Klikatá cesta na konec Řecka

Kaňonem bez vodáků

Jihovýchodní přejezd mimo dálniční tahy zpestřila jen návštěva slovinských vinic kolem Jeruzaléma. Řady révy jsou tu poskládané po kopcích v přísném pořádku přesně tak, jak to uvidíte v reklamních prospektech. Jen na potěšení z úlovku kýčovité večerní fotky z protějšího kopce jsem tu moc brzy. Inu, třeba mi to vyjde cestou zpátky. Těšit jsem se mohl aspoň z noclehu v luxusním hotelu, jen co jsem se přehoupl přes bosenské hranice. Jedna z věcí, co mám na Balkáně rád, že si tu našinec může připadat bohatý...

V rámci bosenského transferu jsem zastavil aspoň u legendárních vodopádů ve městě Jajce, což přesně podle očekávání... zklamalo mé očekávání. Parkoviště okupovaly zájezdové autobusy a dole na vyhlídce se střídali návštěvníci s namířenými telefony. Určitě nikdo z nich nebyl z Norska, protože tam má takový vodpoád za barákem kde kdo. Můžete si tam leda udělat podobnou nudnou fotku:

Ale když ono tu nic jiného široko daleko ani není, tedy pokud nemáte enduro pneumatiky a parťáka, co vás v případě nouze vytáhne zpod meze. Třeba takové kaňony jsou stejné jako jinde. Až na to, že ve Francii bylo v létě na řece Tarn nepočítaně vodáků a kolem malebně rozeseté prastaré vesničky. Tady na řece Vrbas jsem neviděl ani kajak a místo romanticky se rozpadající dávné historie potkáte leda nikdy nedostavěné rodinné domky.

Rezervovanou chatku ve vodáckém kempu u řeky Driny nalézám na hlavním tahu Sarajevo – Černá Hora, což je ve skutečnosti spíš s postupně mizící silnička na jedno auto. Bloudit tu potmě byla vážně paráda. Bez ironie pohádkový areál zel prázdnotou. Byl jsem tu jen já a správce, který mě pozval k ohni na pivo a rozpovídal se o životě a vůbec. Ze všeho vyprávění mě zaujalo třeba to, proč se nechce podívat do Alp. „Protože na to, abys tam udělal oheň, nebo zajel do lesa, potřebuješ určitě povolení. Tady si můžeš dělat co chceš. Jet kam chceš...“ A ukazuje mi, že mít lehčí motorku, mohl bych vyjet lesem až k jezerům, co jsou někde v kopcích. Něco na tom bude.

Snídaně je tu snad ještě královštější, než včera v hotelu. Za 3 Eura. Není tu sice všechno tak pěkné, jako na jihu Francie, ale je snadné to tu mít rád.

Jen ať prší!

Obědvám v oblíbeném podniku ve vesnici Trsa, na samém kraji parku Durmitor. Majitel podniku říká, že cesta přes průsmyk je ještě zavřená kvůli sněhu a prstem v mapě mi maluje objížďku po cestě, která tam malovaná není. Mrknul na Hondu a pravil, že to určitě bez problému projedu. Později se ukázalo, že podobně uvažují všichni zdejší rádci – vidí pneumatiky s hrubším vzorkem a poslali by vás na stezku pro kamzíky.

Oproti letům minulým s nadšením pozoruji sbíhající se temná mračna a v klidu fotím detaily černohorské vesnice. V nové výbavě jsem prakticky komplet gore-tex a těším se, až marketingové bláboly postavím čelem realitě. Během dne jen lehce poprchávalo, ale skutečný test přišel večer, cestou na Podgoricu. Hrdinně jsem přečkal dramaticky vyhlížející bouři pod střechou nóbl pumpy, pak teprve uzavřel všechny větráky a vydal se do dlouhého slejváku. A poprvé jsem nabyl dojmu, že oddělení marketingu nejsou jen profesionální lháři. Rev´it Poseidon GTX je jedním slovem geniální i ve skutečnosti. Střih, velké větráky, chrániče a skutečná nepromokavost – paráda. Mrkněte k mému jmenovci do obchodu Doplnkynamoto.cz, kterému musím poděkovat, že byl schopen mojí velikost rychle dodat a já stihl odjet podle plánu.

Dobrodruhova vysněná Albánie

Nemaje představy o cenách a možnostech čerpání v Albánii, preventivně stavím na poslední pumpě. Ačkoli dávno vím, že děsivé albánské příběhy jsou spíš legendy a pohádky, je ve mně nějak malá dušička a není tu nikdo, před kým bych mohl předstírat hrdinství. Raději myslím na všechny ty hospodské motorkářské historky, Albánii glorifikující, jako hory plné nejmilejších lidí ve vesmíru. Aspoň jsem hotovost v eurech zastrčil do nejskrytější kapsy v oděvu a v peněžence nechal patnáct eur pro demonstraci vlastní chudoby.

Ve Shkodëru se proplétám dopravou a v hlavě si dělám poznámku o zdejší volné interpretaci dopravních předpisů. Ovšem v Albánii se jezdí hlavně do liduprázdných hor a hlavně mimo silnice. Tehdy ještě bez zkušeností z offroadu, bez parťáka, a s naloženou motorkou jsem si pro pouhý transfer vyhlédl jen klikatou silnici na Pukë a Kukës s tím, že v mapě vypadala dost hlavní na to, aby byla asfaltová.

Byla. Dlužno říct, že jsem si cestou ještě mnohokrát přál, aby rozlámaný asfalt vystřídala raději nějaká příjemně ujetá polňačka. Ale ledabyle pracující silničáři nebyli důvodem, proč mi tak krátký úsek zase zabral celý den. Předaleké výhledy na rytmické střídání hřebenů hor, srázů hluboko do údolí a sem tam nějaké té řeky či jezera, zkrátka nemůžete jen tak přehlížet ze sedla. Taková podívaná, zas o tolik rozdílnější, než dokonalost svěžími barvami vymalovaných Alp, si zaslouží chvíle rozjímání. Často.

S albánskými městy je to různé, takový Kukës se tvářil jako příjemné město, kde si rádi posedíte v restauraci na hlavní ulici, nebo nakoupíte v nóbl obchodě. Zato první dojem z Peskhopi není daleko představě špinavého slumu, kde na hlavní ulici neopatrný řidič snadno pozbyde nějaké potřebné díly z vlastního podvozku. Okolní architektura působí jen o něco méně skličujícím dojmem, minimálně je o trochu méně děravá. Ze všeho nejvíc jsem si přál být z toho všeobecného zmatku a kontinuálního tržiště pryč dřív, než mi dojde benzín.

Na použití kreditní karty tady můžete klidně zapomenout. Nikde to nefunguje. I když má pumpa na dveřích nalepený znáček Visa, nakonec ťukáním číslic na kalkulačce smlouvám s pumpařem, kolik litrů mi dá za 20 euro. Škoda, že doteď netuším, jakou hodnotu mají ty jejich peníze, ale obdržených šestnáct litrů mi přišlo fér. Rozhodně lepší, než někde postrkovat Hondu po horách.

I v Albánii však narazíte na pěkné svezení na novém asfaltu. Jen to chce vážně opatrně, protože i z nové vozovky sem tam kousek upadne dolů z kopce. A značeno je to nanejvýš pár kamínky na hraně propasti... Toto je úsek z Kukës na jih:

Království za kousek Švýcarska

Konečně přejíždím do Makedonie, ale zásadní změna se nedostavuje. Tak, jako mi ze začátku všechen ten nepořádek a chaos kolem přišel dobrodružný a fotogenický, dneska bych si klidně dal odpolední projížďku učesaným Švýcarským venkovem. Nebo alespoň pár kilometrů. Zkrátka bych chtěl vidět obec, před kterou se u silnice neválí ze srázu ledabyle svržená fůra odpadků. I ty jejich fůry hnoje kolem statků voní o něco méně intenzivně.

Že je Ohridské jezero čistě turistickou záležitostí, poznáte podle anglicky znějících reklamních tabulí. Mimo sezónu je tu však úplně prázdno a nikdo se netrápí s údržbou veřejného prostoru. Aby vám tak zůstalo i tohle jezero v paměti jako romantický obrázek krajinné zajímavosti, musíte se vypravit na horu, která se tyčí na jeho východní straně. Z průsmyku Livada je západ slunce za horami nad jezerem přesně tou scenérií, kterou nikdy nevyfotíte tak dobře, jak si jí budete pamatovat z úplně obyčejného večera.

Ilustrační fotku jsem si cvaknul až cestou zpátky, kdy bylo do zápdu ještě dosti času.

Klikatý přejezd Albánií přes Korcë a Leskovik už jsem ze srdce nenáviděl a marně koukal, kudy by se dalo jet raději lesem. Horské scenérie byly sice fajn, svěží zeleň kolem taky, ale všechno to kodrcání a hledání cesty mezi dírami, bylo odpoledne už o rozum. Moc jsem si přál zařadit něco víc, než trojku. Pumpu s lednicí plnou svěži limonády, nebo pouhý kilometr bez tektonického zlomu na vozovce. I když, možná jsem jenom moc zhýčkaný, protože místní jedou daleko odvážněji i na čínském chopperu s paninkou na tandemu. Bez helmy, pochopitelně.

Krkolomná silnice plná štěrku, prachu a kamení na konci klesá z hor a ústí na hlavní tah do Řecka. Stojím na křižovatce, abych si užil ten pocit dalšího malého osobního vítězství. Okamžitě u mě byl chlapík s nabídkou studené balené vody. Opravdu jsem mu chtěl udělat radost a tu eurominci mu dát, ale neměl jsem v drobných ani vindru. S nechápavým výrazem jsem pak zíral, když mi nabídl doplnění mé prázdné lahve alespoň místní pramenitou vodou - bezplatně. Místní tvrdí, že zdejší pramenitá voda je ceněný vývozní artikl, takže výsledek byl nejspíš úplně stejný.

Památkářův ráj i trápení

Řecko zoufale čeká na sezónu. Bez turistů je tu podivně pusto, takže snadno usmlouváte lepší cenu v kdejakém hotelu. Budím se jako jediný host podniku u silnice nad městem Ioannina a koukám do mapy, kudy směřovat v dalších dnech. Právě tady jsem objevil nepochopitelnou zradu Freytaga s Berndtem, kteří mi do mapy, oproti všem dobrým zvyklostem, nevyznačili vyhlídkové silnice. Zkouším získat nějakou lepší mapu u velkých příměstských benzínek, ale na prosťáčka z vesnice tu jen nevěřícně koukají s tím, že všichni už dávno používají GPS.

Kolem silnic je to samá cedule s reklamou na památná místa. Milovníci památek tak za chvíli musí být notně nervózní, když jim dojde, že v životě nemohou navštívit úplně všechno. Abych se odsud nevrátil jako úplný kulturní ignorant, vydal jsem se po stopách náhodně zvolené směrovky na jedno z nalezišť, jménem Necromanteion Acheron. Přesně tohle si do poznámek k plánu vlastní cesty psát nemusíte, protože těch pár rozpadlých zdí a jedna stavba s extra legendárním sklepením, jsou zajímavé možná tak příběhy, které se k nim váží. Moc bych za to nedal, že podobné to bude na konci všech těch ukazatelů.

V malebném horkém dni jsem dal historii ještě šanci v pobřežním městečku Nafpaktos, těsně před mostem na Peloponés. Cvaknul jsem jednu fotku přístavu a málem mě to stálo pokutu za parkování na místě pro turistické autobusy. Dost bylo kultury, pryč odsud! Zatím se tedy Řecko moc nepředvedlo. Nudné roviny kolem pobřeží, zavřené kempy a nouzové noční hledání hotelu náladě nepřidaly. Naštěstí bylo ráno moudřejší večera. Nebo jsem se prostě jen lépe podíval do mapy.

Motorkářův ráj, bez rozdílu vyznání

Peloponés je na ježdění naprosto úžasná, fascinující, ba přímo geniální záležitost! Stačí se jen vydat od pobřeží kamkoli do vnitrozemských hor, kde najdete předlouhé úseky nekonečných zatáček, střídajících serpentiny a lokální silničky krajinou, kde je problém potkat živáčka. Silničky jsou sem tam v horším stavu, ale pro cestovatele, milující vyhlídky, je to vyslovený ráj. Skutečné vzdálenosti jsou díky klikatosti silnic násobně delší, než odhadnete podle měřítka v mapě. Věřte navigaci, pokud bude zdánlivě přehánět s dobou dojezdu do zvoleného cíle. Ale silniček je tu všude tolik, že můžete kdykoli stočit svá kola zpátky k pobřeží, kde je snadno k nalezení ubytování v kempu přímo na pláži.

Projížďku toho dne by filmoví kritici nejspíš odsoudili jako sérii nereálně přehnaných trikových záběrů se spoustou zkrášlujících filtrů a nezdravou porcí šťastných náhod. Ještě za větší klišé by označili táboření v téměř prázdném kempu těsně u pláže. A scéna se siluetou motocyklu a osamělým cestovatelem, zírajícím na písek a moře v záplavě sytě oranžových barev světla, by nemohla být na závěr příběhu hollywoodštější. Snad jen kdyby před ní vystřihli epizodku, kde nadšeně vjíždím s Varaderem na pláž a okamžitě zapadám skoro po břicho. Zkrátka nešlo odolat...

V následujících dnech jsem si na Peloponésu počínal úplně stejně a s nezměněnou dávkou radosti. Líbí se mi zdejší horské vesničky. V kontrastu s takovými Pyrenejemi je tady všude příjemně živo a na návsi potkáte vždycky pár místních. Až na výjimky tu všichni řídí pick-up. Většinou nějaký starý a obouchaný model Toyota nebo Datsun – hodí se sem víc, než nové Mitsubishi hned vedle. Některá náměstíčka, hlavně kolem obchodů, jsou parkujícími náklaďáky úplně přecpaná. Nejčastější náklad v podobě cisterny dává tušit, že obživou tu bude nejspíš zemědělství a hned tak nebude pršet.

Zpestřením byl jen sjezd z hor směrem ke Spartě, kdy se silnička, ač pořád stejně značená, stávala menší a menší, až zmizela úplně a pokračovalo se mnoho kilometrů kamenitou cestou. S přibývající tmou jsem tu opravdu nechtěl prorazit pneumatiku...

Cesta na konec světa

S tábořištěm za zády, zanechaným u Sparty, mířím na prostřední cíp poloostrova s názvem Mani. Je to drsný a kvůli suchu neúrodný kus pustiny, praví průvodce. Zírám na jednu z typických vesnic s kamennými domky a pozůstatky dávno rozvalených obranných věží a po hledí mi stékají kapky. Jak typické. Pětiminutová přeháňka však příliš vláhy nepřinesla, jen tmavá mračna dokreslila dramatické linie krajiny.

Všechny nové stavby tu bez výjimky těží z architektury dávno zaniklých historických obydlí a cestou po pobřeží vám přehlídka čtvercových, kamenných věží začne splývat v jedno. Většina věží má jakoby pobořené poslední patro, nejspíš aby se turista v takovém příbytku cítil ještě víc, jako objevitel doby dávno minulé.

Nejhezčí je nejjižnější cíp pevniny. Hlavně proto, že tu není skoro nic. Svahy bez lesů rozdělují zídky, vyskládané z balvanů do zdánlivě nesmyslných tvarů a ze všeho nejvíc si tu připadám, jako na skotské vysočině. Úplně na konci silnice je restaurace s výhledem na prázdnotu moře a kamenná mohyla, kde turisté zanechávají roztodivné artefakty. Těžko říct, kterou imaginární mytologickou postavu potěší zanechaný ušmudlaný hřeben či plastová hračka.

Místo je pro mě mystické spíš tím, že dál už to odsud nejde. Z pohledu mého výletu jsem na úplném konci světa, nejjižněji, kde jsem kdy s motorkou v Evropě byl. S Gibraltarem možná skoro nejjižněji, kam se dá po ose z naší malé, středočeské vesnice vůbec dojet.

Ještě trocha historie

Projížďka řeckými městy je zpravidla ve znamení chaosu. Nechápu, jak to dřívější cestovatelé elegantně řešili bez GPS, protože směrové tabule v místním písmu mi příliš nepomáhaly. Dvojité názvy jsou jen pro vyloženě hlavní tahy a čistě pro zpestření, spousta měst se jmenuje jinak v mapě a jinak podle zdejšího nápisu. Na druhou stranu, nikde si nemusíte dělat hlavu s povolenou rychlostí. Místní tyhle věci vůbec neřeší a potkat dopravního policistu by byl zázrak. Zato potkáte spoustu stacionárních radarů, na které kilometry dopředu upozorňuje hned několik dopravních značek. Přesto místní ani před radary nesundávají nohu z plynu, což se od nich lze snadno naučit. Zvlášť když prší a potřebujete se rychle dostat někam jinam.

Když je špatné počasí, je ideální čas prozkoumat nějaké ty místní zajímavosti. Mykény mi utkvěly v hlavě ještě z doby, kdy jsem před patnácti lety pečlivě pročítal nádhernou knihu Osmdesát divů světa. V očekávání tedy procházím slavnou bránou s vytesanými lvy přímo do města, které bylo centrem první řecké civilizace. Bylo. Dnes se tu můžete potloukat jen po kopci, kde jsou patrné kamenné základy dřívějších domů. U každého úseku jsou tabulky s vizualizací původního stavu, ale občas to chce opravdu hodně představivosti, abyste si k několika kamenům na zemi představili dvoupatrovou budovu. Největší atrakcí tak zůstává kameny vyložený vstup do studny. Pokud si máte čím posvítit, můžete, jako všichni, sejít spoustu schodů do jeskyně, abyste na konci neviděli vůbec nic.

V deštivém dni je ovšem ideální navštívit zdejší museum. Kromě celkového modelu města tu projdete historií místa, reprezentovanou exponáty předmětů denní potřeby, umění, šperků i zbraní. I když nejste fandové do historie, určitě si tu najdete spoustu zajímavého.

Cestou dál se nevyhnu Koryntskému průplavu, kam vás nejspíš také nasměřují všichni průvodci. Kriticky řečeno, je to jen velká rýha ve skále. Architektonicky nic moc, ale tohle vylámat, to muselo dát spoustu práce.

Noční můra pražského strážníka

Věštci počasí stále ukazují deště. Mířím tedy do Atén s tím, že den bez motorky nějak zvládnu a ještě k tomu nafotím nějaká ta antická sloupořadí, která také nepochybně byla v mé knize.

Silniční doprava by i pro pražského taxikáře byla něčím k neuvěření. Dalo by se říct, že tu platí jen červená na semaforu většinou. Tedy pro auta. Pokud máte skůtr nebo motorku, vždycky se nějak prosmýknete. Skůtry tu jezdí absolutně bez omezení. Po chodníku, špatným směrem jednosměrky, libovolně křižují jízdní pruhy a klestí si cestu pěší zónou. Nic není nemožné a nikomu to, zdá se, nevadí. Stejně tak jako celé lesy dopravních značek, které zakazují to či ono. Jakýkoli zákaz zastavení není dostatečným argumentem pro parkování všech vozidel. Ocitnout se tu pražský městský strážník, nejspíš by vystřílel všechny zásobníky služební zbraně za pár minut.

U první památky jsem pořídil multi-vstupenku, která mě dále vedla po všech vyhlášených zajímavostech města. Obešel jsem to poctivě, jako nejklasičtější japonský turista, jen s několika zastávkami v kavárnách, když zrovna mohutně lilo. Mohu tedy kvalifikovaně zhodnotit, že v principu uvidíte mnoho sloupořadí v různém stádiu rozpadu, řady soch a kamenného umění a k tomu sem tam kousek originálního zdiva či mozaikou vylepšené podlahy. Na rozdíl od takového Karlštejnu to v Aténách chce většinou spoustu představivosti, abyste dali dohromady, jak ta současná hromádka kamení vypadala kdysi monumentálně.

Vrcholem tůry po památkách Atén je bezesporu Akropole. Seskupení chrámů na vrcholu kopce je postupně znovu budováno, čemuž odpovídá všudypřítomné lešení a různě rozestavěné jeřáby. Dlouho jsem hledal pár zběsilých úhlů pro fotku, která by nepůsobila jako reklamní leták stavební firmy. Od Akropole je však úžasný rozhled na celé město. Až tady zjistíte, že nemusíte celý den obcházet všechny chrámy kolem starého města, protože odsud je stejně uvidíte nejlépe, jako byste koukali na dokonale plastické modely. A vyhrává ten, kdo má pořádný dalekohled.

Pro účtenku až na světa kraj

Moje nahodilá okružní jízda Řeckem mě zavedla i na poloostrov Pelion, svěže zelený cíp země, plný lidí i mimo hlavní sezónu. Naštěstí většinou posedávají u drinku a zírají na moře, nebo řídí své mohutné pick-upy někde po horských svazích, kde obdělávají kdoví co. Zvolená zkratka přes hory na východní pláž se změnila v offroad a když jsem se z lesa vyhoupl přímo na pláž, mezi těch pár výletníků, musel jsem v po kolena zabláceném oblečení působit dost dobrodružně.

Pokud už vás omrzelo zírat ze skal na pobřeží a moře, můžete pojmout východní cestu poloostrovem čistě jako závodní dráhu. Neustálé stoupání, klesání a nikdy nekončící zatáčka poskytují motorkáři nezměrné množství radosti.

Svižným tempem to není daleko na úplnou špičku poloostrova, do vesničky Agia Kiriaki. Prázdné zahrádky několika restaurací tu dnes marně čekaly na turisty a v ulicích prošlo jen pár obyvatel. V přístavu vysedávali starší chlapi u nahozených prutů a zdálo se, že tu takhle do nekonečna hlasitě diskutují každý den už od počátku věků. Do přístavu sem tam připlula rybářská bárka a soudě podle všech těch sítí, pastí na korýše, kbelíků, lan a bójek, vypadalo to, že rybolov se tu skutečně provozuje a nejsou to jen kulisy do katalogu cestovní kanceláře. Nad vesnicí pak kdosi zbudoval kapličku s lavičkou. V modro-bílých barvách, na místě s výhledem na skaliska kousek od pobřeží, by ani ta v žádném katalogu cestovky ostudu rozhodně nedělala.

Na tomto místě mi dovolte ještě poznatek z řecké ekonomiky. Naprosto na cokoli vám tu vnutí pytlík nebo tašku, ale hlavně poctivě vytištěnou účtenku. I tady, ve vesničce, o které žádný finanční úřad nemohl nikdy slyšet, vám vrazí do ruky účtenku na zakoupenou zmrzlinu. Snažil jsem se jí zdvořile odmítnout, leč bez šance. Měl jsem pocit, že by mě paní z obchůdku pronásledovala až k motorce, dokud by mi lístek nezastrčila do kufru.

Za pracovitými mnichy a dál na sever

Nějak mi došla inspirace. Potřeboval jsem se pomalu propracovávat zpátky k domovu, ale chtěl jsem si trochu odpočinout od řídítek. Přece jen při včerejším pozdním dojezdu přes celý Pelion zpátky k Volosu jsem si užil řízení dost. Mrknul jsem tedy do přehledové mapky v průvodci, kde bych narazil na nějakou tu zajímavost, co se dá pozorovat jen tak z venku, aniž by člověk musel courat od motorky.

Musím přiznat, že oproti všeobecné zkušenosti, vypadají kláštery Meteora v realitě ještě impozantněji, než na fotce v průvodci. Můžete tu dlouho sedět na skále a zpovzdálí sledovat rozsáhlé budovy, nesmyslně vystavěné na vrcholcích skal v době, kdy to muselo dát hrozně moc práce. Jestliže už tehdy mniši nepočítali se stavbou, jako investicí do budoucího turismu, nedokážu pochopit, co je k takové dřině motivovalo. Navíc skály samotné, z dáli viditelné homole v jinak ploché krajině, by jistě byli zajímavou atrakcí samy o sobě. Autobusy turistů tu kolují i mimo sezónu, ale všichni se chvatně nahrnou do kláštera, takže venku na vyhlídce máte relativní klid. Zvlášť večer po páté, když kláštery zavřou své brány.

Cestou dál na sever jsem v dalších dnech absolvoval ještě mnohé horské přejezdy, působil zcela nepatřičně uprostřed bujaré vesnické zábavy se spoustou grilovaných zvířat, zapomněl pořídit dárky z řecké produkce a překonal makedonskou hranici. Zapadl jsem tedy do obchůdku u Ohridského jezrera s úvahou, že pár lahví vína z Makedonie je taky pěkný suvenýr. Zíral jsem do regálů a marně jsem se snažil rozpomenout, jestli tisíc makedonských denárů bude spíš pět nebo padesát euro. Krámek však bral karty a pokladník mi strhl zdejší měnu, tak bylo po starostech. V těch měnách bych se měl do příště zlepšit.

Po včerejším setkání s tureckými motorkáři jsem byl odrazen od transitu přes Kosovo. Platba extra pojištění a údajné žádosti o úplatky pro silniční kontrolory nezapadají do mé představy vlídné země. Jedinou trasou k domovu tak zůstala znovu Albánie.

Přiznám se, že po zkušenosti s albánskými silnicemi jsem se na další transit moc netěšil. Celou noc mě pronásledovaly dramatické sny, ve kterých celé dny zápasím s Hondou na stovkách kilometrů rozmlácených cest úplnou pustinou. Přesto, že mě makedonský hostitel přesvědčoval, že trasa na Burrel a Shkodër je krom pár horských přejezdů „planinka“ a dodal, že „...s timto motocykle něma problema!“

Trasa na Burrel je skutečně na Albánii po většinou luxusní a rychlá, krom závěrečného, tradičnějšího rozmláceného úseku na sjezdu z hor. O to víc je tu náklaďáků, které jedou pořád stejně rychle, ať je povrch vozovky jakýkoli, a rádi využívají práva silnějšího. Než se spoléhat na to, že jim ty stroje skutečně brzdí, raději jsem se mnohokrát klidil z cesty.

Durmitor se jen tak neomrzí

Černou Horu mám z celého Balkánu asi nejraději. Pokud tudy pojedete, nepochybně si všimnete několika specifik. Tak například každých pár kilometrů je u silnice reklama na odtahovou službu. Nápisy „Auto šlep“, tedy odtahovka, jsou namalovány na skalách, nalepeny na sloupech, vyvedeny na cedulkách na kdejakém patníku. Jeden by řekl, že země trpí největší poruchovosti vozidel na světě.

Daleko raději mám ale skutečnost, že země je to hornatá a najít kousek rovné silnice je skoro problém. Taková cesta kolem z Podgorici na Kolašin kopíruje tok řeky Morača, která rozhodně neteče jen tak rovně a často se proplétá zajímavými scenériemi skal.

V Kolašinu se zastavte ve vynikající restauraci Stara Vodenica. Opět jsem si tu nechal doporučit místní specialitu. Číšník se dušoval, že je to vážně moc dobré, a že totéž si dal tucet Japonců u vedlejšího stolu. Když jsem viděl, kolik jásání a fotek kolem toho Japonci produkovali, musel to být vážně zázrak. Ale kdo ví, na co jsou oni z východu zvyklí. Tentokrát to byla vážně skvělá večeře s pořádnou náloží libového telecího.

Později jsem se usadil na zahradě penzionu, rozbalil mapu a chystal se spisovat zážitky. Za chvíli si však ke mně přisedl prastarý domácí s lahví čiré tekutiny, dvěma sklenkami a evidentně dobrou náladou. Starý pán si v odpovědi na jakoukoli mou komunikaci vystačil s úsměvem a slovy, které jsem si přeložil jako „...domácí rakie z jablek, čtyřicet procent, moc dobrá.“ Načež se jal dolévat sklenky po okraj.

Z hor kolem Kolašinu je ideální cesta k domovu kaňonem řeky Tara. Až k mostu Durdevica Tara je to ráj nejen pro vodáky, ale i sportovní a vyhlídkové motoristy. Leckde se vyplatí zastavit a vyšplhat pár metrů na skalisko u silnice, abyste shlédli do propasti na elegantní zákrutu smaragdové řeky, na pozadí svěže zelených lesů a syté modři nebeské. K dokonalosti scény chyběli už jen nějací vodáci, ale v týdnu mimo sezónu bych tu na ně čekal nejspíš dlouho.

Národní park Durmitor byl snad ještě malebnější, než když jsem tu byl poprvé. Koníci postávali na kamením ohraničených pastvinách, chajdy pod průsmykem Sedlo vypadaly stejně romanticky zchátralé a roztroušená obydlí bez větších známek života se nerozrostla o další hotelové komplexy.

I cestou zpátky stavím v Trse, abych v oblíbené restauraci poreferoval o své cestě na jih. Dost mě překvapuje, že si majitel nejspíš opravdu pamatuje všechno, co mu kdo ze zástupů zastavujících motorkářů napovídal a po dvou týdnech dokáže plynule navázat. Zkrátka ideální barman!

Kromě dobrého pozdního oběda mě potěšilo i setkání s českou výpravou. Vtipné bylo, že jsme se hned vzájemně poznali z publikovaných cestopisů. Kluci dokonce prohlásili, že na cestu Durmitorem se vydali právě podle mých zápisků z minulé balkánské výpravy. Jak příjemně se to poslouchá, když někoho takhle reálně inspirujete! Po výměně zkušeností jsem si ještě vyzkoušel Vaccelovu Tenerku, což zapříčinilo, že teď přes zimu vyhlížím nějaký pěkný kousek ke koupi. Oproti mohutnému křižníku mě skutečná terénní motorka do těchto končin okamžitě nadchla. Jak snadno by s XT překonávaly všechny nástrahy albánských cestářů!

Cestou na Sarajevo jsem potřetí vyzkoušel aplikaci Air b'n'b, abych využil všechny ty slevy, obdržené za předešlé neúspěšné rezervace ubytování. I potřetí mi aplikace naslibovala něco jiného, než bylo ve skutečnosti k dispozici. Otevřel jsem tedy vyzkoušený booking.com a obratem úspěšně rezervoval ubytování v centru Sarajeva za třináct euro.

Starší chlapík, co si říká Mickey, ve svém prapodivném penzionu nenechá nikoho jen tak zalézt do pokoje. Sotva jsem slezl z motorky, znaven dnešním přesunem v šíleném vedru, posadil mě pod slunečník k pivu. Za chvíli jsem tam tak seděl u dalších piv a vína s Kanaďany, Američanem a Bosňákem, diskutujíce o běžných problémech vesmíru. Ráno pak u stolku čekala snídaně s kávou. Řekl bych, že Mickey musí na celém tom ubytování slušně prodělávat, protože si za pití odmítal vzít cokoli navíc. Budete-li v Sarajevu, hledejte online Mickey's place.

Za fotkou z pohlednice

Cestou k domovu jsem ještě doplnil zásoby vína ve slovinském Jeruzalemně, kde na mě čekal otec s autem. A protože zdejší krajina je skutečným balzámem na duši, strávili jsme tu den lenošivým kavárenským relaxem, vybíráním vína, svižnou projížďkou po okolní pahorkatině a večerním hledáním místa, odkud se fotí všechny ty pohlednicově dokonalé obrázky hlavního města této vinařské oblasti. Mé neustálé kroužení mezi vinicemi muselo v místních brzy vzbuzovat různá podezření, ale uspěl jsem. A celý příběh tedy můžu zakončit tímto pohlednicově cestopisným snímkem:

Závěrem si ještě dovolím připomenout, že ještě mám na skladě pár výtisků mého Motorkářova průvodce lehkovážným cestováním Evropou. Knížku můžete pořídit přímo zde na webu, v tomto článku.

Informace o redaktorovi

Radek Fiala - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE