Jak jsem (ne)projel Rumunsko

Tak dlouho jsem četl cestopisy o Rumunsku až jsem se rozhodl tam vydat.

Jak jsem (ne)projel Rumunsko

Kapitoly článku

Úterý 27.5.

Tak jak se blíží můj odjezd, tak stále více lidí co vědělo o tom,že hodlám navštívit Rumunsko, mě zásobovalo, vším možným o této zemi, tak jsem se i z těchto důvodů rozhodl, rozdělit svůj vjezd do Rumunska na dvě části. A to tak, že ujedu zhruba půlku trasy , přespím a pak dále. Důvod? I když vyjedu brzo ráno, tak mám před sebou necelých 1000 km v Rumunsku je již o hodinu více a od hranic se bránit různým gangům, které budou s přibývajícím večerem, svou aktivitu stupňovat a budou se mě snažit nějak snažit obrat o peníze, motorku a ve finále o vše, co se mě půjde prodat.

Tak krátce po poledni odjíždím z domova směr Srbský Palič a v něm penzion Vinski Dvor. U Břeclavi na jízdám na dálnici se které sjedu až v Srbsku. Ubytování v Srbsku volím z důvodu nižších cen, než v Maďarsku a prakticky minimální zajížďky od stanovené trasy. Po vjezdu do Maďarska, jsem překvapen kvalitou jejich dálniční sítě, tak nastavuji na tempomatu 155 a prakticky jen čekám, než mě motorka doveze do dnešního cíle. Při jedné odpočinkové zastávce v Maďarsku, mě oslovuje řidič kamionu z Jihlavy a dáváme řeč a když mu povídám, kam jedu a jaké částečné obavy sdílím, tak mi říká, že 23. let jezdí s kamionem poslední tři roky Rumunsko a neměnil by. Pak mi o této zemi vypráví spoustu pozitiv a mé obavy mizí někde v dál.

Kolem 18. hodinu vjíždím branou mezi vinohrady v jejichž středu se nachází mé dnešní ubytování. Hezký penzion, ve kterém se ubytovávám, jdu povečeřet a jelikož podávají vína z jejich vinic, tak také něco překoštovat. Bílá mě nějak neoslovují, za to červená, mají moji pochvalu. Jen koštovka po Srbsku je 2,5 dcl, tak to je výrazný rozdíl od té naší. Po tomto koštu odcházím na pokoj, kde ihned usínám, jak špalek.

Ráno po snídani, říkám paní která mě obsluhuje, že zaplatím ubytování, ale na recepci, nikdo není (je 8. hodin). Paní peníze za ubytování nebere, pouze majitelé a ti spí. Tak snad trvá dvacet minut, než se jí podaří někoho sehnat. Přichází zřejmě majitelka, které platím a odcházím k motorce, když  za sebou slyším velmi nepříjemný a nazlobený hlas, kterému nevěnuji pozornost, ale měl jsem. Dobíhá mě mladá holka (zřejmě dcera majitelky)  a začne na mě křičet, že jsem chtěl odjet bez placení. Marně vysvětluji, že tomu tak není. Vleče mě zpět a chce peníze a při tom našem dohadování se zjevuje žena které jsem platil a gestem dává najevo, že je vše v pořádku načež dívka bez jediného slova odchází, vč. té druhé ženy a já tam stojím pořádně nazlobený a zklamaný z tohoto přístupu.

Najeto 526 km

Středa 28.5.

Přijíždím na Rumunské hranice. Zde mě kontroluje usměvavý celník a dobrou slovenštinou se mě vyptává kam jedu a doporučuje mi Transalpinu. Ale ihned po prvních metrech na území Rumunska to vidím. Cigánské prostitutky různé šířky a tloušťky a různého stupně znečištění. V jejich blízkosti postávají stejně snědí muži v šusťákových bundách ala moda 1992 a na na nich jim  visí na krkou tlusté zlaté řetězy. Tak si kladu otázku, kdo může služeb těchto žen využít, že snad ani řidič tureckého kamionu, který je už měsíc na cestách. Ale pak si říkám, že každé zboží si jednou najde svého kupce.

Po vjezdu do vnitrozemí si nejde nevšimnout ve vesnicích kýčovité slátaniny rádoby zámků a hradů spojených jakoby v jedno a hlavně obehnané co nejvyšším mohutným kovovým plotem a pokud možno ještě pozlaceným.  Teď už vím, jak bydlí baroni.

Ale jak jedu dál a dál, tak mi dochází, že jedu po dobrých cestách, špičkových dálnicích (o kterých si u nás můžeme nechat zdát) nikde žádné hromady odpadků a kde jsou ty gangy, co okrádají turisty?

Kolem 17. hodiny přijíždím do vesnice Talmacel, místa mého ubytování. Někdo ne úplně přesně zadal souřadnice a já to ubytování nemůžu najít. Je po nějaké vydatné bouřce a jelikož cesty ve vesnici jsou hliněné, tak se brodím blátem a kalužemi. Když vidím na zídce před domem sedět postaršího muže, vytahuji název a adresu ubytování, muž okamžitě pozorně vyskočí s tím, že mě tam dovede, že je to kousek, tak slézám z motorky s tím, že se půjdu s ním podívat kde to je, načež mi gestem dává najevo, ať jedu za ním. On přede mnou běží v tom blátě a já si připadám trapně, protože mi to přijde, jak kdyby byl můj otrok.

Přivádí mě k mému ubytování, sežene majitelku a já aniž stihnu poděkovat, tak zjišťuji, že muž je pryč. Majitelka otvírá bránu a přede mnou se zjevu upravený dvůr a hezké stavení.

Ubytovávám se (jsem v celém domě sám) a majitelka mi ukazuje, kde mají v lednici piva a ať si beru, manžel přichází s flaškou fakt výborné hruškovice a paní odchází s tím, že jsem jistě hladný, tak mi jde něco uvařit na večeři. Dostávám jídlo které si vaří oni doma v první chvilce jsem zaskočený (kde je restaurace?), ale pouštím se do polévky, tak hlavního jídla a i moučník byl, vše vynikající a porce tak pro tři osoby.

Najeto 452 km.

Čtvrtek 29.5:

Ráno se probouzím do nádherného dne, do kterého mě vítá od kvičení prasat,snad vše co může člověk ze zvířecí říše doma mít. Dostávám poctivou selskou snídani, skutečně z toho, co se doma vypěstuje a vychová.

Jelikož mám trasu předem naplánovanou, tak jen zapínám navigaci a  hurá za krásou místních cest. Jedu směr Sebes a pak už směr Novaci. Že už na dálnici vidím všude přeškrtnuto Transalpina? No, ještě tam asi tu dálnici nepřivedli, ne?

Za Sebesem začíná cesta stoupat a čím dál více se klikatit, asfalt má vynikající kvalitu a já cítím to štěstí a blaho, že jsem tady. Je to parádní svezení, kterého se nemůžu nabažit.

Přijíždím k odbočce na Novaci a ouha, zákaz vjezdu a něco napsáno v Rumunštině. Tak poctivě volím objízdnou trasu a jsem v nádherné přírodě, kdy krásný asfalt střídá rozbitý,pak ještě víc rozbitý,pak už šotolina a pak už jen rozbitá šotolina. Kontrola trakce odvádí dobrou práci, tak jsem na šotolině jistější a přijíždím do jedné vesnice, abych pokračoval do Novaci. Sotva zastavím, už u mě stojí Rumun s tím co potřebuji. Když mu to vysvětlím, vysvětlí on mě,že se mám vrátit a jet tama, kde je zákaz vjezdu. Dávám na jeho slova a znova absolvuji tu terénní vložku a tak si říkám, že jak je dobře, že mám na kvalitní asfalt cestovní a na ten žádný enduro motorku.

 vjíždím do zákazu nejprve jedu opatrně, co když to tam není náhodou? Ale je. Nikde nic. Začínám opět na parádním povrchu motorce nakládat a z jedné zatáčky ve stoupání ji posílám do druhé. Jenže, když najíždím x tou zatáčku přes celý můj pruh strom ať dělám co dělám, vyhnout se mu nestačím a přeskakuji ho,naštěstí nepadám a brzdím až v druhém pruhu na jeho krajnici. Ufff, ještě že nic nejelo…


Po této události velmi zvolňuji tempo a dobře dělám, neboť těchto událostí mě čeká ještě víc. Taky si říkám, že už vím, proč sem nejde vjet. Jak končí spadané stromy,tak je střídá popadané kamení, různé velikosti a já mezi opravdu velkýma balvaníma kličkuji a je to opravdu jen na projetí motorkou. Jen mi nejde do hlavy, proč to tu nikdo neuklízí a taky si uvědomuji, že jsem tu opravdu sám. Jak stoupám, tak už vidím sníh, pak už je sníh přes půl cesty, pak už jsem na náhorní plošině a sníh zabírá 95% vozovky. Nemám z toho dobrý pocit, tak zastavuji a jdu se pěšky podívat, jak to vypadá dále. Cesta se zmenšila na cca 30 cma jelikož už jdu v klesání,tak si říkám, že sníh už bude ubývat a já to projedu. Vracím se k motorce a jedu po tom úzkém proužku, co se dá, už začínám klesat a v tom… přes cestu lavina. Teprve teď mi dochází, má bezradnost.  Motorku nemůžu otočit, jsem sám a musím jí začít tlačit v tom sněhu po zpátku. A to při její váze skoro 270 km, to fakt nezvládám, resp. jsem nucen zvládat v obrovských problémech a na hranici fyzického i psychického zhroucení. V těch horách jsem sám, nikdo mi nepomůže a já fakt mám pocit, že to nezvládnu a umřu tady. Do toho pochopitelně přichází studený déšť, je 6st. Já se nacházím ve výšce kolem 2000. metrů.

Světe div se, já sjíždím dolů! Jsem tak vyklepaný, že vyšší rychlost jak 40. nedosahuji. Mám zařazenou dvojku a motorku nechávám pomalu se sunout dolů. Když stojím už před tím zákazem musím to trochu vydýchat a přehodnocuji plán. Rozhoduji se, že se kousek vrátím po trase odkud jsem původně přijel a pak vyrážím směr Brízou a následně na ubytování. Uvědomuji si, že je nádherně je 28 st. v těch motačkách na Brezoi  dostávám chuť na pořádné svezení a dostávám se  do tempa, které má rád každý motorkář a střídám snad všechny povrchy a jsem opět ve svém živlu.Přijíždím kolem 17. hodiny a cítím, že dnes tu hruškovici budu opravdu potřebovat. Domácí chystá výbornou večeři a já s plným žaludkem,výbornou hruškovicí a vychlazeným pivem, přemýšlím kolik jsem toho dnes prožil.

Najeto 377 km.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.25
Známkováno: 67x

Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist