Kréta 2003

Před dvěma roky jsme navštívili na motorkách (tehdy Afrika a Transalp) řecký ostrov Kréta. Protože to byla nádherná dovolená, rozhodli jsme se ji zopakovat ještě jednou. Tentokrát vyrazily už stroje tři – dvě afriky a jeden transalp (Africa-Pavel, Lada, Africa-Michal, Alena, Transalp-Radek).

Kréta 2003

Kapitoly článku

Vyjíždíme v úterý 17.6. ve 14.00 ze Strakonic. Ještě se rozloučit a vzhůru za dobrodružstvím. Jedeme směr Dolní Dvořiště, Linz. Opouštíme pro nás nezábavnou dálnici a míříme na Klagenfurt. Když se blížíme k Vysokým Taurám, vypadá to na déšť. Oblékáme pro jistotu nepromokavé oblečení a pokračujeme dál. Je čas si hledat nocleh a tak už sem tam po nějakém pěkném místečku pokukujeme. Po ujetí ani ne 20 km se samozřejmě silně rozprší. Najít rychle místo na spaní, ještě k tomu když nemáme stan, není vůbec jednoduché. Vyslali jsme Radka, který má zvláštní instinkt na hledání dobrých míst. Opět zabodoval. Našel seník a tak jsme měli i střechu nad hlavou. Ráno se probouzíme do nepříliš veselého počasí, ale utěšuje nás myšlenka, že na Krétě si užijeme horka až dost. Přejezd přes Slovinské Julské Alpy nám zkazilo počasí. Hory se nám schovávají v mlze a my si musíme dávat pozor na kluzkou vozovku. Před dvěma roky jsme přes Julky jeli také, ale tenkrát vyšlo počasí a bylo se na co dívat.

Kolem poledního vjíždíme do Terstu, kde na nás už čeká loď Sofokles. Opouští přístav v 19.00 a do Patrasu přijíždí za 30 hodin, což znamená ve čtvrtek 20.6. v 6.00. Pobyt na lodi uběhl poměrně rychle. Večer jsme po lahvince vína navštívili diskotéku a trochu se pobavili. Unavení jsme ulehli na nejvyšší palubě a i když trochu fučel vítr, spalo se dobře. Pavel s Ladou se ubytovali v oddělení s letadlovými sedadly, kde jim dělali společnost Poláci. Následující den jsme pak odpočívali, abychom byli na další den svěží a už jsme se těšili, až zase zataháme za lanka. Ta loď se fakt příšerně vleče, ale kdo si počká, ten se dočká. Po příjezdu do Patrasu vyrážíme směr Athény, přes Korinthos, kde má být naše první větší zastávka. Korintský průplav propojuje Jonské a Egejské moře, je dlouhý 6341 m. Tohle místo opravdu stálo za shlédnutí, obzvlášť, když jsme viděli velkou nákladní loď proplouvající úzkým průplavem. Po prvním koupání nedaleko Korintu, pokračujeme dál do Athén. Teplota se vyšplhala na 38°C, takže na Krétě se asi máme na co těšit. Čím blíže jsme Pireu, tím naše obavy stoupají. Máme totiž z minulosti špatné zkušenosti s řeckým značením. Hic jako blázen, tříproudá silnice, totálně plná aut a těch bláznivých Řeků na skútrech (samozřejmě bez helem). Naštěstí máme právě míjet čerpací stanici, tam se zeptáme. Přístav je pak na dosah. Ale to by bylo fakt moc snadné. Vjíždíme do Pirea a po pravé straně je nevýrazný ukazatel na přístav. Držíme se tímto směrem. Další ukazatel navádí spíše do jakéhosi stavebního podniku a tak raději jedeme dál. Dostáváme se ale do centra! Průšvih! Silnice vede přesně podél přístavu, ale ten vidět není. Motorky rozehřáté a nejvyšší čas, aby ventilátory začaly motory chladit. Michal znervózněl. Rafička teploměru jeho Afriky již navštívila červené pole, ale ventilátor stávkuje. Jestli to tak bude pokračovat, musíme zastavit. Projíždíme jednou křižovatkou za druhou, rozjedeme se na 200 m a v zápětí padne červená. Michal v zápalu nervozity pozoruje víc nefunkční ventilátor než semafor a tak jsme v jedné chvíli měli co dělat, abychom neskončili v křižovatce na červenou. Právě v okamžiku, kdy jsme tak prudce na poslední chvíli dobrzdili motorku, zastavil vedle nás starší Řek. Zeptali jsme se v rychlosti na přístav. Překypoval ochotou a stále Michala poplácával po rameni a při slovech „porto no problema“ ukazoval na sebe. Proplétat se ucpanými křižovatkami za ním nebylo vůbec jednoduché. Lítal se skútrem mezi auty a jaksi nechápal, že mu s nabáglovanejma motorkama nemůžeme stačit. Nicméně jsme se nakonec, celí, zpocení dostali na hlavní silnici podél přístavu. Byla tu velká křižovatka, kterou nebylo možné ve třech motorkách projet na zelenou. Náš vůdce však všem zavelel červenou a my mohli projet. Z brány přístavu právě vyjížděl člověk se zmrzlinovým vozíkem, trochu širším, než bývá v našich podmínkách zvykem, takže se nešlo do brány současně s ním vejít. Náš Řek opět překvapil. Milého zmrzlináře se vší úctou a velice přátelsky napěchoval zpátky do přístavu, abychom měli volnou cestu. Tím však celá akce neskončila. Zastavili jsme hned na kraji u první lodě, sundali zpocené helmy a s nadějí, že se už v klidu sami zorientujeme a dojdeme koupit lodní lístky, se nám náš řecký přítel nabídl, že nám koupi lístků usnadní a pokusí se o nějakou slevu. Šli jsme tedy ke společnosti od které jsme měli koupené lístky na předchozí loď. Jestli jsme měli skutečně nějakou slevu nevíme dodnes, ale chaos při nákupu byl pěkný. Konečně nadešel okamžik rozloučení s Nicolasem, našim řeckým přítelem. To, že nás holky políbil třikrát, by celkem nebylo ani tak zvláštní, ale že začal líbat na tváře i kluky, bylo pro nás pro Čechy trochu divný. Hold, jiný kraj, jiný mrav... Dali jsme si pauzu, protože do nalodění byla fůra času. Kluci se pokusili odhalit, proč nespíná ventilátor na Michalovo Africe. Naštěstí to byla jen prasklá pojistka. Když nadešel čas vjet na loď, tak jsme při kontrole lístků se zděšením zjistili, že pouze my s Michalem máme lístky správně a ostatní mají uveden zpáteční odjezd z jiného přístavu. Chyba se ale bez problémů vyřešila. Nalodili jsme se na loď LYSSOS a ráno se probudili na vysněné Krétě.

Cílem prvního dne byla Gramvousa (severozápadní výběžek Kréty). Pořádně jsme vlastně nevěděli, co ono místo skrývá. Cesta na Gramvousu byla pro naložené motorky docela náročná. Afriky a transalp se na rudé šotolině skutečně vyřádily. Teplota se pomalu začínala šplhat ke svým obvyklým hodnotám, ale protože bylo ještě ráno, dalo se to vydržet. Lehce pofukoval teplý vánek a my jsme se zvědavostí šplhali vzhůru k neznámému místu. Náročný terén byl zkouškou nejen pro motorky, ale také pro nosiče plně narvaných kufrů. Zkrátka u Transalpa nosič nevydržel a tak nás zdržela drobná oprava. Konstrukci nosiče Radek zpevnil materiálem z plechovky od piva, neboť to jediné bylo v tu chvíli po ruce. Cesta se zdála být nekonečná, lemovala skály podél moře a vedla dál a dál. Na konci cesty jsme se ocitli na odlehlém místě, kde stála malá taverna. Odtud jsme museli ještě asi osm set metrů pěšky. Co se na konci stezky skrývalo, jsme skutečně netušili. Po pěti stech metrech skalnatého terénu se před námi rozprostřela modrá laguna. Měli jsme pocit, že jsme se ocitli někde v Karibiku. Písečné podloží dodávalo mořské vodě pohádkovou barvu, jakou známe pouze z exotických fotek. Kdo se však chtěl v té nádheře vykoupat, musel pokračovat ještě pár kilometrů skalnatou cestičkou. Bohužel jsme s tím nepočítali a protože už sluníčko silně pálilo, bylo lepší se pomalu ubírat zpět.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.00
Známkováno: 4x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist