Řecko 2013

Úvod

Už někdy letos v lednu jsme se se Šárkou začali rozmýšlet, kam zase letos vyrazíme na dovolenou. Předloni jsme byli na motorce v Řecku na Korfu a na Lefkádě, vloni v Turecku a letos padla volba opět na Řecko. Tentokrát se k nám přidali i dva kamarádi – bráchové Tomáš a Michal a mi byli rádi, že už nepojedeme sami, nejen kvůli bezpečnosti.
Trasu jsme si stanovili následující: Podívat se k Balatonu, pokračovat přes Chorvatsko a Bosnu do Černé hory, kde navštívíme Pivsko jezero a národní park Durmitor. Pak přes Albánii do Řecka, kde si projedeme národní park na severu Řecka Ethnikos Drimos a budeme pokračovat na jih, kde přeplujeme trajektem na Zakynthos. Ze Zakynthosu opět trajektem na Kefalonii, z ní na Lefkádu a z Řecka do Itálie do Brindisi. V Itálii přejet na západní pobřeží, podívat se v Římě na Koloseum, do Pisy na šikmou věž, do Modeny na muzeum Ferrari od Kaplického a navštívit zábavní park Gardaland u Lago di Garda. Cesta vycházela na cca 5000km a vzali jsme si na ní 16 dní dovolené. Já vyrazil se Šárkou opět na našem Banditovi GSF 600 S (najeto 55 000 km), Tomáš pár dní před dovolenou vyměnil svou R1 za Triumph Sprint ST 1050 a Michal vyrazil na Yamaha FZS 600 Fazer s 80 000 najetými kilometry.

1. den

Ráno v 7:00 jsme vyrazili ze Sezimova Ústí a mazali na jih do Rakouska. Rakouskem jsme projeli mimo dálnice kolem Vídně a pokračovali stejným způsobem do Maďarska k Balatonu, který kluci chtěli alespoň vidět, aby se přesvědčili, že je to opravdu louže, jak jsem jim tvrdil. Jelikož bylo pěkné horko, chtěli jsme se alespoň vykoupat, ale všude kolem břehů bylo buď rákosí, nebo pláže narvané k prasknutí. Nakonec jsme našli cestičku vedoucí k vodě. Sice na ní byly nápisy „private“, ale na to jsme nedbali a v oné louži se vykoupali. Všude jezdily spousty motorkářů a mi nechápali, co na tom místě vidí. Za celé Maďarsko jsme nenarazili na jediný pěkný úsek pro motorky nebo na něco, co by stálo za fotku. Pokračovali jsme dál, směr Chorvatsko a cestou si v jednom z četných stánků u silnice koupili za euro výborný žlutý meloun, který jsme na hulváta snědli přímo na trávníku u křižovatky. Hranice s Chorvatskem za městem Mohács byla úplně prázdná, takže jen kontrola pasů a pokračovali jsme Chorvatskem. Cestou jsme se stavili v městečku Ernestinovo, kde byl park plný vyřezávaných soch (a taky jsem tam měl kešku :-) ). Překročení hranic do Bosny bylo stejně v pohodě jako při vstupu do Chorvatska. Kousek za hranicemi jsme sjeli z hlavní silnice na polní cestu a u lesa se utábořili.

Ujeto 727 km

2. den

Noc byla klidná a ráno příjemných 17 stupňů. Nelenili jsme, sbalili věci a za 5 hodin už jsme byli na hranicích s Černou horou. V Bosně mě coby kuřáka potěšila cena cigaret. Camelky vyšly na 3,7 marky, což je na naše necelých 50 Kč. Chtěli jsme se zchladit v krásně čisté řece Tara, ale že se zchladíme tolik, to jsme nečekali, protože voda měla snad jen 5 stupňů. Později nás trklo, že ta řeka vlastně vytéká ze dna přehrady Pivského jezera a proto je tak ledová.

Pokračovali jsme dál s tím, že se vykoupeme ještě v jezeře, ale nikde jsme nemohli najít místo s přístupem k vodě. Nakonec se nám podařilo k vodě dostat přímo pod mostem a dosyta jsme si užili vodních radovánek.

Následoval výjezd do Durmitoru, který snad nemá cenu popisovat. Naprosto úžasná krajina z Vinnetoua a všem vřele doporučujeme tam vyrazit. Bylo to jedno z nejkrásnějších míst celé cesty. Cestou jsme každou chvilku stavěli, fotili a vychutnávali si nádherné výhledy. V „Sedle“  mezi vrcholy Sedlena Greda (2227m) a Uvita Greda (2199m) jsme dokonce vylezli asi o 300 metrů nahoru, abychom si vychutnali ten nejlepší výhled (a zase jsem tam měl kešku).

Pokračovali jsme do Žabljaku, za kterým jsme si bláhově mysleli, že přespíme u Černého jezera. Davy turistů a aut nás ale rychle vyvedly z mylné představy opuštěného jezera kdesi v horách, takže jsme pokračovali Durmitorem dále směr Albánie a našli si na spaní pěkný plácek v lese.

Ujeto 409 km

3. den

Ráno jsme opět vyrazili dále na jih. Doporučujeme silničku z Kolašinu do Podgorici, kde jsme sjížděli gumy až k okrajům (já skoro :-) ). Kousek před Podgoricou navíc řeka Tara tvoří mělký kaňon, kde je skvělé koupání. Zdrželi jsme se tam asi hodinu a užívali si krásně čistou chladnou vodu. Po chvilce se k nám dokonce přidal nějaký motorkář z Chorvatska, který viděl nahoře naše motorky a který jel právě do Durmitoru. Cesta z Podgorici na Albánskou hranici má nový asfalt, stejně tak silnice z hranic na Shkoder, která při naší první cestě před dvěma lety bylo jedno velké staveniště. Doprava a vůbec všechno ve Shkoderu a zbytku Albánie nám se Šárkou již tolik zajímavé nepřišlo, ale kluci byli z té divočiny nadšení. Každou chvilku zpomalovali, aby se ujistili, že opravdu dobře vidí. Například porcování ovce na chodníku u silnice, Albánce jedoucího na oslu s mobilem u ucha a jiné zajímavosti, které se u nás nevidí. Po loňské zkušenosti s dopravou v Tirane jsme se mu chtěli za každou cenu vyhnout, takže jsme to v půlce cesty mezi Shkoderem a Tirane vzali na východ na Burrel a pokračovali na Pogradec. Cestou jsme zastavili v restauraci u řeky, kde mezi hosty pobíhalo stádo koz. Pokud zákazník dostal chuť na maso, jen ukázal na kozu a za 20 minut měl na stole čerstvé skopové. Mi jsme si dali raději jen salát a pivko. Cestou mne velmi potěšili dva albánští výrostci, kteří jakmile slyšeli motorky, hned vytáhli mobily a točili si nás. Vůbec jsme si přišli v Albánii jako velká atrakce pro místní. Každý druhý mával, troubil a chovali se přívětivě. Když jsme opět zastavili u místní řeky s pořádným proudem na koupel, přišli k nám dva mlaďasové a okouněli. Jeden z nich nás pak pobavil, když si zabalil mobil do trička, vrhl se s ním do proudu v ruce nad hlavou a nechal se unášet dál po proudu ke svým kamarádům. Následně mi v mém mobilu přestala fungovat navigace I go my Way (odešla paměťová karta) a mi jeli podle mapy, kterou používám na Geocaching. To nás zavedlo do Makedonie, aniž jsme to čekali. Silnice byla pořád v super stavu a k večeru jsme dojeli do turistického městečka Struga na břehu Ohridského jezera. Za 15 EUR na osobu jsme si vzali hotýlek, dopřáli si horkou sprchu a prošli se po městě. Jelikož jsme neměli místní měnu a nemohli si tak nic koupit, podělili jsme se u stolku před hotelem o poslední Plzeň v plechu a šli brzo spát.

Ujeto 407 km

4. den

Ráno v 8 jsme vyrazili dál, kolem Ohridského jezera, do Řecka. Hranice jsme překročili asi za 20 minut a zamířili si to do národního parku Ethnikos Drimos. Silnice parádní, panoramata také a mi si jízdu užívali plnými doušky. Když jsme ale asi po 70-ti km nemohli najít žádnou benzinku a rezervy se rozblikaly, začali jsme trochu nervóznět. Kopce jsme pro jistotu začali sjíždět se zhasnutými motory a vyjížděli je co nejúsporněji. Při každé pauze jsme hleděli do nádrží, odhadovali, kolik deci v nich ještě máme a počítali, kolik je to k nejbližší benzince. Po jednom zastavení, kdy jsem tipoval, že mám v nádrži ještě tak litr benzinu jsem ujel 200 metrů, motorka začala škubat, až chcípla úplně. Michal, který měl oproti mé naložené Bandasce a Tomášovo litrovi spotřebu nejmenší, se pro mě vrátil a odlil mi půl litru, abych vyjel alespoň kopec nahoru k jezeru Techniti Limni Aoou, kde po chvilce došel benzín i Tomášovi. Vybavili jsme proto Michala PET lahvemi a navigací a poslali jsme ho k 15km vzdálené benzince pro pohonné hmoty.

Michal byl úspěšně zpět asi za hodinu a mi se mezitím vykoupali v tom nádherném jezeře, kolem kterého, kromě silnice, nebyl vidět žádná stopa civilizace. Jelikož jsme toho měli za celý den dost, našli jsme si perfektní plácek hned u jezera a utábořili se. Postavili stany, uvařili guláše, dali další koupel a rozumovali nad mapou.

Ujeto 315km s nastartovaným motorem (jinak asi 350km)

5. den

Noc byla klidná a ráno chladné (byli jsme 1 700 m.n.m.). Jelikož jsme byli oproti plánu díky včerejším patáliím s benzínem trochu ve skluzu, zadali jsme do navigace nejrychlejší cestu do řeckého města Kyllini, odkud nám plul trajekt na Zakynthos a po obědě, jsme tam byli. Koupili jsme lístky na trajekt, 8 EUR za osobu a 12 EUR za motorku, a jelikož nám trajekt plul až za dvě hodiny, zašli jsme si na super gyros talíř za 5 EUR a konečně se vykoupali v moři.

Cesta trajektem trvala něco přes hodinu, ve městě Zakynthos jsme doplnili v místním supermarketu zásoby vody, jejíž spotřeba byla cca 3 litry na hlavu denně a vyrazili podél východního pobřeží na sever. Východní pobřeží Zakynthosu nás docela zklamalo. Obyčejné pláže plné turistů a všude samá civilizace. Dojeli jsme do Ag. Nikolaos, abychom si dopředu zjistili, jak nám pluje trajekt na severnější Kefalonii a také, jak je to s plavbami do Modrých jeskyní, které jsou velkým lákadlem pro turisty. Blížil se večer a nám se na několikátý pokus povedlo najít pěkný krytý plácek na spaní na samém severu ostrova, který už byl trochu divočejší.

Ujeto 392 km

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE