Kréta 2010

Tak po šestnácti dnech nicnedělání a užívání si to zase začalo, nemuset se vracet do práce má své výhody. 9. července v deset večer vyrážím na trajekt do Soudy, lístek kupuju v pohodě za 30 €, noc na lehátku v trajektu nic moc, bolí mne z ní za krkem a moc jsem se nevyspal. V šest ráno připlováme do Pirea, o půl hodiny později vyjíždím z trajektu, klasicky bloudím ve městě, chtěl jsem jet mimo dálnici, ale nakonec jsem rád, že ji najdu. Korintský průplav málem minu, ale nakonec si v centru města dávám dobrou snídani a potom v klidu na rady navigace přijíždím k průplavu. Zde se vmáčknu mezi japonské turisty, jsem větší než oni, tak dobře vidím, v davu si prohlédnu průplav zblízka, zrovna proplouvá loď a tak se mi daří docela slušné fotky. Po osvěžující vodě píšu pohled Martinovi (syn, který chtěl poslat pohled z každé země) a vyrážím směr Rio, nejprve po místních cestách, po dvou hodinách úmorného vlečení se ve vedru mezi kamiony zoufale hledám nájezd na dálnici a po ní se přesouvám k nádhernému mostu mezi vesnicemi Rio a Antirio. Dělám pár fotek, na mostě porušuji zákaz zastavení, co by člověk nedělal pro dobrou fotku a přejíždím na druhou stranu zálivu, kde platím 1,3 € mýto. Je před polednem, tak hledám klidnou pláž, koupu se a asi hodinu odpočívám. Potom se vracím na cestu směr Igoumenitsa. Trajekt vyplová po půlnoci, tak mám dost času. Cesta vede krásnou krajinou, na řecké poměry dost bohatou na vodu, jsou zde jezera, všude samé melouny a strašné vedro. Kolem druhé odpoledne přijíždím k městečku Arta, jedu kolem krásného nejspíš románského mostu přes řeku plnou vody, blízká taverna láká k obědu a voda k osvěžení. A co se nestalo, nemůžu vyřadit, podaří se mi zastavit a dotahuju nepatrně spojkové lanko, tak mne to vykolejilo, že jsem se zapomněl naobědvat. Potkávám se s Italem na motorce, společně fotíme most a já vyrážím na další cestu.
Nedojedu moc daleko, asi po deseti kilometrech uprostřed vesnice mi praská spojkové lanko. S pomocí dvou staříků dotlačím motorku pod střechu autoopravny (zavřené), pánové neumí anglicky a já zas ne tak moc řecky, poděkuji a zůstávám sám. Po zoufalém neúspěšném pokusu dovolat se do českého servisu, se se závadou svěřuji doma a pomalu začínám hloubat jak ji opravit. Naštěstí mám náhradní lanko, bohužel jen malý motovercajk, asi dvě hodiny se snažím provléci lanko na to správné místo, klíčem z vercajku se mi bohužel nepodařilo povolit nádrž. Nakonec celý zpocený a špinavý vítězím, jako Ferda Mravenec, práce všeho druhu. Myju se vodou z hadice, která naštěstí tekla a chutnala trochu po benzínu. Stal jsem se nechtěnou atrakcí pro pár Řeků a za jejich pobaveného úsměvu odjíždím. Trochu jsem se zdržel, ale mám to jen asi 80 km do cíle, tak si to opravdu užívám, cesta vede v závěru kolem pobřeží krásnými zatáčkami, bohužel až pozdě zjišťuji, že jsem nestihl sjet k moři a okoupat se. Do Igoumenitsy dorážím kolem osmé večer, je dost času a tak po koupi lístku na trajekt si dávám kafe a Budvar v kavárně a poslední řeckou chobotnici v taverně před přístavem. Trajekt odplouvá po půlnoci, hodinu předem mám být v přístavu, po prohlídce u vjezdu, před kterým bivakuje asi tak 50 Bulharů trochu zmatkuju a jsem naveden do fronty na trajekt do Bari. Nakonec má skoro hodinu zpoždění, krk mne pořád bolí, tak si na noc beru ibalgin. Před naloděním spolu s italským motorářem zjišťujeme, že nemáme ty správné lístky, tak narychlo jedeme do kanceláře, vše vyřizujeme a hurá do lodi. Naštěstí najdu dobré sezení v sedačce a docela se vyspím.

Noc byla v pohodě, dobře jsem se vyspal a krk už nebolí. Kolem půl desáté připlouváme do italského Bari, z trajektu vyjíždím mezi prvními a po dotazu jestli nepašuji cigarety, opouštím přístav. Na parkovišti se převlékám a v centru Bari si dávám kafíčko a nanuka, taky zjišťuji, že se s angličtinou moc nechytám. Po dálnici jedu na jih směr Albertobello. Je neděle a všichni Italové jedou na pláž, takže docela dopravní chaos. Až v Albertobellu zjišťuji, že benzínky jsou v neděli zavřené a naštěstí se mi s pomocí místního řidiče načerpat za deset euro benzín z automatu, zase umím něco nového a vím, že musím mít stále drobné bankovky u sebe. Přijíždím do krajiny Trulli, kolem městečka Albertobello, nedělní atmosféra, korzující Italové, slunce a vedro, zajímavé stavby „Trulli“ jsou vděčným objektem fotoaparátů. Centrum bylo pro dopravu uzavřeno a hlídali to policajti, nějaká místní slavnost. Projel jsem vnitrozemím o malebných cestách mezi statky s olivami, vínem a krávami. Velice zajímavá krajina, perfektní cesty s množstvím zatáček, takže si užívám asi 80 km krásné krajiny, než najedu na dálnici směr Neapol. Je to běs, úmorné vedro a 300 km před sebou. Krajina je krásná a nejspíš by stála za samostatnou dovolenou. Zastavuji každých zhruba osmdesát až sto kilometrů, před pátou odpolední před sebou vidím Vesuv a přijíždím do Neapole.
Asi 50 km před cílem mne dojíždí italský motorkář a chvíli jedeme společně, najednou zpomaluje a tak jej začnu předjíždět, mává, ať zpomalím a ukazuje takovou modrou kadibudku s nápisem policie. Je to radar, který vtipně měří všechny zezadu, až teď si uvědomuji, že těch budek už jsem viděl několik a ne vždy jsem jel povolených 130 km/h, tak doufám, že mi nic nepřijde domů.
Díky navigaci nacházím kemp Zeus (http://www.camping.it/english/campania/zeus/), prakticky u vchodu do Pompejí. Než postavím stan a spláchnu ve sprše prach z cesty, je šest večer a Popeje se zavírají, prošvihl jsem to asi o pět minut. Prohlídku odkládám na ráno. Dávám si pivko a gnochi na večeři a pak u stanu otvírám lahev teplého červeného z Kréty a přikrajuju salámek, ani jsem ji celou nevypil a usínám jako kotě. Po kempu běhají toulaví psi a za plotem slyším vlak, díky psům raději schovávám boty do stanu, abych měl zítra v čem odjet.
Cesta napříč Itálií byla docela fajn až na to vedro, krajina se měnila z rovin s olivami přes kopečky s roztroušenými statky jako vystřiženými z filmu o starém Římě. Konec byl hodně hornatý kolem Vesuvu. Po sjetí z dálnice na místní cesty mně překvapil obrovský bordel, slušněji to nejde, kolem cesty je všechno od igelitek po televize to vše proloženo vším možným, skoro až na Vesuv.

Hned ráno jsem vyrazil do Pompejí, od stanu ke vchodu to mám asi tak 200 m, jsem tam první a užívám si chvíli prázdných ruin. Pak mne dožene nějaká Japonka za hodinu je tady narváno, potkávám skupiny s průvodci a pomalu mířím k východu, ty dvě hodiny byly sice fajn, ale zdaleka nestačily na všechno. Pokud by chtěl člověk poznat co nejvíc je to rozhodně na celý den a spolu s dalšími okolními památkami, jako je například Herkuláneum anebo Neapol je to tak na týden. Po sbalení stanu a sprše platím kemp a vyrážím na Vesuv, motám se v Neapoli a nakonec to vzdávám, volím dálnici a objíždím ten zmatek v ulicích, ne že by na dálnici byl klid, ale alespoň jedeme. Vyjíždím na jedničku a dvojku v koloně autobusů až na parkoviště pod Vesuvem v nadmořské výšce kolem 1 000 m.n.m., parkuji podle pokynů motorku za dvě pade (česky). Dopuji se zmrzlinou a vyrážím za 6,5 € na vrchol Vesuvu, v džínách, koních a s koženou bundou přes rameno mi to trvá asi dvacet minut, voda, kterou piju, se snad rovnou vypařuje. Výhledy jsou úžasné, fotím, co se dá, dokonce i sebe s pomocí českých turistů. Obejití kráteru mi trvá dalších dvacet minut, pohled je krásný, občas vidím i nějaké ty čmoudíky v kráteru. Cesta dolů uběhla, vypadám, jako kdybych přišel z lomu, jak jsem zaprášený. Kolem kvetou žlutě janovce a akáty a krásně to voní.
Opět se dopuji nanukem vodou a vyrážím směr Řím, je to něco přes 200 km a tak volím dálnici, všichni jedou předpisově včetně motorek. Přede mnou se začíná mračit a blýskat a já bohužel minu sjezd na Montecassino, které jsem chtěl vidět. Je už pozdní odpoledne a vracet se nemá cenu. Kolem šesté přijíždím po malé bouřce do Říma. Svěřuji se do rukou Lišky v Navigaci a hledám kemp, daří se mi to až na třetí pokus a i to spíš náhodou, poprvé mně zklamal pacholek jeden, ocitl jsem se uprostřed sídliště v centru, napodruhé u nějakých zřícenin na periferii uprostřed polí. Až před osmou večerní jedu náhodou kolem kempu Aurelia Roma www.campingaurelia.com. Starší pán s culíkem mne ochotně zapisuje, dává mi klíče od sprch a hajzlíků, místo si můžu vybrat, kde chci, jsem tady úplně sám. Poučení, ne vždy má navigace pravdu, ale o to je cesta zajímavější a veselejší. Podle rad pana správce hledám obchod, abych se taky navečeřel, přijíždím k němu zrovna, když zavírají, a nic nekupuju. Naštěstí je vedle bar, kde mají nějaké sendviče a pivo, co víc bych potřeboval, večeře je tady, první pivo jsem dal hned a tak rychle, že se barman nestačil divit. Vracím se do kempu, stavím stan a při večeři píšu poznámky. Jako v Pompejích mne zase hlídají tři psi, takže boty raději do stanu.

Ráno vstávám brzy, abych se dostal co nejdříve do centra Říma a Vatikánu. Snídaně se nekoná, jen kousek čokolády a vyrážím, mám to asi 17 km na náměstí sv. Petra. I když je kolem osmé provoz je děsně hustý, kam se hrabe ranní pražská špička. Intruder je přece jen velký a těžký, takže nemůžu moc kličkovat mezi auty jako Italové. Asi po půl hodině přijíždím k náměstí San Pietro, zastavuji před malým barem, kde posnídám a s bundou přes rameno vyrážím k bazilice Sv. Petra. Je kolem desáté a fronta do baziliky má asi tak 500 m, naštěstí se mi daří předběhnout, procházím kontrolou (ještě, že jsem nechal nůž v motorce) a před chrámem mne další ostraha upozorňuje, že nesmím mít holá ramena a tak si přes ně k všeobecnému veselí ochranky přehazuji koženou bundu. Je asi 40°C, docela mně litují. Asi hodinu trávím v chládku kostela, určitě by to stálo za delší zdržení, ale mám v plánu ještě koloseum a další památky. Je kolem oběda a tak si dávám nudle a zmrzlinu a vyrážím ke koloseu, doprava je hrozná, úmorné vedro a pomalu jedoucí kolony aut, navigace naštěstí pracuje na jedničku, jen jednou se spletu a využívám pruh pro taxíky a ještě k tomu jedu v protisměru, naštěstí to na tváři policisty, který řídil dopravu, vzbudilo jen úsměv. Prohlížím si koloseum a okolní památky je kolem druhé hodiny a tak trochu měním plán a vyrážím ven z Říma. To je kupodivu snadnější než jsem předpokládal. Přemýšlím, kudy pojedu, původně jsem měl v plánu jet po pobřeží do Pissy, ale když jsem zjistil, že by trasa trvala víc než jedenáct hodin, tak jsem najel na dálnici směr Florencie a pak uvidím. Nastala dálniční klasika, přestávky na pumpách, voda na napití a polití, abych zmírnil vedro. Krajina se postupně měnila, a mne to pomalu a jistě přestávalo bavit. Rozhodnutí je jasné pojedu až kam to půjde, najdu kemp a zítra nejkratší cestou domů. Kolem půl osmé večer už jsem nevěděl jak si sednout, tak jsem začal hledat kde přespat, navigace opět nezklamala, asi 50 km kemp Buterfly v Peschiera del Garda (www.campingbutterfly.it). Kemp je nacpaný k prasknutí a já získávám asi poslední volné místo, bohužel naproti dámských hajzlíků a místo trávy jen hlína, do které se nedají ani zatlouct kolíky stanu. Jo a taky je to nejdražší kemp po cestě (32 €). Večer zajdu na picu a pivečko, nechám se požrat asi tak tisícovkou komárů a spokojeně usínám. Jsem tady tak trochu atrakcí, přiožralí Holanďané chodí okukovat motorku a ptají se odkud jedu, ve vedlejším stanu pařili asi do jedné a pak děsně chrápali.