Pekelný Balkán

Setkání s Martinem téměř na slepo se povedlo na výbornou, takto bychom se nepotkali ani doma. Plánovaný segedínský 

guláš v Szegedine se k našemu překvapení nevyvedl - pani nerozuměla segedin gulaš , donesla nam gulášovou polévku s opravdu velkou náloží chilli. Další zastávkou byly hranice Rumunska , kde jsme zavzpomínali na časy minulé při pasové kontrole. Celkově nám přišlo, že překročením státních hranic jsme se jakoby vrátili v čase. Na silnici jsme potkávali častěji koňské povozy než auta, obydlí se více podobaly zříceninám nežli místem pro život. Hlavně,že měli nádherné silnice .Samozřejmostí byla vlajka EU na každém rohu. Rumunsko podél Srbských hranic žádná hitparáda není , ani turisticky a bohužel ani motorkářsky. Večer jsme zakončili kdesi v kopcích na louce- s místním pivem v ruce , jak jinak :)  Kromě potulných psů loudících kolem našich stanů byl naprostý klid.
Ráno nás poctil návštěvou nějaký děda se sekerou v ruce . S úsměvem na tváři nám něco vysvětloval, avšak nám se v tu chvíli honili hlavou scénky z Masakru motorovou pilou. Nakonec  v plném počtu končetin jsme vyrazili směr bulharské hranice. Zarazila nás jen jedna kontrola na rumunské straně , asi EU , každopádně to mile překvapilo. To , co jsem psal na začátku o Rumunsku , platí až na pár věcí na tuto zemi.Západní strana nezajímavá, v každém městě vlajky EU společně s bulharskými, ovšem ty silnice to je ještš větší tragédie než u nás! Hlavni tah na Sofii a kostkovaná cesta , no toto! Nějakým způsobem jsme se dostali kousek od Sofie. Ubytováni na louce nám zpestřilo jen vracející se stádo krav , to byl koncert . Zakončeni místním pivem bylo samozřejmostí.

Ranní prohlídka Sofie moc nepřesvědčila. Za zmínku stojí chrám sv.Sofie , podle kterého bylo město později přejmenováno z původního Sreděc- díky bohu za to!. Celou prohlídkou města jsme míjeli veksláky nabízející výměnu peněz , též takový flashback do minulosti. Den se pomalu blížil ke svému konci a s ním i naše  cesta do kempu poblíž Solune v Řecku. Problémy s navigací na místo vyřešilo vytáhnutí mapy ( poprvé dostala přednostpřed technikou). Nikdy bych neřekl, jak moc se budu radovat z tekoucí  a hlavně teplé vody( nutno podotknout, ze to bylo po třech dnech bez ní ) . V kempu se poprvé setkáváme s asi typickou řeckou vlastností - blbého čumění na kohokoliv cizího.

 

 Soluň nás příjemně překvapila dobře značenými památkami- i přes zavřené turist info jsme si je prohlídli vcelku dobře. Thessalonikki jsou přimorským městem a s mořem je spjata i , soudě dle pohlednic, nejvýznamnější památka - Bílá věž.

Další zastávkou je hora Olymp. Tady to naopak se značením pokulhává. Nejprve se dostáváme, při pozdějším zjištění, pod Dionýsovu vyhlídku.Cesta pokračuje vzhůru , v domnění, že se jedná o cestu na Olymp pokračujeme i my . Z asfaltové silnice se stává štěrkovitá , dále pak s kameny akorát tak na proraženi pneu, Martin vzdává, já zaslepen návštěvou sídla bohů stoupám cesta necesta. Po cestě úžasné výhledy, ovšem jaké zklamání mne čeká na konci cesty s nápisem Dionýsova vyhlídka. No napodruhé už trefujeme a dostáváme se do základního táboru , odkud se vydávají nadšenci na 3-hodinovou cestu na vrchol hory. Původní plán výšlapu padl se zmíněnou zajížďkou , tudíž fotíme vrcholek z dálky s předsevzetím brzkého návratu za zdoláním tohoto mýty opředeného kopce. Zakončujeme v kempu pod Olympem , brzké ubytování nám umožnilo jediné koupáni v moři za celý výlet. Parádní osvěženi po celém parném dnu. A kemp za 10 euro , no paráda.( nejlevnější za celé Řecko)

Za ustavičného zírání jednoho přetloustlého řeckého důchodce balíme stany a uháníme do Athén. Dnešní den je plánován jako transportní , tudíž žádné vzrůšo. Jedině oběd nás potěšil , řecký gyros s vychlazeným pivem ( samozřejmě nealko ) . Když jsem zmínil to jídlo. Po  cestě plno nedávno zavřených taveren, kaváren a restaurací ( i benzinky ) dává tušit probíhající krizi a utahování opasků. Jedno nej dnešní den ale měl . Pili jsme nejodpornější kávu za celou cestu.Ústa se mi křiví ještě teď. Dle mapy si vytipováváme kemp uprostřed Athén, do kterého po krátkém bloudění dorážíme. Odhalujeme další řeckou vlastnost- neodhadnutí vzdálenosti.Zjistili jsme ji při hledáni kempu  ,když nám asi 3.clovek v pořadí tvrdil ze po 1 km budeme v cíli . Ujeli jsme jich 8. Večer jsme stihli projížďku sightseeing busem po centru , pokochali se výhledem na Akropoli z dálky a natěšeni na zítřejší prohlídku jsme se vraceli do kempu.
Cena kempu 17 euro.
Další den ráno následovala prohlídka Akropole, nádherná památka, bohužel stále ve výstavbě :-) Udělat fotku Akropole, aby na ní nebyla alespoň část jeřábu byl nadlidský výkon.Za pár let to tam určitě bude fajn. S přibývajícími hodinami roste závratně I teplota a my jsme velice rádi, že před 12.tou hodinou opouštíme Akropoli. Samozřejmostí je nakoupit suvenýry, poslední fotečka Athén a můžeme vyrazit vstříc dalšímu cíli- Korintskému průplavu...

S bolehlavem balíme věci, loučíme se s majitelem hotelu a vyrážíme do hlavního města Tirrane. Zde se zastavujeme ve středu města, které je zároveň velkým kruhovým objezdem. Nemáme náladu na pěší průzkum proto pokračujeme dále přes město Shkoder k hranicím Černé hory. Při pasové kontrole zjišťuji, že nemám zelenou kartu. Těch následujících 10 minut se zdálo být nekonečných při prohledávání všech možných míst , kde by mohla být. Vše dobře dopadlo a my mohli pokračovat do kempu u města Podgorica s tím, že se další den rozdělíme- Martin kvůli nedostatku peněz na účtu to vezme nejkratší cestou domů, já  ,vzhledem k slabší motorce a chuti dokončit cestu dle plánu se zdržím.

Bohužel, ráno se probouzíme do průtrže mračen, která podle předpovědi místních neustane příštích několik dní, kazí plány i mě a se slzou v oku plánuji nejkratší možnou cestu do Bosny. S Martinem se loučíme v Podgorici. Déšť je tak hustý, že po hodině jízdy jsem i přes můj nepromok totálně promočený ( nechápu jak to, vždyt stál 800 kč!! ) a beru za vděk motel u cesty s vidinou usušení všech věcí. Bohužel jsem jim nestál za puštění topení, alespoň, že tekla teplá voda. Ráno moudřejší večera , řekl jsem si a zbytek dne jsem prospal na pokoji.

Přes noc už alespoň nepršelo tolik , a ráno při odjezdu, v těch na půl mokrých věcech, už i slunce občas vysvitlo. Se zlepšujícím se počasím se zvětšila i chuť na cestování. Ve Višegradu jsem navštívil jejich velice nádherné náměstí věnované významnému občanovi Ivo Andrič.Cestou do Srebrenice jsem projížděl přes Sbrsko, sic krátká návštěva ovšem o to zajímavější. Cestou mi totiž došel benzín . Naštěstí jsem vyjel dle mapy na nejvyšší bod a čekala mě cesta z kopce. Po cestě jsem se průběžně ujišťoval , zda je stejný skopec až k benzínce, až u mě zastavilo auto s nabídkou doprovodu na nejbližší pumpu po kopci . Tak se i stalo a mě spadl velký kámen ze srdce , když jsem měl zase plnou nádrž :-)
Srebrenici bych popsal jako nezajímavé malé městečko, s křestanským kostelem a mešitou stojícím vedle sebe. A pak že muslimové nikoho nesnesou. Návštěva hřbitova v Potočari připomínající masakr 8000 Bosňáků byla zajímavá, 

ovšem moc dobře jsem se tam necítil. Ve městě Zvornik jsem se zastavil na večeři a při rozmýšlení ,kde dnes složím hlavu ke mě přišel jeden mladý kluk a nadšeně se mi jeho lámanou angličtinou snažil vysvětlit , že Varadero je jeho vysněná motorka a že nikdy neviděl motorkáře z takové dálky a že musím zůstat alespoň na jedno pivo. Nakonec se na mě přijel podívat místní motorkářský klub na dvácách . Poseděli jsme, v rámci možností popovídali o  místních poměrech , o čechách , na závěr mi sehnali skvělé ubytování v motelu. Parádní den.

Tímto byl můj cestovatelský plán naplněn a zbytek cesty se jednalo již o nudný přesun zpět domů  kolem Balatonu, Wien a po 16ti dnech zpět do ČR.