Jak jsme "ne"projeli Transalpinu

Protože se mému baťůžku zalíbilo cestování na motorce, ovšem pohodlí na naháči pro ní nebylo to pravé, přišla koupě cestovního endura Suzuki V-STROM 650, a plánování cíle motodovolené.

Původně plánované projetí Polska, jako test na Balkán odpadlo, a jeli jsme rovnou na ostro směr Rumunsko. Protože je to přeci jen kus cesty, byli jsme rádi, když se k nám přes motorkáře připojil i další účastník zájezdu, a to Míra se svým BMW GS F 800. Cestování sólo není špatné, ale přeci jenom dva parťáci si dokážou lépe "krýt záda", než sólista.

Celková plánovaná doba 9 dnů začátkem července musela být nakonec o den prodloužena, a to jsme časem museli fakt sprostě potáhnout. Balkán je skutečně rozlehlý. Cílem našeho tripu bylo pár profláknutých míst v Rumunsku a zbytek byl ve hvězdách. Buď dál dolů Albánie, nebo k Černému moři.

První etapu, nabití a nedočkaví, jsme zahájili už v půl 5 ráno a potáhli z domova až k Balatonu. Cestou u Brna se k nám přidává Míra. U Balatonu je dost možností k přenocování v množství zde nacházejících se kempů. Za nás můžeme doporučit obec Keszthely kemp Zala. Kromě restaurace, kulečníku, kuželek, atd. je v kempu i luxusní bazén, který jsme po ránu s chutí využili, protože samotný Balaton je jen velký kalný rybník, kačák. Koupání v něm jsme samozřejmě taky zkusili, není ale o co stát. Asi nejvíc nás tady pobavila cedule upozorňující na hlubokou vodu (1,20m). :-)

Cena za nocleh 9 eur na hlavu, najeto 693 km.

V noci bylo pěkné vedro a tak můj baťůžek, drahá to moje polovička, otevřela i moskytiéru. Ráno otevírám oči a nějak na levé nevidím. Nějaký bzučák si jako cíl vybral můj oční důlek a díky opuchlině pak celý den koukám škvírkou podobně jako Bud Spencer. Sedláme stroje a bereme směr Chorvatsko. To je pro nás ovšem pouze tranzitní zemí a tak ho po cca 150 kilometrech opouštíme. Hranici, která je tvořena Dunajem přejíždíme po mostě, který je až na úzký prostor uprostřed zatarasen betonovými bloky a ostnatým drátem. Pravděpodobně opatření proti uprchlíkům. Ačkoliv je neděle, nacházíme v prvním městečku za čárou, Bogojevu, otevřenou večerku a vedle ní dokonce bankomat. Nabíráme zásoby jak proviantu, tak měny, a chvilku poklábosíme s dámskou obsluhou večerky. Cílem naší dnešní cesty je vesnice Češko Selo. Bohužel dnes nestíháme projet celý úsek, a tak hledáme nocleh někde po cestě. V jednom menším městečku (tuším obec Temerin) se ptáme na ubytování a hotel. Hotýlek už pamatuje mnohem, mnohem lepší časy, připomíná ubytovnu pro méně movité, kteří posedávají na schodech a popíjejí nějaké místní moky. Místní recepční si ovšem myslí, že když jsme turisti ze západu, nevíme co s eury. Což o to, 60 éček za 2 pokoje by nebylo tolik, ale nabízené ubytování skutečně nemá tuto cenu. Maximálně by tam člověk ještě něco chytil. Tento hnus nebereme a jedeme dál. Někde na půl cesty mezi Novim Sadem a Zrenjaninem v obci Žabalj projíždíme jednu ze dvou světelných křižovatek postupně všemi směry podle toho, jak nás místní posílají k jedinému zdejšímu penzionu. Když ho na poslední pokus nacházíme, zjišťujeme, že majitelka zemřela a penzion nefunguje. Vzhledem k tomu, že jsme mimo EU, a za 1 MB dat si operátor účtuje zhruba 300 Kč, nevyužíváme pro hledání ubytování ani internet. No nic, je něco po osmé večer, a protože kempování nadivoko je v Srbsku možné, kempujeme u rybníka kousek za obcí.  Místní rybářský klub tady má něco jako svou klubovnu a taky nějaké vychlazené pivo. Ceny v Srbsku přijatelné, určitě ne dražší než v Čechách. Pivo přeprodávané zde stálo tuším 100 dinárů, což bylo něco přes 20 Kč. Cena za luxusní (v porovnání s nabízeným hotýlkem) nocleh 0, najeto 393 km.

Ráno při balení Míra nemůže najít brýle. A hrome, bez toho se mu pojede špatně. Hledáme všichni, kde se dá, brýle nenacházíme. Během snídaně v nákupním centru ve Zrenjaninu proto Míra navštěvuje místní optiku, zda by tam něco nesehnal. Brýle by byly, ale až tak za 4 dny. No, kvůli tomu čekat nebudeme. Do řeči se s námi dává jeden z místních domorodců. Říká, že je Slovák, nicméně není tady na žádném výletě. Je zdejší. Údajně jich v Srbsku žije až 80 tis. Během řeči nás taky varuje před místními policajty, prý jsou nesmlouvaví a obzvlášť na cizince mají pifku. Popřeje nám šťastnou cestu a tak pokračujeme dále do jednoho z plánovaných cílů, obce Češko Selo.

Tato je již součástí oblasti Banátu, která zasahuje okrajově Maďarsko a Srbsko a převážnou částí do Rumunska, a kde žijí potomci Čechů, kteří sem dorazili již někdy v pol. 19. stol. V obci potkáváme partičku Čechů, kteří sem každoročně přijíždějí stavět tábor. Protože máme v plánu být v kontaktu s místními, směřují naše dotazy na někoho, kdo zde žije. Protože tady jsou již jen 4 rodiny, jdeme do uličky, kde přebývá jedna z nich. Před vraty stavení zrovna postává pí. Sloupová, která je jedním z místních obyvatel. Je to velmi příjemná a srdečná paní, se kterou si povídáme během prohlídky místního muzea (dřívější jednotřídky) o tom, jak a kolik zde kdysi žilo lidí, jak je to dnes, jak tady byli mj. na návštěvě zástupci české vlády...atd.

Ze srbského Češka Sela míříme do Rumunska do dalších českých vesnic. Projíždíme hranici Srbska a Rumunska a cestou kopírujeme tok Dunaje. Tato část je velmi fotogenická a hezká. Trochu se kazí počasí a je zataženo. Navigace nás vede z hlavní silnice do Eibenthalu a Baia Noua (Tisové údolí a Nové Doly) po staré lesní cestě, která je nezpevněná. Vzhledem k tomu, že začíná pršet, je to docela náročné. Na cestovních metzelerech a nepolíben takovým stylem jízdy, to již po necelých 50 m od sjezdu z hlavní cesty s baťůžkem za sebou na sedle 2x téměř pokládám, to když mě to z levé blátivé koleje vyhodí do pravé, a pak zase zpět, nakonec to však v obou případech ustojím a za absolutního soustředění a neustálého pobouchávání do zad od baťůžku (zastav, zastav - což ale nejde, protože pak už bych se na mokrém kamenitoblátivém podkladu do kopce nerozjel) pokračuji cca 6 - 7 km ve stoupání tímto terénem až k rozcestí, kde narážíme na novou asfaltovou cestu. :-) S vizáží blátomrdalů zastavujeme po sjezdu do obce Eibenthal u hospůdky s obchůdkem „Český krajánek“, kde se dotazujeme na ubytování. Hospodský a prodavač v jedné osobě říká, že to bude asi problém, protože tady je nějaký zájezd a všechny ubytovací kapacity jsou plné. Přestává pršet a neochotně uvažujeme o noclehu ve stanu. Údajně totiž není problém sehnat místo pro stany, což se nám ale dnes zrovna dvakrát nechce. Hospodský volá své sestře, zda o něčem neví, ta po chvíli volá zpět, že bohužel nic. Hospodský na to, že zkusí zavolat ještě někam jinam. V mezičase klábosíme s místními, mj. s Jendou Jágrem. Nakonec asi po 20 minutách máme vyhráno. Přijíždí si pro nás Jožin Pospíšil z Baia Noua. Následujeme ho asi 2 km, až parkujeme u něj ve dvoře. Ukazuje ubytování, bereme. Protože bydlí docela od „centra“, má volno. Má k dispozici celkem 10 postelí v podkroví a tímto ho mohu vřele doporučit. Samozřejmě pokud někdo netouží po 5 hvězdách a saténu. Jdeme vybalit a mezitím Jožin přináší welcome drink v podobě vlastní slivovice s medem (příhodně v lahvi od medového Jacka Danielse). Celý večer pak s ním a jeho ženou proklábosíme v uvolněné a přátelské atmosféře. Naučíme se i nový význam některých slov...jako např. briketa. Tady se tak říká zapalovači.

Nocleh se snídaní 300 Kč, najeto 287 km.

Nocleh jsme si domluvili se snídaní, a ráno se Ilonka, Jožinova žena opravdu snažila. Na stůl toho přinesla hodně a vše z vlastních zdrojů .. volská oka, domácí chléb i pomazánku, domácí kravský sýr, čaj, med. Jen kafe a cukr jsou kupované. 

Po snídani balíme a při této činnosti Míra nachází v útrobách svého spacáku od Srbska postrádané brýle. Hurá. Skutečnost, že zde naopak zapomíná polštářek, zjistí až na konci dne o pár set km dále. :-) Podobně jako můj baťůžek, který zde na památku zanechá čelenku do vlasů. Než vyrazíme, svezeme ještě Pospíšilovic školou povinné kluky na mašinách. Je to pro ně úžasný zážitek a pro nás dobrý pocit. Současně slibujeme Pospíšilům, že je na motorkářích doporučíme ostatním, což tímto činím. (Jožin a Ilonca Pospíšilovi, Baia Noua č. 18) 

Čtvrtý den máme konečně v plánu odškrtnout jednu motorkářskou povinnost a projet TransAlpinu. Z oblasti Banátu tedy bereme směr sever obec Targu Jiu, na chvilku jen přistavíme na pokochání se výhledem na Dunaj, který tady protéká mezi prudkými srázy, a na fotku 20m vysoké hlavy posledního Dáckého krále Decebala vytesané do skály.

Odtud jedeme dál směrem na Petrosani po DN66. Z Targu Jiu sledujeme cedule na Transalpinu, nicméně nějak jsme přehlédli tu správnou odbočku! Protože pak následujících několik desítek kilometrů je skutečně luxusních, tak prožívajíce motorkářskou nirvánu nám vůbec nedošlo, že nejsme na správné cestě. Na dalším odpočinku si říkáme, co že na té Transalpině všichni vidí. Protože zítra máme v plánu projet Transfagaraš, taháme dál po E79 do obce Simeria a odtamtud po A1 do Orasul. Tady jdou Míra s mým baťůžkem pro nějaký proviant a já vytahuji mapu. Než se vrátí se zásobami z LIDLu, koukám do mapy a říkám si, jaká jsme to paka, že jsme mohli Transalpinu minout. Když se parťáci vrací z nákupu, sděluji jim tuto sladkou novinu. No co, zasmějeme se tomu, a naplánujeme si, že alpinu dáme cestou zpět od moře, kam máme namířeno po projetí Fagaraše. Chceme potáhnout co nejblíže k Fagaraši a tak sedláme naše oře a dle navi jedeme směrem k obci Avrig, kde hledáme ubytování. Nic jsme nenašli, takže kempujeme nadivoko hned vedle pole s kukuřicí. Kvalitní kemping, ovšem bez vodního zdroje.

Po setmění nás trochu vystraší místní divocí psi, nicméně více se bojí pravděpodobně oni nás, než obráceně. Boucháme do trávy větvemi, které jsme si opatřili pro tento případ. Uklidňuje nás i nedaleká přítomnost i pasáků ovcí, jejichž ovčáčtí psi hlídající stáda sice štěkají i na nás, zahánějí ale toulavé psy varovným štěkotem. Dnes najeto 432 km, nocleh 0.

Den pátý. Balíme a za 15 min od odjezdu z místa noclehu jsme na DN7C Transfagarasan. Ze začátku nám to příliš neutíká. Každou chvíli stojíme kvůli focení. Protože motorka není auto, na jednom odpočívadle zajíždíme až za betonové zátarasy a stavíme se na okraj útesu.

Fotky luxusní, když si ale člověk uvědomí, coby, kdyby… Každopádně je to krásný kousek našeho světa a stálo za to se sem podívat. Počasí nám přeje, ostatně jako po celý náš motovýlet (s výjimkou cesty do vesnic v Rumunské části Banátu, kde jsme stihli doznívající déšť), a tak si to užíváme naplno. V nejvyšší části, cca 2300 m.n.m. kupujeme něco na památku a pak valíme dál. Vlevo, vpravo, vpravo, vlevo, rovina, vpravo, vlevo…atd. Asfalt slušný, takže nádhera. 

Dostáváme se do obce Poenari a jdeme si splnit nepovinně-povinný výšlap 1452 (nebo tak nějak) schodů v motohadrech na hrad Vlada napichovače. Výšlap nám zabral cca půl hoďky, aniž bychom nějak závodili. Každopádně krpál jako kráva a celkem slušná odtučňovačka. Cestou nahoru a pak i dolu potkáváme spoustu Čechů. Přibližně ¾ ze všech kolemjdoucích. A téměř všechno jen motorkáři. Tímto zdravíme drsnou motorkářku z Čech, která výstup dala v kožených motokalhotách s tepelnou vložkou. :-) Podotýkám, že teplota v této části Karpat byla v tu dobu nad 25 C.

Protože jsme se již dříve domluvili, že namísto Albánie bychom rádi viděli Černé moře, máme v plánu spolykat pár km, abychom se k němu dostali druhý den co nejdříve. Při tankování potkáváme mimo jiných skupinek krajánků na motkách také partičku 8 týpků na Jawách, jejíž zbytky (pravděpodobně) potkáváme potom někde za 4 dny na maďarech směrem domů. Další partička nás během pokecu nazývá celkem příhodně polykači kilometrů, zatímco sebe pak polykači ohně.

Protože nemáme opět žádný konkrétní nocleh, domlouváme se, že pojedeme do pozdního odpoledne a pak to začneme řešit. Dostáváme se za Bucurest, na jejímž obchvatu jsme strávili dobře 2 hodiny. Hotový očistec. Nedokážu si představit projíždět centrem. A to jsme byli na motorkách. Autem to musí být hotová poprava. S lehkým srdcem tedy pomineme možnost vidět Ceauceskův palác, údajně druhou největší budovu na světě. 

V obci Lehliu-Gara, zhruba na 1/3 cesty mezi Bucureští a mořem začínáme hledat nocleh. Booking nabízí něco v obci Frasinetu du Jos. Hledáme, ale nikde nabízený penzion není. Místní nás posílají vedle do vsi Frasinetu. Tady taky nic není a zdejší místní nás pro změnu posílají zpět do obce Frasinetu du Jos. Při přejíždění z jedné vsi do druhé nám skáčou pod kola ratlíci se sebevražednými sklony. Jako smyslů zbavení štěkají na vždy první projíždějící stroj, takže si ani nevšímají, že je za ním ještě druhý jedoucí, který je málem přejede. Protože se začíná stmívat a inzerovaný penzion podle vzhledu vesnice zde určitě neexistuje, jdeme hledat nocleh jinam. Po cestě je krásný rybníček. Odbočujeme z hlavní cesty a jedeme podél rybníku co nejdál. Z šera ovšem vybíhají pravděpodobně divocí psi (pokud tam nehlídali nějaké stádo ovcí nebo salaš) a zastupují nám ve vzdálenosti asi 20 m cestu. Protože jsou opravdu velcí a nevypadají vůbec přátelsky, stahujeme ocasy a vyklízíme pole tentokráte my a jedeme hledat jinam.

Jenže…hledej něco, když jsi na rumunské dálnici, je zhruba 10 večer a nikde nikdo. Táhneme kus za tmy po dálnici, potom kolem půlnoci dotankujeme a natvrdo kempujeme na velké moderní pumpě vedle prostoru odpočívadla pro řidiče kamionů. Psi tady, díky oplocení dálnice, žádní nehrozí, akorát sem tam projíždějící kamion na nočním klidu moc nepřidá. Dnes najeto 490 km, nocleh 0.

Ráno natrénované balení, hotové během pár minut. Čerstvá snídaně na pumpě a tradá k moři. Protože jsme včera slušně potáhli, jsme za hoďku a půl u moře, a za dvě už ubytovaní. 3hvězdičkový hotýlek 50 m od pláže pro 3 osoby v obci Costinesti bratru za 200 lei (lei=5,70 kč). Pár metrů od pláže je vrak lodi Epava Evangelia (údajně vyrobené ve stejných loděnicích jako Titanic), která zde za podivných okolností najela na mělčinu. Každopáně jako lákadlo pro turisty dobrý. Po noclehu na pumpě se dáváme do kupy, pak oběd v plážové restauraci. Přichází první číšník, vyžádáme si menu v angličtině. To nám přináší další číšník. Poté přichází servírka, která se ptá, co si dáme k pití, a nakonec (a to až do zaplacení) nás obsluhuje další číšník, který se konečně dorozumí anglicky. Ti ostatní se vždy jen pokusili, ale nějak to drhlo. Dohromady by to možná dali. :-) Ten poslední s námi chvíli poklábosí, dokonce zmiňuje, že byl i v Čechách. A prý které české pivo je podle nás nejlepší... Fakt už jen zbývalo, aby přišel i kuchař.

Odpoledne pak trávíme prakticky bez přestání ve vlnách za občasného svlažení čepovaným pivem. Slunko valí jako sfiňa, což následně pocítíme večer a během dalších dnů, kdy se nám jen za jedno odpoledne na slunci spálila kůže na ramenou a zádech. Dnes najeto 116 km, nocleh 380 Kč/osobu.

Po dni relaxu u moře je potřeba nabrat směr zpět k domovu. Abychom si zítra mohli užít TransAlpinu, je potřeba opět potáhnout, a to tak že hodně. Po najetí na dálnici proto protáčíme hefty a kilometry krásně naskakují, ačkoliv je tohle sprachprosté polykání kilometrů fakt náročné. Je ovšem potřeba zmínit, že česká D1 se dálnici v Rumunsku ani zdaleka nepřibližuje. V porovnání s touto dálnicí vypadá D1 jako trochu lepší asfaltovaná polní cesta. Kolem poledního, poučeni z předchozího průjezdu obchvatem Bucurešti, míjíme tohle město hooooodně velkým obloukem, a proto cesta utíká mnohem rychleji, než tomu bylo při jízdě opačným směrem. Velkým obloukem se vracíme zpět na dálnici A1 (E81), odbýváme se obědem v mekáči a letíme dál na Pitesti, Ramnicu Valcea, a po silnici 67 až k odbočce na Baia de Fier. Prakticky po celém Rumunsku není výjimkou potkat na cestě koňský provoz jedoucí mezi kamiony. Taky není výjimkou jet v obci 70 km/h a být všemi předjížděn. Nicméně člověk se přizpůsobí. Cestou dofoukávám zadní gumu, na jejíž nízký tlak mě upozornil Míra jedoucí za mnou. A hrome…je tam hřebík. Dofoukávám a zkouším zda tlak neuchází. Naštěstí ne. Rozhoduji se hřebík nevytahovat a pokračovat.

V Baia de Fier bereme penzion Viitorul. Shodně hodnotíme tento nocleh nejvyšší počtem hvězdiček. Zasloužená večeře a několik piv, celkově za všechny za nějakých 21 eur, nahrazují dnešní, rovných 500 km dlouhou etapu. Děláme foto a nazýváme ho „Zátiší s fontánou a BMW“.  Za soumraku se k nám přidávají 2 kluci ze Slovenska, nicméně družba je jen taková oťukávací, žádné větší akce se nekonaly. Nocleh 150 lei za 3 osoby, tj. 290 Kč/osobu.

Ráno objednáváme snídani. Včerejší obsluha skončila šichtu a ta dnešní moc anglicky neumí. Objednáváme párky, čekáme víc jak půl hodiny a nakonec nám přinesou smažák. Odhadujeme, že místo sausage nám rozuměli Cottage. Ani jim nepřišlo divné, že někdo snídá smažený sýr. Podobně jako obsluze šla angličtina, šly jí také počty. Říkáme, že budeme platit eury, na účtu se objeví 0,80 eur. Protože nejsme žádní šmejdi, vyžádáme si kalkulačku a aktuální kurz eur/lei. S lehkým srdcem pak platíme účet za komplet snídani pro 3 osoby ve výši 7 eur a chceme vyrazit. Koukám na zadní gumu, a je opět měkčí. Dopr… tak přeci jen uchází, i když neznatelně. Vzpomínám, že cca 5 km zpět byl pneuservis. Jedu tam, ať mi to borci dofoukají. Za minutu je hotovo. Cena 1 lei. Než vyrazíme napodruhé, chci do pneu stříknou antipich, pro případ, že by tlak chtěl opět utéct. Bohužel tlak v gumě je větší, než v bombičce antipichu, takže při našroubování proudí vzduch opačným směrem. To mě taky mohlo napadnout dříve. Říkám si v duchu, tak aby to nikdo neslyšel, co jsem to za kus vola. Zkouším alespoň, jestli guma neuchází a ona, ač minimálně, tak tentokrát ano. A sakra. Tak zpět do pneuservisu. Tentokrát už jedeme nabalení komplet všichni. Týpek v servisu se ptá, kde je problém, tak mu to ukazuju. Ptám se, jestli je schopen to opravit. Prý není problém. Bere knot, hřebík vytáhne, knot zastrčí, dofoukne. Práce za 3 minuty hotová. Zase se ptám…kolik chceš? On krčí rameny. Já: “Chceš lei, euro?“ On zase krčí rameny ve smyslu, že prý jak chci já. Vytahuju 5 éček a podávám mu je. Ptám se, jestli je to O.K. Týpek přikývne, že jo. Oba spokojeni ukončujeme tuto ruční a ramenní konverzaci, a my konečně vyrážíme na tu očekávanou Transalpinu.

Napojujeme se (nyní už správně) v obci Novaci na Route 67C a užíváme si 140 km zatáček, z naprosté většiny kvalitního asfaltu a současně i kvalitního počasíčka. Samozřejmě proběhnou nutné zastávky na foto a utracení nějakých lei u stánků na odpočívadlech. Projíždíme místy, kde se okolo pasoucí krávy procházejí volně po cestě, jako by se nechumelilo. Naštěstí nejedeme žádnou pilu, takže nás v zatáčce nepřekvapí a my je bezpečně s opatrností objíždíme. Krávy na cestě nejsou ničím vyjímečným i kdekoliv jinde, s výjimkou dálnice.

Dle rady krajánků (samozřejmě taky na motorkách) se poohlížíme i po samolepce, kterou jsme bohužel na Transfagaraši promeškali. Našli jsme. Po sérii zatáček, díky kterým cesta připomíná hada, a kdy poslední zatáčka kopíruje vrstevnici a objíždí nejvyšší kopec, sjíždíme z asfaltu a dáváme enduro vložku. Vyjíždíme až na samý vrchol, kam se asi jen tak někdo nepodívá. Míro díky, bez tebe by mě samotného taky nenapadlo se tam vydat. :-) 

Pokocháme se výhledem a dáváme se opět na cestu. Po nekonečném sestupu a stovkách skvělých zatáček dáváme pauzu u krásné horské říčky. Je zde dokonce něco jako brod. Hecuju Míru, že si natočíme video. Jako fanda offroadového ježdění se nenechá přemlouvat a přejíždí říčku na protější břeh. Spouštím video, Míra vyráží. Z druhé strany je ovšem břeh příkřejší a proto když zahučí do vody, vidle jdou nadoraz a on to tak tak to ustojí. Chvilinku bojuje s výjezdem na ostrůvek a po krátké přípravě přejíždí druhé říční rameno na naši stranu. Mé odhodlání udělat si taky hezké video mě opouští, a od plánu projet si to, taky upouštím. 

Po této kulturní vložce valíme dál až do Sebesu, kde se napojujeme opět na A1 a jedeme až na její samotný konec k obci Soimus. Taktak ujíždíme solidní průtrži mračen, kterou z dálnice sledujeme už dobrých 20 km, a bereme směr Oradea po E79. Ze začátku absolutní špica. Nový asfalt, ještě bez vodorovného dopravního značení. Provoz minimální, cesta široká, zatáčky tak akorát, žádné utahováky. Tato lahůdka časem končí, potom chvíli po starém asfaltu, a pak dokonce jedeme několik desítek kilometrů lehký offík. Rumuni sice asfaltují jako vzteklí, tady jim ale kus cesty zatím chyběl. Až bude hotov celý, bude to parádička. Ale jako enduro vložka to taky nebylo špatné.

Dál už jen nudná cesta k cíli dnešní cesty. Tím je dostat se do Maďarska, do Hajdúszoboszló, kde je podle mapy nějaký kemp. Skutečně ano. Hungarospa Thermal Camping. Dorážíme sem až k večeru, kolem 8. Taktak stihneme zaplatit, protože kasa v 8 zavírá, a my se ráno nechceme zdržovat a brzy vyrazit. Kromě Maďarů je tady dost Poláků a Slováků. Jedni z nich říkají, že si máme vzít volný plac vedle nich, že bude československá družba. Protože jsme za to (pro změnu) opět tahali, a to tak, že jsme dnes nestihli oběd, utíkáme z kempu do města na večeři, kterou stíháme tak tak před desátou večer. Družba se už potom žádná nekoná. Tak si posloužíme z vlastních zásob a jdeme na kutě. Ačkoliv jsme v termál kempu, a máme v ceně pobytu využití nějakých těch atrakcí, nemáme šanci je ani vidět. Z města se totiž vracíme za tmy a ráno odjíždíme dříve, než se otevírá vstup pláž a do bazénů s termální vodou. Dnes najeto únavných 484 km, nocleh za 25 eur/já a můj baťůžek. 

Odjíždíme před půl 9. Naplánovali jsme si ještě jednu lahůdku. Projet si Route 66 na Slovensku. Zbytek cesty přes Maďarsko nemá cenu komentovat. Rovina 2 km, zatáčka, že ji ani nepostřehneš (značená ale jako by to mělo být do pravého úhlu!), pak zase rovina několik km, a tak pořád dokola. Kopec nikde žádný a kolem jen kukuřice nebo obilí. Nuuuda. Naštěstí toho nemáme před sebou k Rožňavě tolik. Jedeme po Route 67, abychom si za Dobšinnou užili luxusní zatáčky ve stoupání, těsně minuli Palcmanskou Mašu a Dobšinskú ľadovú jaskyňu, navštivili a ochutnali ledově vychlazený pramen řeky Hron a spáchali oběd v Telgártu s výhledem na Kráľovu Hoľu. Pak si ještě užíváme několik kilometrů po Route 66. Zážitek kazí jeden idiot ve staré ochcávce, jehož ego nevydrželo, že ho předjíždíme, a zdatně se nám v tom snažil prudkým zrychlováním před nepřehlednou zatáčkou zabránit. Naštěstí náš anděl strážný byl zrovna v práci a v protisměru se nic nevyřítilo. 

Během dneška máme v plánu dorazit domů, jenže Míra má od Príbovců, kousek od Turčianských Teplic jinou cestu, než my s baťůžkem. Nezbývá, než se rozloučit. Přišel ten správný čas na smíšené pocity. Ačkoliv se nejdříve člověk těší na výlet, užívá si ho, pozná nového parťáka, přesto se pak pomalu začíná těšit domů, s vědomím, že zase jedno dobrodružství končí. V zrcátku mi najednou bude chybět ten „křivý“ kukuč GéeSa. Míro díky, bylo to fajn, rádi s Tebou kdykoliv znovu někam jinam. 

Tak a to je vše. Jestli jste to dočetli až sem, díky za trpělivost. Dodám jen jeden krátký vzkaz. Pokud jste ještě nebyli na Balkáně, vyražte, dokud má svoje kouzlo. Prý se mění. Nevím, nemám srovnání v čase. Každopádně nás okouzlil. Určitě se není čeho se bát. Jsou zde příjemní lidé, krásná krajina, a spousta zážitků, které čekají jen na to, až si je člověk prožije.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE