Kréta 2010

Před rokem se ze mně stal motorkář a hned jsem začal spřádat plány, kam všude na své krásné motorce vyrazím. Představivost mám až přebujelou, a tak jsem se už viděl, jak brázdím silnice celé Evropy. Hned na naší loňské podzimní dovolené na Krétě mně „dostal“ kamarád Jorgos, když se divil, že jsem nepřijel na motorce, když už ji mám. On sám má velmi hezkou stavbu Intrudera. Celou zimu mi to vrtalo v hlavě a pomalu jsem začal plánovat. Na jaře se situace vyvinula velmi zajímavě. Odvolali mne z funkce a dostal jsem dvouměsíční distanc v práci (překážky na straně zaměstnavatele, praví zákoník práce). Jak jinak se zbavit splínu a nasr…, pardon naštvání z toho, že vás po čtrnácti letech vylejou. Pak to šlo poměrně rychle. Má drahá polovička koupila zájezd do naší staré známé Agia Mariny na Krétě. Sama poletí a já pojedu na motorce. Plánování bylo jednoduché, cesta přes Maďarsko, Srbsko a Makedonii do Řecka, trochu památek na řecké pevnině, potom trajekt do krétské Chanie, deset dnů na Krétě a cesta zpět přes Itálii, Rakousko a Německo domů. Jednouché, že??

1. den 20. června 2010 - 725 km Praha – Budapešť – Szeged

Abych nic nepodcenil, začal jsem kontrolou motorky, netušil jsem, že sehnat na poslední chvíli zadní gumu na Intrudera bude takový problém, ale nakonec se to tři dny před plánovaným odjezdem povedlo. Protože už spoustě kolegů prasklo spojkové lanko, koupil jsem na cestu i to, ani jsem netušil, jak se bude hodit.
Pomalu nastal den „D“, 20. červen, vše je sbaleno, brašny i vak jsou plné. Ještě v noci před odjezdem se bagáž rozrostla o dvě Becherovky a pak to začalo. Praskla přezka na brašně a gumicuky, které jsem si koupil na přidělání vaku na zadní sedlo, byly opravdu, ale opravdu velmi krátké. No nic koupím si nové na první pumpě. Hezká myšlenka, první praskl hned, jak jsem se jej snažil použít. Hezký začátek cesty, jen co je pravda. Povinná zastávka u rodičů v Jihlavě, kde praská další guma, po kávičce a dortu opravujeme gumy a já vyrážím směr Kréta. U Břeclavi začíná pršet, poprvé a rozhodně ne naposledy oblékám nepromok. I když to vypadalo, že moc pršet nebude, první den jsem si opravdu užil, podruhé moknu u Budapešti, je to jako ve sprše, potom znovu před Szegedem, kde plánuji první nocleh. Přede mnou je černá obloha, kterou křižují blesky, vypadá to, že budu muset přehodnotit stanování. Na kraji Szegedu chci vzít benzín a poptat se po motelu, sotva zastavím, do sloupu vedle benzinky uhodí blesk, šupa jak hrom a tma, benzín nebude, průtrž mračen mne vyžene z přístřeší benzinky, jak do ní začne téct. Ptám se po hotelu, ale s Maďary se nedá domluvit, zkouším i ruštinu a nic. Malou radu jsem dostal, asi hodinu jezdím v zaplaveném Szegedu spolu s hasiči, na cestách je mezi 5 až 20 cm vody a splašek, z intrudera se stává enduro, které se tu více, tu méně brodí tou vodou. Když jsem dorazil do motelu, zjistil jsem, že je už asi dva roky mimo provoz, ale i tady jsem dostal plánek a radu jak najít hotel. Není čas na hrdinství, beru první, který najdu, stojí sice 56 €, ale promočený a unavený jsem rád, že uschnu v teple a pohodlí a motorku mám v uzamčeném dvoře. Volám domů Heleně, aby neměla strach.

2. den 21. června 2010 - 633 km Szeged – Bělehrad – Romanovce

Ráno vstávám do zamračeného dne, zatím neprší, ale je to na cestě, zjišťuji, kam všude dosáhla voda na motorce, ale startuje napoprvé. Po nevalné snídani si přes odpor navigace prohlížím Szeged, je to velmi pěkné město, jen to jejich řeč je pro našince naprosto nepochopitelná. Vyrážím kolem desáté, drobné mrholení ignoruju, nejsem z cukru a nepromok, zůstává v brašně. Hranice projíždím bez problémů, měním trochu peněz, abych měl na dálniční poplatky a něco na zub. Na první mýtnici se potkávám s českou motorkou, Renata a Marcel, chtějí se podívat do centra Bělehradu, tak se k nim přidávám. Po sjetí z „dálnice“ se navigace stává zbytečnou, nemá co ukazovat. Dopravní zácpou se suneme do centra, památky, které jsme chtěli, jsme nenašli, ale dali jsme si dobrý oběd. Ljeskovica – maso se sýrem, ostré jak sviňa, pivečko a voda za 1200 dinárů, v bříšku je jako v pokojíčku. Doprava v Bělehradě je přecpaná, ale alespoň se dodržují semafory, kolem cesty jsou vidět stále rozbombardované domy z války před patnácti lety, ale hodně se staví, Bělehrad je prostě moderní velkoměsto plné lidí s dopravním chaosem.
Kousek za Bělehradem jsme vjeli do parádního slejváku, bohužel nebylo kde zastavit, tak jsme docela slušně promokli, než jsme si oblekli nepromoky. Déšť nám pak vydržel skoro 200 km, jsem pěkně zapařený, ale docela si to užívám. Na dálnici nesouvislá vrstva vody a poctivě namalované pruhy a značení docela klouže, v dešti jedeme max. 80 km/hod, ale spíš méně, fouká vítr, je zde dost kamionů, tak je trochu o strach. Časem nevím jak si sednout, v nepromoku mne nějak víc bolí zadek. Na jedné z benzinek se rozcházím Renatou a Marcelem, mají jiné plány a já bych rád dojel co nejblíže Thessalonikám. Stejně se ještě několikrát potkáme a definitivně se rozcházíme před makedonskou hranicí. Dojíždím k městu Romanovce, kde se ubytovávám v motelu. Už jsem dost vysoko nad mořem a tak se do mne dává zima a jsem za ten motel rád. Cena 20 € se snídaní. Po dvou pivech usínám jak špalek. Na závěr jen poznámka Srbové i Makedonci na hranicích jsou v naprosté pohodě, kontrola rychlá bez zdržování, prohlídnou motorku a chtějí ukázat jak rychle to „vypálím“ a jak moc řve výfuk.

3. den 22. června 2010 - 684 km: Romanovce – Thessaloniki – Vergina – Meteora

Po velmi dobré snídani vyrážím, kolem deváté směr Řecko, na hranicích jsem asi za půl hodiny, děsivou frontu aut po krátké dohodě s řeckým celníkem objíždím a jako občan EU jsem za hranicí asi za tři minuty. Cestou do Thessalonik jsem přemýšlel jak se převléci z kožených kalhot do něčeho vzdušnějšího, makedonská zima se velmi rychle změnila v řecké vedro. Krátce zastavuji u pomníku z druhé světové války. Celý zapařený si užívám klasickou řeckou dopravu v Thessalonikách. Nakonec dělám striptýz až u věže v přístavu, doufám, že jsem kolemjdoucí turisty pobavil. Prohlížím si okolí, občerstvuji se v prvním baru, který vidím. Po frapé a pivu vrážím směr Vergina. V rámci urychlení po dálnici, trvalo to asi hodinku. Hrobka Filipa II. je moc krásná a těch osm euro za to ostálo, prohlídka trvala asi hodinu, už jsem se nepodíval na další památky ve Vergině, chtěl jsem dojet do Meteory. Kousek po dálnici a potom nádhernou cestou. Pozor na nové dálnici nejsou pumpy, musel jsem sjet a chvilku hledat, bylo odpoledne a tak se spalo.
Cesta do Meteory je opravdu velmi hezká, pahorkatina, lesy a podle značek běhají přes cestu místo jelenů medvědi a v zimě se bez řetězů neobejdete. Bylo to skoro 900 m.n.m. , slušně se ochladilo, šátek na krk a rukavice se hodily. Část cesty jsem si říkal, proboha, kam jsem se to vydal, ale Meteora za to opravdu stála. I když by tam chtělo být pár dnů a pořádně si to užít. Je to tady opravdu monumentální, krásné počasí a z ničeho nic se před vámi objeví skály s kláštery na vrcholcích, nevěděl jsem kam se dřív podívat a co fotit. Po zkušenostech s klouzavým asfaltem v Thessalonikách jedu opatrně, krásná cesta se vine mezi skalami a odhaluje stále nové scenérie. V podvečer se vydávám na další cestu, na pobřeží chvíli hledám kemp mezi olivami. Navigace se ukazuje jako velmi užitečná a i když tomu z počátku moc nevěřím, dovede mne až k bráně kempu Venezuela www.venezuela.gr. První noc pod stanem, chvíli s ním bojuju, než ho postavím, asi jsem si to měl doma zkusit , nakonec zvítězil rozum nad hmotou a stan stojí. První řecká véča, jehněčí je bezva a Mythos ujde. Co mne fakt štve, jsou opravdu nasraní komáři, kteří si vybrali zrovna mně, snad nenalezli do stanu.

4. den 23. 6. 2010 283 km Kemp Venezuela Molos – Athény – Pireus

Den začal hezky, dobře jsem se vyspal, i když nevím, jak ten stan může být pro dva  Lístek na trajekt jsem koupi v Praze v Čedoku (příště to už neudělám), do Athén asi tak dvě hodiny cesty. Vyrazil jsem po deváté, chvíli se motal po vesničkách, dal si snídani v kavárně a potom najel na dálnici. Cesta v pohodě ubíhala, Řekové si moc hlavu s rychlostními limity nedělají, konstantní 150 km/hod, v omezeních jedou trochu pomaleji (130). V Athénách začínají zácpy asi tak 25 km před centrem a není divu, kdž na dálnici potkáte někoho na mopedu s igelitkama, jak jede z nákupu. Když jsem zastavil na jedné z benzínek a zjistil, že mají zavřeno, obsluha mne s klidem poslala k pumpě vedle dálnice po chodníku, pak jsem se zase po chodníku vrátil na dálnici a pokračoval. Do Pirea jsem dorazil s asi dvouhodinovou rezervou, našel kancelář a vyměnil voucher za lístek na trajekt, nějak mi ta slečna zapomněla říci, že se v přístavu stávkuje. V pohodě jsem dorazil k trajektu, zašel si na frapé a zmrzlinu a když se blížila druhá hodin, a vyrazil jsem k lodi. Bylo mi divné, že na nájezdu stojí pár borců s vlaječkami a nikdo nenajíždí dovnitř, ale myslel jsem, že je to normální. Za půl hodiny dorazilo asi tak 150 demonstrantů, křičeli něco proti kapitalismu, asi mají socializmus a zablokovali trajekt, diskuze demonstrantů a cestujících se občas zvrhla do ostrých hádek, jedinému čemu rozumím je malakas , to trvalo něco přes dvě hodiny a pak už bylo jasné, že se nikam nepopluje. Policajti to pozorovali z povzdálí a zasáhli, až když se chtěl někdo prát. Chvíli jsem se motal po přístavu, než jsem našel kancelář a vyměnil lístek na další den, všechno šlo docela jednoduše, sice se stávkovalo, ale nikdo z toho nedělal žádné velké nervy. Asi po hodině hledání jsem našel kemp 35 km za Pireem (KIneta), byl na pobřeží, tak jsem si zaplaval, zašel na večeři a pivko. Noc ve stanu na tvrdém, uběhla docela v pohodě, už jsem se sice těšil na normální postel, ale musím si den počkat.

5. den 24. 6. 2010 125 km Kineta, Atheny - Parthenon, Pireus – trajekt Chania – Agia Marina

Ráno jsem se začal brzy balit, abych co nejdříve dorazil do Athén a podíval se na Parthenon, podle navigace to mám asi 57 kilometrů. Celý uřícený od balení stanu jsem zjistil, že nemám 20 centů na sprchu, tak muselo stačit umyvadlo. Pak už jen v osm ráno najít někoho kdo mi dá pas a zinkasuje mne o 15 €. Cesta k Parthenonu trvala něco přes hodinu. Na dopravní chaos si už zvykám a hojně využívám pruhy pro autobusy a taxíky jako ostatní motorkáři. U Parthenonu byl klasický dopravní zmatek, autobusy, taxíky, auta a mraky turistů, bohužel jsem tam byl před desátou, optimum je prý v osm ráno, než se vzbudí turisti. Z parkoviště mne vyhnali, a tak nakonec parkuji na přechodu na radu zde stojícího taxikáře, prý mi bude hlídat motorku. Beru si jen bundu s doklady a v davu turistů jdu na to. Je tady strašně moc lidí, nedá se udělat fotka, na které by někdo nezavazel, vstup 12 € platí i na další památky kromě Parthenonu, ale já už nic dalšího nestíhám, po druhé mi jede trajekt. Marně hledám nějakou kavárnu, kde bych si dal něco k snědku a tak nakonec končím v přístavu na kafi před vyplutím. Dopravní chaos je už klasika, ale i tak se docela rychle dostávám do Pirea a k lodi. Je po stávce, takže všechno běží, jak na drátkách v naprosté pohodě se naloďuji na trajekt, motorku přivazují k zábradlí, je mi popřána hezká cesta a hledám místo k sezení. Mé místo u baru se ukázalo jako strategický tah, trajekt byl narvaný, tak kdo si nesedl, ten byl na schodech. To asi ta stávka. Po osmi hodinách přistáváme v Soudě, lidi se tlačí, jako kdyby je nechtěli z lodi pustit, je to tak prý pokaždé. Odvázal jsem motorku, oblekl se a za všeobecného chaosu a troubení jsem se vylodil, trochu se motal v přístavu, ale za dvacet minut jsem parkoval v Agia Marině před Sofií, v baru bylo veselo, už na mně čekali a bylo to opravdu veselé a bujaré.

CELKEM NAJETO 2790 km

Tady nás čeká devět dnů lelkování, pojíždění po Krétě mezi tavernami a opalovačka. To jsem ještě netušil, že si pobyt prodloužím o dalších šest dnů, díky Dimitrisovi si to tady s Helenou opravdu užíváme. Na Krétě jsem najel něco kolem 300 kilometrů a taky dostal svou první pokutu na motorce, za špatné parkování 40€, na radu místních ji neplatím a schovávám jako suvenýr, s městskou policií se tady nikdo moc nezabývá.