Cesta do Rumunska

O Rumunsku se psávalo, že stojí jednou nohou v průmyslové budoucnosti a druhou ve středověku a zvláště o jeho severu tato charakteristika platí dodnes.

Cesta do Rumunska

Kapitoly článku

Jsme opět na cestě a míříme do Rumunska. Do země, kde vlci dávají dobrou noc a narazit na medvěda není problém. Před sebou máme pohoří Maramures a opuštěnou Bukovinu.

Příjezd do země


Ihned po překročení hranic před Baia Mare se kvalita silnice velmi zhoršuje a kolega na Kavasaki Vulkán začíná trpět. Podvozek jeho motorky není přece jenom na takovéto silnice stavěn, ale při opatrnější jízdě zvládne skoro vše. Vždyť mu později dáváme název Vulkán Enduro! Rozbité silnice a první žebráci na ulicích města nám potvrzují, že jsme v Rumunsku. Konečně!!

Malovaný hřbitov.


Po průjezdu Satu Mare, ve kterém nám směr určuje jen jeden ukazatel, projíždíme průsmykem Huta a jedeme těsně podél hranic s Ukrajinou. Koukáme se vlastně na území, které bylo dříve součástí Československa, na Podkarpatskou Ukrajinu. Vesnice a kostely na druhé straně hranice máme jako na dlani a jen nás mrzí, že je nemůžeme navštívit. Nutností je vízum, které nemáme. Naštěstí krása vesnic na rumunské straně těm ukrajinským plně konkuruje a jen jediným kazem na kráse je několik vesnic bohatých, které působí velmi kýčovitě. Přece jenom věžičky čínského typu a na štítě jelení parohy to je síla. Takováto sídla si tu prý staví místní pašeráci. Po vjezdu do Sapinty odbočujeme ke kostelu s takzvaným malovaným hřbitovem. Náhrobky ze dřeva mají vyryto nejen jméno zesnulého, ale také nakreslenu jeho podobu doplněnou vtipným veršem ze života nebo způsobu smrti nebožtíka. Takže i my poznáme, že ten byl učitel a tamten horník. Jen to vybírání vstupného kazí dojem. Tady se i za to, aby se člověk dostal na hřbitov, musí platit.

Údolí Iza


Po průjezdu pašeráckým městem Sighetu Marmetei a několika vesnicemi s prvními dřevěnými kostely se štíhlými zvonicemi vjíždíme do údolí řeky Iza. Podél údolí řeky sevřené mezi vrcholy hor jsou rozestavěny domy s nádhernými vyřezávanými bránami před kterými posedávají vesničané. Dle velikosti a bohatosti vyřezávání brány je poznat bohatost rodiny, takže některé dosahují impozantních rozměrů. Ty ale působí zároveň až přezdobeně oproti menším a jednodušším branám.

Vesnice jsou v údolí rozprostřeny tak, že v okamžiku kdy jedna končí druhá začíná. Jedeme tak stále uvnitř vesnice mezi zvířaty, povozy a výmoly, které jsou střídány dřevěnými kostely na návrší každé vesnice. Odbočujeme z této „hlavní silnice„ a navštěvujeme rozpadlé lázně a kostel s pekelnými obrazy. V těchto vesnicích, kde končí silnice, sledujeme ničím nepřikreslený život. Právě zde máme pocit jako bychom se přenesli o několik století zpět. Ve vedlejším údolí Iza je velmi rozšířena takzvaná agroturistika a proto sehnat ubytování v soukromí je jednoduché a velmi levné. Ráno toto údolí opouštíme a jedeme do opuštěných lesů pohoří Rodna.

Pohoří Rodna


Po projetí Borsy, posledního města Maramurasu a zároveň horského střediska, začíná stoupání hlubokými lesy, které jsou přerušovány jen pastvinami, na kterých stojí velmi jednoduše zařízené salaše. Na konci stoupání stojí v průsmyku Prislop památník odražení posledního Tatarského nájezdu v roce 1717. Z průsmyku je nádherný rozhled na divoké Maramureské hory a zarostlé pohoří Rodna. Nejkrásnější na cestování tímto pohořím je, že máte hory v podstatě jen sami pro sebe.

Malované kláštery


Nejznámější oblastí Moldavska jsou takzvané malované kláštery jižní Bukoviny. Kláštery leží na odlehlých místech blízko hranic s Ukrajinou a jejich středověké fresky Spásy a Zatracení na vnější omítce jsou opravdu unikátní. Klášter Moldovita má nejzachovalejší fresky, klášter Voronet je nazýván sixstýnskou kaplí východu a klášter Humor je zase nejklidnější. Všechny určitě stojí za návštěvu. A přesuny mezi těmito kláštery zalesněnou krajinou jenom navodí tu správnou atmosféru opuštěného území. Je s podivem, že tyto fresky vydrželi až do současnosti, když uvážíme, že byly vytvářeny před skoro pěti sty lety a hloubka malby je jen 0,25mm. A místní na opravy rozhodně nemají peníze.

Zlaté doly


Sjíždíme mimo jakékoli turistické trasy a projíždíme masivem Rarau, který je podle jedné prastaré kletby nešťastným místem. Když projíždíme jeho hluboké lesy, ve kterých má žít mnoho vlků, medvědů a rysů tak tomu nic nenasvědčuje. Ale za okamžik vjíždíme do rozpadlého opuštěného města Ostra, které vypadá jak město duchů. Všude jsou opuštěné domy a rozpadající se autobusové zastávky a už tomu věříme. Za městem se rozkládá rozpadlá továrna bývalého dolu na zlato. Asi na té kletbě něco bude. Pokračujeme přes průsmyk po cestě, na které je vidět, že i tady záplavy měly svojí sílu, a míříme do studeného kraje Neamt.

K jezeru a soutěsce Bicaz


Jedeme podél rychle tekoucí horské řeky a před námi se tyčí horský masiv Ceahlau s bizardními skalními útvary. Dávní obyvatelé Dákové věřili, že v horách sídlí jejich božstva a strmé vrcholy hor skutečně působí tajemně. Mezi těmito vrcholy se nachází horské jezero Bicaz, které zde vzniklo v roce 1950 postavením přehrady. Podél břehu jezera se klikatí cesta ze které je nádherný pohled na jezero ve kterém se zrcadlí okolní hory. Jediným problémem je to, že se pohybujeme ve výšce nad 1000 m a tomu také odpovídá teplota. Po mrazivé noci na palouku s několika místními, na zimu vybavenými turisty, se pomalu rozehříváme a po průjezdu městem míříme k soutěsce, která se nachází kousek za vesnicí se zajímavým kostelem na návrší, který svítí do dáli. Průjezd Bicazskou soutěskou je nádherný nejenom díky až 300 metrů vysokým vápencovým skalám, které se tyčí podél silnice v tak zvané pekelné šíji, ale také uvolněnou atmosférou v jejím okolí. Průjezd mezi skalami s množstvím serpentin s prudkými výjezdy je nádherný. Jakmile vyjedeme ze soutěsky, objeví se před námi Červené jezero, které zde vzniklo v roce 1838 sesuvem půdy a přehrazením řeky Bicaz. Ještě dnes z jeho hladiny, která však vůbec není červená, vyčnívají vrcholky smrků. Celá oblast kolem jezera je sice chráněnou oblastí, ale rozdělání stanu kdekoli je zcela bezproblémové. Po odjezdu od jezera opouštíme území Maramuresu a Moldavska, které bylo dříve samostatným státem porobovaným neustálými nájezdy po mnoho století. Způsob života místních je proto velmi skromný, ale přitom velmi vstřícný a pohostinný. Klidu celé této oblasti hustých lesů dodává tajemnost množství pravoslavných klášterů, které jinde ve světě nenajdete.

Do Transilvánie


Díky Hollywoodu je Transylvánie známá jako Drákulův domov, kde se nad středověkými usedlostmi prohánějí divoké bouře a v hlubokých lesích vyjí vlci a vlkodlaci. Drákula je jenom jednou ze zajímavostí Transylvánie. Ta nabízí daleko více - nádherné louky, hory, jeskyně a hluboké lesy obývané medvědy a buvoly. Žije zde také směsice národů od Rumunů přes Maďary až po Němce s jejich specifickými životními styly.

U bran Transylvánie


Po odjezdu od z Bicazké soutěsky vjíždíme do Gheorgieni, pro nás prvního transylvánského města, a projíždíme jeho širokými bulváry, které kazí betonové stavby Ceausescovy éry a jako memento let minulých stojí na konci města rozpadající se obrovská továrna. Opouštíme proto rychle toto město s vidinou opuštěných hor na obzoru.
Silnice s množstvím zatáček má celkem dobrý povrch a když vidíme cestáře opravující i malé díry tak se těšíme na klidný průběh cesty. Ne však dlouho. Po několika zatáčkách se začínají objevovat stále hlubší a hlubší díry až asfalt zmizí úplně a kličkování mezi dírami je obtížné. Zvláště když některé z nich jsou skoro půl metru hluboké. Nevíme proč předtím lepili i malé díry.

Sladko slané jezero


Celou cestu přes průsmyk Bucin lemují hluboké lesy s několika samotami a prvním větším městem je Praid. Nachází se zde slaný důl a termální lázně. Sůl nás provází i dále a to do lázeňské Sovaty s unikátním termálně vyhřívaným jezerem se slanou vodou hustoty mrtvého moře. Teplota slané vody je udržována díky slabé vrstvě sladké vody na povrchu. Nahoře má jezero teplotu 28 °C a s hloubkou jezera se teplota vody zvyšuje. Při koupeli v tomto jezeře není možné se utopit. Plaveme na hladině jako kousek korku, takže o tom, že je v teplota vody ve třech metrech o 7 °C teplejší se můžeme jen těžko přesvědčit.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 4.00
Známkováno: 1x

Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist