Černé moře na Jawě 350

V práci jsem si vzal pátek a pondělí k víkendu volno. Ve čtvrtek po práci jsem vyrazil z Frýdlantu u Liberce. Sice měly přijít přívalové deště a já chtěl ujet co nejdál, ale cestu jsem volil přes Kolín. Na vysočině mě to chytlo tak rychle, že než jsem stačil zastavit a navléci si nepromok, byl jsem durch a to včetně gore-texových bot s nohavicemi uvnitř! Když trochu ustalo, jel jsem hledat tábořiště. Kempy příliš nepreferuji, tak jsem hledal hezkou louku u lesa. Bohužel dlouho jsem nic nenacházel, tak jsem vzal za vděk polní cesty k lesíku. Avšak byla značně rozbahněná tak jsem se víc brodil než jel. Večer na chvíli ustalo tak byly i klobásky na ohýnku. Celou noc vydatně pršelo a skoro celé dopoledne. Ráno jsem tedy trávil ve stanu sušením bot za pomocí plynového vařiče. Cesta se ještě víc rozmáčela, takže odjezd byl jak bahenní lázně, bohužel i pro motorku.
Našel jsem vapku a dále se už jelo dobře, déšť to vzdal a já již po D1 a D2 dojel přes Slovensko do Maďarska. Za přechodem jsem hned zakoupil tamní 4 denní známku na dálnice (za 765HUF), vyměnil něco peněz a ujel už jen kousek. Tábořil jsem u slunečnicového pole.
Dálnice i silnice mají hezké a dobře značené, navíc vše úhledně upravené, pole obdělané a dokonce oplocené, a to poctivě. Další den jsem se po dálnicích dostal přes Budapešť na okrsky poblíž závodů. Potkal jsem kolony kolegů.
Před příjezdem se mi v hlavě začal utvářet nápad delší cesty. Říkám si, když už jsem až tady, proč se vracet a nevyužít toho. Než jsem se totiž rozhodl tvrdě šetřit na R1200GS Adventure, chtěl jsem navštívit Černé moře. Vyjednal jsem tedy v práci volno do konce týdne za příslib čabajkové úplaty a dorazil cestu na dragstery. Stihl jsem ještě nějaké rozjížďky, dal špíz a jejich soprona a rozestavěl stan.
Večer pak byla úžasná noční stundriding show. Gejzíry ohně, jisker a ohňostroje neměly chybu.
Poté hrála ještě rocková kapela při které jsem už ve stanu za plánování další trasy usnul pivním spánkem. Ráno jsem pokoukal na kaskadéry a ještě před hlavním závodem za velkého nadšení odjížděl směr Rumunské město Oradea.
Na hranicích jsem potkal bandu Slovenských motorkářů, tak jsem s nimi poklábosil a jel dál.
Při čekání na železničním přejezdu se ke mně seběhlo stádo místních cvrčků a chtěli peníze. Jeden mi kroutil s plynem a když sahal po klíčku, raději jsem je odehnal. Pak z auta přede mnou spolujezdkyně z pootevřeného okénka vyhodila žvýkačky a oni se na ně seběhli jak vosy. Smutný okraj pro mě neznámé země. Další cesta po E60 lemovala krásné hory.
Silnice byla nádherná, jen průjezd městem Cluj-Napoca byl trochu chaotický, než jsem si zvykl na jejich značení a cedule. Navečír přišel problém – ve vyšších otáčkách se rozsvěcela červená kontrolka (ne)dobíjení, tak jsem raději hned zastavil a rozhodl se ustájit se u velkého jezera poblíž vesnice Lernut. V dáli vykukovala elektrárna, kolem seděli rybáři. Za povzbuzování komárů jsem v mžiku postavil stan. Po sms jsem dostal informaci ze Zlínského servisu (kde jsem před 2mi léty při dovolené na Slovensko měnil kliku), že mám zkontrolovat uhlíky, ale že bude nejspíš potřeba vyměnit regulátor dobíjení a mám jet bez světel. Pán byl ochotný a tímto mu chci také poděkovat za radu a vůbec odpověď. Ráno mě probudilo stádo krav s pasákem, který mi v angličtině poradil servis v dalším městě Targu Mures.
Byla to větší prodejna všech druhů motocyklových značek. Prodavač mi sdělil, že jeho dva mechanici jsou na dovolené u černého moře a začal obvolávat okolní servisy. Nakonec mě poslal do skútrshopu, že mě zavedou za nějakým šikovným pánem. Ten nebyl doma, tak mě navedli zase jinam a tam se mi na to už vrhli. Vyměnili uhlík, dobili baterku.
Hned jsem si tam koupil zadní gumu – Mitas H-15 a ČZťáckej řetěz, nechal si to v pneuservisu prohodit a jel dál.
Všichni byli velice ochotní, i s mou chabou angličtinou nebyl problém se domluvit. Na pumpách jsem platit kartou, jen v servisu to nešlo. Musel jsem tedy vybrat z bankomatu – za převod si napočítali 100 kč, ale byl jsem za to rád. Navečír bylo vidět, že červená kontrolka stále trochu svítí a já se rozhodl, že to ráno definitivně otočím. Jednou jsem si dovolil nerozdělat stan a v 5 hodin mě probudila bouřka, stačil jsem se přikrýt plachtou ze stanu a už lilo. Brzo ustalo a já vyrazil směr domu. Po hodině jízdy se zdálo, že dobíjení je zase v pořádku – jak říkal mechanik – po ujetí pár km, dobití baterie bude vše ok. Zase jsem to otočil a pokračoval v cestě. Nádherné horské serpentiny, podhorské nížiny až jsem se dostal k Brasovu, kde hory o poznání vyrostly.
Na druhé straně mě už ale čekala snad nekonečná rovina do Bucuresti při takových 45 – 50 stupních celsia.
Do toho uzavírky jednoho pruhu a několika kilometrové kolony. Místní motorkář mě navedl na okruh kolem hlavního města a po snad jediné rumunské dálnici zbývalo asi 300km k moři. Ještě mě poradil ať si dotankuji, že je dálnice nová a nejsou na ní pumpy.
Sundal jsem si bundu, že pojedu v triku, ale bylo to jako když na mě fouká plamenomet. Konečně vytoužený cíl, přístavní město Constanta a moře.
Koupil jsem si za 3 éčka meloun a jel se utábořit do nedalekého města Costinesti. Všude pobíhali smečky vyplašených psů. Jeden se i skamarádil při stavění stanu.
Mají tam docela dost nepořádku a v dopravě pěkný zmatek. Autem bych tam jet nechtěl. Ještě jsem okusil vodu s tím, že se ráno vykoupu. Nařídil jsem si budík na 6:00 abych měl klid, tak asi proto mě v 5:00 vzbudila bouřka a vichřice. Měl jsem co dělat aby mi neodlétl stan. Značně se ochladilo, takže z koupání nic nebylo. No a to zas byl nejvyšší čas vydat se na cestu zpět.
Ještě než jsem najel na ten kousek dálnice, kochal jsem se mosty a loděmi.
Pokračoval jsem po dálnici přes Bucurest a tentokrát jižní cestou. Pitesti – Sibiu – Deva – Arad. Nádherné horské cesty, řeky, mosty,tam teprve bylo na co koukat. Rozhodně doporučuji.
Večerní červánky mezi kopci mě zcela pohltily.
Nocleh byl v horách opravdu nádherný, ranní koupel v horské řece úžasná.
Byl i adrenalinový přejezd nedůvěryhodně vyhlížejícího mostu, fotka místních a frčel jsem dál do Maďarska.
Jen mě mrzelo, že jsem propásl poslední „babku“ jež u silnice prodávala sýr. Po celém Rumunsku stojí policisti, ale vždy jsem o nich bezpečně dopředu věděl. Místní řidiči nejsou žádní svatoušci a dávají o nich včas vědět – to funguje dokonale. Všude jezdí potahová vozidla, Dacie všeho provedení nebo nabušený káry zbohatlíků.
Po Maďarsku už vedou dálnice, takže to už bylo jen přemístění. Poslední noc za Budapeští a zpět na Slovensko, kde jsem si zpravil chuť a dle billboardu u dálnice zajel do ovčí biofarmy a nakoupil sýry.
Prahu lemovaly zase bouřky, ale nějak jsem mezi nimi prokličkoval a cesta zpět do Liberce a Frýdlantu už byla v suchu.

Najel jsem 3435 km, spálil asi 166 litrů pětadevadesátky a 4 litry oleje s průměrnou spotřebou 4,8litrů/100km. Po odečtení času stráveného na závodech, za deště ve stanu a v servisu jsem jel asi 6 a půl dne, tedy průměrně takřka 530km denně. Na jawu je to ale dost, zvlášť při rychlostech do 80km/h. Celkově s benzínem, novou gumou, řetězem, opravou a mou spotřebou mě výlet přišel asi na 9500,-Kč.

Příští cesta bude určitě až do Bulharska možná i Turecko. Už ale rádně naplánovaná a s dostatkem času. Pokud možno na BMW, ale to budu muset ještě hooodně šetřit.
Dobrodružství zdar!