Balkánská mise – dvacet dní, dvanáct států a 6500 km...

Věším tři kufry na svého Dakara a za deště vyrážím k Prostějovu kde bydlí David a má začít naše třítýdenní Balkánská mise. V sobotu ráno 2. července za mírného pokrápění a spousty dobře míněných rad Davidova táty vyrážíme na Slovensko. Vyrážíme za spousty zážitků s pocitem, že se nám nic nemůže nic stát a motorky pojedou bez problému. Zatím co naše okolí vypočítávalo jestli nám ukradou motorky už v Rumunsku, nebo nás zastřelí v Kosovu.

Balkánská mise – dvacet dní, dvanáct států a 6500 km...

Prší, prší


První den je ve znamení nepromoků. Projíždíme Slovenskem na východ kolem Zvolena a Lučence. Říkám si v duchu jestli uvidíme něco hezčího a jestli se má smysl hnát někam tisíce kilometrů. Míjíme Rimavskou sobotu a uhýbáme na Debrecen. Spíme v příjemném privátu kousek před Rumunskými hranicemi. Ráno až překvapivě rychle projíždíme hranicemi, zastavujeme na krátkou procházku v Oradei a pokračujeme směrem na Cluj a Brasov. Krajina mi připomínala Irsko a deštivé počasí ho překonávalo. Proto jsme byli docela rádi za nový asfalt, který je na hlavním tahu do Bukurešti. Na to, že byla neděle tak nás překvapil docela hustý provoz a spousta psů pobíhajících kolem cesty. Těm co si stěžují na předjíždějící kamiony na našich dálnicích Rumunsko nedoporučuji, protože by jistě přišli k infarktu až by museli čekat za předjíždějícími se koňskými povozy. Chtěli jsme vyfotit naše „koně“ s povozy, ale ani jednou ze tří pokusů jsme se nesetkali s pochopením. V podvečer zastavujeme v Sighisoaře. Naše motorky neunikly pozornosti místních malých kluků. Potom co jsme je nechali posadit na motorky, vypadalo to, že nás adoptují. Sighisoara je městečko s pěkným historickým centrem, kde pobýval i Drakula a stoji za shlédnutí.

Hory a moře


Třetí den ráno konečně neprší a tak vyrážíme po nádherné zatáčkovité cestě svižnějším tempem k Brasovu, kde zastavujeme na oběd. Je to pěkné město s rekonstruovaným centrem a spousty značkových obchodů. My se už ale těšíme na průjezd pohořím Fagaras. Jedeme asi 80 km podélně a za stejnojmenným městečkem uhýbáme do hor. Po dvaceti kilometrech užší asfaltové cesty se dostáváme na 2000 m.n.m. k nádherným výhledům, které jsou srovnatelné s Grossglockner Strasse v Rakousku, ale neplatí se mýtné a potkáváme tam jen tři německé motorkáře a českou Karosu. Projíždíme kolem nejvyšší hory Moldoveanu (2543 m.n.m) a užíváme si zhruba dvaceti kilometrů úžasné scenérie. Pak pokračujeme dlouhým zalesněným údolím podél řeky Arges.


Večer po menší off road vložce stavíme stan na louce mimo civilizaci. Úterý je spíše přejezdový den. Vyhýbáme se Bukurešti a za slunečného počasí míříme k Ruse. Jsme zvědavi na přejezd Dunaje. U Ruse už má docela slušnou šířku, ale pohled na nákladní přístav není tolik úchvatný jak jsme si představovali. Průjezd Bulharskou hranicí je otázkou pár minut. Ať žijí celníci motorkáři! Pokračujeme směrem na Karnobat po dobré cestě. Koňské povozy mizí a psy u cest nahrazují kozy, ale v daleko menší míře. Krajina nám hodně připomínala Olomoucko. Před šestou dojíždíme do Nesebaru. Asi jediné místo, které stálo v Bulharsku za pozornost. Za necelou stovku spíme v kempu přímo u pláže. Následující den je koupací a relaxační v Primorsku. Ve čtvrtek hurá na Istanbul. Po znatelně horší cestě dojíždíme k Tureckým hranicím, kde začíná honba za razítky. Komplex podobné velikosti Hlavního nádraží, plné kanceláří a celníků. Naštěstí jsme v ten moment jediní kdo projíždí, takže po necelé hodince můžeme dál. Cestou když tankujeme, nebo kupujeme chleba nás místní zvou na čaj a kafe. Jsou to milí a upovídaní lidé. V pozdní odpoledne dojíždíme do Istanbulu a s trochou štěstí se nám podařilo najít kemp u pobřeží. Na večer vyrážíme na jedné motce do centra zhlédnout Evropskou část. I když do kempu jsme se vrátili dost pozdě, následující ráno vyrážíme opět nalehko podél pobřeží Bosporu a pak přes most do Asijské části na snídani. Úžasný pocit, oba jsme byli poprvé mimo Evropu a navíc jsme tam dorazili na motorkách! Istanbul má hodně zajímavou atmosféru. Bohužel David nebyl stejného názoru a tak odpoledne už balíme a vyrážíme směrem na Terkidag. Protože severní pobřeží Marmarského moře nás nijak nenadchlo, rozšiřujeme sbírku tureckých razítek v pasu a dojíždíme do Alexandropoli. Konečně se s lidmi dá obstojně domluvit anglicky. V sobotu se po ranním koupání přesunujeme na Chalkidiki. Podařilo se nám najít pláž s volným stanováním. Neděle má být věnována odpočinku, takže povětšinu dne jsme si užívali moře a váleli se na sluníčku. V podvečer nám to, ale nedalo a vyrazili jsme na objížďku poloostrova Sithonia s nádhernými výhledy na pobřeží a spoustou šotolinových cest. David je ve svém živlu, kdykoliv jeho jednostopé Pegaso zanechává stopy dvě. :o)

Divočina


Bohužel v pondělí se nám mírně kazí počasí a tak se přesunujeme kolem Soluně a Floriny k Albánským hranicím. Konzultujeme s Albánci náš plán jet pohořím Korab kolem řeky Drin i Zi do Kosova. Všichni zúčastnění diskuse nám radí jet do Tirany a pak přímo do Podgorice. Nebyli nám schopni v angličtině vysvětlit, co je na této cestě špatného. Řekli jsme si, že se budeme ptát lidí tak dlouho až někdo kývne. Netrvalo to moc dlouho a už z dálky na nás kývala policejní hlídka. Hlavou mi proběhlo několik hrozných příběhů o zkorumpované policii. Policista nejprve obchází motorku a pak se širokým úsměvem se ptá: „Čecho?“. Když přikyvujeme, pokračuje: „Héééj, Baros, Nedved... good, very good.“ Podáváme si ruce a začíná velmi přátelské diskuse v čecho-albánštině. Sami nám nabízejí cigarety a vysvětlují, že první cca. padesátikilometrový úsek cesty z Librazhdi do Sumpenzy je nezpevněný a je to tak na jedničku, dvojku.


Zbytek cesty má být ok. Na večeři zastavujeme v městečku Pogradac, kterému dodává zvláštní atmosféru nádherné jezero Ohrid a pohodoví lidé procházející se kolem něj. Spíme ve velmi slušném privátu za 15 EUR pokoj/noc. Davo u snídaně nemluví o ničem jiném, než o následující off-roadové vložce. Nadšení ho ale rychle přechází, když v Librazhdi sjíždíme z hlavního tahu na Tiranu. Mávnutím kouzelného proutku mizí nejen asfalt, ale i všechny značky a směrovky. Náladu nahlodává i rozblácená cesta plná děr. Ptám se už asi po dvacáté kudy na Sumpenzu, tentokrát menšího kluka. Nabízí se, že nám ukáže cestu. Sedá si tedy za mě a ukazuje. Když si není jistý nechává mě zastavovat u místních a ptá se na cestu. Myslel jsem, že nás vyvede za vesnici, ale nakonec s námi jel asi hodinku, za kterou se nám ale nepodařilo ujet ani dvacet kilometrů. Klučinovi jsme dali nějaké tatranky a bonbóny a jeli dál.


Spadla z nás i nervozita z jízdy cestou necestou a začali jsme si to víc užívat. Kopcovitá nedotčená krajina opravu stála za to. Po pěti hodinách jsme téměř nevěřili, že ještě potkáme někdy asfalt. Z padesáti kilometrů bylo nakonec osmdesát. Ale podařilo se a těšíme se do pohoří Korab. Když tankujeme a bavíme se s pumpařem nevěříme vlastním uším. Místo slíbeného asfaltu do Kukes vede opět jen nezpevněná cesta. Prý osmdesát kilometrů. V duchu si přepočítávám kolik to bude ve skutečnosti, když podle předchozí zkušenosti jeden „albánský“ kilometr odpovídá asi naším sedmistům metrů. Nakonec ale průjezd nad řekou Drin i Zi po úpatí dvoutisícovek pohoří Korab je fantastický. Krajina vypadá jako z prospektu na BMW GS. Nocujeme pod širákem mezi nejvyššími vrcholky asi patnáct kilometrů od Sebje a usínáme se super pocitem velkých cestovatelů. Na Kosovských hranicích nás odbavují vojáci z JAR a Fidži. Vidíme hodně vojenských vozidel, ale také začínající projekty na obnovu. V Pec se ptáme na cestu velmi ochotného domorodce mluvícího anglicky, který provozuje místní restauraci a zve nás na free drink. V mezičase nám pak obstarává aktuálnější mapu zohledňující vojenská omezení některých cest a vysvětluje, co je předmětem sporu mezi Kosovci a Srby.


Kolečko se polámalo


Na hranice s Černou Horou přijíždíme kolem třetí odpoledne za deště. Jako vždy u čáry odstavujeme motorky, sundáváme helmy a jdeme s pasy poslušně k okýnku. Dva zvědaví policajti okukují motorky zatímco my vypisujeme formuláře. V tom jeden něco na nás volá. Ale rozumíme jen „Aprilia“. Davo tedy přikyvuje jako, že Aprilia je dobrý stroj. Policajt se asi ptal jestli se může svézt a Davidovo přikývnutí si interpretuje po svém. Protože jsme oba nechali klíče ve spínačkách, policajt startuje Davidovo Pegaso a za deště mizí v zatáčkách za celnicí. Docela na sebe s Davidem zíráme a nechápeme. Po chvilce se ale vrací zpátky. To už ale zbytek celníků zvědavě přihlíží, což jejich kolegu vyprovokovalo. Nenapadlo ho nic jiného než podřadit a zrychlit. Bohužel se ale po průjezdu celnicí nevešel do následující zatáčky.
Atmosféra a nálada na bodu mrazu. Nejen, že to odnesly plasty a dva kufry, ale praskla i nádrž. Naštěstí byla snaha z jejich strany to řešit. Proto asi za hodinu už se vezlo Pegaso dodávkou zpátky do Pec k místnímu fachmanovi. V devět večer je motorka v pojízdném stavu a David dostává od policajta peníze na zbylou opravu. Toto je i odpověď pro všechny, kteří se nás ptali co budeme dělat, když se něco pokazí na motorkách.

Jadran


Ve čtvrtek se pěknou krajinou posunujeme přes Mojkovac, Nikšič do Podgorice, kterou jen projíždíme a míříme parku Laškovo u Cetinje. Sjezd z vrchu Lovčen ke Kotorské zátoce je fantastický. Jste víc než 1000 m.n.m. a zátoka se vám pomalu otvírá a pak ji máte jako na dlani. Pomalu pak sjíždíme serpentinami dolů a užíváme si ten výhled. V Kotoru zastavujeme na brzkou večeři a jedeme na procházku starým městem. Objíždíme zátoku a večer dojíždíme do Dubrovníku, kde rozbalujeme stan v předraženém kempu na pobřeží. Když pak vyrážíme do nočního centra zjišťujeme, že v Dubrovníku je předražené všechno. Ale je to opravdu pěkné město, které stojí za vidění. Následující dopoledne se přesunujeme do Makarské, kde začíná naše flákací část dovolené. Užíváme si moře, sluníčka a motorky necháváme odpočívat. Teda ne úplně. V podvečer děláme kratičké výlety do okolí. Za zmínku jistě stojí výjezd na Sv. Jure. Je to výjezd z nuly na 1746 m.n.m. se super výhledy na pobřeží a moře. V úterý ještě zastavujeme na Plitvicích a ve středu za deště projíždíme Slovinsko s Rakouskem a na večer jsme s ujetými 6500 km šťastně doma. Teď se jen rozhodnout kam příště...


Pár postřehů
  • Stroje: Aprilia Pegaso 650 a BMW 650 GS Dakar
  • Celkem 20 dní na cestě – první tři červencové týdny (docela dobré počasí)
  • 6500 kilometrů
  • Za celou cestu jsme měli je jeden defekt zadního kola
  • Ceny benzínu byly všude 1EUR/litr, jen v Turecku 1,50 EUR/litr
  • Kempy nebo „zimmer frei“ v průměru 10 EUR osoba a noc (vyplatí se smlouvat)
  • Nejzajímavější cesta: pohoří Korab v Albanii, pohoří Fagaras v Rumunsku
  • Nejnudnější cesta: Istanbul – Alexandropoli
  • Co bychom jeli jinak:
  • Ne z Istanbulu severem Řecka do Albanie, ale z Istanbulu na jih do Izmiru, trajektem do Atén a pak nahoru do Albánie
  • V Černé hoře je prý pěkný výjezd k hoře Durmitor (vesnice Žabljak)
  • Jak se Vám líbil tento článek?
    Průměr: 1.00
    Známkováno: 3x

    Motokatalog.cz

    Vložení komentáře

    Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


    TOPlist