Tam, kam ostatní létají...Zakyntos

Jsme divní, když jedeme na motorce tam, kam ostatní létají?!? Asi jo, ale je to krásný...

Tam, kam ostatní létají...Zakyntos

Kapitoly článku

​Nejsem takový cestovatel ,abych si dovolil napsat "echt" cestopis s radama co, kde, kam a kdy shlédnout, s perfektními fotkami upravených na fotoshopu. Více než opravdový cestopis popíšu naši cestu a přidám pár fotek z mobilů a obyčejného foťáčku levné řady. Kdo to zná se asi nic nového nedozví a kdo to nezná, tak si pár informací dokáže vyzobnout.

Před námi 2 dny nudy

Těšil jsem se na to celý rok, i když už tam jedem po třetí!! Po nekonečném, ale trpělivém odpočítávání měsíců a pak dnů do začátku dovolené, jsem se konečně dočkal a vyrážíme z Brna. Chtěl jsem vyrazit v 7hod ráno, ale to bych musel zbytek rodiny nechat doma. Nasnídat...vyčurat...vykakat...někdo ještě jednou vyčurat a někdo ještě jednou vykakat a KONEČNĚ...KONEČNĚ...jedééém. Já na panu Stromovi s manželkou Lenkou a synek Aleš na Banditovi sám, zato ale řádně ověšený zavazadly, do kterých jsme mu  nacpali to nejtěžší. (Jede solo, tak ať si moc nepíská :-) ) Ubytování na první dvě noci jsem zajistil přes Booking a dál se uvidí...

První den cesty není moc co popisovat. Cesta Brno-Bratislava po dálnici a přes Maďary do Harkány není úplně cestovatelsky "vytuněná" tak, aby se mělo smysl brouzdat okreskama a obdivovat něco, co máme okolo baráku. Takže zvoleny nejrychlejší a nejkratší cesty do Harkány, kde budeme nocovat a v případě včasného příjezdu i koupat v termálkách. Hotel jsme našli hned a termálky měli bohužel otevřeno jen do 18hod. Takže prdíme na máchání v termálech, ubytujeme se a jdem do města na večeři, nějaké pivo a zmrzku.

I další den, kdy jsme mířili na Jajce, přes cíp Chorvatska, nebyl nijak cestovatelsky plnotučný a jedině dědinka Smrtič stála za zastávku, kvůli fotce té cedule.

Konečně to začíná být "adventure" zajímavé

Přechod z Chorvatska do Bosny přes přechod Gradiška byl docela rychlý. Aleš básnil o místním teplém burku (kdo nezná, tak listové těsto plněné mletým masem nebo zelím nebo tvarohem a podobně. Zabalené a upečené), tak jsme se zastavili v místní pekárně, kde nám prodali asi za 1,5,-Eur burek přes celý talíř. Dlabali jsme, jako bychom týden nejedli. Fakt to měli dobré. Doporučuji i ostatním k vyzkoušení. Míříme dál na Jajce, kde jsou vodopády. Člověk má tak nějak zafixovaný, že na tom Balkáně jsou lidi chudší a bude na silnicích volnějí. ÓÓÓÓ...jak jsem se pletl a jak se o tom ještě několikrát přesvědčím!!! Naštěstí jako borec ošlehaný městem se z takového provozu psychicky nepoložím, ba naopak budu ve svém živlu. Manželka je ovšem odlišného názoru...

V Jajcích je narváno. Když píšu narváno, tak tím nemyslím 20 aut a 1 autobus, ale opravdu narváno. Autobusů jak na Florenci, osobáků jak v sobotu v Brně u supermarketu, když mají slevy a motorek s SPZ všech národností. Paní v letech, ppod. Bosňačka, se chtěla vyfotit u mé motorky. Docela mě to potěšilo, než se o ni fest opřela a málem jí převrátila. Se smíchem se mnou začala flirtovat, že pojede se mnou a moje manželka s jejím starým, že pojede autobusem. Smích ji přešel,když přicházela moje žena. Vrazila mě do ruky nějaký 2 lékořicové bonbony, prej za tu fotku, mazala za manžílkem do busu a s ostatníma bábama se pořád něčemu řehtaly.

Problémy nejen střevní

Dívám se, že pod synkovým Banditem je jakýsi flek, jako kdyby od nemrzky z chladiče. Na můj dotaz, jestli mu něco neteče, odpověděl ,že néé, že už to tam bylo. Později jsem ho chtěl za tento výmysl zabít. No nic, míříme na Sarajevo, kde máme nocovat. Naplánoval jsem to "adventure zkratkou" po silnici R413b. To jsem ještě nevěděl, že mě asi po 20km zmrzne úsměv na tváři! Po 20km docela solidního asfaltu začala docela solidní šotolina,

 

která se stále zhoršovala a začala vést lesem. Kluk nadával, že bude mít špinavýho Bandita a manželka hudrovala, že co asi budeme dělat, když v takové pustině prorazíme kolo o kámen. S úsměvem jsem to zlehčoval, ale okolo srdce jsem měl takové divno. Zvláště po průjezdu několika mýtin okolo rozstřílených a vypálených domů. Že by strach?? Nééé....jen se trochu bojím!!! Ale strach...kdeže... Proč já blbec raději nejel po hlavní!!! Naštěstí těch asi 15km jsme s naloženýma motorkama projeli za necelou hodinu. Uf...jak jsem byl rád, že zase vidím asfalt!!

V Sarajevu jsme našli objednaný hotel Lula. Pokoj odhaduji 7-10m čtverečních. Trošku klaustrofobie. Ale klima funkční, koupelna také, tak na to jedno přespání dobrý. Vydali jsme se na večeři do starého města. Fííííha, těch muslimů tady ale je. Ale je to tady takové nějaké volnější. Potkáváme jak muslimky, že vypadají jak zaklapnutý slunečník, navíc s tmavou síťkou přes oči, tak i muslimky v hábitech jen s "ručníkem" na hlavě, ale i muslimky v riflích, tričku, žabkách, s takovým jakoby šátkem na hlavě. No a samosebou turisti. Konečně vidím na vlastní bulvy most, kde nám picli toho následníka trůnu Ferdinanda. Člověka trochu zamrazí ,že zrovna TADY na TOMTO místě je takový kus slavné historie a kolik životů a utrpení následný konflikt stál.

Trochu nás zarazilo, že když jsme si dali večeři, tak neměli žádný alkohol. Těšili jsme se na čepované pivo a když nám číšník vysvětloval, že v muslimské hospodě se nechlastá, tak se nám po této informaci asi trochu protáhl a zdeformoval obličej, páč když hlásil kuchařovi, co ty tři bílé ksichty chtějí na jídlo, tak se od srdce zasmáli, že jsme to chtěli spláchnout pivem. Nakonec jsme museli podpořit světoznámého výrobce limonád a místního dodavatele balené vody. Ještě jsme nechali vydělat zmrzlinářovi a šli spát. K snídani....mimo jiné...byl i velice hustý a domácí kefír, který si moje žena omylem nalila do sklenice místo mléka. Odmítla to pít a mě bylo tak nějak trapně, že bychom nechali něco, co jsme si sami nabrali, obětoval se a skoro celý (asi 1dcl) jsem ho postupně vypil. Později toho dne jsem svého husarského kousku trpce litoval a tímto se i omlouvám těm, co chtěli jít na benzince v Plužine na záchod a nešlo jim do hlavy, co ten chlap od té české motorky tam tak dlouho dělá. Jednu chvíli to vypadalo, že měl někdo podobný kefír k snídaní jako já, protože zoufale mlátil na dveře. Bohužel, odpovědí mu bylo jen moje tiché zaúpění occupato (obsazeno). Asi mě pak odpustili, když se konečně rozrazili dveře od hajzlíku a viděli na vlastní oči ten bledý ksicht s krůpějema potu a vyvalené oči. Sami viděli, že to musela být fuška!!! A opravdu byla. Někteří si šuškali,že podle toho, jak jsem servaný a zpocený, jsem se tam asi musel prokopat tunelem z Brna. Bylo mě, jako když vám někdo udělá dvojitý uzel na střevech a za ty vás pak táhne dalších 5km. Ale to jsem kus předběhl. Ráno vyrážíme ze Sarajeva a cíl dnešní cesty je černohorská Podgorica. Jedem na Maďari, Trnovo po M18. Po výjezdu ze Sarajeva provoz ustane a tady teprve začíná motodovolená. Pěkné zatáčky, vlevo řeka, vpravo skály a docela solidní asfalt vynahrazuje první dva dny nudné cesty. Sem tam stojí i policajti s radarem, ale jakoby si dnes řekli, že turisty necháme na pokoji. Moc jsem se na to teda nespoléhal. Sice jsme nijak neletěli, ale předpisově jsme zrovna také nejeli. Anebo že by štěstí a Anděl Strážný...?

Míříme na profláknutý Durmitor a Žabljak. Nejdřív musíme trefit hraniční přechod Hum/Ščepjan Pole. Na to, že to mám být hlavní tah, tak je to taková silnice 4-5. třídy. Vlevo minové pole, před kterým varují cedulky u silnice a zřejmě jen blázen by šel někam do houští "položit kabel". Vpravu pak řeka, vodáci a kempy. Zastavili jsme se u pasoucího osla, že si ho Lenka vyfotí. Ještě si dělám srandu, že si jde vyfotit bratra mého syna. Za chvíli dorazí Aleš, který se opozdil kvůli focení. Jen jsem registroval, že mu hučí větrák chlazení, ale moje bdělá žena si všimla, že mu něco teče z motorky. 

Zíráme na to všichni tři s očima vyvalenýma jak vařený vejce a já si v hlavě říkal, proč nás toto muselo potkat v takové pustině a ne někde ve městě?! Teklo to z chladiče. No teklo....spíš kapalo, ale docela rychle. Rozhostilo se mrtvé ticho a oba se dívali na mě, co já jako na to. Přepadla mě panika a hysterie. Tady...v takové prdeli....na půlce cesty do Řecka...to je v háji...je po dovolené!!! Co teď?!? Volám mechanikovi do Brna. Uf...spadl mě kámen ze srdce. To prej nic, to si jen "odplivl" motor, jak se to přehřálo. Zkontrolujte vodu a jeďte dál. OK, díky a zdarec. Jak odděláváme bagáž ze sedadla, abychom se dostali pod sedadlo k expanzce, tak mě přišlo na rozum, že když si teda "odplivlo", proč to neteče těma hadičkama, proč to teče od chladiče, který je mokrý?!?! Opět v hlavě panika, ale navenek klídek, aby Lenka a Aleš nezačali také bláznit. Osel, co se pásl opodál, nás pozoruje, jako kdyby chtěl poradit, co s tím. No, nehýkl ani tak, ani tak a pomalu odchází. Najednou se zastaví a také "z něj něco teče". Hmmm, říkám si, tobě to za chvíli přestane a půjdeš dál, ale co my? My máme dole sedlo a voda v expanzce je 0,5cm pod minimem. Pomocí igelitového sáčku s ukousnutým rohem tam lijeme minerálku. Snažím se v klidu odpovědět na nesmyslný dotaz, jestli ta minerálka nemůže motoru uškodit. Krátce a řezavě s výhrůžně zvednutým obočím odpovídám, že jestli si chce doběhnout k nejbližší pumpě pro destilku, tak že by už měl vyrazit. Kouknu i pod plasty, jestli se někde něco neuvolnilo a neteče tama. Bohužel....zřejmě jsem si náš díl štestí vybral na tom, že nás nevybrali policajti...Došoural se k nám nějaký vodák. Už jsem tak nějak tušil, že to bude Čech. A taky že jo. Co prej se stalo, a jestli může pomoct. Říkám, že super pomoc by byla, kdyby ten prasklý chladič uměl zaletovat, ale tak do půl hodiny, že nás tlačí čas. Zasmál se a že se máme zastavit u nějakých místních "dílenských umělců", že tam v těch krajích umí spravit všechno. Jo, super nápad říkám, tak mě to napadlo, ale všude je daleko. Zkusil bych tu srajdu na utěsnění děravého chladiče. Poradil, že nejbližší město Plužine je asi 20km a je tam hned na začátku pumpa. OK, dík. Voda dolitá až na maximum a jedeme dál. Motor už nevaří, ale za to začalo vařit ve mě,ve střevech. Zatracený kefír....!!!

Hlavně si nenechat pokazit náladu

Hraniční přechod Bosna-Černá Hora. Předjíždíme obě fronty. Mám po náladě díky tomu chladiči. Naštěstí nikdo nevysírá, že jedeme dopředu, ani celníci kvůli zeleným kartám a pod. Jo vlastně...až na jednoho duševního mrzáka s SPZ Dunajská Streda, který mě odmítl udělat škvíru mezi autama na projetí se slovy, že tam už stojí hodinu a že se na mě může vyjebat. Jen mě blesklo hlavou,že co můžu chtít po krajanovi, který je od nás...z té oblasti...kde jsou motorkáři nenáviděnou sortou. Auto za ním, italská rodina, ochotně dělá místo, usmívají se, mávají nám a ukazují palec nahoru. Opětujeme úsměv, také palec nahoru, prosmýknem se a vyrážíme do Plužine. Po očku mrknu na "pana ochotného" z Dunajské Stredy. Stále čeká, zatímco itlaská rodinka jede do pruhu vedle, k nově otevřenému okénku. Dobro bylo odměněno. Po cestě se zastavujeme udělat pár fotek, protože ty scenérie jsou dechberoucí. V Plužine u pumpy mají naštestí tu srajdu na utěsnění. Svět je takový nejaký hezčí a jasnější....škrk ve střevech a už letím...nebo mě ten kefír rozšklubne jak mráz pumpu... Nechceš si odpočnout??? Ptá se mě moje žena po mém návratu z WC. Prej, že vypadám hrozně....jen zavrčím: Co bys chtěla, Breda Pitta?? Bude mě padesát a lepší to nebude!!! Nalijeme srajdu do chlazení a jedeme kousek zpět k odbočcce na Durmitor. Máme plno kilometrů před sebou.

Děláme zastávky na focení. Durmitor je krásný. Tati...ten chladič stále kape...hlásí synek při nějaké zastávce. Říkám, dej tomu čas, aby se ten "elixír" nalitý v chlazení mohl projevit. V duchu si říkám, že mě snad neprodal přípravek na čištění chladiče?!? Né...přece není takový blbec...dělá u pumpy...Sjíždíme z Durmitoru směrem na Žabljak a zastavujeme se na oběd. Chladič zvesela teče čím dál tím víc. Mě ubývá nálady, čím dál tím míň... Nadlábnout a jedeme dál, kdo ví, co nás ještě čeká, než dorazíme do Podgorice. Slova proroka! Ze Žabljaku po silnici P5 potom P4 na Mojkovac. Ze začátku omezení rychlosti a asi 2x policajti s radarem, ale pak už jen krásný zatáčky a eňoněňo svezeníčko. Na každé zastávce to bylo už jen dramatičtejší.

Aleš zastavil a jak to stříkalo na svody, tak se z něj kouřilo, jako kdyby začínal hořet. Několikrát jsme měli dole celou bagáž, ale světe div se, v expanzce ubylo jen minimálně. Nešlo mě to do hlavy, proč ten přípravek na utěsnení nefunguje. Zastavujem u nějaké pumpy. Začíná se šeřit a chladič teče, jako by se nechumelilo. Kuwa...kde udělali soudruzi z NDR chybu?? Opět rozděláváme sedlo, abychom zkontrolovali vodu. Jsem na pokraji hysterického zoufalství, umocněné tím, že to nesmím dát najevo, protože tři hysterici v podvečer někde v Černé Hoře u pumpy jsou spíš do nějakého cestopisu o zoufalcích a my potřebujeme konstruktivní řešení. Zatímco rozděláváme Bandita, mozek mě valí na plné točky. Volám opět mechanika a potichu, bokem od rodiny přiznávám, že jsem zoufalý. Tys tu sračku na ucpání nalil do expanzky?!? Ty seš ale vůl!! Honem to vypusť a musíš to nalít do chladiče. Nejsem si jistý, jaký je mezi tím rozdíl a myslím si, že mě chce mít už jen pro dnešek z krku. Mezitím přišel pumpař a nějaký cizí motorkář, jestli potřebujeme pomoct. Hraju jim pantomimu o proraženém chladiči a našem zoufalství. Pumpař nám začne vyprávět příběh o zázračném přípravku na utěsnení děravého chladiče. Vytáhnu z kufru lahvičku a pumpař málem omdlí. Jo...to je ten "západoněmecký" spásný přípravek!! Jsem na prášky...tak proč to sakra nefunguje? Motorkář překládá ze štítku, že je to opravdu na utěsnení a ne na čištění. Aspoň něco. Loučím se s nimi, že v tom případě mě nemohou už nijak pomoci. Lijeme tu srajdu přímo do chladiče, dolíváme vodu z hadice, kterou u pumpy zalévají kvítka a jedeme směr Podgorica. Náhradní řešení bude oprava v Podgorici i za cenu jednodenního zpoždění na cestě do Řecka. Omlouvám se, že z opravy a dolévání nemám žádné fotky pro ilustraci, a to z důvodu naprostého zoufalství a zmaru. Tak nějak jsme si na focení vůbec nevzpomněli. Do Podgorice je to asi 100km pořád z kopce a zatáčky po silnici E80. Pěkný zatáčky, pěkný asfalt, krásná panoramata hor a temných roklí, ale provoz jak sviňa. Chvílema dodržujem předpisy, ale pak to vzdáváme a předjíždíme kde se dá a jedeme jak se dá. Už mě to chvílema i leze krkem. Teplota z krásných, horských 20°C, stoupá na přímořských 30°C v Podgorici. Zastavujeme na prvním semaforu v Podgorici. Koukám na Aleše a nekouří se z něj. Volá na mě, že to vypadá OK. "Západoněmecký" přípravek konečně zabral!!! Áleluja...aleluja...aleluja...slyším zvonit zvony v Římě!! Dnes toho mám plné kecky. Najdem hotel, dali jsme si malou večeři, nějaké pivo, flašku vína a cca ve 22:45 lezu do postele. Nátahnu si unavená záda, v hlavě si promítám ten dnešní výživný den a za chvíli už mě honí Fredy Kruger... Ráno jsme dostali super snídani alá karte a nádavkem na ochutnání takové jakoby jednohubky z domácích sýrů. Bylo to vynikající!! Mohu tedy doporučit Hotel Laguna, ul. Vojislavljevica 72, Podgorica.

Vyrážíme směr Albánie. Hraniční přechod Božaj. Obvyklý vopruz se zelenýma kartama a po Alešovi chtějí Albánci i řidičák. Ale jinak OK a jedem. Poprvé v Albánii....jsem překvapen pěkným asfaltem a začíná horko. Oproti horám docela šok. Potím se jak kráva. Každé větší město je ucpané a provoz jako někde v Hanoji. Jede ten, kdo tam dřív strčí šňupák. Jsem ve svém živlu, ale Lenka za mnou kolikrát syčí, protože má strach, aby nás někdo nesundal. Jedeme na Skhkodër, Durrës, Fier a dál k Blue eye. Na pumpě potkáváme Čechy, kteří se vrací. Proč prej jedeme tudy a nejedeme venkovem?? Vysvětluji, že jedeme do Řecka a že máme každý den pevně danou porci kolometrů a není kdy se někde šukat okreskama čtvrté třídy. Ale Albánie určitě stojí za to se tam vrátit a projet si ji. Takže až jindy. My máme namířeno k Modrému oku-Blue eye a pak se 

 

kousek vrátit do Gjirokastëru, kde máme reservovaný ubytování. Blue eye, čili modré oko, je plné turistů. Prašná cesta a vstupné 1,5Eur za motorku mě zbavuje dojmu o nějakém větším zážitku. Je to spíš zajímavé, jak zpod skály pramení tolik vody, že se u ní okamžitě udělá říčka. Pár fotek, umyl jsem si zaprášenou hubu v křišťálově čisté vodě a jedeme zpět do Gjirokastëru. Původně jsme ještě měli v plánu návštěvu termálních sirných pramenů N40.244194, E20.431750, ale únava vykonala své a po demokratickém (radostném) odsouhlasení tento poznávací bod vynecháváme. S pomocí místních nalézáme hotel v boční ulici, který má adresu na hlavní třídě a odpovídá naší rezervaci. Hledám to "Safety parking", které mě potvrdili jako No problem. Safety parking je parking na ulici před hotelem a je na to namířena kamera. Panenkomarja...v Albanii na ulici...ježkovy voči...to je fakt v háji. Odmašlíme z motorek co jde. Recepční se nastačí divit (a my koneckonců taky), jaká to je ohromná hromada věcí. Svazuji motorky lankem a dávám kotoučák s alarmem. Naštěstí mám okna z pokoje přímo nad našimi motorkami. V noci 2x vyskočím, když si myslím, že nám někdo něco chce ukrást...naštěstí vždy planý poplach. Ráno je vše na svém místě!! Uf..uf. Večer jsem šli na nějaký žrádýlko do města. Napřed jsme se zastavili v takové místní taverně, kde jsme do sebe kopli každý po dvou čepovaných pivech, které vůbec nechutnali blbě. A k tomu jsme si dali talíř šiškebabu s cibulí. Po cestě na hotel jsme se ještě zastavili u pouličního stánku, kde si boreček myslel, jak nás ohromí grilovaným jehněčím. Aleš to má rád,tak si nechal nařezat takovou hromadu masiska, že čuměl i ten prodavač. My jsme si dali s Lenkou napůl půlku kuřete. Sem tam jsme ďobli i do toho jehněčího a nebylo vůbec špatný. Nesmrdělo ovcí a měl ho pěkně šťavnatý a nakořeněný. Za jídlo, 6 Coca Col v plechu a litr vody jsme v přepočtu platili 200,-Kč. Takže docela dobrý. Jdeme chrnět. Ráno nás čeká poslední etapa Albanie-Zakyntos. Konečně!!! Snídaně, která byla inzerovaná jako "Famózní snídaně v ceně pokoje" ,byla famózní jen na obrázku. Horko těžko jsme z toho poskládali normální snídaní. Ale co...žene nás touha po koupání v moři, tak se balíme a chystáme k odjezdu.

Již jen kousek do ráje

Jedem směr hraniční přechod Kakavia. O hodinu později než jsem chtěl. Poslední etapa, hodně kilometrů, mezinárodní hraniční přechod před námi a jízdní řád trajektu z pevniny na Zakyntos. Poslední trajekt Killini-Zakyntos odjíždí 20:15hod. Tak už máme všechno pověšený a vyrážíme. V duchu to počítám, abychom to stihli. No....máme to docela našlapané. Sakra...já zapomněl na časový posun v Řecku o hodinu dopředu. Hmmm....tak ještě i ten čas je proti nám. Beru za heft a letím. Brzdí mě až divný chlap pod stromem, kterého jsem náhodou z dálky zahlídl. "Divný chlap pod stromem" byl policajt s radarem. Nechal nás na pokoji. Naštěstí. Na hranicích ALB-GR Kakavia je plno autobusů. Každý prolézají celníci, lidi mají vyskládané kufry venku a také je prohlíží. Ojeje...tak to bude na dlouho. Za 20min jsme v Řecku. Jen mrkli na SPZ, zjistili, že jsme CZ...pasy a jeďte. Tak to jsem nečekal. Čas je víc než dobrý. To stihnem i oběd na pstružích farmách okolo silnice za Ioanninou. Mlaskl jsem si sám pro sebe do helmy a nasál řecký luft. Pavlovův reflex se projevil a já polkl lačnou slinu. Přes všechny nesnáze už to vypadá dobře. Za Ioanninou mě navigace říká rovně (však minulý rok jsme od tama přijeli), ale je tam nový kruhák a šipka doprava Patra->dálnice->bez poplatku. Prdím na pstruhy, čas je důležitejší a dalších asi 200km to bereme pěkně "na masťnáky" po nové dálnici. V Patře potřebuji vyzvednout jízdenky na trajekt na cestu zpět, které jsem objednal a zaplatil už v lednu, kvůli slevě 20%. Dálnice=votrava. Jen rozptýlení, když se vpravo sem tam ukázalo moře, ve své majestnátosti. Skoro na každém parkovišti, kde jsme zastavovali, na nás někdo zdvihne palec, když zjistí na SPZtkách, že jsme CZ. Všichni tři jsme hrdí sami na sebe! Patra....konečně...v přístavu na nás čumí borec za přepážkou, proč chceme jízdenky 10 dní dopředu, když máme bukaci. Vkládá se do toho i jeho kolegyně vedle, že máme dojít v den odjezdu, 2hod předem pro jízdenky a že problém nebude. Vzhledem k tomu, že neumím řecky a anglicky velice špatně, tak jim zatančím a pomocí pantomimy zahraju, že trvám na jízdenkách teď, protože Řecko je blízko Turecku a to pořekadlo o tureckém hospodářství je tudíž známé i tady!! Cosi na sebe zadrmolili v řečtině a začali tisknout lístky. Strčili mě je do takové reklamní taštičky a vysvětlovali, že stejně musím dojít na Check IN v den odjezdu. Nechápal jsem proč, ale hřály mě lístky v kapse a byl jsem spokojený. Šup na stroje a hurá do Kylliny na trajekt na Zakyntos.

Konečně....vytoužený, vysněný, oblíbený, voňavý, krásný...Zakyntos. Už se těším, jak si půjčíme člun a zaskáčem si do modrých hlubin, zajedem na pláže, které jsou přístupné jen z moře. Jak se vyvalím na lehátko a až mě bude vedro, skočím si naložit krkovičku do slaného nálevu. Protože je Zakyntos poměrně malý ostrov, tak už máme takové ty turistické lákadla jako Modré jeskyně, Želví pláž ,Želví ostrov, Shipwreck, muzeum oliv, muzeum vína atd. za minulé roky prohlídnuté a věnujeme se jen odpočinku. Asi není víc třeba nic popisovat a stačí jen prohlídnout fotky....

 

 

Realita všedních dnů se blíží 

Ach jo....to uteklo jak voda a už jedeme domů. Poslední večeře v přístavu, šup na našeho "žluťáka" do Kyllini....Západ slunce se s námi loučí a já mám mokré oči. Nestydím se za to! Mám to tady hrozně rád. Je to tady takové jiné Řecko. Lidi jsou jiní než jinde v Řecku a díky tomu, že to je ostrov, tak je večer příjemnější teplota než ve vnitrozemí, moře krásné a písečné dno...no prostě Zakyntos...má láska...

 

Trajekt Patra-Venezia byl takový lepší dobytčák. Nás podezřívavě kontrolují, zatímco migranti lezou přes plot. Divná doba!! Sice je pak naháněli policajti a nakonec je vyhnali, ale vím minimálně o jednom, který se jako černý pasažér s námi svezl. Ještě že jsme měli kajutu. 31hod plavby bez kajuty, jen na palubě, mě zrovna neláká. Jízdenky za 630,-Eur a když jsme si dali pivo za 3,90,-Eur 4dcl, tak jsme si museli sednout na schody ke kajutám, protože všude v restauraci seděli lidi, co neměli kajuty a byli tam schovaní před větrem a sluncem. Nenecháme se ale otrávit. My kajutu máme a po ostatních mě je prd. Zpoždění máme 3hod, takže v Benátkách nás trajekt vyplivne v 10hod. Rychlá domluva a shodli jsme se na tom, že pojedeme domů a vzdáme ještě nějaký trip přes Slovinsko s přespáním někde po cestě, jak jsme původně plánovali. V 10:15hod vyjíždíme z Benátek po SS14 na Portogruaro a pak na Tarvisio, Villach, Ossiach a Judenburg, kde jsme najeli na dálnici a do Brna přijíždíme 26.8.2017 ve 22:30hod. Z Benátek jsme jeli po okreskách, ale těch posledních asi 250km na Vídeň jsme koupili známky a jeli po dálnici, protože začínala tma a dálnice byla bezpečnější. Tak příští rok kam?? Zase Zakyntos?? Já bych byl pro, ale nevím, jestli se podaří přesvědčit Lenku a Aleše. No...mám na to rok!

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.20
Známkováno: 20x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist