Balkán 2000

Na tento úvodník jsem narazil při mém pátrání po informacích o zemích,které měli být v budoucnu mým cílem „

Balkán

“ . V minulosti pro mě velká neznámá, se stal moji největší láskou. Nebudu ale předcházet událostem. Co předcházelo naší šílené cestě? Nejdříve jsem musel sehnat někoho, kdo se nebojí a pojede semnou. Zavolal jsem tedy Přemkovi. Známe se ze zimního srazu Elefantentreffen a ten ihned souhlasil. Vždycky chci, abychom jeli tři. Je to hlavně z důvodů, když se dva nepohodnou, tak třetí rozhodne. Dal jsem si inzerát. Ozvalo se mi asi pět lidí,kteří následně vzdali. Nakonec se mi ozval Martin. Přijel za mnou z Olomouce do Hradce Králové na motorce a následně byl do naší výpravy přijat.

Sestava polovojenské skupiny:

SOBOL - BMW F 650
Přemek - Kwasaki KLE 500
Doktor - Honda NTV 650

Plán cesty byl domluven.

Slovensko, Maďarko, Rumunsko, Moldávie. Zpět: Rumunsko, Bulharsko, Turecko, Řecko, potom lodí do Itálie, Slovinsko, Rakousko a domů. Předem Vám řeknu, že vše nakonec skončilo poněkud jinak. Moje BMW F 650 prošlo kompletní kontrolou v servise, bratr vyrobil speciální nosiče a padací rám. Přední světlo bylo vybaveno pletivem, obuty nové gumy. Vzhledem k ceně nových hliníkových kufrů,došlo na jejich výrobu. /osvědčili se na sto procent/ Připevnil jsem půjčený zadní kufr a nasadil tank vak. Na pravý padák jsem připevnil pětilitrový kanistr na vodu a na levý na benzín. Nakoupil jsem jídlo a vše bylo připraveno. Start cesty byl naplánován na 27.května. Byl pátek a nám se splnil náš velký sen. Z Hradce Králové jsme startovali já a Přemek. Kamarádi se s námi loučili, jako by nás viděli naposledy. Měl jsem z toho docela špatný pocit. Martin /řečený doktor/ se připojil v Lipníku n.B a společně jsme pokračovali na Slovensko. Vždycky když člověk vyráží na nějakou dlouhou cestu,tak vždycky musí na začátku pršet. To je prostě pravidlo, které se samozřejmě potvrdilo. Hranice jsme překročili okolo jedné hodiny odpoledne. Co následovalo dále, bylo spojením smůly a současně štěstí. Pod hradem Strečno jsem vyhodil blinkr a najížděl na odpočívadlo. V tom se ozvala rána. Vidím Přemka jak jede smykem a kolem létají polévky, konzervy a kusy kufru. Ten šílený řidič mu klidně ustřelí kufr a ujede. Rychle jsme sbírali konzervy a to co z nich zbylo. Místo kufru se uvázal lojzovak a jelo se dále. Měli jsme už na havárky vybráno. K večeru jsme dojeli na

Zemplínskou Šíravu

. Kemp byl otevřen a nikdo tam nebyl. V klidu jsme přespali a ráno vyrazili do

Maďarska

. Maďarsko jsme projeli v klidu. Přišla

Rumunská

hranice. Vše co je všude nenormální, je v Rumunsku běžné. Střídavě zavírali a otvírali dva pruhy. Velice se bavili tím, jak se v čtyřicetistupňovém vedru auta přesunují z pruhu do pruhu. Na nás ale zavolal jeden celník a my jsme mohli dopředu. Měli jsme trochu strach. On se ale o nás dokonale postaral a vyplnil za nás i evidenční kartičku. Motocykly se totiž v Rumunsku evidují. Byl to totiž taky motorkář a ty si přeci pomáhají. Zaplatili jsme turistickou taxu 50 tisíc lei a tajuplný svět byl pro nás otevřen. Projeli jsme celnicí a hurá do té záhadami opředené země. Oj-smrad, prach, šílená silnice, psi, koně a hrozný chaos. A nakonec v Satu Máre i žebraví cikáni. Měl jsem chuť se obrátit a jet domů. Člověk si ale časem zvykne na všechno. Ten den jsme dojeli do Baja Máre. Asi 15km za městem je v horách jezero a tam jsme znaveni ulehli vedle motorek ke spánku. Asi ve čtyři hodiny nás probudil křik rumunské mládeže. Byli totálně na plech a zachtělo se jim s námi prohodit pár slov. Byli členy u nás tak málo oblíbeného etnika a chtěli se s námi kamarádit.Na což ve čtyři ráno nebyl ideální čas. Doktor prohlásil: „otevřu oči a kolem mě plno černokněžníků“, no nebylo to přejemné probuzení. Vše nakonec skončilo tak, že se vyfotili u našich motorek a odtáhli probudit zase nějaké spáče. Ráno jsme se nasnídali a vyrazili. V horách jsme objevili salaš. Přemek neodolal a musel si ji vyfotit. Nakonec jsme se zdrželi asi hodinu. Dali jsme jim kuřivo a oni nám nabídli slivovici samohonku. Byla opravdu strašná /cítil jsem ji celý den/. Přemek fotil jako o život a bačové pózovali. Nakonec Přemkovi nabídli maso v zelném listě. Já bych se toho jídla v té špíně ani nedotkl, ale Přemda je přírodní člověk a tak neodolal. Byl to zážitek. Pokračovali jsme dál do města Cluj – Napoca. Byla neděle a oni tam měli nějaký jarmark. V klidu uzavřeli hlavní silnici přes město, ale s objížďkou už se nenamáhali. Jezdili jsme tam dokola.Bylo asi 35 stupňů ve stínu a větráky už vrčeli naplno. Prý jsme projeli na červenou / těžko říci/ a hned nás předjížděla dacie s blikající sirénou. Sedli s Přemkem do auta a vytáhli na něj jaký-si slabikář, kde byl namalován semafor a pod ním tužkou připsáno 1 milion lei. Po asi půl hodině vyhrožování a nakonec vyjednávání jsme zaplatili skupinových 250 tis.lei a ještě nás vyvedli z města na správný směr.Večer jsme si ustlali v podhůří u vesnice Sin Martin. Jak vyšlo slunce,tak jsme byli na nohách. Přes den byl šílený pařák a tak jsme vždy startovali velice brzo ráno. Jako každé ráno jsme namazali řetězy a já opravil uklepaný drátek na předním světle. /silnice jsou naprosto šílené a občas přecházejí v obyčejnou prašnou cestu/. Ten den jsme již měli dost najeto a tak jsme se rozhodli pro enduro vložku. Že prý si zkrátíme cestu přes hory. Cesta byla zpočátku super a potom se začala zužovat a nakonec po ní tekl potok. To už byla hranice, kdy motorky začali slušně trpět. Moje bávo a Přemkovo KLE je na takový terén alespoň trošku dimenzováno, ale co Doktorova NTV. Začal spíše trial než enduro a nakonec cesta v lese skončila. Museli jsme se vrátit stejnou cestou odkud jsme přijeli. Bylo to tam naprosto panenské. Potkali jsme za celé dopoledne jenom jednoho člověka. Něco takového jsem opravdu nikdy neviděl - prostě DIVOČINA . Jeli jsme skoro do tmy a nakonec jsme spali u jezera u vesnice Costuleni. Ráno jsme vyrazili směr

Moldávie

. V poledne jsme byli na hranicích. Bylo to tam takové divné. Všude závory a špinaví vojáčci se samopaly. Žebrali o cigarety a vlastně mě jich bylo líto. Rumuni nás varovali ať tam nespíme. To ale ani nebylo v plánu. Po asi hodinovém odbavování a kontrole obsahů kufrů jsme byli vpuštěni. Projeli jsme hranice a namířili jsme si to na hlavní město Kischiněvo. Bylo vzdáleno asi 100km. Cesta byla panelová, jak se slušelo a patřilo v bývalém SSSR na důležitý tah k hlavnímu městu příslušné republiky . Asi kilometr za hranicemi jsme míjeli dva mávající uniformované pidimužíky. Nezastavili jsme a pokračovali k nejbližší benzínové pumpě. Tam nás dohonili půjčeným autem a vrhli se na nás. Podávali nám ruce a říkali, že se musíme vrátit a podstoupit ekologickou prohlídku. Marně jsem jim vysvětloval , že mám na bramboře katalyzátor. Jestli se prý nevrátíme, zaplatíme v Kischiněvu velkou pokutu. Vše je prý kontrolováno. Vrátili jsme se a užili si obrovskou legraci. Oni tam měli takovou bedýnku, která evidentně neměla vnitřek a nazývali to měřič. Chtěli na nás 10DM od každého. Dlouho jsme zdráhali a nakonec jsme jim to dali. Byli šťastný jak blechy. Jejich rodiny z toho budou žít celý měsíc. Pokecali jsme s nimi o holkách a pokračovali dále. Projeli jsme Kischiněvo a zakotvili u super pumpy BP. / i sem se dostali/ . Pumpař znal Gusáka a Gavla a jeho brácha u nás pracoval./ mám dojem, že u nás pracovali všichni- protože Čechy tam znal každý/. Cestou zpět nám ekologičtí policisté mávali jako o život a tak jsme za chvilku byli doma. /doma v Rumunsku/ Rumuni se divili, že se vracíme živí a dokonce na motorkách. Zaplatili jsme taxu 50tis.lei a pokračovali v naší cestě. Po dohodě a hlasování jsme pozměnili trasu. Bylo vypuštěno pobřeží Černého moře a průjezd Tureckem. Nabrali jsme směr na Bukurešť. Cesta do Bukureští je haluz jak má vypadat. Ten ošklivý obrázek si udělá každý,kdo jede na jih. Psy, děti hází kamení po autech, cikáni a vůbec smrad a špína. Přespali jsme z bezpečnostních důvodů se souhlasem majitele u benzínové pumpy Shell.

Informace o redaktorovi

Jarda Ducháček - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE