Baile Herculane a okolí 2011

Dlouho jsem přemýšlel zda mám či nemám napsat o naší cestě do Baile Herculane a okolí, až nakonec cestopis přece jen vznikl. Jezdíme do Rumunska již řadu let pravidelně v červnu a tato cesta byla tak trochu mimo plán, oslovili mě kamarádi, že jedou enduro koncem dubna a zda bych nejel s nimi, po pravdě řečeno moc mě přemlouvat nemuseli. Naložili jsme motorky a potřebné náhradní díly do dodávek a vyrazili jsme.

Baile Herculane a okolí 2011

Kapitoly článku

Den 1 - středa 20.4.2011

První den byl ve znamení přesunu z Hodonína na druhý břeh řeky Moravy na Slovensko, v Kůtech na dálnici přes Bratislavu, Gyór, okolo Budapesti, Seged a hraniční přechod Mako a už jsme jeli přes Timisoaru, Lugoj, Caransebes, Slatina Timis, Cornea, Mehadia a odbočit vlevo na Baile Herculane, což je lázeňské město, které leží hned u hlavní magistrály E70 a jsou to takové rumunské Karlovi Vary, a to říkám bez nějaké nadsázky, jsou tady obrovské lázeňské budovy, překrásné paláce a sanatoria postavené od druhé poloviny 19. století. Je možné, že některé moje údaje nebudou úplně přesné, ale čerpám z dostupných informací, kterých moc není.
Toto lázeňské město leží pod vysokými vápencovými skalními stěnami a překrásnými zalesněnými kopci, středem města protéká řeka Černá a jsou zde sirné termální prameny, které vyvěrají na povrch a dosahují až 55 stupňů Celsia.
Lázně dostaly jméno podle bájného antického hrdiny, protože si tady Hercules údajně léčil zranění, které utržil v boji s obávanou příšerou Hydrou. Faktem je, že lázně využívali už vojáci z římských legií, protože někdy okolo roku 106 našeho letopočtu dobyli Dácii (dnešní území Rumunska) Římané a tudíž byla jejich přítomnost logická a jejich nadvláda nad touto kolonií trvala asi 165 let a Římané ji nazvali Romania odtud tedy i název.
Bohužel 40letá vláda komunistů v Rumunska se nesmazatelně zapsala do historie, kdysi krásné architektonické skvosty, které vznikaly v době, kdy Rumunsko patřilo do Rakouska-Uherska a jezdil sem i sám císař Franz Josef s chotí Alžbětou (nám známá také jako Sissi) jsou dneska v katastrofálním stavu a opuštěné, nahradily je nové tři obrovské hotelové komplexy, které paradoxně postihl stejný osud a jsou prázdné taky. Fungují dneska až na pár výjimek menší hotýlky a penziony, které jsou na každém rohu za velmi přijatelné ceny. V letní sezoně je tady opravdu hodně hostů a městečko žije výhradně z turistického ruchu. U každého ubytovacího zařízení je bazén s horkou termální vodou a naložit se do takové lázně po celodenním utrpení v sedle a ve stupačkách motorky je úžasné.


Den 2 - čtvrtek 21.4.

...a naše první vyjížďka! Večer byla domluva, že se pojedeme podívat do oblasti, kde jezdí naše skupina v červnu, a cíl cesty byl bývalý klášter v horách, nyní penzion Wittman. Bohužel navigaci jsme neměli, a tak jsem dostal za úkol přivést celou skupinu sedmi motorek na místo a pak zase trefit zpátky. Kolem Baile jsou velmi strmá skaliska, proto se muselo vyjet na hlavní silnici a asi po 4 km za první vesnicí prudce doprava a najít výjezd na první hřebeny. Musíme se dostat přes jeden pás hor na druhý. Bylo to v pohodě, tráva byla ještě nízká a i když cesta končila, dalo se pokračovat nahoru. Trochu nás potrápil poslední úsek když jsme zajeli do vysokých keřů s trnama a postupně se z toho stala nepřekonatelná houština. Museli jsme to vzít trochu dál po vrstevnici a pomalu se dostávat výš a výš. Najednou jsme byli nahoře, ale protože jsme měli jenom přibližný směr, byla to docela náhoda. Na hřebenech se nám otevřelo krásné panorama a cesta kolem skal byla fakt úžasná, v červnu tady potkáváme pastevce ovcí, ale protože je duben, zatím byly pastviny prázdné.
Setkali jsme se tady s jednou zvláštností, po určitých vzdálenostech byli umístěny na vrcholcích vysílače, což není nic zvláštního, ale pod každým stožárem byla dřevěná bouda z desek a v ní jakýsi človíček, který to hlídá, opravdu zvláštnost.
V dálce byly vidět nejvyšší vrcholy místního pohoří, které se tyčí do výšky něco málo přes 2.200 metrů a byly ještě úplně pod sněhem. Cesta krásně ubíhala a jízda byla velmi příjemná, jediný problém byl prach, protože bylo docela sucho a ten kdo jel vzadu, měl co dělat aby nesletěl ze skal, místy nebylo vidět na krok. Podařilo se nám hřebeny pokořit a sjížděli jsme dolů po úbočí kopce a brzy by se měla objevit přehrada, pak už jen vodu objet a najít brod ve dvou řekách, které tvoří přítok. Šířka řeky se oproti loňsku zmenšila a hloubka zvětšila, ale naštěstí nikdo nespadl a sice trochu mokří, dorazili jsme k Wittmanovi. Bylo už velké vedro a studené pivo od paní Wittmanové bylo super a po chvilce odpočinku jsme se museli vydat na zpáteční cestu, problém byl benzín.
V terénu jsme schopni ujet maximálně 125 km a my jsme měli už 85, takže dolů po panelce kolem hráze do vesničky Rusca, pak vlevo na magistrálu E 70 a kousek za Teregovou byla benzínka, doplnili jsme nádrže a hned jsme zabočili na první odbočce do kopců. Po několika výjezdech a sjezdech jsme se dostali opět do mrtvého bodu, zpátky jsme nechtěli a dolů byl problém, prudký sráz a husté keře plné trnů. Nějak jsme se rozdělili a podařilo se nám dvěma sjet dolů na cestu ve vesnici, zbytek byl někde mezi srázem a cestou bylo slyšet jen řev motorek. Vyjeli jsme sice jedné babičce hned za domem na dvorek plného bláta a kravinců, ale zamávali jsme jí a vyjeli přední brankou na cestu. U nás by to asi bylo horší, ale v Rumunsku se to neřeší a nikdo nenadává, naopak zamávají a je to. Zbytek skupiny se musel dostat přes potok a tam byl další problém, jeden jezdec končí ve vodě a motorku nemohl nastartovat. Nakonec se to podařilo, ale 3 členové týmu toho mají dost a po dohodě se dávají na silnici a jedou do depa, což je pro nás nádvoří penzionu Casa Lorabela, kde bydlíme. Zdravé jádro pokračuje terénem, přijeli jsme do vesnice, kde jsme objevili jakýsi tunel v kopci. Ukázalo se, že je to starý opuštěný důl, nad vstupem byl znak překřížené kladivo a cepín, prostě důl zavřeli a vstup do dolu byl otevřený a nikdo si s tím hlavu nelámal, posvítil jsme tam světlem a konec dolu byl v nedohlednu, štola vedla pozvolna do nitra kopce. My jsme ale museli dál, protože bylo dost hodin a měli jsme před sebou ještě kus cesty, na první den toho bylo opravdu hodně a už jsme toho měli fakt dost, po několika výjezdech a sjezdech opět klasika, cesta končí prudkým srázem a dole pod námi lom nebo pískovna, cestička končí, zbytek se uvezl a vše spadlo dolů, máme problémy se vyškrabat zpátky a ani další pokusy nedopadly dobře. Nakonec to vzdáváme a jedeme hledat cestu na hlavní silnici, což taky nebylo jednoduché, ale podařilo se vyjet na silnici přesně tam, kde jsme s ní ráno odbočili. Po silnici jsme přijeli do Baile Herculane, motorky do garáže, kterou nám majitel penzionu poskytl a hurá do termální vody, kde už byl zbytek skupiny, na večeři jsme měli pěkně šťavnatý steak dvě láhve vína a hurá do postele.

Den 3 - pátek 22.4.

Na dnešní den jsme jsi vymysleli odpočinkovou trasu do města Orsova, vzdáleného asi 15 km po hlavní silnici E70, je to docela velké město, kudy protéká Dunaj a je tam velké přístaviště a překladiště. Jedeme ze základny asi 3 km po asfaltu, odbočujeme vpravo, protože se musíme dostat na hřebeny nebo těsně pod ně a jet do cíle naší dnešní etapy, Je opět krásné počasí, teplo a svítí sluníčko, jediný velký problém je sucho a prašná cesta, za každým z nás se zvedá oblaka jemného písku, chudák ten co jede poslední, místy ani nevidí kudy jede. Cesta se proplétá lesem a je to nějaká spojnice pro stahování dřeva z lesa na silnici. Dva kluci z naší skupiny znají cestu, vloni tam byli zajetí a jak se později ukázalo, Rumunsko je země rozmanitá, ale na druhou stranu je spousta cest, které vypadají úplně stejně a dá se snadno zabloudit, tady je to ještě o to horší, protože okolí není obydlené a moc cest, které by někam vedly tady není, v okolí nejsou žádné horské vesničky a ani pastviny, mezi Baile a Orsovou chybí tradiční kolorit rumunského venkova, už tady obyčejní lidé nejezdí s koňmi do lesa na dřevo a neženou krávy nebo ovce na pastvu, výsledek je ten, že cesta, po které momentálně jedeme, končí. Už je to poznat, jak se nenápadně zmenšují vyjeté koleje, až jsme přijeli na místo, kde je paseka, spousta pařezů a polámaných větví a cesta nikde, jen hustý les.
Na toto místo stahovali dřevorubci dřevo a odsud ho odváželi směrem k hlavní silnici, z čehož vyplývá, že tady je konečná a musíme se vrátit a zkusit jinou odbočku. Jízda je dobrá, je to pěkná enduro jízda, dá se jet hodně svižně, občas nějaký skok, občas kaluž vody, nebýt toho prachu, tak super jízda. Po chvilce se dáváme na odbočce doleva, je tam cedule k nějakému místu a vypadá to na starou silnici či spíše cestu, takže odbočujeme, je to lesem a po trávě, nepráší se a to je dobře, jen se zdá, že po cestě nikdo nejel tak 20 let. Jsou tu i staré rozpadající se mostky přes potůčky a přes cestu začínají být popadané stromy, dá se to objet nebo přejet, jenže čím jedeme dál, tak je cesta stále více zarostená, dokonce na ní rostou mírně vzrostlé stromy, což je špatné znamení. Po několika kilometrech už je to opravdu hodně špatné, popadané kamení, pod námi sráz končící řekou, stromy přes cestu, téměř neprostupná houština a po chvilce konečná, je to pokaždé stejné. Je strašné vedro, dáváme si půl hodinky pauzu a musíme se vrátit na cestu, ze které jsme odbočili a pokračovat po ní dál. Takže bereme za plyn a mažeme dál, protože čas hodně pokročil a Orsová v nedohlednu, jedeme co to dá až jsme přijeli na místo, kde kamenitá cesta končí, jsou tady hromady dřeva a maringotka a lesní traktor místní nezmar Lakatoš. Vše je opuštěné, protože dneska je Velký pátek před Velikonocemi a to je tady státní svátek. Toto místo bylo v malém dolíčku odkud vedly čtyři cesty s vyjetými obrovskými kolejemi od traktorů a stahovaného dřeva. Každá z cest vedla na jinou stranu a všechny vedly do prudkého kopce, super výjezdy asi dva kilometry, tak jsme to vzali postupně napřed jednu, pak druhou a když nahoře končily, tak třetí a čtvrtou cestu už jeli prozkoumat jenom dva jezdci. Výsledek byl jasný, nikam to nevede, takže zpátky po prachu a kamení a pro dnešek to stačilo, cesta na základnu, pivečko nám přinesl číšník z penzionu až před garáž a po nezbytné údržbě motorek do termální vody a na večeři.

Den 4 - sobota 23.4.

Bylo domluveno, že se jedeme podívat do české vesničky Šumice, která je vzdálená od Baile Herculane asi 30 km po silnici, ovšem my chceme jet hard enduro. Musíme po asfaltu do první vesničky Mehadia a přeskočit jeden pás hřebenů hor, které oddělují dvě hlavní silnice, asi na třetí pokus se nám podaří trefit výjezd nahoru, chvíli jedeme po hřebenech pak jsme sjeli do vesnice Lablanita a odtud do Petniku, kde silnice pokračuje asi přes dvě vesnice až do Šumice. My tady odbočujeme a po krásném několikakilometrovém výjezdu na kopce, dál jedeme po hřebenech a pak lesem, směr cesty nám ukazuje pouze slunce, víme kterým směrem od sluníčka je náš cíl a to stačí i když to zní divně. Bohužel navigaci nemáme a ztratit se tady v horách není žádný problém, od nás zpátky po levé ruce je neobydlená oblast tady se nikde pomoc nenajde. My ale víme, že musíme jet ještě několik kilometrů dál a potom sjet přes hustý les doprava. Terén je tady nádherný, užíváme si to, sjíždíme prudkou cestu, rozbitou od lesních strojů do rokle a na protějším kopci je vidět cesta, ale přes roklinu se nedá projet jsou tam popadané stromy a nesjízdné srázy dolů. Musíme znovu vyjet nahoru, pokračovat dál a snažit se najít jinou cestu, což se nám po chvilce podařilo, cesta vede doprava naším směrem lesem do kopce a pak úplně na vrchol, tady se ale ztrácí a dál už nevede nic, musíme to risknout, dole pod námi musí být někde hlavní cesta do vesničky. Jsme ale hodně vysoko a jedeme pořád dolů, cesta pořád nikde, až se nakonec zdá že tady něco vedlo, je to ale zapadané listím a jsou tam popadané stromy a celkem prudký sráz dolů. Nakonec jsme přece jen na normální cestu dolů nalezli a dostali jsme se až dolů do údolí k hlavní cestě do Šumice, musím podotknou to slovo cesta, protože do české vesničky silnice nevede, je tady tak trochu odříznutá od okolního světa. Asi po 2 km jízdy po kamenité cestě jsme přijeli k ceduli kde byl nápis ´Sumiti a pod ním český nápis Šumice a kousek za cedulí první dům s červenou fasádou a nápis pošta.
Před domem stojí dvě babičky a na můj pozdrav „dobrý den“ česky odpoví, což mě opravdu velmi dojalo, jsme asi 800 kilometrů od naší republiky a tady se mluví česky. Sedly jsem si před poštu, která je zároveň i obchůdek, kde mají základní věci, jako chleba, pivo a nějaké potraviny. Babička zavolala svého manžela, jmenoval se Johan Veverka a jeho syn má v domě poštovní úřad. Vesnička vypadala velmi skromně a domy byly ve dvou řadách proti sobě, což tvořilo takovou náves.
Koupili jsme si piva, alespoň trochu vylepšíme tržbu v obchůdku, sedíme v trávě a odpočíváme. Život našich krajanů je tady opravdu hodně těžký, po okolí jsou vidět ovocné stromy a malé políčka. Mě samozřejmě zajímají podrobnosti o životě ve vesnici a pan Veverka mě ochotně odpovídá na moje otázky, žije tady asi 80 českých rodin, ve vesnici mají svůj kostelík a dozvídám se, že se počet obyvatel zmenšuje, starší lidé umírají a dětí se rodí míň a navíc mladí utíkají do měst za vzděláním a prací. Právě kolem nás prošly dvě starší paní každá měla na zádech nůši s trávou a povídají si mezi sebou čistou češtinou, nevycházím z údivu, první obyvatelé vesnice jsou tady už od poloviny 19. století kdy Rumunsko patřilo do Rakousea – Uherska a po roce 1918 už tady zůstali, prakticky v cizím státě a mluví se tady naprosto čistou češtinou, je vidět, že jazyk učí rodiče své děti a ty to zase učí své děti. Přichází k domu Veverků další dvě starší ženy koupit nějaké potraviny a opět čeština, pozdravíme je prohodíme pár slov.
Po chvilce projel povoz tažený krávama a z vedlejší domu vyšel pán s paní, asi budíme pozdvižení, šest zaprášených motorkářů tady asi nevidí každy den. Dopijeme pivo a loučíme s českou vesničkou, musíme zpět do Baile. Já osobně odjíždím s velkým zážitkem, potkal jsem lidi, kteří si musí každý den svou dřinou zajistit podmínky pro život a chodí se vztyčenou hlavou, jsou naprosto nezkažení a věřte, že by se s vámi v nouzi rozdělil i o poslední kousek chleba. Na dotaz jedné babičky, kolik dostávají penze (důchodu) od státu, jsem se dozvěděl, že je to asi 300-350 RON, což je nový název pro Lei, jen pro představu, v přepočtu na české koruny to je asi 1800-2100 Kč, a tak si každý udělá obrázek o tom, jak je tady těžké živobytí. Určitě se sem někdy ještě vrátím, udělalo to na mě opravdu velký dojem.

Den 5 - nedělě 24.4.

Dneska se chceme jet podívat na pravou stranu a najít nějakou cestu do Baile z kopců a hor, bude to asi těžké, ale říkáme, že tam přece něco někde musí vést, problém je, že tady v okolí nejsou pastevci a netěží se tady dřevo, takže pokud tady byly někdy cesty do hor, tak jsou zarostené a nebo zavalené po bouřkách. Takže jedeme na hlavní silnici natankovat na benzinku a kousek na sever znovu do Mehadie a pak nějakým výjezdem nahoru do kopců. Na konci města je vidět strmý kopec, na němž stojí zřícenina starého hradu, nebo spíše strážní věže, krátká domluva a jede se na nahoru, už jsme takovou viděli kousek od Caransebes, vypadá úplně stejně, akorát přístup hodně těžký, vede tam malá pěšinka, trží na ní kusy skal a pod námi je pěkná strž dolů, chce to být pořád ve střehu, kdyby někdo neudržel rovnováhu a přepadl, tam by to bylo zajímavé, motorka by byla na odpis a jezdec taky... Musím se přiznat, že jsme měl asi 2x na mále, když zůstane přední kolo nahoře na kameni a není kam si šlápnou nohou. Nakonec jsme to všichni zvládli a jsme nahoře, nějaké fotky, podívat se na protější kopec, jestli by to tam šlo, a otočit motorky a zase dolů po skalnaté pěšince, dole se dáme mírně vpravo na krásný kamenitý nekonečný výjezd, který používaly asi krávy jako cestu na pastvinu, které už tady v této oblasti jsou. Jenže se cesta změnila v několik cestiček a jak jinak, než že končí a se konečně trefí ta správná a jsme na pastvině, tam jedeme nějakou dobu po hřebeni a nebo pod ním a zkoušíme zatočit směr Baile a najít cestu, která by tam vedla. Jako orientační bod nám slouží strmé vysoké vápencové skalní stěny, kterým je Baile obklopené. Cesta ubíhala dobře, pořád se dalo někam odbočit a zase se vrátit do směru a neustále jsme se přibližovali k cíli.
Cesta už v lese párkrát téměř zmizela a zase se pokračuje dál. Po chvíli cesta vedla do lesa, mezi obrovskými stromy a zúžila se na malý chodníček, který byl ušlapaný, takže ho někdo používá, a na stromech byly nějaké červené značky, asi nějaká turistická stezka, to jsme v Rumunsku ještě neviděli. Hlavní jen, že cestička pokračuje a nekončí. Za chvíli jsme jeli kolem nějaké snad kapličky, ale byla už docela rozpadlá, ale cestička pokračovala dál a to bylo hlavní. Bylo vidět, že cestička pokračuje po vrstevnici kopce a nepatrně se neustále směřuje z kopce dolů, prvním varování přišlo v podobě spadlého silného dubu, museli jsme motorky předělat ručně přes strom, protože pod námi byl už sráz dolů a stromy, ale cestička pokračovala dál a zase spadlý strom a zase prošlapaná cestička dolů. Byli jsme ještě docela vysoko na kopci, ale mezi stromy bylo vidět dole v údolí nějaké domy a poznali jsme, že je to Baile Herculane podle tří vysokých hotelových komplexů, takže cestu jsme našli, ale začínalo to být hodně divoké. Už nešlo ani jet, museli jsme motorky vést vedle sebe, sráz dolů mezi stromy a cestička plná malých kamínků, neustále to klouzalo. Vyslali jsme na průzkum jednoho člena týmu a ten se po deseti minutách vrátil s tím, že cestička vede pořád dolů k nějaké dřevěné vyhlídce a pak pokračuje asi metr široká cesta dolů a zatáčí postupně vlevo a vpravo, takové malé serpentiny z kopce dolů mezi stromy. Moc se nám to nezdálo, ale nakonec se rozhodlo, že se jede dolů, bohužel to byla obrovská chyba a zažili jsme něco, co bych nepřál ani největšímu nepříteli.
Cestička se klikatila s prudkého srázu dolů a drobné kamínky nám klouzali pod koly, takže se nedalo vůbec jet. Jít vedle motorky v prudkém srázu po cestičce z kamínků, tak to bylo něco, každých pár metrů někdo ležel na zemi a měli jsme co dělat, aby se nám motorky neskutáleli z kopce dolů, trvalo to asi 2 hodiny a byly to strašná pakárna a dva kluci to prostě nezvládali a museli jsme jim pomoct. Občas byl přes cestičku spadený strom, ale pomalu jsme se prokousávali přímo do města, už bylo slyšet auta na silnici, dokonce jsme potkali pár lidí kteří se lezli do kopce nahoru, když nás viděli, tak se docela divili kde tam bereme. Ta dřevěná vyhlídka, totiž byla malá kaplička, bylo to nějaké poutní místo a vyškrabat se nahoru a pak zase dolů bylo asi v rámci očistce a pokání. Po obrovském úsilí jsme se dostali na konec stezky nad silnici, která vedla přímo od kolonády lázní. Takže jsme zakončili dnešní vyjížďku fotkou u sochy Herkula a úplně zmáčení jedeme do našeho penzionu, venku stál číšník a když nás uviděl, přinesl vychlazené piva až na ulici.
Pro dnešek už toho máme dost a končíme, zítra odjíždíme od Česka, takže až si trochu odpočinem naložit motorky do dodávek, pobalit věci a ráno odjezd. Na večeři si dáváme perfektní steak a lahvinku tuzemského vína a jdeme do termální bazénu, trochu si zrelaxovat naše zbitá těla jde se spát.

Den 6 - pondělí 25.4.

Cesta domů proběhla v poklidu (jeli jsme na Velikonoční pondělí), až na jediný problém, v Maďarsku jsme si chtěli dát oběd, ale vzhledem ke svátku nebylo možné najít fungující motorest nebo restauraci, a nebyli jsme sami, spoustu aut zastavovalo a bohužel nic. Pak se mohou Maďaři divit, že ta jejich ekonomika je na dně...
Naše cesta proběhla bez větších problému a hlavně že se nikomu nic nestalo, motorky trochu dostaly zabrat, ale ty jsou na to stavěné, v červnu se jede znovu!

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.47
Známkováno: 15x

Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist