reline_unor



Evropou v osmi dnech na GSA

Osmidenní projíždka po Evropě, projet v prvních dnech květa 2017 rumunskou Transalpinu. Cestovat nalehko, bez spacáku. Bez pamětihodností a studia kulturního dědictví, užít si jízdu.

Kapitoly článku

Cíl výletu

Osmidenní projíždka po Evropě, projet v prvních dnech květa 2017 rumunskou Transalpinu. Cestovat nalehko, bez spacáku. Bez pamětihodností a studia kulturního dědictví,  užít si jízdu.

 Detaily

8 dní na cestě. Země: Česko, Slovensko, Maďarsko, Rumunsko, Srbsko, Bosna a Herzegovina, Chorvatsko, Slovinsko, Rakousko, Itálie.

Celkové kilometry: cca 4400, průměrná rychlost cca 70, spotřeba 5.2 litrů při návratu do ČR, po ČR se to následně záhadně zvrtlo nahoru. Pechy?

Vybavení: BMW R1200 GSA, jsem třetí majitel, moto ročník 2006, chlazeno vzduchem. Obuto do Metzeller Tourance. Helma Arai TourX4 s kšiltem (přestup ze Schubert C3 klapačky), goretexové oblečení Klim, foťák iPhone 5SE s instalovanými mapami seznam.cz včetně offline map, telefonní provider O2 (v Bosně jsem out, jak jsem zjistil), moje MasterCard (na to všechno ostatní), kartu mám včetně pojištění na cesty (ale na to nemyslet). Středně tlustá štangle uheráku koupená v Makru v Liberci, půlka chleba co mi ženuška zabalila do utěrky, ručník (!), nůž Leatherman co jsem před 22 lety dostal, občanka, techničák, zelená karta. Jedu totiž bez pasu. Nabíječka na telefon.

 Do Rumunska

První etapa cesty vede přes Turnov, na Moravu, Valašské Meziříčí, do Trenčína. Budu spát u Ďuroslava, se kterým jsme kdysi spolupracovali na projektech, sedíc v officu ve Vídni. Takže Třenčín. Valím to, počasí pohoda, oblečení co mám na sobě - mám poprvé, na sebe si zvykáme. Pod goretexem mám douhý spodky, flísku, je asi 10 stupňů. Hefty má GSA vyhřívané.

S Ďuroslavam jsme oživili činnost srdce dvojítým panákem meruňkovice, a šli se najíst do picošky. A že večer půjdeme do báru. V baru jsme se seděli pod televizí, všichni čekali, že tam uvidíme Kličkův zápas, mezitím vzpomínáme na společné zážitky na Bali, takže caipirinha. Ke stolu nakonec usedá taky Lůzer (hláška z Q3Arena: pozor na Lůzra, má rákety), taky Slovák, místňák, je dtto exkolega z Vídně. Družně si povídáme. A on už takhle taky po Evropě jel, teda v autě, s rodinkou, asi 5000 km, prý to bylo fajn, jel i Transalpinu, prý že bezvadná záležitost. Vida. Jel to v srpnu. Teď se láme duben a květen.

Ranní odjezd z Trenčína, přesun do Rumunska, kde tam asi budu spát? – něco se snad najde, ha,  četl jsem pár cestopisů. Dnes Slovensko-Maďarsko-Rumunsko, v SK je to celkom fajn, tam jsou vedlejší silnice volné, všichni totiž jezdí po dálnici. Vjíždím do Maďarska, při jehož průjezdu párkrát zastavuju, zejména abych neusnul díky bezemoční povaze tamní silniční sítě.

Vjíždím do Rumunska, nechtěl jsem přes Satu Mare, kudy jezdí všichni, volím hraniční město Vállaj, poté již vnitrozemí příhraniční město Carei. Kdysi jsem byl v Rumunsku na malým Fejzru. V Rumunsku to chce hotovost, nebo? Hraju s bankomatem hru na tlačítka, ten poté tiskne stvrzenky, a mě chodí SMSky z banky, jak se mi snižuje a následně zpětně doplňuje částka na účtu; nakonec bankomat pravil, že mi nic nedá, jen ty stvrzenky. No dobře, nula od nuly pojde. Hledám další bankomat. Ten už byl víc v klidu, hotovost mi dal. Mám plastové peníze.

Jedu. Sem tam koně, s povozem. Často koně na stráních. Sem tam zastavím, mrknu do telefonu na mapu, kdeže to jsem, trasu plánuju operativně. Tankuju u Lukoilu. Hledám střechu nad hlavou. Na booking.com mají pěkná místa, spím za 36 EUR ve čtyřhvězdičkovém hotelu ve městě Zalău – nechápu, asi jsem z bohatýho kraje, u nás by to samé stálo čtyřnásobek. Majitel hotelu strká čumák svého Porsche Cayenne zlatavé barvy do hlavního vchodu. Restaurace je dosti načančlá.  Večeřím na pokoji další kus uheráku s chlebem, SMSkuju si s Pechym, kdy vyjede z ČR na svém BMW Kčku řadovém čtyřválci (model třicet let tomu nazad), a kde se potkáme. Jo, někde kolem Mariboru, za pár dní. Tak jo, jdu spát, ráno se dívám z okna na pana faráře, který odemyká masivní dřevěná vrata od svatostánku, je 5:50, o hodinu míň. Kulatá kupole.

 Transalpina

Dneska je plán projet Transalpina, DN67C. Jedu jedu, najednou takový ty dopravní značky – veliké tabule – že průjezd / pass je zavřenej, a to bylo už asi 45 km varování dopředu. Haha. Tak tam jedu dále, podél řeky se asfalt příjemně hodně vlní, takže levá pravá levá pravá, až... další značka, že teda bacha, fakt, tam nahoře je průjezd closed. No dobře, první týden května, jedu dál, cesta je cíl, benzín mám, kdyby něco, vrátím se do nížin.

Stoupáme, sem tam auto, nikde nikdo, ale sem tam auto i v protisměru, tak to snad průjezdné bude? Po asi tisíci zatáčkách jsem na úbočí veliké přehrady, a hele, seriózní značka zákaz vjezdu. Hm. Čára není zeď, motorka se vejde, jedu dál. Pak sníh podél cest, mokrej asfalt se šiškama, sem tam větev nebo celej strom na cestě, projet se to v pohodě dá, pokračuju. Klesám z horizontu, a další značka. Tentokrát zákaz vjezdu všech vozidel. Tak jedu, a na začátku v pohodě, optimismus, to bude jen asi doporučení jak minule. Pak najednou sníh na silnici, hromada sněhu, tudy to nedám, otáčím se, vracím se asi 3 km k tomu druhému zákazu. Tam jedu levá, objížďka a pokračuju na jih Rumunska. Bláto. Asfalt fuč. Asi 5 kilometrů. Pouze zadní brzda. První část Transalpiny jsem projel, část druhou ne. Lehký offík. Dělám fotku na křižovatce „Ski Resort Transalplina". Valím to dál, tankuju, dávám kafe z automatu za 3 lei. Jedu pořád na jih. Dostanu se dneska do Srbska? Kufruju. Zase kufruju. Atomová elektrárna přímo u cesty. 30 km zatáček, mokrá silnice, Rumuni grilující u ohňů podél silnice, s auty zaparkovanými hned vedle, asi večer pojedou zpátky domů, do města, k atomové elektrárně.  Zase zákaz vjezdu. No to snad ne. Přesně v ose, kde skončil asfalt, a začala divně kamenitá trasa. Klasicky v místě, kde telefon má názor „no service". Tak to prrrrr. Otáčím to. V pauze dávám uherák s chlebem.

V jižním cípu Rumunska stojí město Drobeta-Turnu Severin. Mají tam Bajkonur. Aspoň to tak vypadá. Nacházím hotel Flora, platím 35 EUR za nocleh, dávám si večeři v hotelové restauraci, kde jsem naprosto sám, všude svítí tlumeně ledové ledky, jdu spát, ranní luxusní omeleta v ceně. Divné místo.

 Srbskem tranzitně

Přesun z Rumunska do Srbska začal pohledem do mapy v mobilu, že asi tudy, kolem Dunaje. Dunaj umí být tááákhle veliký. U vísky Orșova začíná silnice č.57 která by jak svými meandry, tak i svou dobrou čitelností jistě uspokojila valnou většinu bikerů, jel jsem slušně, ale rozhodně by tam šlo jet jako prase, a téměř prázdná silnice. Nojo, je před sezonou. Dost domečků na pronájem, spousta asiže vyhledávaných letovisek. Za obcí Radimna jsem v podstatě naboural do srbské celnice, kterážto se nachází asi 50 metrů vedle rumunské cesty, nakolmená na ni. Tudíž tudy tam vjedu, aha – celní odbavení a pasová kontrola zabrala akceptovatelných 40 vteřin. Začíná největší masivní kufrování z celé cesty – totiž v Srbsku moc často nehrají na čísla silnic na ukazatelích, mají nějaké své interní know-how, a tak moje navigační strategie (jedu totiž bez navigace, často zastavuju si a vejrám do seznamáckých offline map) dostává políček – pche, přece si nebudu kupovat BMW Navigator – nebo? Ono cestovat včetně kufrování má totiž své nezadatelné výhody.

Plácám se v tom, pomalu pomalu se sunu Srbskem na západ, přes opravdu hodně vesnic a vísek, krajina i stavitelství podobné tomu našemu, klid a mír. Zastavuju a pod pražícím sluncem opět baštím uherák a chleba, chleba už má nejlepší momenty za sebou, uherák se tváří stabilně. Tankuju, dávám kafe, platím kartou, další kafe z automatu, pokračuju směr Vajlevo. Po ranním kufrování a jisté míře znechucení ztrátou času přichází odměna v podobě množství zatáček, serpentiny, mám volnou cestu, jedu trochu rychleji, na výjezdu jedné ze zatáček je cit pro plyn moc egoistický, proklouzne zadní kolo, tak se zklidňuju, dávám pauzu, poté pokračuju tranzitem Srbska přes Užice směrem k čemusi, co se jmenuje „Mokra Gora". Tak zrovna dneska tam pršet nebude, Slunce svítí , loučemi brouzdá po zemi skrz mraky, je příjemně.

BiH, neboli Bosna i Herzegovina. Pidifronta na hranicích, vlastní akt vstupu, cca minuta, zase jen na občanku. Tak a teď kudy přes BiH? Co kdybych to natáhnul až dolů, k Dubrovníkuk HR, Jadran. Tak dobře, tedy směr Goražde, Foča. Hledám ubytko, už je večer, vjíždím do města, hotelu nevidno, všude kavárničky a stovky lidí, vracím se na main road, zachraňuje mě „Pension Bavaria" lípnutý přímo na silnici M20, noc za 20 EUR, k tomu dalších 5 EUR za bohatou perfektní cestovatelskou snídani. Na zdi mají pověšeno, že čepují Krušovice, hm, česká stopa v Bosně.

 Na jih k Jadranu

Ráno jedu na jih. Super den, super zatáčky, napřed úzka silnice a i menší poloměry, poté high speed road v otevřené krajině. Věším za místňáka v Cčkovém Mercedesu, jede fakt svizně, zpomalujeme až na dobrou radu v podobě blikajícího vozidla v protisměru, pročež jsme průjezd další vesnicí a radarovou kontrolu zvládnuli bez ztráty kytičky. Tankuju. Karty neberou. Vždycky je dobrý mít pár desítek euro v kešení. Přijíždím k Dubrovníku. Městem se mi vlnit nechce, objíždím ho po severní straně přes Šumet, Rudine, najíždím na Jadransku cestu. Na uherák už nemám pomyšlení, dávám si další čokoládu.

Z jihu na sever po jadranské magistrále, směr Split. Kdyby tady nebylo tolik aut a tolik toho a tamtoho, dalo by se to svobodně valit. Sezona ještě nezačala, o prázdninách tady musí bejt slušnej Saigon. Najednou hup, a zase celnice. WTF? Město Neum, zase jsem v BiH, ale já nikam nezatočil. Trochu fronta, odsejpá to, jedu dál. Zase Jadranska cesta, normované výhledy na chorvatské moře. Vydržím to na Makarskou, já chci do hor! Dávám pauzu na uherák, pouze ty rychlý cukry taky nebude ončo. Chlápek se strunovkou mi kazí pohodu během výhledem na moře. Za Makarskou kousek, je D76 a její tunel, v horách jsem za moment, průjezd moto 1.68 EUR. Kufruju. Což se ale vyplatilo, objevuju se na D39 Šestanovač, pak Cista Provo, Aržano, a tamní povrchy i poloměry jsou luxusem i pro majitele supersportů s lepivými pneuškami. Pak zase vjížím do BiH, dneska podruhé. Buško jezero objíždím po východní straně, nojo, zase ty výhledy; a v BiH je taky dobrý, že místní kolorit je tolerantní ke svižnějšímu projíždění vesniček. Penzion či hotel nikde žádnej, kde já budu spát? Všude jen malé vesnice a vísky.

Slunce začíná klesat za vysokú horúúú, zrychluju. Mydlím to na severozápad směr Bihač, silnice přehledná, do zatáček ji vidět na stovky metrů, luxus, přes vesnice bez brždění, utíká to. Skvělé poježděníčko, zatím asi nejlepší. Nikde ani auto! Asi dvakrát krávy. V Bihači nalézám v centru super socialisticky realistickej hotel za 40 EUR se snídaní. Recepční – chlap, umí slušně anglicky. Ok. Snídaně stála za prd. Po nasnídání se realizuju průnik do Slovinska, po silnici D217. Dneska prej bude hnusně. Zatím neprší.
 

 Slovinskem (nejen) po dálnici

Slovinsko jedu po ránu směr čistej západ, jihozápad, zase k Jadranu, když jsem asi 20 km od pobřeží, začnou ty mraky, co jsou všude celý den, najednou vypadat tak nějak hmotněji, berou se vážně. Měním rukavice a vjíždím si do těch šnůr z nebe umejt motorku od rumunskýho blátíčka. Někde u Senj to začalo, někde u Rieky to skončilo, motorka je umytá. Proti jel chlap na KTM Adventure. Asi toho měl taky plný kecky. Hadry drží. Pak kousek dálnice, a hele, cedule Itálie, dáme kafíčko? Ale néé, najednou zase celnice, Slovinsko. Nejdelší fronta z cesty, nehýbe se. Vůbec. Přede mnou čtyři hoši ze Švýcarska, jeden z nich má nové Kčko. Jsem ve Slovinsku. Zase prší, ale ne moc, a daří se mi jet na hranici mraku/deště, takže zrychluju. Jo, Itálie se odkládá, večer se máme s Pechym potkat někde nad Mariborem (on snad tu motorku fakt zprovoznil!) Jedu po dálnici směr Ljubljana, Maribor, přes celé Slovinsko jak magor, průběžně telefonuju s Pechym, jak a kdy tedy už vyjede z Čech, grrrr. Končím poblíž Grazu, penzion 55 EUR, poctivá snídaně v ceně. Uherák už nemám, dávám si proto večer špárlg a schweine medailonky s bramborem. Holandská omáčka na špárglu byla k sežrání. Kvalitní jídlo, jednoduše, bez serepetiček, mňam. Paní rakouská hospodská místy mluvila francouzsky. Trochu anglicky. I německy, ale to jsem se zase nechytal já. Pechy přijede tak ve dvě v noci, když na to šlápne, postel pro něj mám. Od paní domácí mám i klíče od dvora, recepce je v noci zavřená. Usínám.

 Na západ Rakouskem

Je ráno. Pechy nepřijede; i když vyjel. Přestala mu dobíjet, shání regulátor, to vše čtu ráno po probuzení v SMSce. Vlastní program. Po B79, přes B69 (ta je super, ale asi až v červenci), B81, pak B85 na Ferlach, kopíruju jižní hranici Rakouska, směr IT, teplota taky jen 4 nad nulou, kapičkové staccato valí se z nebes, moře vody, chcípá mi motorka, nejde nastartovat. Rychlí se mi tep, zafuňuju si helmu. Ráno je moudřejší večera. Asi někam natekla voda? Hm, pak už nastartovat jde, ale důvěra ve stroj je v háji. Podle aktuálních dešťových map na internetu se nacházím v oblasti s nejvyšší úrovní srážek v Alpíách. Projíždím to a Tyrolsko se otevírá svou barevností.

V další pauze u  silnice vedu hovor se, z traktůrku sekajícího trávu, slezivšího pána. Pojď ke mně na kafe, já mám 16 motorek, měl jsem tady tu picérku, ale teď už nemám,teď už jen tak jezdím po okolí na motorce, jo, taky jsem měl hayabusu, a když jedeš 280 km/h po dálníci, tak ta dálnice je táááhle uzoučká. Kafe měl bezvadný, pokec jsme si užili,  místo, kde to celé provozuje, panoramatické. Sympatickej chlapík. V zimě lyžuje. Má syna, a ten má školu na trénování pro Iron Mana. Děkuju mu za kafe, fotím si pana motorkáře. Je 16 nad nulou.

Do slunné Itálie vjíždím přes B83/SS13 poblíž Gailitzu, živím se čokoládou.

Je to vlastně jen několikahodinový pobyt v Itálii, jen jsem si tak lízl. Dá se jet, a to teda hodně dobře. Oproti Rakousku se znovu dá svižně jet! A každej to tu mastí. Uvažuju, že dám ještě Švýcarsko, mám toho asi trochu ale už dost, únava se konečně pořádně projevuje, zastavuju, spím u cesty poblíž obrovského náklaďáku Caterpillar, regenerace. Vstávám, jedu dál, po SP110 a Passo Pramolo vjíždím zpět do Rakouska, kupuju si ve Sparu šunku, sýr, půlku chleba, lahev španělského červeného. Platím kartou.

Panoramata všude, a jelikož už pocitově jedu domů, vlastně už se vracím, neřeším nic. Mou pozornost upoutá cedule Grossglockner doprava, ok, tedy doprava. Bydlím v hotelu v Iselsbergu za 40 EUR včetně snídaně, nástupní trasa na GG. Živím se nakoupeným, večer na balkonu s výhledem na alpské krasavce, s těmi jejich bílými čepicemi, to vše na azurovém podkladu. Nádhera.

 GG a cesta domů

Ráno se vracím pár km dolů, zpět do údolí, město Lienz. Tankuju (to jsem měl udělat včera). Pak zpět nahoru, kolem hotelu kde jsem spal, směr GG, jedu z jižní strany. Vyjedu až k GG bráně, pán v autě ve frontě přede mnou platí, závora se zvedá, jdu na řadu. Přání bylo otcem myšlenky. Dnes jen auta, motorky nein, nahoře je ještě sníh, maybe tomorrow (jasně...), vracím se, posunuju se dále a více na západ, přes Matrei in OstTirol, tunel za 10 EUR, poté na sever, motorky tu duní, každej to celkem štípe, silnice k tomu přímo vybízejí, ale zase smažit to tady 160 na to nemám. Pak Mitersill, ZelAmZeem, doporučuju VELICE silnici B164 od Zell Am Zee směr Bischofshofen. Koncentrace motorek veliká, poježděníčko, asfaltové hádě položené do krajiny.

Do Čech chci ještě dnes vjet v Nových Hradech. Zase tak blízko to nemám, dnešní porce kilometrů bude na horní hranici. Pechymu už motorka prej dobíjí... Voila!

Vzdaluju se od Alp, kopce jsou menší a menší. Nádherná cesta, k tomu ale všude zákazy předjíždění (informativní), a osmdesátka, a sem tam karavan či autobus, pomalý to dopravní kus. Obědvám chleba se sýrem a šunkou, zapíjím apfel spritzem co jsem si koupil na pumpě. Volám Pechymu. Prej vyjede. Spím v trávě u cesty, asi deset minut. Jedu a jedu a jedu. Kufruju (nechtěl jsem dálnici tak to mám za to). Směr severovýchod, velmi povedenou silnící směr Weitra, opět hodně motorek, bikeři zdraví více demonstrativně oproti bikerům v Alpách. Čára už je blízko. Tady najednou auta zas tolik nejsou, krajina se mění, zatáčky zůstávají, architektura proměnlivá. Chudší kraj. Přejíždím hranici domů.

V Třeboni se v půl deváté večer potkávám s Pechym. Už mu to dobíjí. Mě svítí hladové oko na motorce, poprvé za cestu. Pechy si zapomněl peněženku. Hledáme si telefonama ubytko. Nalézáme cca 80 km daleko, projedeme se navečer. Cestou tankujeme. Pechy ukazuje, jak umí blikat majákem, který má na své asistenční zásahové motorce. Vozí booster, kabely, má to v barvách, jezdí v reflexní bundě. Pechy má totiž odtahovou firmu.

Za tmy dojíždíme. Spíme na Šumavě, lokalita Nové Hutě, k večeři máme utopence a hermelín, k tomu tři plzně. Kecáme na terase do půl třetí to rána. Ke snídaní jsou párky s křenem a hořčicí.

Země Česká, domov můj!

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (25x):


TOPlist