Kreténně terénní dovolená

Úvod a motoden první

Zaplatili jsme dva apartmány (já s Lenkou a Marek s Magdou) v levném lastminute zájezdu do Retymnonu, třetího největšího města na Krétě. Pak už zbývalo jen nabalit do kufrů ploutve a brýle a mapy a vyměnit eura na půjčení motorek. Na zdejším diskusním fóru jsem ještě načerpal rady ohledně půjčování motorek na Krétě od lidí, kteří tam vloni nebo letos byli. Na základě toho jsme sebou nakonec vzali textilní motobundy a do kufrů narvali alespoň odkryté helmy. V půjčovnách sice k mašinám poskytují i helmy, ty už toho ale mají opravdu hodně za sebou a navíc by nemuselo být příjemné strávit delší čas v helmách, které smrdí a člověku přesně nesedí.

V sobotu v noci jsme přiletěli na Krétu a autobusem cestovky dorazili do apartmánů v Perivoli. V neděli jsme přes den vyrazili na obhlídku okolí, na koupačku na pláž a navečer zašli do Retymnonu vybrat motorky. Obešli jsme asi deset půjčoven a sháněli se po endurech, na kterých by se dalo jet i ve dvou, ale zároveň umožnily i zábavu v lehčím terénu. Nabídka je i teď ke konci místní sezóny opravdu bohatá, k dispozici jsou takřka všechna cestovní endura od 125 do 650 ccm. Každá půjčovna se pyšní naleštěným BMW F650, Transalpem, nebo alespoň KLE 500, občas je k vidění i AfricaTwin. Vedle endur stojí choppery a skútry, jen silnice a naháče úplně chybí. Asi kvůli zdejším rozbitým silnicím s klouzavým povrchem.
Nakonec jsme si zamluvili pro začátek dva levnější stroje Honda XR250 s pořádnými zdvihy. Motoden první
V pondělí jsme s Markem na devátou v půjčovně. XR250 je ale jen jedna, místo druhé nám chtějí dát starší a o dost horší Kawasaki 250. Nakonec se s chlapíkem domlouváme na malém příplatku 10 Eur a jako druhou motorku si odvážíme Beta Alp 400. Vypadá trochu jako přerostlá šlapačka, ale má větší sedlo a menší zdvihy zase kompenzuje pořádnýma terénníma drapákama.
Jedeme vyzvednout holky a vyrážíme na první výpravu. Rozkoukáváme se v místním provozu, prodíráme se centrem Rethymnonu a protože motorky tady můžou úplně všude, projíždíme celým přístavem podél mohutného kotvícího trajektu Anek Line až na konec dlouhého mola pro nákladní lodě. Na konci pořizujeme pár fotek pod majákem, ale rostoucí vedro nás zase rychle nutí do sedel. Po celý pobyt jezdíme poměrně poctivě v helmě, bundách a džínách. Asfalt tu klouže jak namydlená podlaha ve sprše a silniční lišej by holkám opálení asi moc nevylepšil. Sice jsme kolem sebe měli možnost vidět asi 30 způsobů jak vozit helmu, ale až na turisty ji nikdo neměl na hlavě. Za hlavou, na ruce, na řidítku, mezi koleny, v ruce, přivázanou na nosiči, v kufru, kolem kolena atd. Při podrobnějším zkoumání domorodců jsme zjistili, že se dá na motorce telefonovat, psát SMS, kouřit, pít rakii přímo z flašky, nadávat manželce, vozit další tři osoby, stěhovat kus kuchyňské linky, psa a další šílené objekty. Vše samozřejmě v plném provozu a při průjezdu na červenou nebo v protisměru s ohlušujícím rachotem z 80% poladěných čtyřtaktních stopětadvacítek. Někteří skútraři za křižovatkami po zadním kole ukazovali jaké vymoženosti si nalepili zespoda na svoje oře. Vymotáváme se z města na rychlostní silnici směrem na západ na Chanii. Ostrov Kréta je dlouhá hornatá nudle protkaná sítí malých silniček nebo šotolinových cest. Na severním pobřeží se táhne National Route - velká rychlostní silnice, místy dokonce i dvouproudá. Po deseti kilometrech sjíždíme a míříme na jih, nahoru do hor. Projíždíme městečko Vryses a poprvé se ztrácíme a nemůžeme trefit ten správný výjezd. Ukazatele u silnice jsou na hlavních tazích psány latinkou i alfabetou, dál od civilizace se latinka objeví jen příležitostně a v malých vesničkách už na ni nenarazíte. Na menších šotolinových cestách cedule chybí úplně.
Vymotáváme se z Vryses a šplháme asi 10 km po stále se zmenšující silnici až na úpatí hory, kde silnice přechází v polňačku a končí úplně někomu na dvorku. Hhmm, tak tudy ne. Takže zpět a ještě jeden pokus.
Vyšlo to, najeli jsme na větší silnici a znovu míříme do hor. S motorkama už jsme se vcelku skamarádili. Honda XR 250 má nečekaně dost výkonu a díky terénnímu zpřevodování se s ní dá i ve dvou do kopce docela upalovat. Marek dojíždí půjčovenského Golfa s turisty, ten mu dělá místo a Marek předjíždí. Řadím se těsně za Golfa a za další sérií zatáček taky jdu na předjíždění a snažím se dohnat ztrátu na Marka. Ždímám z motoru co to dá, když najednou pufpufpufpuf, motorka přestává táhnout a zastavujeme v oblaku šedého dýmu z výfuku. Míjí nás Golf s pobavenými pohledy turistů, za chvíli se shora vrací druhá posádka a začíná zkoumání závady. Motor plive olejový film z výfuku, vypadá to na těsnění pod hlavou, po chvíli běhu naprázdno ale přestane a zase se chová normálně, takže to těsnění asi nebude? Rozhodujeme se, že tomu nerozumíme, a že pojedeme dál.
Jedeme tedy zase první a Marek s Magdou nám hlídají zadek. Vše se zdá v pořádku, jen když motor pod plnou zátěží vytočím až nahoru, někde si dá frťana oleje olej a mohutně zakouří. Olej v zásobníku ale neubývá, takže to až taková tragédie nebude. Pokračujeme až na náhorní planinu, užíváme si nekonečných zatáček a impozantních výhledů na dvoutisícovky a dojíždíme do vesničky Imbros, za kterou začíná stejnojmenná soutěska. Ve vesnici odbočujeme na kamenitou cestu směrem nad soutěsku. Konečně pryč z asfaltu! Kamenitá cesta ostře šplhá do úpatí hory a místy je vymletá deštěm. Jízda do kopce se spolujezdcem nutí řidiče pořádně se naklonit dopředu a dostat tak aspoň nějakou váhu na přední kolo. Snažím se jet krokem, ale přední kolo se v malé rychlosti potácí mezi kameny, takže nezbývá než zrychlit, zatnout zuby a doufat, že se Lenka na větších kamenech vzadu udrží. Hmm, koukám že ještě stíhá fotit, tak to asi tak strašné nebude (nahoře se dozvídám, že bylo). Plachtíme nad kamenitým podkladem a drtíme stále výš a výš, tak takhle nějak jsem si ty vybásněné kri-kri cesty představoval! Celkem rychle mě začnou bolet ruce a nohy už taky jsou dost omlácený od létajících šutrů od předního kola, takže s povděkem stavím u malé bílé kapličky nad propastí. Nádherné místo na piknik, vybalujeme jídlo, fotíme a dáváme delší pauzu. Pak pokračujeme dál, ale cesta přestává stoupat, stáčí se k nějakým pastvinám a vypadá to, že na druhou stranu hor nevede, takže se vracíme. Měníme si motorky a tak zkouším, jak si s terénem rozumí Beta Alp. Je to dost tvrdší, má menší zdvihy a silniční přední blatník, který dostává od šutrů dost zabrat. Klesání mezi kameny s plně naloženou motorkou je docela o ústa, protože zadní brzda se okamžitě blokuje a na přední nelze mezi kamením a štěrkem ani pomyslet. Beta místy jde až na dorazy, ale sjet se to dá.
Uf, konečně jsme na silnici a sjíždíme podél propasti Imbros a následně sérií nádherných táhlých serpentin až na pobřeží Libyjského moře. Škoda že tady silnice tak kloužou, jinak by se tato trasa mohla hrdě srovnávat s Alpskými průsmyky. Beta je docela tahoun, z čtyřstovkového motoru konstruktéři dostali docela slušný krouťák. Takovouhle mašinu bych potřeboval do garáže. Projede i těžší terén, skvělá do města a dostatečně rychlá na delší cesty po silnici...
Jedeme po pobřeží ještě kousek na západ do letoviska Hora Sfaklion, kde chvíli posedíme na molu, pak se vracíme k pumpě BP za městem a poprvé na Krétě tankujeme. Prima, motorky si berou jenom něco okolo tří litrů, olej neubývá, jenom se nám už nějak připozdívá. Míříme po pobřežních tazích na východ, na totálně prázdné silnici si chvíli zařídí i holky, aby nevyšly ze cviku. Zastavujeme na chvíli u zříceniny pevnosti Francocastello (nebo tak nějak, nic moc k vidění) a na jedné z opuštěných pláží neodoláme a jedeme se trochu vyřádit do písku. Jízda v písku je super - ale dejme slovo odborníkovi: "Vjezd na pláž v plném obsazení nebyl dobrý tah. Předek šel těsně nad písek a zadek hluboko do písku. Postavení do stupaček, o dva dolů a plnej plyn. Ani to nezabránilo přednímu kolu v uskočení a žuchnutí na bok do jemného písečku. Hrozně jsem se smál a vedle mě ležící Magda taky. Bota se mi zahákla tkaničkou za stupačku a bez zdvihnutí motorky ji nešlo vytáhnout, jenže Magda neměla kvůli záchvatu smíchu žádnou sílu. Lenka nás v klidu filmovala pravděpodobně s nadějí, že vyhraje v pořadu Neváhej a moč. Po záchvatu smíchu jsme se vyprostili a motorku od písku trochu očistili. Dalších 10 min jsme se proháněli po prázdné pláži jak na Dakaru."
Dál na východ. Silnice se odpoutává od moře a projíždí desítky malých vesniček. Mezi vesničkami je poměrně často široká silnice s novým povrchem, který se stejně často náhle bez varování chvíli změní ve štěrkovaný úsek. Ve vesničkách se silnice zase místy zúží na 3 metry a bůh ví, jak tudy projede náklaďák. S motorkama už jsme se docela sžili, jedeme co to dá a zkoušíme větší náklony. Občas maličko ucukne zadek, ale předek drží, takže pořád čekám, kdy konečně škrtnu stupačkou, protože enduro je po obsazení dvěma osobami docela nízko...
Stáčíme se na sever a začínáme stoupat. Jedu zase na Hondě XR250, motorka už od rána nezakouřila, takže se rozhoduji ji vyzkoušet. Aspoň zjistím, jestli má cenu s ní jezdit do půjčovny k opravě. Nakládám jí plný plyn a štvu ji do táhlého stoupání. Obrovský oblak kouře ale ihned varuje, že to není dobrý nápad. No tak jo, vezmeme tě večer do servisu.
Přejíždíme další náhorní planinu, ale okolní krajinu už moc nevnímáme, máme toho pro dnešek dost. Přejíždíme po větší silnici číslo 97 hory, pak ještě kousek po státovce k našemu bydlišti a jsme doma. Večer jedeme dát motorku do půjčovny, máme se zastavit ráno, buď bude opravená, nebo nám prý dají jinou. Dnes najeto 170 km a vůbec se mi to nezdá málo.