sumoto_leden



Kreténně terénní dovolená

Kapitoly článku

Dnes si jedeme sólo bez holek přejet pohoří Psiloritis. Večer jsme se ještě zastavili v půjčovně vyměnit si motorky za něco lehčího a terénnějšího, ale nic vhodného volného nebylo, takže zase na XTéčkách.
Jedeme kus cesty po staré Heraklionské silnici, v Peramě chceme vzít benzín, ale otevírají až po osmé, takže to odkládáme na později. Odbočujeme na menší silnice a míříme do posledního městečka Anógia, za kterým podle bedekru odbočuje cesta přes hory, která vede skoro do dvou tisíc k lyžařským areálům, jedné jeskyni a nástupu pěší turistické trasy na Psiloritis. Je sobota a ve všech vesničkách míjíme spousty lidí, kteří míří do kostela. Jízda nám ale vůbec nedělá radost. Je docela kosa, silnice jsou po ránu asi malinko navlhlé a klouže to jako ďas. Nejhorší je to při brždění Xťo se kroutí jak had a předek fakt nebezpečně klouže. V jedné zatáčce píseček Filipovi nedovoluje poklopit motorku a tak pokračuje rovně vstříc škarpě a plotu. Instinktivně ubírám a šahám po brzdách …smyk obou kol mě rychle přiměl obě pustit. Sleduji Filipa jak vyjíždí do trávy a zastavuje o 5 metrů dál na dně asi příkopu. Já stále slušnou rychlostí letím vpřed a zadní kolo ne a ne se chytnout. Na okraji škarpy se předek sveze po trávě na dno a tlumiče jdou na doraz. Zadek se boří do trávy a konečně začíná brzdit. Zastavuji jen o 2 metry za Filipem. Oba se na sebe šklebíme. No to je hlína co? Nemít enduro jsme v plotě nebo na zemi. Dáváme vzpamatovávací pauzu. Další a další pidivesničky, v jedné z nich tankujeme benzín u stojanu před autoopravnou. Babka nám chce natankovat, ale po zjištění, že nedosáhne do nádrže, protože má asi 90 let a stejně centimetrů, nám dává pistoli do ruky, ať to provedem sami. Litr N95 je tu za 0,91 Eur, přístroj na tankování snad na kliku z vlády krále klacka s bandou trpaslíků. V Anónyii se chvíli couráme za autobusem, na předjetí není ani pomyšlení, autobus se jen taktak vytáčí a protijedoucí auta musí uhýbat a couvat.
Odbočujeme na Psiloritis a začínáme poslední stoupání. Zase další silnice, která trumfne spoustu Alpských průsmyků. Na zimu už jsme si zvykli, slunce svítí, šestistovky tahají za ruce, zkrátka motorkářská nirvána. Sjíždíme z asfaltu, jedna, dvě a tři, štěrk lítá, zadní kolo poletuje ze strany na stranu to je off-road. Paráda, šplháme po cestě, jenž byla podle všech znaků nedávno dokončena. Šutry rostou do velikosti 20 cm. Cesta se stáčí na kopec. Stále šplháme vzhůru. Po 20 ti minutách jsme jak u vytržení cesta končí na vrcholku kopce, kde stojí bagr a buldozer. Nikdo nikde, jen geodetický značka 1670 m.n.m. Paráda, fotíme se, fouká to tu jak na Sněžce. Zeshora je vidět na jednom kopci pás asi v délce 400 m, který je zbaven kamenů. Po spekulacích k němu dojíždíme a zjišťujeme, že je to opravdu sjezdovka s primitivním vlekem. Dojíždíme ke kamenitému valu a vypadá to na slepou uličku. Po delším rozhodování se snažíme přestrkat motorky přes dvoumetrový zátaras ze šutrů. Zařadit za jedna, chcípnout motor a přes spojku dolů. Daří se. Zpocení jak vrata od chlíva popojíždíme kilometr, abychom zjistili, že dál se dostanem jen tak, že motorky vyženeme po asi 5 metrů dlouhém sesuvu kamenů pod sklonem víc jak 60°. Filipovi se daří, vyjede do poloviny, kde se XTčko zahrabe do kamenů o velikosti pěsti. Tlačím, snažím se co to jde. Uf, je nahoře. Ještě mojí motorku, nasedám jedna a plnej. Po metru se boří zadní kolo hluboko do předem rozoraného štěrku. Druhý pokus opět to samé. Filip tlačí, ale neúspěšně. Třetí pokus, přední kolo se vyhouplo na cestu. Tlááááááááč, řvu, jsem na prášky a rvu mašinu do kopce. Nohy mi podklouzávají a tak po nějakém zázraku se zadní kolo chytá a hodí motorku vpřed. Jsme kompletní. Jenže tak vyplivaní, že musíme odložit oděv, vychladnout a nabrat síly.
Jedeme dál a dál až do poslední soutěsky mezi nejvyššími vrcholky. Výška asi 2000 mnm.Tady je ale neprostý konec, dál už jsou jen skály a nedaří se nám odhalit ani stopy po nějaké cestičce pro pěší turisty.
Dáváme oddech a svačinu, pomalu sjíždíme zpátky a zkoumáme další možnosti. Buď můžeme sjet do údolí, ale pak se asi na jižní pobřeží dnes nedostaneme, nebo zase přetáhnout motorky přes skálu. No co, šlo to tam, půjde to i zpátky. Kámen ale zatraceně klouže. Na povel tlačím a Filip drží směr a trápí motor přes spojku. Musím nadhodit zadní část a srovnat motorku. Filipovi klouže noha, ještě kousek a už jsme skoro lehli. První máša je nahoře. Teď druhou. Už víme jak na to. Ale zadek ne a ne se odloupnout od paty skály. Protáčením kola jsme vytvořili slušnou stopu na šutru. Bílý kámen s černou šmouhou. Fakt vodvaz…… Tlačím jak zběsilý, nechci tu zůstat. Po čtvrthodině jsme s oběma motorkama opět na původní trase. Člověče je vidět, že jsi zesílil od miminka. Nechápu?? No já měl zmáčklou přední brzdu a ty jsi motorku utlačil i přesto, tlemí se Filip.


Šlo to, ale nadřeli jsme se neskutečně. Za další hodinu ale jsme zase na silnici a sjíždíme do kráteru. Odbočku k jeskyni míjíme bez povšimnutí, jedeme dál, cesta se zhoršuje až do fáze, kdy by mezi kameny ani terénní čtyřkola neměla šanci, a nakonec končí uprostřed srázu. Dál nevede nic, možná by to sešplhala koza. Uniká mi smysl proč to budovali, ale ten pohled je úžasný.
Další pauza, zjišťuju, že ono to krosení v terénu není až taková legrace. Vytahané ruce, omlácené nohy, v bundě je vedro.
Vracíme se zpátky a přejíždíme dno planiny - naprostá rovina s kratičkou trávou jak z tenisového kurtu. Nádherný pocit z pohybu po obrovské ploše lemované horskými velikány. Na protější straně planiny nacházíme cestu, kterou jsme si předtím vyhlédli z protější strany a která by se nahoře měla napojit na silnici. Cesta začíná schůdně, ale za chvíli se změní v koryto vyschlého potoka a následuje zuřivé poskakování mezi balvany. Přední kolo se v malé rychlosti do prudkého stoupání nechá strhnout každým balvanem, když zrychlím, tak zase balvany odhazují zadek motorky i o půl metru na stranu a připadám si jak jojo. Zastavujeme a radíme se jak dál. Tohle by už motorky nemusely přežít, z neustálého trápení na jedničku a časté přejezdy obtížnějších kusů se spojkou začínají motory trochu smrdět. Jdu pěšky napřed obhlédnout situaci. Potok v cestě vyhloubil hlubokou rýhu a odkryl kameny, ale projet to snad půjde a horní úsek vypadá schůdněji. Takže opatrně hledáme schůdnou stopu dál, nohy se odrážejí od okolních balvanů, juchů, to je nářez! Dál je opravdu cesta trochu lepší, ale za zákrutou je zase kamenité pole. Nedá se nic dělat, musíme dál, dolů by to šlo o dost hůře než nahoru. Takže zase skáčeme v sedle, trápíme spojku, každé zrychlení končí mohutným kopancem do zadku a výskokem nad sedlo. Máme co jsme chtěli, pořádný terén. Začínám se děsit, co když se nahoře cesta vůbec nenapojuje na silnici a končí někde ve svahu. Asi bychom museli motorky po jedné opatrně svést/snést dolů. Naštěstí se obavy nepotvrdily, na silnici se úplně nahoře dá v jednom místě najet. Jsme na dně, ale bylo to super. Pobavila nás průměrná rychlost téhle trasy - tři kilometry za hodinu. Jsem unavený, odrovnaný, mozoly mám i v dlaních od vibrujících řidítek, ale šťastný. Vracíme se kus po silnici a odbočujeme na cestu, která by nás měla dovést k jižnímu pobřeží na druhou stranu pohoří Psiloritis. Silnice se ale po pár kilometrech mění v šotolinovou cestu a vede dalších deset kilometrů po úbočích kopců, kdy se na rozcestích řídíme spíš instinktem a skuhráme, že nemáme GPS. Terénu už máme plné zuby a těšíme se na asfalt. Po dalších 5 km se nám otvírá naprosto neuvěřitelná scenérie. K moři je to vzdušnou čarou tak maximálně 2 km a my jsme asi 1200 metrů vysoko. Zhruba na čtyřech stech metrech šířky se točí had zvaný silnice. Je nová asfaltová, ale klouže slušně. Scenérie je fakt úchvatná. Doporučuji každému vyzkoušet. Jet směrem z Anogie do Zaros. Už je navečer, jsme dost daleko od Rethymnonu a máme toho plné kecky. Hledáme v mapě nejrychlejší trasu domů, po chvíli motání mezi vesnicemi najíždíme na větší silnici a okolo Agia Galini si to šviháme na sever. Zastavujeme jenom po hodině u kláštera Spilio na protažení a provětrání otlačených hlav z helmy, pak přejezd poslední náhorní planiny, klesání k moři a zastavujeme u studií. Jdeme se naposledy vykoupat v moři a projít si Rethymnon. Tam vracíme motorky (majitel půjčovny trochu nevěřícně kouká na oškubané pneumatiky) a cestou zpátky jdeme do taverny na poslední večeři, smutně usrkáváme Rakiji a plánujeme další dovolenou. Samozřejmě na Krétě.

Informace o redaktorovi

Filip Tichý - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (1x):


TOPlist