Dácie, Banát,Transylvánie

Pro letošek jsme si s Marianem naplánovali Rumunsko. Z časových důvodů jsme museli cestu zkrátit na pouhý týden. Prostě když se vzdálená příbuzná vdává podruhé v životě musí se tam být, že kámo?

1. den

Plánovaný odjezd z Břeclavi v 13h vyšel bez problému, dokonce se s námi přišel rozloučit potencionální 3. člen výpravy, který se nakonec z vícero důvodů nemohl zúčastnit. Vyrážíme v pátek, což je dobré zdůraznit. Plán je dorazit dnes až do Rumunska. Přejezd Maďarska je naplánovaný po dálnici, kterou jsme si zaplatili dopředu na internetu. Těch cca 130 Kč se vyplatilo. Ona vlastně téměř celá cesta od Břeclavi až po Rumunské hranice byla po dálnici, ale až taková nuda to nebyla, za Budapeští se tvořily kolony a cestu jsme si museli prorážet mezi auty. Myslím, že jsme si tím ušetřili hodně času, díky interkomu jsme si dávali info kudy to vezmem, kde je mezera, kdo uhýbá, kdo neuhýbá, kdo je kdo a jaký má přívlastek ... atd., hodně doporučuju. Menší fronta na HU/RO hranicích, u okénka jen „oskenovali“ občanku a jsme v Drákulově zemi! První bivak máme pod širákem u řeky.

Spaní O.K. jen Marian si asi ustlal do mraveniště.

2. den

Ráno vyrážíme celkem brzy, ale po pár km má Marian v nádrži sucho. Rychlý dálniční přesun vysál z motoru Transalpiny víc benzínu, než se čekalo. V dědině, kde jsme uvízli ale není nikdo, kdo by nám prodal benzín. Buď mají „motorinu“ tedy naftu nebo nemají auto. Nacházím petku a jedu do nejbližší benzinky. Když se vracím, Marian se směje, že mu před chvílí zastavil nějaký Rumun a lámanou češtinou se ptal po problému. Škoda, že nepřijel dřív. Jedeme přes Arad abychom vybrali prachy. No to bylo dílo, žádný bankomat nebyl ochoten nám dát požadovanou částku (dodatečně jsme zjistili, že větší částky jsou za jiný – vyšší kurz). Až když jsme to skoro vzdali, bingo, jeden bankomat se smiloval, máme to. Dnes jedeme do Banátu – oblasti českých vesnic, konkrétně do vesničky Sv. Helena. Na cestě vznikly menší navigační zmatky způsobené z části špatně nastavenou navigací, z části objížďkou na naší trase, kde pořádali závody do vrchu. Bastardi, nikde nebyla značená žádná objížďka. Taková pěkná trasa to měla být! Na benzince jsme měli zpestření letně opálenými dětmi žadonícími o bakšiš. Do Heleny dojíždíme později, než jsme plánovali, ale pivko, sprchu, večeři, pivo a pivo a...a ubytování stíháme.

Bydlíme u stejného pana domácího s dvěma motorkářema z Brna, tož si máme o čem povídat. Marian pří rozhovoru s panem domácím zjišťuje že zná velmi dobře jeho vesnici v ČR

3. den

Ráno snídaně u pana domácího, výborné klobásky vlastní výroby, volská oka, zelenina, vlastní pečivo, mají tu těžký život, ale tohle jim můžeme závidět, tedy až na ten suchý záchod…Vyjíždíme a na první vyhlídce na Dunaj se naposledy potkáváme s brňákama. Dalších 80km podél Dunaje je jeden z nejkrásnějších zážitků cesty. Povinná zastávka u největší skalní sochy Evropy Dáckého krále Decebalose.

Herkulovy lázně zdárně (neplánovaně) minuty, oběd u vodní kaskády u silnice a už jedem na Transalpinu. Tam se podařilo Marianovi v jedné klopené vracečce špatně podřadit a poroučí se v nulové rychlosti do rygolu. Než jsem se stačil otočit už ho ze škarpy vytáhli kamarádi motorkáři, neznámé národnosti, díky. Prasklé plexi, ohnuté světlo a prasklý držák budíků a zpětné zrcátko v trávě. Nic vážného. Trochu se oklepeme, posbíráme zbytky plexi a jedeme dál. Transalpina je hezká, nebýt zhoršujícího se počasí a karambolu, líbila by se nám ještě víc. Na vrcholu kupujeme domácí sýr, lepíme plexi a spouštíme se dolů. Začíná pršet a v nepromoku dojíždíme do vytipovaného hotýlku u přehrady. Je tam banda 4 motorkářů z Prahy. Ubytujeme se a za chvíli doráží další skupinka motorkářů. Zase 4 Češi. Hotel tak zabírá čistě česká jízda v počtu 10 kusů. Personál je, no jak bych to řekl, trochu zvláštní, pomalý, zmatky v obsluze, somrují cigarety a kvalita ubytování pokulhává. Jídlo celkem ucházející.

4. den

Prší celou noc a ráno jdeme hned do nepromoků a upravujeme trasu. Dnes se Transfagaraš nepojede. Probíjíme se v dešti do další destinace, do poslední dědiny pod Fagaraší.

 

Nacházíme pěkný penzionek, tentokrát je ubytko na mnohem lepší úrovni. Večer se kolem pozemku ženou krávy z pastvy. Ohříváme véču a plánujeme zítřek. Nevěřím, že přestane pršet a vyčasí se.

5. den

Ráno mi ale nedává zapravdu. Je jak vymalováno. Vyrážíme. Provoz je celkem malý a za nedlouho jsme na hoře. TA se mi líbila víc, ale není to špatné. Výhledy jsou v mezích očekávání. Kvalita asfaltu horší než na TA. U sedla je parkoviště, placené, jak jinak. Projdeme si sedlo k plesu na vyhlídku, spácháme vrcholové foto, dáme trdelník.

Stejnou cestou dolů. Další zastávka - Drákulův hrad Bran. Přesně jak jsem čekal davy turistů, předražené cetky i jídlo. Hrad je pěkný, to jako jo. Odjíždíme s těma reklamníma cetkama, co tak nemusím. Co těm dětem koupit, že? Přespání je v plánu u Lacu Smeralda. Přijíždíme v podvečer. Spaní u zatopeného lomu nelze uskutečnit – příjezdová cesta zavalena balvany. Už to tady asi objevilo moc turistů. Vymýšlíme, jestli by to nešlo nějak přejet, objet, projet okolo, slanit, seskočit padákem, prostě se tam nějak, kurňa, dostat a zjišťujeme, že ... prdlajs. Zase naše romantická duše dostala na prdel. Trochu vytočení nacházíme jiné místo poblíž na louce. Dáme véču z vlastních zásob, okolo prochází stádo zvířat vracejících se z pastvy. Krávy, ovce, koně, psi a 4 pasáčci, odhadujem tak ve věku 8let. Na večer přifrčí tranzit s 6-ma klukama ze Šumperka. Měli podobný nápad se spaním jako my a taky jim to nevyšlo, tak rozbíjí bivak opodál. Večer za pomocí tulamorky a slivovice probíhá družba. 3 z nich taky jezdí na motorce, jeden tedy dočasně dojezdil, sebrali mu papíry. Při vjezdu do obce to trochu nedobrzdil…Když jdeme ulehnout, zjišťujeme, že nepostavit stan byla chyba. Padla krutá rosa, spacáky doslova mokré. Do rána jsme se nezahřáli.

6. den

Před svítáním lezeme ze spacáku a klepeme se zimou. Vstáváme do 6 stupňů, o 19 stupňů míň jak v předvečer. Urputně čekáme na východ slunce. Osušujeme se. Já jdu ještě spáchat pár fotek do lomu a jedeme. Ještě malá zastávka na focení kráteru. Cesta k němu byl menší offroad, tak je focení beze mě. Chceme stihnout solný důl v Turdě. To se nám nedaří, tak jedeme přímo k soutězce Chaia. Vítá nás místní stánkař, jako bych s ním za mlada pásl krávy, či co. Nechám ho při tom, stejně máme hlad i žízeň a v jiných stáncích mají podobnou nabídku. Dáváme nějakou zdejší specialitu (jak se nám to snažil namluvit) a flaškové pivo, celkem pitelné. Specialita bylo něco jako čevabčiči s oblohou, chleba a ještě i hranolky.

Na chlebu si pochutnali psi pobíhající okolo. Smečka 4 voříšků. Bizardnost sama. Jakási fenka hlava vlčák, tělo jezevčík, pak kólie prapodivného poměru končetin k tělu a hlavě, a vůdce smečky černý vyšší voříšek temperamentního chování a nejdrzejší ze skupiny. Však taky sežral většinu chleba. Plácek na spaní jsme našli opodál. Navečer jsme spáchali hygienu v místním potoku, bylo to věru osvěžující. Opět spíme pod širákem, tentokrát je teplo. V noci prý chodili okolo psí společníci, já je nevnímal a zhusta jsem je odháněl svým nočním chorálem.

7. den

Ráno jsem se brzy probudil a šel se projít po okolí. Zanedlouho mě zpozorovala psí hlídka a běžela mi naproti. Nechal jsem je vyštěkat a vynadal jsem jim, co se pouštějí do svého včerejšího chlebodárce. Pak umlkli, asi se v nich hnulo svědomí. Dnes se loučíme s Rumunskem a jedeme na bivak do kempu v maďarské pustě. Cestou jsme museli opět obléct nepromok a vypořádat se s pořádným lijákem. Jeho nejhorší část jsme přečkali v restauraci u kafe. Vyřadili jsme další zastávku u římských vykopávek a jeli rovnou do Maďar. Před hranicí tankování levného benzínu za poslední Lei. Přejezd hranice poblíž Valea lui Mihai, skoro nulový provoz. Průjezd Debrecínem a už se blížíme do našeho kempu v Hortobágy. V recepci se dovídáme, že neberou eura ani karty. Nevadí, pomáháme si výběrem z bankomatu. Kemp je skoro pustý, jak jinak by jste to taky v maďarských pustách čekali, že? Jeden párek Slováků, asi 35 letý chlapík s 20 letou milenkou (prý manželkou), rodinka Čechů a jedna skupinka asi Maďarů. Kemp by mohl být ještě luxusnější, kdyby fungovaly ty 2 termální bazény. Asi v opravě. Poprvé (a naposledy) stavíme stany.

Sprchy jsou evidentně zásobovány z termálních pramenů, zavání moc pěkně. V grilovacím altánku pořádáme opulentní večeři a upadáme do stanu. Poslední naděje na protažení výletu, kdy bych se trhl od Mariana a vzal to přes SK, berou za své. Zjišťuji totiž předpověď počasí. Ráno tedy mučení na dálnici. Cestu na dálnici nám „zpříjemní“ nějaká místní objížďka. Vracíme se opět v pátek a opět jsou kolem Budapešti zácpy. Menší než před týdnem, ale jsou. Prodíráme se zdatně a rychlým přesunem s přestávkami na vyprázdnění, naplnění, natankování a zakouření jsme brzy v Podivíně, kde se rozdělujeme a naposledy fotíme.

Rumunsko bylo výživné, trochu více deštivé, trochu více divoké, trochu více civilizované než jsme čekali. A doporučení pro příště, ten týden je fakt málo, ukrutně málo.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE