet i děda, který na tom evidentně se zdravím není moc dobře. Je celý pokroucený, a celý se třepe. Takové lidi u nás nepouští z  nemocnice ani na reverz a on s námi chce jet v tomhle nejistém počasí do hor pro motorku. Není mu ani moc rozumět, vypadá to, že je po mrtvičce.  Domluva je s nimi docela těžká. Celá rodina mluví podivnou huhlavou češtinou, kterou si za ty roky vypěstovala a já moc nerozumím. Je to jako s dítětem, které se učí mluvit. Komolí slova, má své názvy a rozumí mu jen rodiče.

Jedu v žebřiňáku po hřebenech Karpat, honí se černé mraky a sem tam spadne pár kapek. Vůz skáče po šutrech, jindy zapadá po osy do bláta, nebo vázne ve vymletých kolejích. Koně ale zvládají vše s bravurou a nic je nezastaví. Směr máme zhruba dobrý a já ukazuji za kterým kopcem stojí ta má mrtvola. Cestou mi vypráví jak v noci rodili tele. Strčil ruku do krávy, tele namazal sádlem, správně otočil  a pak tahali ven.  Ptám se, jestli tu žijí medvědi, nebo vlci. Jó, jasně že žijí zní odpověď. A už jste nějakého potkal? I ten nejstarší přiznává, že ne.  A jsme tu. Sláva. Motorku jsme našli a je v pořádku. Nastává ale problém jak ji naložit. Je to v kopci a my ji nemůžeme dostat nahoru. Navíc je obalená blátem a váží jako Baworák.  Kde nepomůžou svaly, pomůže hlava. Vrazil jsem klacek mezi přední válec a výfuk, každý jej bereme z jedné strany a  máme naloženo. Domů musíme oklikou po hřebenech, déšť smetl spoustu cest a i tak objíždíme občas vymleté úseky přes pole. Kousek od motorky byla ještě jedna chýše a tam bydlí kamarád zachránců. Prý s jedním chodil do školy. To, co já jsem včera šel s vypětím všech sil přes dvě hodiny, chodil on jako dítko školou povinné v létě v zimě denně tam a zpět. Ó chrabří to horalé a ta jadrná horalská mluva! Na koních hraje každý sval a do kopců poctivě zabírají. Občas děda bičíkem přidá plyn, ale stačí, aby se provázek jen lehce svezl po srsti a koně vystřelí jako když na SV podřadím o dva kvalty. Když pak u nich na dvorku zabublá, jsem nejšťastnější člověk na zeměkouli a s radostí jim dávám tisícovku o kterou si s obavami řekli.  Za téměř celodenní pachtění tří chlapů a dvou koní to není věru mnoho, ale tady to je vysoká suma.


Nic není ztraceno a můžeme pokračovat v cestě. Dnes ale ne. Musím ji trochu umýt a tak fasuju metlu s  kartáčem a jedu k obecnímu pramenu. To se ovšem ukazuje jako špatná varianta, neboť je podvečer a lidé tu vodí napojit svá zvířata a chtějí si povídat, jenže já když povídám, tak nedělám a když dělám, tak nemluvím. Od lidí se dozvídám, že jsou stržené některé cesty a mosty a že takové povodně tu nepamatují ani starousedlíci. Jó je umění si do toho naplánovat cestu. Přední blatník musím odšroubovat, protože se mi to bláto nedaří dostat ven. Ten jíl se drží jako hovno košile. Doma na dvorku ještě drobné ohledání a zjišťuji, že se bláto dostalo pod plynovou rukojeť, uschlo a z plynu je tempomat. Rozebral jsem rychlopal, promazal a je po problému. Druhá věc však bude horší. V tom blátě jsem komplet přišel o zadní desky. Na kotouči se objevil matný proužek kde jde železo na železo. Desky jsem kontroloval před odjezdem a protože bylo na předních jen něco přes milimetr, koupil jsem nové a vzal je sebou. Zadní jsem měnil nedávno, byly tam ¾ a zadní brzda je spíš taková symbolická, jenže bláto je sežralo během pár kilometrů.  No nic, shánět desky se mi   nechce. Mám před sebou sice ještě pár tisíc km, ale dám to jen s přední. SVčko hodně brzdí motorem a když bude krizovka, zadek normálně funguje.  K večeru se spouští lijavec a já se těším jak zase ráno vyrazím.

5.9.

Pan domácí František má dva kluky a jelikož jsem staršího učil ve volných chvílích skládat z papíru vlaštovky a parníky, dostal jsem při loučení za přilbu brko z luňáka, kterých tu létá hodně  a prý kradou slepice.  Kdyby jste se chtěl někdo ubytovat v Banátu někde jinde než v profláklé Svaté Heleně, email na Františka z Gerniku je: kuska1985@seznam.cz . Já jsem byl u něj doma, protože jsem byl sám a na dvě noci, ale má druhý dům a pokud je vás víc, nebo na více dní, ubytuje vás tam.
Ráno za deště vyrážím opět na cestu. Chtěl jsem se jet podívat na sochu Decebala vytesanou ve skále, ale taky to nebude tak jednoduché. Průtrž, která me uvěznila v horách strhla u Dubové cestu i s mostem  a silnice je neprůjezdná. Musím tedy kvůli pár km objet půl Karpat v dešti s 200km zajížďkou. Nejprve ale ještě pár dsítek kilometrů  horskými cestami, než se dostanu na asfalt. Co tu vidím mi ale hlava nebere. Vesnička kdesi v horách má náves rozježděnou na blátivou kaši ve které se brodí lidé od bláta. Domy jsou  na spadnutí a opravdu tu žijí jako zvířata. Evidentně jim chybí základní civilizační návyky a pokud to není spojeno s obživou, navíc nehnou ani prstem. Kamení je v horách všude dost, ale proč by si jím vysypali, nebo vydláždili alespoň malý plácek před vchodem do domu, aby neměli blátivou kaši hned před prahem, když to není nezbytně nutné k přežití.  Docela mne mrzí, že nemám fotku, nebo video, protože tohle se popsat nedá, ale připadal bych si při focení jako v zologické.  Sakra vždyť je 30km odtud poměrně slušné město, proč ti lidé žijí tu a takhle? Ale co je vlastně štěstí? Nábytek z Ikey a Passat z druhé ruky, nebo fungl BMW a hacienda obehnaná hřbitovním plotem s bazénem a koupelnou z mramoru?  Asi mají důvod proč tak žijí.

Jedu se podívat na Železná vrata. Celý den jedu v dešti  a jsem z toho otrávený jako Vávra kávou. Navíc cesta podél Dunaje je z jedné strany svodidla a z druhé stěna skály. Do toho hustý provoz, auta práší všude vodu a  mám z toho ztísněný pocit. Dorazím k vratům  a tam je dílo zkázy dokonáno. V podstatě nic není vidět. Jen chumel plotů a drátů z přilehlé elektrárny. Není ani co vyfotit. Na hráz se dá dostat až za celnicí, protože je to hraniční přechod se Srbskem. Ne uvězněný v lese, ale tady je ta nejhorší chvilka mého zájezdu. Promoklý, podchlazený, už několikátý den prší a nademnou olověná obloha. Mám chuť to otočit. No jo, ale já se vlastně kromě prvního dne celou cestu vracím!  Jedu zpět do Orsovy a odbočuji na druhou stranu omrknout sochu Decebala. Tady už je to lepší. Je to boční cesta s minimálním provozem.Socha je to zajímavá, ale trochu se  rozpadá jako Jackson, tak jí bradu a nos 
Další zastávka Herkulovy lázně. Jsou rozděleny na dvě půlky. Jedna ještě žije a lidé se tu jezdí léčit sirnými prameny, což podle zápachu poznáte i při pouhém průjezdu městem. Druhá půlka je jakýsi skanzen postapokalyptických opuštěných hotelů dokládající dávnou zašlou slávu tohoto mmísta. Připadá mi to jako bych se potápěl u Titaniku.



Nabírám směr Targu Jiu a viděl jsem slunce. Děda nekecal, že jej v mládí viděl. Opravdu je kulaté. Cesta je to zpočátku povětšinou úzká, vine se krásným kaňonem s potokem a později začne stoupat do hor. Tady poznávám paradoxy rumunských silnic. Úzká silnička vedoucí do nikam se najednou rozšíří na několik kilometrů v megalomanskou téměř dvouproudovku, pak kilometr kamenité cesty a zpět na cestičku. Cestou vidím jak se čoudí ze střechy nějaké chýše v horách a myslím si, že hoří, ale když přijedu blíže, vidím, že je to stará valašská stavba a ty nemívaly komíny. Kouř  uvnitř volně stoupal pod střechu a tam byly jen výdechy.  Provoz tu skoro není, za těch 100km jsem potkal jen pár aut, ale nepočítal jsem, že cesta vede 100km pustinou a jestli mi vyjde benzín, tak to bude opravdu o fous.  Dnešní cíl je dojet na dostřel Transalpině, ale dlouho nenacházím vhodné místo na spaní, tak  věším hamaku až přímo před počátečními serpentýnami. Z těch domácívh produktů v Gerniku chytám sračku jako bič a doufám, že mne to v noci nepožene do deště.  Počasí se  totiž horší. Začíná opět pršet, já nad sebe uvazuji horní díl stanu a dělám si tak přístřešek. Podemnou teče voda a já si visím pěkně  v suchu.  Výborný vynález. V noci se budím a chce se mi čůrat. Chvíli bojuji s močákem, ale za podpory zvuku kapání vody z deště, které se stává neodbytným močák vyhrává. Jenže do deště se mi nechce a představa, že se tu budu zase půl dne instalovat je hrozná. Ehmmm … popis řešení situace shrnu jen tím, že tahle hamaka má naštěstí oka.

6.9.

Když se probouzím, déšť ustává, ale obloha je olověná. Dělám si naději, že na druhé straně Karpat je hezky a ta hradba mraků se zarazila o hřebeny z jižní strany. Provokuji počasí, že si vezmu jen spodní díl nepromoku, aby mi voda z cesty nestříkala na kalhoty a na mokru kroutím zatáčky. Čím výše, tím větší zima.
Potkávám prvního motorkáře. Při focení mne dohnal Christian z Rakouska na BMW 1200GS. Prý je u nich v Rakousku celý srpen zima a deštivo, tak vyrazil sem jižněji za teplem a už několikátý den jede v nepromoku jako já a teď na hřebenech společně klepeme kosu. Jel stejnou trasu jako já a má v plánu stejnou trasu jako já. Teď ale odbočuje z Transalpiny kolem jezera Vidra na Transfagaraš, kdežto já jedu až na Sebes, kde jsou zajímavé skalní útvary  Rapa Rosie a Fagaraš až následně.


Tak má předpověď se vyplnila a na druhé straně Karpat je krásné slunečné počasí. I hlína je suchá, tak tu asi vůbec nepršelo. Nálada je super, jen nemůžu najít cestu ke skalám i když je vidím. Nakonec nezbývá než cesta vyjetá náklaďákama přes pole. Jsou to erozí  obnažené červené skalní útvary na úpatí kopce  jaké jsem už viděl minulý rok v Bulharsku. Tyhle jsou ale mnohem větší a lépe přístupné. Nikde ani noha, nikde žádné ploty, nikde žádné zákazy a hele …. ono to tu navzdory všem ochranářům stojí pořád!!! Pokochám se, nafotím to a razím po hlavní cestě na Transfagaraš.  Cesta uběhla poměrně rychle i když byla nezáživná a už stoupám do sedla na deštivou stranu hor. Kolem cesty jsou na pláccích rodinky a piknikují. Kolem se míhají auta a oni vesele grilují. … Novodobá romantická verze čundrování. Pak jsem to viděl  na více místech.  Dívám  se, kudy jsem to vlastně minulý rok jel, protože tu byla mlha tak na pět mnetrů a v sedle 15cm sněhu.  Posledních pár výškových metrů už je taky mlha  a já potkávám v protisměru Christiána. Na vrcholu ani nezastavuji, je tu zmatek a stánky, staví tu spousta lidí. Na druhé straně je krásné počasí, tak to konečně kroutím suchým asfaltem dolů. Občasná zastávka na focení a už jsem u jezera. Za jednou zatáčkou naráz ups a ona je celá cesta posypaná kamínkovou drtí a vydrželo jim to až k hradu Poienari.

Hrad Poienari je na rozdíl od fejkového Branu hrad, kde Drákula Vlad Tépéši opravdu pobýval. K čortovu hrádu vede 1480 schodů, ale beru je šturmem všechny na jeden zátah a říkám si jakou měl Drákula výhodu, že uměl lítat. Nahoře je pěkný výhled a jak už to tak u zřícenin bývá, jen pár kamenů v několika málo tozech zbytků zdiva. Vyšlapala tu i výstavní vyladěná hérečka v přiléhavých černých úpletových minišatech kopírující bezchybnou postavu a na nohou má sněhule. Sekne to k tomu o tom žádná, ale v tom 30 stupňovém vedru?  Pro parádu se musí trpět a mě se celou cestu dolů honí hlavou jestli i tak krásným holkám smrdí nohy. Dole ji pak týpek, který si každým pohledem říká o ránu naloží do naleštěného Cayena a já nasedám na mé seconhandové SVčko zapráskané komplet od bláta.  Zítra se musíme oba umýt.

Vždy k večeru se táhnou vesnicemi procesí krav jdoucích z pastvy. Mají to zařízené výborně. Každý druhý ve vesnici má nějakou tu krávu, ale pást je samostatně by se nevyplatilo, tak je ráno dají do mateřské školky, tam je pasáček hlídá a večer si  ji na návsi jen vyzvednou, nebo některé dojdou domů samy. V pasení se majitelé střídají a vyjde to třeba jen 2x do měsíce. Nacházím pěkné   místo v sadě, tak při měsíčku natahuji síť. Co nevidět bude úplněk. Sem tam přes mrak vysvitne i hvězda  a já okamžitě usínám.

7.9.

Ráno je slunečné. Měl jsem sen, že mi mé SVčko někdo vyměnil za BMW  GS. Já jsem s tou mrchou nemohl nikam vyjet. Kolem cesty se pasou koně, ale když přidám plyn, z výfuku vyrazí hukot a koně vyrazí na klokana vpřed. Na klokana proto, že mají svázané přední nohy, aby daleko neutekli a tak srandovně poskakují jako dřevěné hračky. Míjím hřbitovy, které jsou vždy uprostřed vesnice a vůbec nepůsobí tak ponuře jako u nás. Rumuni budou zřejmě hodně nacionalistický národ. Vše je pomalováno rumunskou trikolorou a ač jsem tam nikdy nebyl, připadám si jako v Americe.

Většinou v takovýchto chudších zemích vévodí silnicím Mercedesy Piáno, ale tady nic. Zřejmě se to nevyplatí, protože přihlášení dovozu je zde hrozně drahé. Lidé v Gerniku jezdí s českými SPZ. Stejně jako u nás i tady najdete převážně domácí produkci, kterými jsou zde Dácie a to jak staré klasické, či v úpravě s korbou, tak nové modely Logan, Duster a jakési verze odpovídající našemu Roomsteru. Ostatní vozový park je stejný jako u nás. Překvapuje mne ale úplná absence motorek či skútrú. Většinou tyhle chudší země bývají hojně motorizované maloobjemovými motorkami, ale tady  Dacia, koně, nebo nic.Větší objemy a klasické motorkáře jsem pak potkával jen na nejprofláklejších motorkářských místech.

Nalézám řeku a hned do ní zajíždím motorkou. Tady se na  čistotu moc nehledí, ale na značce mám CZ, tak reprezentuji zemi a je fakt, že se za to bláto stydím. První jde na řadu motorka a když je v rámci možností opět čistá, jdu přeprat prádlo. Pak už jsem na řadě já. Voda je docela teplá na dobrých devět centimetrů a je to příjemné osvěžení v prvním regulérně slunečném horkém dni.  Vybral jsem si místo blízko brodu a tak jsem tu co chvíli  pro někoho atrakcí. Pro kluka, který brodí i s kolem, pasák přezemne prožene stádo krav. Když se chystá brodit dodávková Dacia, hledám nejlepší pozici na focení a s očima na displeji stoupnu bosky do teplého bláta až mi projelo mezi prsty.  ...ups … nebylo to bláto a ještě teď, když to píšu mi naskakuje husí kůže. Vyprané mokré ponožky a trenky přivřu napůl do víka kufrů a po chvíli jízdy je otočím. Mikinu navleču na topcase a tričko uschne na mně.

Navigace si vytýčila nejkratší cestu ke skalním útvarům Babele napříč vrstevnicemi z vesničky do vesničky zpravidla offroadovými kamenitými stezkami. Jinak bych to musel ale objíždět hodně velikým okruhem, protože cesty vedou vždy jen údolími z hor, čili příčně k mému směru. Vesničky jsou tu zajímavé. V některých je i třetina domů v podobě zmenšených  zámečků s věžičkami. Ale žádné podnikatelské baroko. Původní domorodá architektura. Často  ale  jako by jim je vrátili  v restituci jak jsou v zuboženém stavu. Sloupy s elektickým vedením nesou vždy chumel drátů. V Rumunsku to vypadá, jako by vedl drát z elektrárny do každého jednotlivého domu.   Cesta je vždy pár km špatný asfalt, pár km kamenitý středně těžký offroad. Občas se vyskytne i nějaká náročná pasáž rozbitá od traktorů a tak nadšení střídají horké chvilky.  Dvakrát už jsem chytil  o kámen ochrannou lyžinou, kterou jsem pod motor před odjezdem nainstaloval a tak svou funkci plní. To vše jen na přední brzdu, což v kamení a šotolinách není zrovna nejlepší kombinace, ale zvládám to.  Asi po dvěstěpadesátéosmé za tento trip v duchu prodávám motorku a kupuji endnuro. Teď už ale opravdu. Jsem pevně odhodlaný. Jak dojedu domů, dám ji dokupy a hned napíšu inzerát. Posledních 40 km se mění v krásné horské serpentýny nejprve údolím s horším asfaltem, pak se cesta začne s fungl novým asfaltem zvedat. Po dvěstěpadesátédeváté kupuji svou motorku zpět  a snažím se ji odprosit. Kde bych sehnal 170kg, 50kw enduro a ještě k  tomu  za 35 000kč? Nikde. Nehledě na finance takovou ještě ani nevyrobili a sednout z 50kw na 30kw šestistovku bych asi nedal.  Za chvíli se opět proháním po zatravněných hřebenech a cesta připomíná Transalpinu. Tohle je ono. To je proč jsem tu jel. Zastavím pod vrcholem, protože dál už se musí pěšky. Cítím benzín a říkám si, že se mi asi seknul plovák a budu se na to muset potom podívat až motor schládne. Když ale otevřu kufr, vidím, že nemusím. 

Kdyby vás někdy napadlo vzít si sebou sichr petku s benzínem, nedělejte to. Mohla by se vám vibracema na divokých rumunských cestách prodřít a polovina vytéct do kufru. Od této doby je vše cítit benzínem a veškeré jídlo má příchuť benzínu i když je v druhém kufru. Chci použít hajzlák na odsátí a v topcasu nacházím jen prázdnou ruličku. Co? Vždyť jsem včera kupoval nový! V zápětí ho nacházím. Celý se těma vibracema přemotal na cívku se smršťovací fólií. Nevěřícně na to zírám a hledám skrytou kameru. Vypadá to jako by si ze mne někdo vystřelil. Tohle je proti všem existujícím i neexistujícím přírodním zákonům. Nedotčený chleba sním, protože jsem dnes ještě pořádně nejedl, ale kdybych věděl, že se mi bude ještě večer říhat benzín a jen jiskra by stačila a byl by maršal Malinovskij, byl bych raději hlady.  Teď už mi chybí, aby se mi zmáčkl a vystříkal do kufru sprej na řetěz. A to prý se stalo!  V Lurdech! Byl to invalida z Hradce Královýho. (odbočka pro  Cimrmanology) Četl jsem někde v cestopisu, že tam někomu bouchl opravný sprej na duše  i s tím sajrajtem a fotky vypadaly dost zoufale.

Vyrážím na 3km dlouhou túru do prudkého kopce za skalními útvary. Sojí to za to. Jedny vypadají jako tři hřiby , pak několik různých abstraktních tvarů a pak jeden veliký vypadající z profilu jako obrovská lebka. Mám dobré světlo a tak je iluze dokonalá. Celkem mne překvapilo malé množství odpadků. Čekal jsem haldy jako na Balkáně, ale tady jsou jen sem tam petflašky kolem kosodřeviny. Slunce se blíží k obzoru a já se stejnou cestou vracím na hlavní cestu a sjíždím boky pneumatik.  Nocleh nacházím na první dobrou a když měsíc rozlije světlo své po kraji a hvězdy řeknonu, že čas je jít spát, říkám si, že dnes to byl místy náročný, ale nádherný den.

8.9.

Ráno ještě za tmy mne probouzí štěkot a překotně se  blíží. Zastaví se asi 10m předemnou  a cosi vytrvale  štěká. Vystrčím ven hlavu a zavrtím se, aby viděl, že jsem živý, ale nepomáhá to. Jakési psisko velikosti i vzezření hyeny štěká jako o život.  Nic nepodnikám, ignoruji. Ho to přestane bavit.  Omyl. Po půl hodině ztrácím nervy a ještě po tmě balím. Svítat bude každou chvilku. Cesta se opět z asfaltové mění na terénní kamenitý výjezd a já se nahoře rozhoduji posnídat a počkat až bude světlo, protože v terénu potřebuji dobře vidět.  Kolem se volně pasou koně. Jeden přišel až ke mně, očichává motorku, pak mne, ožužlá mi řídítka a začne se doývat do kufru. Nedá se nijak odehnat, z mých ataků si nic nedělá.  Nastartuji motorku a to ho na chvíli vyplaší, ale za chvíli je tu zase. Je čím dál drzejší, začíná kousat do polstrů sedačky. A tak to ne. Znovu startuji, ale ani to s ním nehne. Už ví, že jen straším. Vzdálí se, až když to pořádně protůruji. Už se celkem rozednilo, tak raději nasedám a jedu  dál.

Ještě rozespalý bojuji s hlubokými kolejemi od traktoru ve kterrých je místy voda, což znamená klouzavé bláto v okolí. Místy je to opravdový trial a já se musím jít podívat dopředu kudy se to dá nejlépe sjet. Jakmile se tu kousnu, motorku v kolejích a úvozu neotočím. Možná je jen cesta vpřed. Když se mi podaří sjet do lázeňského městečka Slanic, jedu jen na jeden  válec. Já se z toho poseru. A tentokrát to myslím vážně. Endiaron sice zapracoval, ale sem tam se mi ještě nějaká nenadálá příhoda stane. Jsem uprostřed lázeňského městečka a hledám příhodný flek, kde bych oba problémy urgentně vyřešil. Tak. Ten ožehavější je vyřešen a teď už jen opravit motorku. Zadní svod je skoro chladný, takže nejede zadní válec. Zvedám nádrž a opět Jawím. Montuji svíčku, která je černá. Už když jsem je měnil, byla zadní černější. Budu muset ubrat bohatost. Jenže kde? Nikde nenacházím žádný regulační šroubek a to i když sundám airbox.  No nic. Dávám tam starší, ale funkční svíčku. Vzal jsem si sebou ty z předešlé výměny a motor hned naskočí na dva.  Sláva. Pokračuji v cestě do Bercy na bahenní sopky.

Berca je kousek, tak jsem tam brzy a sám. Zaplatím 3 lei za parkovné na celý den včetně toalet a světe div se, zde daleko od civilizace funkční Wifi! Bahenní sopky jsou úžasné. Sopouchy jsou zasazené v měsíční fantaskní krajině přetvořené vodou. Šedé bláto uvnitř sopek bublá a vytékají z nich lávové bahenní jazyky. Po celém areálu se můžete volně pohybovat, tak fotím a fotím. Když se vrátím na parkoviště, chvíli mluvím s provozovatelem. Ač na to nevypadá, umí anglicky, což je ve zdejších krajích výjimka. Radí mi další cestu a připomíná mi, abych nezapomněl o jeho parkovišti s přilehlými sociálkami a restaurací se stylovým slaměným venkovním posezením říct mým přátelům. Jelikož je na něm vidět, že se o vše vzorně stará a za své 3 lei dostanete na zdejší poměry nadstandardní služby, tak tímto tak činím. Na přilehlém plácku prý můžete i kempovat a zrovna se tam jeden anglán s přívěsem balí.

Další cesta vede k solné skále a plamínkům hořících ze země v obci Andreasi. Je to asi 50 km. Polovina špatný asfalt údolím a druhá polovina ucházející šotolina přes kopec a kousek hřebene. To mám rád. Zase se proháním přírodou po nádherných travnatých náhorních pláních. Jestli to je Matrix, mají to vymakaný. Dole u cesty ční bílá skála s tmavými žílami vypadající jako tající starý sníh. Líznu si a fakt je to sůl. Ještě jsem nikdy nic takového neviděl. 


Pokračuji dál až k plamínkům. Uchází tu ze země plyn, který na povrchu hoří. Kdyby ty plamínky jen tak hořely v přírodě ze země, bylo by to moc fádní. Uděláme kolem toho do kruhu betonovou zídku a vyškrábeme do toho jakoby cihly, aby to vypadalo pěkně. Řekli si asi zdejší radní a tak se i stalo. Místní Rumun si chce povídat, ale jinak než Rumunsky neumí a tak jen něco mumlá a rozhazuje v přátelských gestech rukama. Pokyvuji hlavou jako že jo a to ho podněcuje k dalšímu monologu.


Kousek odtud je zkratka, kudy bych se měl dostat na hlavní asfaltovou cestu a tak projíždím hroznou cestou samá díra chudými vesnicemi. Dojedu až do jedné, kde kousek před cílem zůstávám stát. Cílovou vesnici přes kterou se mám dostat na hlavní vidím, ale nahoru vede dlouhý, prudký, rozbitý,  kamenitý 200m dlouhý stoupák. Tak tudy ne. Vzdávám to bez boje. Sice bych to na 90% dal, ale stačí jedno škobrtnutí a v kopci je to bez šance na opětovné rozjetí. Otočit v tom svahu motorku by téměř jistě znamenalo  sudy až pod kopec.  Ne, jdu do různých šíleností, ale je potřeba mít nějaké hranice. Něco jiného je risk  za barákem a něco jiného v divočině kus od domova. Jak by Zounar řekl: Hele, tohle je vo zranění. Domorodci mi tvrdí, že tam vede asfaltka a ukazují mi fungl cestu. Ta se ale po několika km bez odbočky stáčí úplně jiným směrem, tak se vracím. Pořád ukazuji na tu vesnici nahoře a oni pořád na tu asfaltku. Nedá mi to a zkusím to ještě jednou a opět nic. V další osadě se ptám na cestu mnicha a ten stejně jako navigace tvrdí, že tudy se do cíle nedostanu. Na žádné experimentování nemám prostor. Zbývá mi kousek do 260km, kdy se obvykle rozsvítí rezerva a já netuším kolik ještě ujedu, protože jsem vrkal terénem.  Kilometr vzdušnou čarou od asfaltky to otáčím a tou hroznou cestou jedu zpět. Musím to celé objet, což je 60km a kdo ví jaké jsou tam cesty.

Začíná se stmívat a tak jdu nakoupit do Lídlu. Je tu to samé zboží  na těch samých místech s těmí stejnými obrázky a liší se jen rumunskými nápisy, kterým nerozumíte ani slovo. Působí to na mne divně a připadám si zmateně. Něco, co notoricky znáte vám částečně změní a vy nevíte co  se děje. Je to úplně jako ve snu. Když vyjdu ven, znatelně se mi uleví. Jdu si dát kávu do přilehlé kavárny, protože je tam Wifi a já se chci mrknout na netu, kde je ten šroub bohatosti. Číšník je naprosto neochotný a tváří se jako bych ho otravoval. Pak mne vyhodí, že bude zavírat i když pánové vedle ještě sedí.

Celou dobu, co hledám spaní si říkám, že dnes si postavím stan a natáhnu se na rovnou  tvrdou zem, ale jen do té doby než přijde na to stan stavět. Tak zase končím v síti. Tentokrát jsem ale nějak přešponoval  hamaku a je mi to nějaké těsné. Nevlezou se mi tam ramena, je to tak pro nějakého ajťáka. Jinak techniku nastupování jsem už trochu vychytal. Pořád to sice není jednoduché, ale už to zvládám na první pokus.
 

9.9.

Ráno je vlhko a mlha. Plexi se rosí i za jízdy, ale než přijedu k obci Racos, kde je kráter vyhaslé sopky, je krásný slunný den. Posledních 20km bylo po prašné hlíněné cestě , ale jak už to tak bývá. Buď tohle, nebo dlouhá objížďka. Kráter je něco úžasného. Nečekal jsem, že to bude tak veliké. Vnitřek je propadlý a kolem se drolí vysoké stěny hrající všemi odstíny červené a žluté barvy. Celá tato hornina je pórovitá jako škvára a lehká jako tvárnice. Šplhám kam se dá, abych udělal pěkné foto. Slunce je ještě nízko a svítí ze špatné strany, ale nakonec se nějaké fotky podaří.

V plánu byla Sighisoára , ale jelikož jsem propočítal, že i navzdory ztrátě času v blátě bych měl stihnout také alternativně plánovanonu neznámou Moldávii, s lehkým srdcem ji míjím. Města moc nemusím a tak mířím na Praid, kde jsou solné doly. Dostávám se na nějakou úplně novou krásnou cestu a už dobrých deset kilometrů jsem nepotkal žádné auto krom stavebních. Že bych jel po uzavřené cestě? Nevím, vracet se mi nechce a v serpentýnách na novém nenalajnovaném, nezašpiněném širokém asfaltu kroužím serpentýny opět do nějakého sedla.  Asi po 20km potkávám stavební dělníky  a krásný asfalt se mění na gruntovku. Po pár kilometrech ale přichází opět asfalt, tentokrát ale asi původní hrbatý a rozbitý. Není vyjímkou, že v zatáčce úplně chybí a mění se v kamení, protože původní cestu vzala voda.  Je celkem nepochopitelné, že téměř dvouproudová šířka cesty se naráz zúží do zatáčky, kde se dvě protijedoucí auta sotva vyhnou. Pak už jen několik km rozbitého  kamenitého povrchu s vymletými koryty jako někde v horách na který zase plynule navazuje široký nový asfalt ústící v nejposranější vesnici, co jsem kde viděl.  Kobylince a kravince tu tvoří spojitou vrstvu, že asfalt pod nima není ani vidět a možná je to to jediné, co drží cestu pohromadě. Nechtěl bych tu jet za mokra. V další vesnici, která si s předešlou moc nezadá se na tom posraném rozbitém asfaltu snaží bruslit děti na in-linech. Zajímavý obrázek.

Jsem v Praidu a vstup do dolu nacházím nějak intuitivně a kupuji lístek. Dovnitř dolu jezdí autobus každých 20minut. Mám trochu problém s podzemními prostory, ale zvědavost je silnější.  Viděl jsem na fotkách, že sály jsou velké, ale tohle mne ohromilo. Nejmenší dómy jsou velikosti  fotbalových hřišť, stropy mají tak 15metrů  a v ohromných sálech jsou lanová centra, restaurace, skákací hrad,  pinpongové stoly, nebo badmintonové rakety volně k použití. Můžete tu jako v zábavním parku strávit celý den, je tu i menší 3D kino. Oproti venkovnímu vedru je tu příjemných 15stupňů. Autobus mne vyveze zpět na světlo boží a další bod je Bicazská soutěska.

Musím pohnout, abych tam byl ještě před setměním a něco viděl. Byl jsem tím ale trochu zklamán. Skály krásné, ale jen pár set metrů a to je vše. Bude to spíš tím očekáváním a jak už  klasik Cimrman řekl: Každé očekávání nasleduje zklamání.  Dnes jsem odhodlaný to natáhnout trochu do noci. Jedu zvlněnou krajinou a připadám si jako Malý Princ, který si na své malé planetce vždy posouval o kousek židli a díval se znova a znova na východ slunce. Já taky vidím zapadat slunce asi šestkrát, než se definitivně zanoří za obzor. Po tmě se sice jezdí v neznámém prostředí dost špatně, když navíc motorka moc nesvítí, ale cesta je pěkná a široká, tak vždy chytnu nějaké auto, pověsím se za něj a v rozumné vzdálenosti, abych mu nesvítil do zrcátek  následuji červená světla.

Rumuni  na hranicích umí překvapivě anglicky a chtějí si přátelsky povídat. Ptá se na drogy, alkohol a prý jestli nevezu Kalašnikov. Odpovídám, že Kalašnikovy nevozím, protože mám na to malé kufry.  Na hranici s Moldávií je cítit chladný policejní přístup s jednoznačnými příkazy, které v sobě nemají nic lidského. Mám trochu problém překvaltovat na ruštinu. Kousek za hranicí jdu spát. Je půlnoc a já jsem tu proto, abych tuto zemi viděl, tak se těším na ráno. Stejně jako minulý rok o Albánii ani o Moldávii toho moc nevím. I internet je  na informace poměrně skoupý, tak jsem pln očekávání.

Tady je ještě video.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.12
Známkováno: 43x

Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist