Na supersportech do ...

25. 7. 2015 - den 1. 221km

Dubicko-Vrůtky - Autocamping Turiec (SK) - 8e/os kemp, chatka

5:00 zvoní budík a nikomu se nechce vstát. Ale vstávat se musí. Začíná vytoužená dovolená. V 6:00 je naplánovaný odjezd. V 5:15 se hrabeme z postele a jdeme snídat. Spěcháme, ještě nezbytná kontrola motorek a může se vyrazit. Počasí nám přeje, zatím neprší. Čekáme na bratra, který mi má půjčit fotoaparát. Je 6:30 a brácha akorát dorazil. No dobře, jako vždy máme trochu skluz. Co se dá dělat. Cigaretku, pokecat, nezbytná instruktáž "jak na to" k obsluze zrcadlovky a do sedel.

 

Je něco po sedmé ráno a my konečně odjíždíme. Proč jsem tedy vsávali tak brzy nechápu :D

8:15 stavíme ve Valašském Meziříčí tankovat a doplnit tekutiny. Zatím jde vše dobře. Zatím..

Po deváté přejíždíme slovenské hranice a míříme k Žilině. Stavíme na benzínce a kupujeme maskoty naší výpravy  :-) Je 10:00.Když to tak půjde dál, stihneme dnes projet Ukrajinu a večer jsme v Rumunsku..

Ujíždíme 70km a manžel mi do interphonu hlásí, že mu nedobíjí motorka (Kdo zná Hondu ví)...Sbohem Ukrajino, sbohem Rumunsko, sbohem dovolená...

Zastavujeme na nejbližší benzínce a řešíme, co bude dál. Proměřujeme regulátor a zjišťujeme, že závada bude na alternátoru. Výhodou je, že jsme kousek od kempu. Jaké jsou možnosti?

Za A:Otočit to a jet domů

Za B:Jet do kempu a zkusit sehnat alternátor

Dáváme si kafe, a protože se blíží bouřka, tak v mezičase hledáme po inzerátech, jestli náhodou někdo neprodává. Máme smůlu. Buď už nemají, nebo nezvedají telefon. Čas plyne a venku lije, jak z konve. Začínám být přesvědčená, že nám dovolenou někdo nepřál.

Před bouřkou se přijel schovat pár na motorce. Dávají se s námi do řeči, kam máme namířeno, co se nám přihodilo a snaží se nám pomoci. Klučina obvolává kamaráda, ale alternátor není. Prohlíží si naše motorky, dívá se na držáky kufrů. Nakonec nám popřejí šťastnou cestu a jedou domů.

Je po druhé odpoledne a déšť konečně ustala my se rozhodli, že pojedeme do kempu, nabijeme baterku a aspoň se podíváme čím to je. Natankujeme a jsme připraveni vyrazit. Naše motorka tak tak nastartuje. Čekáme, až Mára nastartuje tu svoji. Otočí klíčkem. A nic. Motor nechce chytit. No to si děláš... Zkouší znovu a znovu. Nakonec motor naskočí, z výfuku se vyvalí černý dým a motor chcípne. Tak to nám ještě chybělo.

„Že tys tam natankoval naftu“ ptám se Máry. „Nejsu přece debil“ odpoví polohlasem a snaží se znovu nastartovat. Za zvukových i dýmových efektů se mu to stejně nedaří.

„Vsadím se, že jsi natankoval naftu, tak se běž zeptat obsluhy!!" Už začínám být nervózní. Bolí mě hlava a mám hlad. Nakonec jde a už z pokleslýho výrazu jeho tváře znám odpověď. Měla jsem pravdu. Paní na benzínce mu řekla: „Diesel, to je špatně? A co teď budete dělat?" Musím se tomu smát.Takže, co zbývá. Vypustit nádrž, znovu natankovat a modlit se. Motore náš.

 

Mára má natankováno a nezbývá než to zkusit. Otáčí klíčkem a nic. Motoru se nechce. Ozývají se nepěkné zvuky. Poslední možnost. Kamil ho zkouší roztlačit. Konečně. Hujdička chytla a z výfuku se vyvalila oblaka černého dýmu. Párkrát protočit plynem a už si zase pobrukuje ve známém rytmu.

Chvála pánu. Jedeme se podívat, jestli je v kempu volno. Po pěti hodinách to vítám. Je půl šesté večer a já jsem vlastně ráda, že jsme se rozhodli pro kemp. Pán má volno a dokonce má volnou i chatku a můžeme si tam rozdělat motorku. Kdybychom potřebovali nářadí, taky má. Děkuji za vstřícné lidi.

 

Kamil s Márou odjíždí do nějakého hobby marketu, podívat se, jestli tam budou mít nádobu na olej a těsnící tmel. Já si ohřívám jídlo a jsem ráda, že nikam nemusím. Vrací se zhruba za hodinu díky objížďkám a operace "ALTERNÁTOR" může začít. Než se vypustí olej, stačí se alespoň najíst a já uvařit kávu. Po rozdělání motorky a zjištění závady (spálené dráty od alternátoru, ještě že ne vynutí) voláme opraváře alternátorů. Radí nám, podle fotek, co můžeme zkusit a jakým způsobem. Já ležím s migrénou a kluci opravují. Oprava se protahuje do pozdních večerních hodin, ale díky tomu, že jsme vybaveni, to nejde až tak zle. Díky předvídavosti Kamila máme s sebou i plynovou pájku. Luxus.

 

O půl jedenácté začíná pršet. To tu dlouho nebylo. Kluci zakrývají motorku, aby do ní nenateklo, a pro jistotu ji podpírají deskami. Přeci jen stojí na hlíně. Dosti měkké, předchozí bouřkou podmáčené hlíně, abych byla přesná. Blíží se jedenáctá večer a konečně mají opraveno. Šikulové. Složí vše zpátky a může se jít spát. Konečně. Ráno se uvidí, jak vše dopadlo.

V noci nás budí rána. Uhodil blesk a vyhodil pojistky. No super. Venku je pořádná bouřka a já jen doufám, že ráno bude motorka stát a né ležet.

 

26.7. - den 2. 177km

Vrůtky (Autocamping Turiec SK) – Hendrichovce (SK) 10e/os chata

Noční bouřka zanechala následky, shořela nám nabíječka na telefon. Čím dál tím líp. No aspoň že chata neshořela. S našim štěstím bych se ani nedivila… :D

Kamil nalévá olej do motorky a dáváme si ranní kávu. Teď přijde ta chvíle. Chvíle, kdy se rozhodne, jak dopadne naše dovolená. Zhluboka nadechnout a nastartovat.

Sláva. Motorka dobíjí. Jsem šťastná. Nebude tak zle :-)

Jdeme se najíst. Balíme a loučíme se s kempem. Je už po jedenácté a my vyrážíme směr Košice. Hip hip hurá.

Plni elánu a energie ujíždíme vstříc lepším chvílím. To špatné je zapomenuto. No, nic netrvá věčně.

Po ujetí asi 150kilometrů mi Kamil hlásí něco, co jsem myslela, že už neuslyším. „Jak jsme jeli okolo Tater, přestalo mi to dobíjet. Dobíjím, jen když vypnu světla“. No super. (Sbohem dovolená po druhé)

Jedeme bez světel, ale co hlavně, že je tady krásně. Stavíme na první benzínce. Dáváme si teplou kávu, párek v rohlíku a řešíme, co teď. Je neděle. Nic moc den na shánění servisu. Pod heslem: Vrátit se můžeme kdykoliv, jedeme dál a díváme se, jestli neuvidíme cestou nějakou opravnu. Připozdívá se a jet bez světel bude za chvíli dost riskantní. Rozhodujeme se, že pojedeme maximálně k Prešovu a najdeme si tam kemp, nebo hotel. Míjíme ceduli. Oprava elektromotorů. To je snad zázrak!!

Otáčíme se a hledáme tu ceduli znovu. Kousek od ní je cedule "ubytování pod lesem". Přijde mi to jako opravdový zázrak. Vracíme se k ceduli s reklamou na opravu elektromotorů, zapisujeme si číslo a protože už se připozdívá, jedeme se podívat, kde se skrývá ubytování pod lesem. Bloudíme uličkama a nemůžeme to najít. Nakonec se ptáme místních kluků. Když už známe zhruba cestu, projíždíme kolem hřiště a rybníčku. Zastavíme u malého domku a ptáme se paní, jestli neví kde to je. Ta nás překvapuje s tím, že jsme na místě a že manžel hned dojde. Je na pivu. Ten se má. Pán přichází ještě s pivem v ruce. Je usměvavý.

Ukazuje nám bývalou chalupu, že ji pronajímá na ubytování. Bereme vše. Nakonec je to ta nejlepší věc, jakou jsme mohli udělat. Ukazuje nám chalupu, kde můžeme přespat. Je zařízena skromě, ale je čistá. Ptáme se, jestli mu nebude vadit, když si tam rozděláme motorku. Nevadí. A co, že s ní vlastně je? Spálený alternátor. Stal se zázrak číslo tři. Ta cedule s opravou elektromotorů, patří tomu usměvavému a milému chlápkovi. Dílnu má v Prešově, ale něco má i doma. Trubičky ze skelné tkaniny na izolaci drátů, vypalovací lak a dokonce i vypalovací pec. To snad není možné. Jako první dáváme vypouštět olej. Přichází za námi opravář a nese, co je potřeba. Omlouvá se, že víc toho nemá. Kdyby jen tušil, že i za to málo jsme vděčni. Rozděláváme motorku. Když víte, jak na to, je to vlastně brnkačka. Asi špatně zaizolováno. Opravář nám pomáhá vše správně zaizolovat a nakonec, to zalévá vypalovacím lakem a odnáší do pece. Děkuji. Děkuji na tisíckrát.

Vrací se s tím, že se to bude tři hodiny vypalovat a jestli nemáme lepší plán, že nás zve na pivo. Povídá o své vísce a že tam měli oslavu a co se nevypilo včera musí se dopít dnes. Tak jdeme na pivo :-) Všechno zlé, je pro něco dobré.

Večer ještě spravujeme motorku, abychom ráno mohli vyrazit.

27.7. - den 3. 380km

Hendrichovce (SK)-Baia Mare (RO) 30lei/os hotel

Je ráno, a tak opět nalíváme olej. Co zbývá. Buď to vyjde, nebo ne. Nádobu na olej s domněnkou, že ji již nebudeme potřebovat, vyhazujeme do popelnice a odjíždíme.

Ahoj Ukrajino. Dorazili jsme na Slovensko-Ukrajinskou hranici. Paní v okénku v klidu pojídá disko sušenky a prohlíží plnou moc k Márově motorce (je psaná na mě) vůbec se jí to nelíbí a furt něco mrčí o tom, kdo mu tu plnou moc dal. No tak nás asi na Ukrajinu nepustí, aspoň se tak tváří. Snažíme se jí vysvětlit, že jsem mu plnou moc dala já. Kde je to napsaný. Dusí nás baba. Nakonec si papír dočte celý a zjistí, že to tam má uvedeno. No sláva. Převážíte nějaký alkohol, cigarety, léky, drogy? Ne. Řekl by jste kdyby ano? Tak jistě. Jsme vpuštěni. Beztak si myslím, že Máru dusila jen proto, že neměla co na práci. Nás pustila hned, ani na drogy se neptala. Před vjezdem za Ukrajinskou hranici nás zastavují vojáci .No výborně. Co chtějí? Že by kontrola? Ptají se jen co máme za motorky, kolik to jede a jestli se dají postavit na zadní :D to je vše co je zajímá. No dobře, že tak. Jsme na Ukrajině. Hurá, my to dokázali. Sice s dvoudenním zpožděním, ale dokázali. Ukrajinou projíždíme jen kousek. Díváme se po krajině. Zdravíme místní. Projíždíme i Mukacheve, kde se nedávno střílelo. Potkáváme vojáky. V dalších vesnicích různé dopravní prostředky. Zaujal nás žigulík, který nemohl snad nikdy projít technickou. Zadní náprava byla tak uvolněná, že mu vyjížděla z pod auta. No páni, od toho se držme dál. Míříme k rumunským hranicím.

Cestou potkáváme stádo krav, a čím více se blížíme k hranici, tím je cesta horší a horší. Díry hluboké a kolikrát přes celu silnici. Musíme jet pomalu. K hranicím je to už jen 10km. Můžu upřímně říct, že nejhorších pár kilometrů, co jsme zažili. Samá díra. Taková malá endurovložka. No co se dalo dělat. Museli jsme zpomalit. Díry místy i 10-15cm hluboké a nedaly se objet. Ale zvládli jsme to. Konečně jsme dorazili na Ukrajinsko-Rumunskou hranici. Začíná pršet. Tak skvěle. To bude tedy paráda. Kamil opět hlásí, že má vybitou baterku.

Měli jsme to otočit hned na Slovensku. Za hranicemi nastartujeme přes kabely a jedeme dál. Hujda dobíjí, ale nic moc. Takže bez světel. A nádoba na olej vyhozená. Bez světel to dobíjí, takže vlastně žádný problém není. Možná uvolněný kabel od regulátoru, to nic. Máme náhradní.

Začíná se stmívat a déšť sílí. Zastavujeme na benzínce a na bookingu hledáme ubytování. Máme štěstí, hotel je jen pár kilometrů. Za silného deště přijíždíme k hotelu. Personál ochotně odsunuje venkovní posezení a my můžeme schovat motorky pod deštníky. Zlatí lidé. Bereme poslední volný pokoj a jdeme, už tradičně, na pivko.

28.7. – den 4. 369km

Baia Mare (RO) - Carta Sibiu (RO) 16e/os kemp, stan

Kdo učil rumuny řídit fakt nevím. Dvou proudá silnice a na ní 4 proudy aut a v tom zmatku se ještě předjíždějí. Z prava, z leva. Jak koho napadne. Jedeme podle předpisů a v obci na nás bliká kamion, že ho brzdíme. No výborně. Pokutu za rychlost v cizině jsme ještě nedostali. Zrychlujeme a držíme se v nejpomaleji jedoucím proudu aut. Tady asi rychlost fakt nikdo nedodržuje. Jedeme průměrně stovkou. Sem tam nás zprava předjede auto, občas z leva. A přednost má asi ten nejrychlejší, případně nejsilnější. Odbočujme na benzínku a tankujeme. Přežili jsme. Dál už není takovej zmatek na silnici.

Míjíme Sibiu a míříme k Transfagaras. Počasí nám přeje. Dojíždíme k pensionu s restaurací a dáváme si jídlo. Najíme se, natankujeme a hurá do horských zatáček. Jedeme natankovat. A u stojanu Mára hlásí, že je něco špatně, že mu zhasl displej a vynuloval se. To snad ne. Po zaplacení zkouší nastartovat a nic. Ani ťuk. Má vybito. No super. To si snad z nás někdo dělá legraci. „TOHLE UŽ PROSTĚ NENÍ MOŽNÝ“. Co teď. Jednu motorku napůl opravíme a druhá se pokazí. Tuhle dovolenou nám někdo nepřál.

Chvilku pokecáme s klukama z Čech na GéeSech, co odpočívali na benzíně. Prý na to máme parádní počasí, že oni jeli včera v mlze. Hmm, počasí super, ještě kdyby nám to jelo. To by byla paráda. Jedeme do kempu co je tři kilometry. Dnes už nikam nedojedeme, musíme nabít baterky. Dobrá nálada mě opustila. Jsem přesvědčena, že je po dovolené a stres z předchozích dní si vybírá svou daň.

V kempu je internet a tak se snažíme sehnat regulátor a případně alternátor. Nic. Z Čech se sem nikdo nechystá. Děkuji přátelé za pomoc a psychickou podporu. Hlavně Jáje a Dejvovi.

 

29.7. - den 5. 50km

Carta Sibiu (RO) – Cisnădie (RO) 50lei/os pension

Je ráno. Motorky jsou nabité a my míříme shánět regulátor. Zpět do Sibiu. Našli jsme prodejnu MY MOTO. Velké poděkování patří ochotnému prodavači, který se nám snažil pomoci. Vzhledem k absenci rumunského jazyka v našich znalostech, všechno ochotně obvolal a pozjišťoval. Pak nám angličtinou sdělil, že možná nějaký regulátor sehnal. Čekali jsme tam několik hodin. Nakonec sedl na svou motorku a řekl nám, ať jedeme za ním. Projeli jsme celým městem a nakonec jsme skončili u někoho v servise. No skvěle. Klučina odjel zpět do prodejny a nás tam nechal s ostatníma, kteří neuměli anglicky. Čím dál lépe. Naštěstí tam byl kluk původem z Polska. S ním se dalo, aspoň trochu polsky mluvit. Vzali Márovu motorku do garáže a začali ji rozdělávat. Sundat podsedlovku atd. No šlo jim to s Márovou pomocí docela dobře. Měřili a zjišťovali. Nakonec se dopátrali toho, že není špatný regulátor, ale alternátor. Tak a skončili jsme.

 

Začali obvolávat známé, ale nikde v celém Rumunsku není. Prý možná jeden za 300euro, ale že neví jestli je to stejný typ. Se zbláznili? Ani omylem. Za tu cenu ne. Tak jsme jim poděkovali a řekli, že za ty peníze, to je moc drahý. Pomohli složit motorku a loučili se, s tím ať se nezlobíme. Šli jsme zaplatit aspoň za práci na motorce. Nechtěli nic. Prý nic neopravili, tak nechtějí zaplatit. Jsem v šoku. U nás by se to nestalo. Dali jsme jim aspoň na pivo a chystali se odjet. Sotva jsme dojeli na křižovatku, už na nás mával ten Polák s jedním z Rumunů, ať jedeme za ním. Odbočili jsme do vedlejší ulice a zastavili. Začal nám vysvětlovat, že by pro nás mohl mít alternátor. Ale až zítra ráno. No co, ten den už je jedno. Ptali jsme se na cenu a 130euro se nám zdálo přijatelné. Fajn a kolik za práci. Odpověď mě šokovala. NIC. Oni nechtějí za práci zaplatit. Jen to nebude dělat u toho kámoše v servise, ale u sebe doma. Přišlo nám zvláštní, že nechtějí zaplatit za práci, tak nám to ten Rumun vysvětloval. Že to bude jeho dobrý skutek. Že když se mu v Rakousku pokazilo auto, tak mu tam taky někdo pomohl a nechtěl za práci zaplatit a on to teď takto oplatí. Mít klobouk smeknu.

 

Odvezli jsme tedy motorku k němu domů. Na dvoře měl stát další tři. Zeptal se nás, jestli máme ubytování, když zjistil, že ne, sehnal nám penzion, vzal Máru do auta a odvezl nás tam. Řekl Márovi, že co nepotřebuje, ať nechá u něj v kufru v autě. Tak si Mára vzal jen kufr s oblečením a brašny, spacák a stan nechal u něj. Slíbil, že se druhý den vrátí v 10 a jestli bude alternátor pasovat, bude motorka opravená. Rozloučil se a odjel. Skvěle. Jsme v penzionu a nemáme motorku :D No maximálně půjde Mára na stopa. Konečně si můžeme odpočinout. Celý den v kožených hadrách na slunci, kdo nezažil nepochopí, jak to vyčerpá. Jdeme se umýt. Mára zjišťuje, že spolu s klíčema od motorky mu nechal i klíče od kufru. Chudák :D. Nemůže se do kufru dostat. Kamil mu pomáhá vypáčit víko kufru a já jdu do sprchy. Nakonec se to klukům povede bez poškození kufru. Bravo. Mára se může taky umýt a převléct. Umytí, po chvíli odpočinku vyrážíme na večeři a na pivo.

 

30.7. - den 6. 314km

Cisnădie (RO) – Bukurešť (RO) 20e/os hotel

Ráno vstáváme v 9 a jdeme na snídani. Teď se ukáže, jestli jsme nenaletěli. V klidu posnídáme a čekáme. Čím víc se blíží desátá, tím jsem nervóznější. Podařilo se? Pojedeme dál? Bude vůbec na čem?

Chvíli po desáté se ozývá klepání na dveře. Sotva vstoupí, hned se nám omlouvá. Motorka není opravená, altík nepasuje. Tak a je vyřešeno. Sbohem dovolená. Po třetí. Naložil Máru a odvezl ho k sobě před dům. My jeli za ním rovnou na moto. Ukázal Márovi, že má opravdu spálenej alternátor i ten druhej, co nepasuje. Přes noc mu dali aspoň nabít baterku. Dali motorku dohromady a ještě jednou se nám omluvili a odmítli si vzít peníze aspoň na pivo. Rozloučili jsme se. Na ty dva si budu pamatovat hodně dlouho.

 

Co naplat. Motorka rozbitá. Koupíme autobaterii a pojdeme domů. Vracíme se zpátky do prodejny My Moto a probíráme, jestli se dá dojet na autobaterii. Prodavač sdílí náš názor, že už se na tom nemá co pokazit, ale pro jistotu ještě telefonicky zjišťuje, jestli je to pravda. Je. Tak hned vedle v domácích potřebách kupujeme autobaterii a sháníme startovací kabely, i když máme, mají slabý průměr a přehřívají se. Začíná pršet. No paráda. Počasí vystihuje mou náladu. Naštěstí je to jen přeháňka. Zastavujeme u obchodu, jdeme si koupit jídlo a pití. Dál sháníme kabely.

Mára dostal nápad. Když na baterku dojede až domů. Proč by na ni neujel zbytek dovolené??

 

Nebereme to vážně, zdá se to dost bláznivé. Jet přes dva tisíce kilometrů s baterkou na nádrži a s kabelama vedoucíma někam pod sedlo. I kdyby se s tím dalo jet, na prvních hranicích ho zavřou, že veze bombu.

I když co se mohlo posrat, už se vlastně posralo a otočit se to dá vždycky. Rozhodujeme se, že vynecháme Moldavsko, abychom kompenzovali časovou ztrátu posledních dní. Tak jedem.

Ty kráso. Míříme znovu k transfagaráši. My dobíjíme tak na půl a Mára má externí baterii. To by jeden nevymyslel. Stavíme se na jídlo a na benzínce, kde Márovi odešlo dobíjení. Koupíme kabely a rozhodujeme se kudy jet. Dnes je nad rumunskými horami zataženo. Z výhledu by nic nebylo. Je už odpoledne a tak volíme kratší cestu k Bukurešti. Měl by tam být kemp.

Ke kempu dojíždíme už za tmy. Jsme unavení, ale zase jsme o kousek dál. Bohužel je plně obsazený. Co se dá dělat, hledáme ubytování jinde. To se ukázalo jako další drobný zádrhel. Zrovna probíhá sraz nějaké policejní akademie, tak mají ve většině hotelů plno. Volno má jeden čtyřhvězdičkový hotel. Co zbývá. Jdeme si užít trochu luxusu.

 

31.7. -den 7. 342km

Bukurešť (RO) – Obzor (BG) 30ron/os kemp, apartmán

Je ráno sedmý den. Balíme a vydáváme se na cestu do Bulharska. Už se těším na moře. Blížíme se pomalu k hranicím. K hranicím, kde jsem nechala své srdce. Zastavujeme na semafor a čekáme, až naskočí zelená. Mára semafor minul a tak sesedám a protože jsem podrážděná, nadávám, tak se vrací. Prý můžeme vypnout motorky, hlásí nám jeden kamioňák, že to bude na dlouho. Sesedáme a čekáme. Přijde ke mě jeden z toulavých psů. Krásný, hnědý. S úžasnýma hnědýma očima. Díval se na mě smutným pohledem, plným vděku a nechal se hladit. Toužící po doteku, tulil se ke mě. Srdce mi pukalo, že ji tam musím nechat. Nakonec naskočila zelená a my mohli přejet přes most, který opravovali k hranicím. Začalo pršet. Na hranicích mají asi pauzu na oběd. Auta stojí a nic se neděje. Po dvaceti minutách se kolona přeci jen pohne. Pomalu popojíždíme kupředu. Celníci to berou opravdu poctivě a kontrolují i obsah zavazadel i prostor motoru. Po nás chtějí naštěstí jen doklady. Ještě, že si nevšimli drátů od baterky u Márové motorky. Oddechla jsem si. Jsme v Bulharsku.

 

Dalším cílem je Burgas a koupání v moři. Márovi nestartuje motorka. Výborně :D Odtlačíme bokem a nastartujeme přes startovací kabely. Už mě a tím vytáčí. Hlavně zbytečně nezastavovat. Večer přijíždíme do kempu. První koho potkáváme je Čech. Ukazuje nám kudy na recepci. Místo spaní ve stanu volíme apartmán s klimatizací. Odložíme si a jdeme k moři. Miluju moře. Kluci se jdou koupat a já se procházím po pláži. Je večer a na koupání už pro mě chladno. Společně se projdeme po pláži, jdeme na večeři a pivo. Pak procházkou pokoukáme krámky a vracíme se zpátky do kempu. Jdeme spát.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE