Na fichtlech po Balkánu

Po minulé, vcelku zdařilé cestě do Chorvatska, jsme začali přemýšlet kam příští prázdniny. Nechtělo se nám vyrazit jen tak k moři a tam se flákat, to je prostě nuda. Po spoustě úvah jsme se shodli na Řecku a cestou projet všechny země Balkánského poloostrova. To snad bude zajímavé… a opravdu bylo!

Na fichtlech po Balkánu

Kapitoly článku

Přípravy na cestu

Já si svého Mustanga dával do kupy celou zimu, dostal nový lak, motor nová ložiska, gufera a spoustu detailů se doladilo. Jako bonus jsem si zapojil dobíjení na mobil. Lamely i řetězová sada mi přišly ještě v pořádku, i když už dojely do Chorvatska a zpět, tak jsem je tam nechal. Mára si koupil nového Pionýra, jelikož oranžový měl ohnutý rám a byl líný to nějak opravovat či měnit. No a nebyl by to Mára, kdyby se nezačal pořádně připravovat až dva dny předem. 

1. den

Měli jsme odjíždět brzo ráno, to klasicky nevyšlo, tak jsme vyráželi až někdy kolem 11. Na teploměru bylo už skoro 30 stupňů a to jsme ještě netušili, že zanedlouho budeme 30 stupňů považovat za zimu. Kontrolujeme, jestli máme vše potřebné, včetně dokladů a vyjíždíme směr Benešov. Cestou žádné problémy, jenom za Benešovem mírný deštík, naštěstí byla poblíž zastávka, kde jsme ho v suchu přečkali . Přes Česko cesta moc neubíhá, všude to tu známe a těšíme se za hranice, tam je to teprve zajímavé. Kupujeme ještě zásoby jídla, pití a frčíme dále na Tábor, Třeboň. Kolem 6 hodiny večer přijíždíme na hraniční přechod České Velenice. Dáváme si tady trošku odpočinek, přece jenom zadnice  už trošku bolí. Poslali jsme domů ještě smsky, že opouštíme ČR a vjíždíme k našim Rakouským sousedům. Jsme kousek od Zwettlu a pomalu se začíná stmívat, zajeli jsme do lesa, nebylo to na stanování teda nic moc, ale nakonec jsme našli plácek, kam šel dobře postavit stan. Bohužel tu bylo hrozně moc různého hmyzu, ale nějak jsme noc přečkali.

Najeto 196 km.

 

2. den

Probouzíme se kolem 8 hodiny, začíná být už docela teplo. Sbalíme stan, věci a vyjíždíme do Zwettlu. Město projedeme a míříme do Ibbs an der Donau. Kolem poledne jsme u Dunaje, jedeme do místního MCDonald´s na wi-fi a na záchod. Vše je zatím bez problému, jenom Mára musí občas  dotahovat spojku. Přefrčíme přes Dunaj a za chvíli už stoupáme do Alpských kopců, za chvíli zase dolů a takhle pořád dokola. Naštěstí dnes není extra horko, takže se fichtly přijatelně chladí. Projíždíme Scheibbs, Mariazell a večer už jsme v Grazu. Je už dost pozdě, takže jedem do Lidlu pro večeři a začínáme hledat ubytování. Projeli jsme celý  Graz a kousek od letiště jsme zahlédli malý lesík. Než jsme tam dojeli, tak Márovi zase přestala zabírat spojka. Stačilo poštelovat a už jedem k lesíku. Nebylo to sice nic moc a ještě ke všemu byl v ose s runwayí, takže nad námi prolétaly dopraváky. Rozbalili jsme stan, uvařili večeři, dali si vanilkovou vodku, protože jsem měl narozeniny a šli spát.

Najeto 248 km.

3. den

Ráno mě probouzí přistávající BizJet. Už je zase slušné vedro a je jasné, že dnes to nebude teplotně jako včera. Dáme něco k jídlu a jedeme na Liebnitz. Po pár hodinách jsme na Slovinsku, bohužel Márovi  začíná zase blbnout spojka, tak zajíždíme do stínu k rybníku, kde jsme se chtěli vykoupat. Bohužel voda je zelenější než tráva na břehu, tak koupání vzdáváme a pouštíme se do oprav spojky, já spíše psychicky podporuji. Demontujeme spojku, jestli není povolen spojkový koš, nakonec zjišťujeme, že drhne spojková tyčka. Očistíme jí, namažeme a vypadá, že už to snad bude ok. Po složení a vyzkoušení se zdá být vše v pořádku. Jedem dál, snažíme se ještě najít nějaké koupaliště, ale marně, všude hnusná voda. Netrvalo moc dlouho a jsme na Chorvatských hranicích, které bez problému přejíždíme a zastavujeme ve stínu pod dálničním mostem. Po chvíli vedle nás zastavuje hraniční policie, obdivují motorky, chtějí vidět pasy a radí nám kudy dál, abychom se vyhnuli dálnici. Do Záhřebu byla cesta poměrně nudná, jeli jsme pořád okolo dálnice po rovině. Na večer přijíždíme do Záhřebu, už docela unavení. Je nám jasné, že už musíme do kempu. Po chvíli hledání se ptáme na cenu v kempu Zábřeh, slečna nám říká 23 eur, je  to hodně, ale nikam už se nám nechce, tak to bereme. Alespoň, že za ty peníze to byl dost luxusní kemp na břehu jezera. Celý natěšení si to míříme k jezeru, že se vykoupeme. Po příchodu jsme trochu překvapení, jak je hladina jezera špinavá, tak jdeme do sprchy a na pivo. Na večer jsem si dal ještě nějaké rybičky, což se pak ukázalo, že jsem neměl dělat. Krátce po půlnoci jsem si běžel popovídat se záchodem a byl to cekem dlouhý rozhovor.

Najeto 186 km.

4. den

Ráno se probouzím a je mi ještě dost špatně, jdu si tedy dát chladnou sprchu, což trochu pomohlo. Mára všechno sklidí, protože já jenom ležím a snažím se moc nehýbat. Zaplatíme, sedneme na fíky a jedeme směrem Bosna a Hercegovina. Za chvíli začínám mít hlad, všechno jídlo jsem nechal na WC v kempu. Bohužel žádný obchod cestou neni, jedeme docela zapadákovem. Naštěstí po pár kilometrech narážíme na malou sámošku, kde rovnou kupujeme i zásoby pití a sušenky. Vedro už je zase nesnesitelné, tak pro změnu začínáme hledat koupaliště. Za chvíli vidíme  řeku s obrovskou zátokou, krásná voda, ale na povrchu rostou zase nějaké hnusné zelené kytky, tak smočíme nohy, hlavu a valíme dále. Po pár dalších kilometrech je menší říčka, voda krásná, docela dost lidí, tak jdeme do vody se osvěžit a ejhle voda má tak 36 stupňů, moc to neosvěžilo, ale lepší než drátem do oka. Čím více se vzdalujeme od Záhřebu, tím klesá hustota zalidnění, posledních asi 70 km projíždíme jen kolem opuštěných, nedostavěných domů a nikde ani noha a žádné benzínky, to bylo trochu znepokojující. Nakonec zdárně přijíždíme do obce Bosanski Novi, kde jsou hranice. Bez váhání tedy vjíždím na Chorvatskou stranu, chtějí vidět občanku a doklady od fekála, Mára jede hned za mnou, na Bosenské straně předkládám pas a doklady, včetně zelené karty. Vše v pohodě, tak kouknu na Máru a to už tak v pohodě nebylo,  měl prošlou zelenou kartu. Celník ho tedy vykázal, zpět do Chorvatska. Docela se směju, trmácíme se takovou cestu a teď tohle. Mára, že si jí někde vytiskne, ale tady bych se divil, kdyby měli počítač, natož přístup k internetu a tiskárnu. Vracíme se tedy kousek zpátky a dáváme pivko s nějakým Chorvatem, který nás pozval. Nakonec Máru napadlo, že pojedeme na jiný přechod, tam třeba zelenou kartu chtít nebudou. Přišlo mi to jako totální blbost, ale co jsem měl dělat. Vyrážíme tedy na Hrvatskou Kostajnicu, vzdálenou asi 20 km. Už se začíná stmívat, když přijíždíme na hranice, opět jedu první, dávám bez vyzvání, pas, techničák a zelenou kartu, dostanu razítko a jedu dál. Mára předloží jen pas a techničák, a v pohodě, také dostává razítko a vjíždí do Bosny. Nevěřil jsem tomu, ale vyšlo to. Teď už začínala docela tma a fichtly skoro nesvítily. Mára chtěl rozhodit stan někde u silnice, to se mi zrovna nechtělo, obzvlášť v tomto státě. Nakonec jsme sjeli ze silnice a vyjeli brutální kopec, už po tmě, jednička to ani nezvládala. Naštěstí jsem našel malý plácek v lese, kde jsme rozložili stan. Bylo hrozné vedro, kolem pořád chrochtali kanci, tak jsem moc nespal. Zato Mára to zařízl rychle.

Najeto 173 km.

5. den

Zase mě probouzí vedro, takže budím Máru, jako ostatně každý den. Domlouváme se, kudy pojedeme, cíl je jasný a to Mostar. Vyrážíme, chvíli jedeme po silnici, která se za chvíli mění v bílou prašnou cestu. Po pár metrech už se i fichtly a my měníme v bílou. Země je to úplně jiná oproti těm, co jsme doposud projeli. Co se týče aut, každý tu má až na výjimky dvojkového Golfa. Dostáváme se do menšího městečka, kde je benzínka, tak raději jedem tankovat a doufáme, že berou kreditky. Berou, sice terminál musel vyhrabat pod hromadou bordelu a oprášit, ale aspoň natankujeme. Jedem dále do Prijedoru. Zde ve městě nakupujeme jídlo. Hned k nám na parkovišti přijde černoch ověšený brýlemi a různými dalšími věcmi, o které nemáme zájem a dost dlouho mu trvá, než pochopí, že máme pouze kreditky a že prostě nic nechceme. Vzápětí přijde žebrat nějaká babička, té bohužel  nemůžeme nic dát, protože máme opravdu jen ty kreditky. Stavíme ještě na benzínce pro olej, jelikož čím jsme víc na jihu, tím je menší výběr oleje na benzínkách a frčíme na Banja Luka. Dále pokračujeme na Jajce a Bugojno. Krajina je tu opravdu krásná, hodně hornatá, jen místní tu mají bohužel neskutečný nepořádek. Všude se válí odpadky. Mezi Jajce a Bugojnem, se přes nás přehnala přeháňka, kterou jsme naštěstí přečkali v sámošce a rovnou si dali sváču. Solidně se ochladilo, tak nasadíme tepláky, mikiny a pokračujeme v jízdě. Projíždíme Jablanicou, už se začíná docela stmívat. Kupujeme večeři a koukáme po kempu. Jeden je v Jablanici, kterou jsme projeli, vracíme se tedy asi 9 km a přijíždíme do kempu. Tam se nás hned mile ujmou, za 12 eur pro oba na noc, s elektřinou u stanu a free wi-fi, prostě  paráda. Přinesou nám i ke stanu stůl, židle a pozvou nás k ním večer na pivko. Obsluha na jedničku. A jako bonus jsme hned u křišťálově čistého jezera. Rozhodíme stan, uvaříme na vařiči večeři, připojíme se na net a večer jdeme na pivo, bohužel pouze lahváč Sarajevska, né točené, ale nevadí.

Najeto 281 km

 

6. den

Ráno se probouzím, jdu si přeprat oblečení, vyčistit zuby a pak jdu vzbudit pískáním Máru, to na něj zabíralo, asi si na to i vypěstoval alergii. Máru pustili k počítači, kde si stáhl a barevně vytiskl, zelenou kartu. Kolem desáté platíme, loučíme se a míříme k blízkému Mostaru. Začíná být opravdu  šílené vedro. Sjíždíme na Mostar, Mustang se začíná přehřívat, tak parkujeme a jdeme pěšky se podívat na Starý Most. Teplota je asi 42 stupňů ve stínu, všude hrozně turistů, dokonce i pár čechů. Projdeme se po městě, přes most, koupím nějaký suvenýr a jdeme zase k motorkám, přeci jenom tam máme všechny zavazadla. Pití už máme děsně teplé, ale žízeň to zahání. Jedem dále z Mostaru, poryvy větru hrozně pálí do rukou, přes nohy máme hozený ručník, jelikož už je máme slušně spálený. Fichtly se k mému velkému údivu stále drží a jedou, i když absolutně nechápu, jak se mohou uchladit. Zastavujeme na  benzínce, tankujeme, kupujeme studené pití, které už venku během pití teplá. Jedem dále po silnici a široko daleko žádný stín. Za chvíli přicházejí kopce, to už jsem ani  nedoufal, že to vyjedeme, ale fichtly to zvládly s pauzami v pohodě. Jedeme přes Ljubinje, Trebinje s častými přestávkami na pití. Takové horko jsem opravdu nikdy nezažil. Na večer přijíždíme do Sitnice, hraniční přechod do Černé hory. Projíždíme Bosenskou stranu a jedem dále, cestou mezi hranicemi vidíme v příkopu Škodu 120 „užovku“ zastavujeme tedy a prohlížíme si ji. Já si ještě spravuju zadní světlo, protože už je skoro tma. Na Černohorské straně, dostáváme razítko a jedem hledat ubytování. Jenže k moři to bylo asi 10 km serpentýn a to byl s našimi světly  fakt riskantní počin, jeli jsme chvílema i rychlostí jako ostatní auta a v podstatě neviděli kam. Přežili jsme to ve zdraví a přijíždíme k moři, je tu velké dusno a vlhko. Koukáme na mapu a kolem nás akorát projíždí místní policie a křičí „čekoslovakia“ :D. Jedeme dále podél moře z Herceg Novi do Zeleniky, kde díky bohu nacházíme kemp, za 14 eur na noc bereme ihned. Rozložíme stan a jdeme do nákupáku pro něco k jídlu. Cestou zpátky se stavíme v hospodě a dáme pár kousků, které v tom vedru dělaly divy. Kolem půlnoci se vracíme ke stanu a jdeme spát.

Najeto 196 km

 

7. den

Po probuzení se jdeme konečně vykoupat do moře, voda je krásně čistá, ale je tam dost ježků. Platíme  kemp a jedeme dál po pobřeží. Přijíždíme ke Kotorské zátoce, kde  se necháme převézt trajektem na druhou stranu. Jedem na Tivat a dále na Budvu, je tu velký provoz a mraky turistů. U Budvy potkáváme kluky, co jeli na pérácích podobný okruh jako my, akorát obráceně, chvíli kecáme o cestě, pak si popřejeme  šťastnou cestu a vydáváme se každý svým směrem. Stavujeme se vykoupat v moři. Projíždíme Bar, je to všude opravdu krásné, před Ulcinjem odbočujeme doleva k Albánským hranicím. Před hranicemi kupujeme ještě pití a jedem vstříc Albánii. Před přechodem byla asi 3 km fronta, na motorkách to samozřejmě objíždíme a po vyzvání jedem přechodem pro pěší. Jsme v Albánii a je to docela rozdíl, vše zchátralé, všude nepořádek, každou chvíli koňská spřežení nebo tříkolky vezoucí celou rodinu. Jedem do města Shkodra, kde je neuvěřitelný chaos. Každou chvíli někdo v protisměru, neustále se zde troubí, lidé jen tak postávají kde to jen jde a všude policajti, ale nechápu k čemu - neuvěřitelný chaos. Nakonec vyjíždíme z města a jedeme ke kempu u Skodarského jezera, kde nás vítá plynule anglicky mluvící recepční,která nám vše vysvětlí. Je zde rychlá wifi, takže volám po skypu domu. Z dnešního vedra jsme celkem unaveni, takže děláme večeři a jdeme spát.

Najeto 169 km

 

8. den

Ráno se jdeme vykoupat do Skodarského jezera, je teplé, jenom s hloubkou nic moc, po 300  metrech furt máme vodu po pas, ale příjemné. Poté dáme ještě sprchu, je tady luxusní a hlavně teče teplá voda, dobíjíme mobily a jedeme dál. Vracíme se kousek zpátky přes Shkodru a dál na hlavní město Tirane. Jedeme různými objížďkami, abychom se vyhnuli dálnici, ale po vjezdu do Tirany zjišťujeme, že jsme vlastně po dálnici kousek jeli, ale co, nikdo nás nechytil. Mára spatřuje Carrefour, takže k němu ihned jede, po docela dlouhé době větší obchod. Kupujeme jídlo, ceny jsou tu docela přívětivé. Dále se proplétáme přes město, na okraji se zastavujeme doplnit nádrže u benzínky Gulf, což byl zažitek. Přišel k nám starší Albánec a čumí, ukazuju na nádrž a na benzín a ptám se, zda bere karty, Albánec nechápavě kouká, tak vytahuji kartu a ukazuju mu ji. On na to, za kolik chci benzín, říkám full, nechápe. Ukazuju názorně na nádrži, pořád nechápe a chce vědět, za kolik budeme tankovat. Pomalu nám s Márou začíná docházet trpělivost, nakonec tedy začne tankovat. Když už mám v nádrži skoro po víčko, říkám stop (aby se tam vešel olej), jenže on to nechápe, to už si fakt říkám co je to za kreténa, že nezná slovo STOP, začínám ukazovat rukama, ať už se na to vysere, ale to už nádrž trošičku přetéká. Natankuje i Márovi. Jelikož máme už málo oleje, je tam jeden ve vitríně, ukazujeme na něj, že ho chceme, a jako obvykle, ten pitomej Albánec to prostě nechápe, tak si říkáme, že ho koupíme jinde. Platíme benzín a frčíme na Elbasan. Cesta je zase hodně kopcovitá, vyjíždíme opravdu vysoko a zase svištíme dolů. Když přejedeme pohoří, zastavujeme na benzínce a kupujeme olej. Při výjezdu z benzínky Márovi spadne řetěz, dávám si tedy pauzu a sleduju, jak se pere se  zaseklým řetězem za rozetou. Za chvíli přijdou i dva domorodci a sledují ho také. Řetěz už je dost vytahaný, brzy bude potřeba ho vyměnit. Pokračujeme k jezeru Ohrid, začíná se už stmívat. Konečně přijíždíme už po tmě k Ohridu a hledáme kemp. Hledali jsme asi do deseti do večera, ale nakonec jsme nalezli a rozdělali jsme stan. Vaříme večeři, je tu wifi, takže zase na net a jdeme spát.

Najeto 279 km

 

9. den

Brzo na stan začíná svítit slunce, takže se probouzím, Máru vypískám a jdu se podívat k jezeru, jaká je voda. Čekal jsem, že se půjdu vykoupat, ale ne, voda byla pěkně ledová. Tak balíme stan, platíme 14 eur. Míříme do města Korce, kde si kupujeme jídlo. Odtud už je to kousek do Řecka. Za chvíli jsme na řeckých hranicích, kde nás po dlouhé době nikdo nekontroluje. Vjíždíme do Řecka,  mě začíná nějak hůře táhnout fichtl, Mára už má zase vytažený řetěz, ale nový tam dát nemůže, protože je delší. Dekarbonizuju hlavu, přijde mi, že to jede lépe. Mára ji pro jistotu taky dekarbonizoval. Projíždíme serpentýny a po chvíli vidíme autoservis. Zastavujeme a domlouváme se s automechanikem, jestli by nám zkrátil řetěz, po chvíli poměřování odchází a vrací se se zkráceným řetězem, pasuje krásně. Chceme mu dát tedy pár eur, ale odmítá, děkujeme tedy a jedeme dál. Po Řecku pak už žádné potíže nebyly, jen je tu dost draho, začneme tedy směřovat směrem na Makedonii. Na večer tedy přijíždíme k přechodu Niki, po pasové kontrole vjíždíme do Makedonie. Začíná se stmívat, a když koukneme na hodiny, docela se divíme, je tu jiné časové pásmo. Začínáme tedy hledat místo na spaní. Lesy tu moc nejsou, kempy taky ne, hledáme tedy celkem dlouhou. Občas zajedeme do nějakých alejí, ale je na nás dost vidět ze silnice. Nakonec stavíme stan na louce u silnice, tam jsou alespoň stromy. Bylo to tam dost hrbolaté a ostré, na památku nám zůstaly dvě díry ve stanu.

Najeto 205 km

 

10. den   

Já se probouzím zase celkem brzo. Písknu na Máru, ten už to asi čekal. Ani jsem nestihl dopískat a už křičí abych držel hubu. Balíme tedy stan a vyrážíme na Prilep, kde vjíždíme do centra, kupujeme jídlo a nějaké drobnosti, jsou tu docela fajnové ceny. Oproti Řecku, tu zase jezdí staré plečky, pořádek taky nic moc. Slyšeli jsme, že tu mají hrozné cesty, ale zatím jsme se s nimi nesetkali. Jedeme dál. Musíme jet  objížďkou, abychom nevjeli na dálnici, ale to byla chyba. Když nad tím přemýšlím zpětně, raději bych jel nelegálně po dálnici, než po neuvěřitelně rozbité asfalto-prašné cestě, která se asi po deseti kilometrech změnila pouze na prašnou cestu s kamínky, kde se dalo jet jenom na jedničku, jinak by se fichtly snad rozlomily. K tomu je to kopcovitý terén, všude vymleté strouhy od vody, občas potkáme Makedonce v rozmláceném žigulu nebo na oslovi, jinak široko daleko ani noha. Po 30 km, už mi to začínalo docela lézt na nervy, naštěstí asi po 45 km utrpení vjíždíme na asfalt, který sice občas střídá prašná cesta, ale už se dá valit a  není to o ukousnutí jazyka. Stavujeme se ještě na jídle. Dále už je silnice krásná, vjíždíme na úplně novou, asi budoucí dálnici, to netrvá dlouho, za pár kilometrů už nám to jako budoucí dálnice nepřišlo. Jenom srovnaný terén a prašná cesta. To by se ještě dalo přežít, ale tiráky tam jezdily dost rychle, což bylo docela nepříjemné. Chvílemi jsem přes prach vůbec neviděl. Naštěstí po pár kilometrech najíždíme na normální silnici a to už se víceméně nezmění. Projíždíme Krivou Palanku a frčíme na Bulharské hranice, kde naše stroje jako skoro všude obdivují. Sjíždíme dolu do Kyustendil, kde už se začíná stmívat. Hledáme něco na přespání, v jednom hotelu chtějí na noc 24 eur, to se nám nechce dávat, tak jedem dále. V dalším hotelu mají plno, tak nás posílají o pár bloků dál do hotelu Balkán. Před hotelem Mára píchnul. Naštěstí tady mají volno a za noc chtějí jen 15 eur za oba, tak to bereme. Dovolili nám dokonce dát si motorky dovnitř. Odnosíme si věci na pokoj, měnit duši už se Márovi nechce, tak to nechá na ráno. Jdeme do Kauflandu, který byl za rohem nakoupit jídlo, pumpičku na kolo a rovnou jsme vzali i jablečnou vodku. Na pokoji jsme si uvařili večeři, vypili vodku, čučeli na telku a asi kolem 3 ráno jsme šli spát.

Najeto 232 km

11. den

Probouzíme se před 11, konečně jsme se po 10 dnech vyspali v posteli. Po poledni jdeme spravovat kolo, to už byl zase celkem hic. Kolem 1 hodiny odpoledne vyjíždíme dál. Jedeme na Radomir, objíždíme to kolem Sofie. Stavujeme se ještě pro jídlo, po té vodce jsem měl žaludek trochu na vodě. Bulharsko už mi přišlo civilizovanější, ale zase mi přišlo, že všichni byli natvrdlí. Projíždíme Slivnitsu a už po tmě se blížíme k Srbským hranicím, kde nás bez problému pouštějí a jedem hledat ubytování. Dneska to rychle uteklo, když jsme vyjížděli až odpoledne. Bohužel u motelu za hranicemi se nemůžeme vůbec anglicky domluvit, tak jedeme dál. Přijíždíme až do města Dimitrovgrad, kde parkujeme v jedné ulici a ikdyž už je deset hodin, je tu docela rušno. Jdeme za roh a je tu hotel, opět jménem Balkán jako v Bulharsku. Chtějí asi 20 eur na noc,  vzhledem k tomu, že nám asi nic jiného nezbývá, tak to bereme. Hotel je to dost starý, na pokoji jedna zásuvka, všechno made in Yugoslavia. Jdeme se ještě ven projít, na místním hřišti je fotbalový zápas, proto tolik lidí. Chtěli jsme si dát teplé jídlo, ale bohužel, už bylo všude zavřeno, tak aspoň kupujeme pití v obchodě. Ceny jsou tu opravdu nízké. Jdeme tedy na hotel, uděláme večeři, koukneme na Srbskou televizi a jdeme spát.

Najeto 142 km

 

12. den

Vstáváme okolo 9, ještě jdeme pod jugoslávskou sprchu, která měla fakt grády, koukneme na telku a jdeme naházet zavazadla na motorky. Platíme a vyjíždíme o kus dál. Jedem do Pirotu, kde se na chvíli zastavujeme, tankujeme, doplňujeme pití. Jedeme dál, krajina je tu moc pěkná, je tu i docela pořádek a s lidmi se dá domluvit. Frčíme dál na Zaječar, ve kterém dáváme pauzu a tankujeme. Ze Zaječaru, už míříme na Negotin dále na Kladovo u Drobeta – Turnu Severin. Přejíždíme Dunaj. Vjíždíme do Rumunska a pokračujeme po E70 k Orsově. Tady bude asi docela problém najít nějaké místo na spaní. Mára najde na mapách nějaký autocamp, tak se tam vydáváme. Projíždíme Orsovou a asi po 10 km ho vidíme. Vjedeme dovnitř, přijde k nám recepční, ptáme se tedy anglicky, jestli tu mají volno. On na nás začal mluvit česky, tak trochu zaskočení přecházíme na češtinu. Bohužel nám sděluje, že mají plno a na stany to tu není. Dovolil nám ale postavit si stan před areálem na louce. Tak aspoň že tak. Jdeme teda stavět, zem tu je pěkně hrbolatá a tvrdá, tak nedáváme kolíky a doufáme, že nebude pršet. Po jídle jdeme spát. Asi ve 3 hodiny mě Mára budí, že se žene bouřka a musíme to zakolíkovat, fakt super, celou dobu nezapršelo a teď to přijde. Po probuzení zjišťuju, že se mi moje nafukovací karimatka propíchla a jsem celý otlačený, to mi dost vadilo. V polospánku Márovi asistuji v napínání stanu a za chvíli zase usínám.

Najeto 267 km

 

13. den

Ráno si ani nepamatuju, co se v noci dělo, jenom to, že se mi vyfukuje karimatka, což mně fakt štvalo. Balíme mokrý stan a po dlouhé době si oblékáme mikiny. Za pár kilometrů i tepláky a nasazuji si rukavice. Jedeme se podívat do české vesnice Svatá Helena, kam asi za 3 hodiny přijíždíme, už  vidíme auta s českými SPZ, zastavíme u obchodu/hospody a zakecáváme se s čechy, co tady pobývají. Jsou překvapení, že vidí fichtly, o to víc, když se dozví, že jedeme z Řecka. Kupujeme si i jídlo za koruny a Mára si dává pivko. Po nějaké době se rozloučíme a my pokračujeme dále. Valíme si to pořád podél Dunaje. Poté se tedy odpojujeme od Dunaje, jinak bychom dojeli zase do Srbska. Jedeme na Timisoara, kde dáváme pauzu na jídlo. Když se začíná stmívat, jsme kousek za Timisoarem, kde přespíme ve stanu v lese.

Najeto 248 km

 

14. den

Po ránu se zase oproti včerejšku slušně oteplilo, takže vyrážíme v kraťasech. Jedem k Maďarskému přechodu Kiszombor, kam po pár hodinách přijíždíme, na hranicích nás bez problému zkontrolují a vjíždíme do Maďarska, rozdíl je hned znát, vše je takové upravené, čisté. Dojedeme do Szegedu, kde mi to dost připomíná Prahu. Koupíme jídlo a benzín a jedeme dále. Celým městem se propleteme úplně bez problému. Po projetí města pokračujeme do Dunafoldváru a dále k Balatonu. Bohužel dojíždíme pouze před Dunafoldvár, když se začíná stmívat. Hledáme ubytování, ale nic moc. Nakonec zajíždíme do uměle vysázeného lesa, kde bylo obrovské množství pavouků, což Mára nesl dost špatně, ale už se chtěl taky zabydlet. Stavíme stan, děláme jídlo a pak jdeme spát.

Najeto 221 km

 

15. den

Ráno zase budím Máru, ať už jedem k Balatonu, tam jsem se celkem těšil. Dáme snídani a vyrážíme. V Dunafoldváru opět přejíždíme Dunaj. Po 2 a půl hodinách přijíždíme k Balatonu, bohužel na špatném místě. Jedeme podle mapy k jezeru, jenže jsme museli projet pár zákazů vjezdu a když jsme přijeli podle mapy k vodě, tak jsme byli asi 50 metrů nad hladinou. Tak jsme se porozhlédli a vyrazili do místa kde vypadalo, že by se šlo vykoupat. Po půlhodině přijíždíme a parkujeme na místním  parkovišti. Všude je to oplocený a vybírá se vstupné, to se nám zrovna jen za vykoupání dávat nechce. Nakonec nacházíme místo kde se dá do vody vstoupit. Po prvním kontaktu nohy se dnem si ihned nazouvám crocsy, po chvíli je hrozné bahno, které děsně lepí, takhle se  snažíme jít asi 300 metrů a pořád máme vodu po pas. Slavný Balaton teda celkem zklamal. Nakonec se tedy smočíme a vydáváme se na cestu ke břehu, cestou se mi o nohy ještě ke všemu zachytávají nějaké řasy, dost nepříjemné. Jdeme ještě kouknout, co se tu prodává a pak už míříme k motorkám. Vyrážíme dále směrem na Győr. Ještě u Balatonu Mára spatřuje nějaký sraz kde je Jawa 350 a Škoda 110 R, hnedka teda jedeme tam. Bohužel už se sraz rozpouštěl, ale i tak jsme viděli některé Jawy a Škodovky. Někteří dokonce věděli, že mám Mustanga a Pionýru říkali Jawa Idea. Vydáváme se tedy dále k Gyoru, zastavujeme v Zircu u Tesca, bohužel je zavřeno. Mára aspoň najde na netu kemp. Je asi 90 km v Pannonhalmě, tak jedeme tam. Cesta už je pořád po rovině. Přijíždíme do Pannonhalmy, vjíždíme do kempu, mají volno, ptáme se jestli berou eura, prý no problem. Postavíme stan, dáme sprchu, uvaříme jídlo a pak nějak jdeme spát.

Najeto 196 km

 

16.den

Ráno sbalíme stan, jdeme zaplatit. Jenže na recepci je nový Maďar, který absolutně neumí anglicky a nechce vzít eura. Vytáčí nám tedy šéfa, ten nás ještě chtěl natáhnout, což jsme ukecali, tak nakonec mu dáváme 50 eur a chceme vrátit 38 eur, on si myslel že to je dýško, to už jsem si fakt říkal, že si snad dělá prdel. Zase nám vytáčí šéfa, ten říká , že není směnárna, že to chce přesně. No nakonec odjíždíme bez placení, protože jsme se prostě nedohodli. Frčíme přes Gyor už na Slovensko, po chvíli protínáme dosti rozbořené hranice, kde už nás po dlouhé době nikdo nekontroluje. Vjíždíme do Bratislavy a konečně slyším jazyk kterému dobře rozumím. Bratislavu projíždíme jen okrajově a dáváme se dále na Rakousko, směrem ke Znojmu. Po vjetí do Rakouska vidíme po svou týdnech zase hezké silnice, všechno upravené, no prostě Rakousko. Přejíždíme opět Dunaj v Hainburg an der Donau. Dále jedem na Ganserndorf a Mistelbach, kde kupujeme jednorázový gril, maso, flašku a nějaké drobnosti, abychom večer oslavili návrat do Česka. Jedem do Laa an der Thaya, kde projíždíme přes hranice. Za hranicema zastavujeme píšeme domů, že už jsme v česku a zítra dorazíme domu. Ještě mrknem na net a jedem do Znojma, kde se stavíme v Penny a míříme k autokempu Výr, což byl asi nejhorší kemp z celé cesty. Celkem draho, kemp je na svahu, to na spaní není zrovna ideální a za každou sprchu chtějí euro, s tím jsme se jinde nesetkali. No co, nějak to přežijeme. Večer grilujeme Rakouské maso, to bylo fakt výborné, dáváme flašku, pozdě večer jdeme ještě na pivo.

Najeto 263 km

 

17. den

Ráno se probouzíme s kocovinou celkem brzo na to, že jsme šli spát asi ve 2 v noci. Balíme stan, uklízíme nepořádek u stanu a jedem směr Praha. Po česku už to byla víceméně monotónní cesta přes Třešť, Pelhřimov, Vlašim, Benešov, Týnec nad Sázavou, Jílové u Prahy, Oleško, kam jsme dojeli asi kolem 2 hodiny.

Najeto 208 km

 

Závěr

Další cesta co jsme v celku bez problému zvládli, ani imigranty jsme nepotkali, fichtly to zvládly bravurně, zážitek určitě na celý život, bylo to prostě super!

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.04
Známkováno: 55x

Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist