Jak jsme nepřejeli Transfagarašan

          Jelikož jsme loni absolvovali už druhou moto dovolenou, tak jsme si řekli, že by to chtělo nějakou větší výzvu, když už jsme ti ostřílení motorkáři. Vzhledem k všeobecné chvále (i tady na webu), jsme vybrali jako dostatečně „hardcore“ destinaci, Rumunsko. Na druhou stranu, zase tak ostřílení, abychom jeli sólo nejsme, tak jsem nahodil udičku u nás v práci a jelikož si kolegyně s přítelem pořídili nového Versyse 650, využil jsem situace a navrh společnou moto dovolenou (s dostatečným vyzdvižením všech pozitiv a zamlčením negativ, samozřejmě). Slovo dalo slovo a za chvíli už jsme všichni společně ladili první detaily v hospůdce. Jelikož stále platí stará pravda "Čím víc lidí, tím hůř se hledá termín", tak jsme jako jediné schůdné datum, ve kterém se nám všem volno prolíná, vybrali začátek června. Panovali sice mírné obavy, o velikost sněhové pokrývky v Rumunských horách, ale to nás nemohlo rozhodit. Přeleštili jsme stroje, nakoupili pořádnou cestovatelskou stravu, kdybychom náhodou uvízli někde mimo civilizaci, namontovali povinné vlaječky a mohlo se vyrazit.

1.       Den

          První den jsme měli domluvené ubytování ještě v čechách, kousek před Mikulovem. Dopoledne tedy někteří z nás ještě zašli do práce a odjezd jsme plánovali kolem druhé hodiny. Sraz měl původně být u Báry s Jardou, z čehož nakonec sešlo, jelikož jsme na Jižní spojce minuli odbočku a než jsme našli další sjezd, tak už jsme mířily na Brno. No nic, první benzinka na D1 to jistí. Po telefonu jsme se nakonec domluvili na setkání někde cestou. Samozřejmě jsme se sjeli až v cílové destinaci, ale na druhou stranu je jedno, jestli trpět na tankodromu mezi Prahou a Brnem společně, nebo každý zvlášť. V každém případě jsme si náladu spravili na večerní degustaci v salónu vín. Předsevzetí, že jdeme nejpozději v deset spát, se nějak nepodařilo dodržet a kolem půlnoci to vzdal i náš průvodce a nechal nás napospas vínu. Takže se začátek dovolené celkem vydařil.

Najeto 265km

2.       Den

          Ráno se vstávalo trochu ztěžka, ale jak se ukázalo, víno bylo kvalitní, takže naštěstí žádné velké následky večerní posezení nezanechalo. Vyráželi jsme sice o něco později, než bylo v plánu (také díky opravě vlaječky, která přejezd po D1 nepřežila a ulomila se z držáku), ale předpověď slibovala parádní počasí, takže jsme si přejezd přes Slovensko hodlali užít. Od Mikulova jsme to vzali na Hodonín a Uherské hradiště a pak už rychle na Slovenskou dálnici, abychom byly co nejdříve v Tatrách. Tam jsme za Liptovskou Marou sjeli a začali stoupat ke Štrbskému plesu, kde jsme udělali malou přestávku na pár fotek. Cestou jsme dorazili poslední zásobu řízečků, co nám batůžky na cestu připravily a pak už nás čekal sjezd z Tatranské Lomnice směrem na Smolnik. Tam jsme narazili na parádní silničku s nově položeným asfaltem a spoustou táhlých zatáček. Dojem kazily jen občasné slumy místních opálených spoluobčanů. Obzvláště ve vesničce Jasov, jsme měli sevřené půlky, aby se nám náhodou neporouchal nějaký stroj. Obávám se, že než bychom sesedli, už by nebylo co opravovat.

          Naštěstí vše proběhlo bez problémů a dorazili jsme do cíle. Díky tomu, že Hanka pochází ze Slovenska, jsme měli domluvené ubytování na chatě u příbuzných kousek od Košic. Uvítání a pohoštění bylo lepší, než někde v „kontíku“ a vůbec jsme se netěšili na ráno, až budeme muset odjet.

Najeto 497km

3.       Den

          Na dnešek jsme měli v plánu dorazit až do Rumunska. Takže po bohaté snídani a rozloučení, jsme najeli pod Košicemi na poslední kousek dálnice a po Maďarsku už jsme se jim snažili vyhýbat. Bohužel se to nepovedlo úplně stoprocentně, jelikož při přejezdu ze Slovenska jsme opět nestihly odbočit na prvním sjezdu a první mýtnou bránu projeli bez známky. Na dalším už jsme poctivě uhnuli (jelikož žádný pozdrav od Maďarských uniforem nepřišel, tak nám to snad prošlo) a přes Miškovec zamířili na Debrecen a pak už přes Rumunské hranice do Velkého Varadinu. Tam jsme chtěli vybrat rumunské plastové peníze a tak jsme zkusili první bankomat, který byl cestou. Naštěstí jsme vyhráli a peníze se vysypaly, takže nic nebránilo se v Rumunsku chvíli zdržet.

          Na benzínce za městem jsme s hrůzou zjistili, že se náš pohodový časový plán s mírným zpožděním trochu rozpadl, jelikož je Rumunsko v jiném časovém pásmu. Co se dá dělat, teď už to nedohoníme. Paní domácí z penzionu, kde jsme měli nocovat, už nás sháněla. To jsem zjistil, když na mě z kecafonu v přilbě místo batůžku, začal hovořit kdosi rumunsko-anglicky a rádio to nebylo (alespoň jsem neplánovaně objevil novou funkci svého interkomu – zvednutí telefonu hlasem).

          Na posledních kilometrech jsme konečně začali stoupat trochu do hor a silnice se začala krásně vlnit. Užili jsme si tedy konec dne výjezdem do pohoří Apuseni a spravili si chuť po neskutečně nudném přejezdu Maďarska.

Najeto 383km

4.       Den

          Na ráno jsme měli domluvenou snídani na osmou hodinu. Paní domácí se pro jistotu ujišťovala, zda osmou hodinu Rumunského času (tedy sedmou našeho) a i přes ujištění, že ano, byla ráno trochu překvapená, že jsme opravdu vstali. Jen jsme museli být potichu, jelikož ostatní hosté ještě vyspávali.

          Po snídani jsme vystrkali motorky z dvorku, kam jsme si je mohli přes noc schovat, nandali kufry a vyrazili na přejezd z Apuseni na první motorkářský cíl Transalpinu. Co se změnilo, byla kvalita silnic. Běžné silnice z ničeho nic přechází z pěkného asfaltu k rozmlácenému a obráceně, bez jakéhokoliv varování. Navíc nás trochu zklamal všudypřítomný nepořádek. V Rumunsku mají nádhernou přírodu, ale když se kolem cest a v řekách válí hromady odpadků, tak si to člověk tolik neužije. Na druhou stranu, Transalpina stála za to. V celé délce parádní asfalt a luxusní výhledy do okolí. Nahoře nebylo ani moc sněhu a tak jsme začali cítit mírný optimismus na další den. Na jižní straně hor jsem měl pocit, že jedeme jednou velkou vesnicí, jen se občas střídaly značky s názvy. Naštěstí se v Rumunsku na dodržování rychlosti moc nehraje a tak jsme se po čase přizpůsobili místnímu provozu (ať se děje, co se děje, pořád sedmdesát) a vesnice začaly alespoň trochu odsýpat.

          Ubytování jsme měli domluvené v krásném penzionu, který se skrýval v malém parčíku uprostřed města Horezu. Majitelka k nám přiběhla s telefonem, kde měla překladač s hlasovým výstupem a byla nadšená, když jsme se tvářili, že té smysl nedávající směsi českých slov, které z překladače lezly, rozumíme. Naštěstí její dcera hovořila anglicky, tak jsme se domluvili i na snídani (kterou standardně nedělají) a doporučili nám fajn restauraci, kam jsme šli zakončit den.

          Jedna cestovatelská zkušenost. Pokud si budete chtít objednat v Rumunsku panáka, tak na dotaz, zda velkého, nebo malého, volte vždy druhou možnost. Ta lampa co nám přistála na stole po objednání velkého, snad ani nešla vypít… Posléze jsme zjistili, že všechny míry jsou zhruba dvojnásobné oproti tomu, co se pije u nás.

Najeto 312km

5.       Den

          Pátý den jsme měli v plánu přejezd Transfagarašanu. Jakožto fanoušek Top Gearu (resp. jeho původních moderátorů) jsem chtěl vidět nejhezčí silnici světa. Jak už tušíte z názvu cestopisu, nebylo nám přáno. Hned po ránu nás vypekla navigace a místo asfaltu jsme skončili na celkem šílené lesní cestě, plné kamení a hlubokých kaluží. Pro offroadisty určitě ráj na pohled. Pro naše přeložené maloobjemové „cendurka“, spíše utrpení. Plech pod motorem si užil svoje, také díky sníženému podvozku, který Honda před odjezdem dostala (mám holt krátké nožičky a balancování na špičkách s těžkou motorkou, nepatří mezi mé oblíbené kratochvíle). Z lesa jsme vypadli někde u přehrady Lacul Vidraru. Kolem ní se motá docela hezká silnička, takže jsme si mohli spravit chuť po neplánované terénní vložce. Za chvíli se začalo trochu mračit a počasí slibovalo deštík. Bára prohlásila, že to projedeme, takže jsme nechali nepromoky v kufrech a vyrazili do průsmyku. Po pár metrech přišel ceďák a lilo až nahoru k tunelu. Bohužel před ním přišlo nemilé překvapení.

          Posledních 50 metrů bylo kompletně pod sněhem a to tak, že až na hranu svahu. Tedy nějaké tlačení motorek po okraji, což jsme měli jako záložní plán, nepřicházelo v úvahu. Nafotili jsme alespoň pár fotek. Kompletně promočení jsme se nasoukali do nepromoků a vyrazili zpět. Dole v údolí déšť opět přestal. Jako správní zálesáci, jsme alespoň vytáhli Adventure menu, když už ho sebou taháme. Na hospodu nebyl díky změně trasy čas. Celkem se to dalo, ale Jarda s Bárou raději zakrojili kus salámu s chlebem. Ten funguje vždycky.

           Návrat stejnou cestou už byl trochu nudnější a navíc docela dramaticky zhoustl provoz, ale i tak  jsme v pořádku dojeli do Brezoi, kde nás čekalo další pěkné ubytování. Bazén už jsme nestihli, jelikož padla tma, ale majitelka nám připravila výbornou místní polévku čorbu a její manžel nás pohostil jako vlastní, při večerní grilovačce. Pohodová atmosféra nakonec zahnala všechny chmury z méně úspěšného dne.

Najeto 281km

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE