Deset dní - deset zemí, aneb za prací do Athén.

DEN 6.

Atheny – Agiokambos (226 km)

Loučení s Athénami probíhá v časném odpoledni a na rozloučenou padá přesně takový ten deštík, co dokáže z prachu na silnici udělal klouzavé mejdlíčko. Jedu hodně oparně, ale zase se můžu pořádně pokochat krásnou duhou přes celý obzor. Naštěstí je za chvíli po všem a dá se za to trochu vzít. Dnešním cílem je ostrov Euboea na východním pobřeží Řecka. Na rozdíl od profláknutých a turisty obležených ostrovů na západě je Euboea daleko méně frekventovaná a její hory jsou pokryté krásnými a hlubokými lesy. Hlavní silnice, která ostrov protíná od jihu k severu, vede přímo přes kopce. Je plná zatáček a výhledů a má většinou i perfektní povrch, takže je to asi ráj zdejších motorkářů. Tomu bohužel odpovídá i množství pomníčků, které ji lemují. Pomníčky u silnic ale nejsou v Řecku ledasjaké - základem je vždy miniaturní, pestře natřený kostelík, doplněný květinami a často i dalšími artefakty, připomínajícími nešťastníkův život a osud.

Agiokambos je vesnička rozměrem malinkatá, ale významem zásadní - odsud totiž jezdí trajekt na sever, zpátky na pevninu. Tam někde bych chtěl přespat. Cesta pěkně odsejpá, až mi na jedné z vyhlídek v rychlosti asi 0,5 km/h podjíždí přední kolo, naloženého skútra neudržím a pokládám ho. Ten po vteřině zhasíná a po zvednutí nejde natočit... Polije mě pot - je to snad nejhůř přístupná část celé trasy a navíc víceméně v pustině, v horách, s nocí na krku. Teprve pak mi dochází, že Burgoš bude nejspíš mít pádový vypínač paliva - a taky že jo, stačilo pár desítek vteřin počkat a motor chytá, jakoby se nechumelilo.

Postupně se prodírám horami a vnímám krásnou přírodu všemi smysly - na rozdíl od města to tu opravdu voní a ne ledajak - silnice vede buď lesem, nebo je alespoň lemovaná piniemi, olivovníky a mandlovníky, případně všudypřítomnou makchií. V jednu chvíli překvapí osamělý supermarket stojící u silnice "in the middle of nowhere" -  to se asi pár vesnic nemohlo dohodnout, u koho to postavit, tak to postavili někde uprostřed... Postupně se stav silnice trochu zhoršuje, v asfaltu je občas díra nebo hrana, ale stále to ujde a je to moc hezká kochačka.  

Asi ve 3/4 cesty opouštím hlavní a nechám se zlákat zdánlivě přímější zkratkou. To bohužel nebyl úplně nejlepší nápad, protože následujících 30 kilometrů se - už potmě - musím plahočit po rozbité místní komunikaci, která samozřejmě ze začátku nevypadá tak zle, ale postupně se začínají střídat trosky asfaltu s uplácaným betonem anebo taky s ničím. Navíc zjišťuji, že mezi kopci není ani signál mobilu. Znova se mi vtírá na mysl myšlenka, co tak asi budu dělat, až tady prorazím gumu, o nějakém nepodařeném pádu ani nemluvě... Tady mě nikdo nemůže ani najít, natož nějak pomoci. Zbude tu jen hromádka bílých kostí...

Za chvíli se naštěstí dole objevují světla pobřežních vesnic a tak to vypadá, že dnes to přece jen ještě nějak přežiju. Kostrbatě sjíždím pár set výškových metrů dolů do vesnice pod kopci, kam už zase vede normální silnice. Po ní už v pohodě dorážím až ke kotvišti trajektu, ať to zítra mám blízko.

Tak, a teď kde hlavu složit? Hned na rohu je hospoda s terasou, kde se v křesílku rozvaluje mohutný majitel. Ptám se na ubytování, ale nejde to - už má zavříno a na dotaz, jestli je možné si hodit spacák na terasu, jen koulí očima a se slovy "hotel hotel" zuřivě gestikuluje někam dál podle pobřeží. Dobře, tak ještě popojedu po štěrkové cestě mezi zahrádkami a pobřežím - a skutečně, po pár desítkách metrů narážím na hotýlek. Jak se ukazuje, taky už mají po sezóně a je zavřeno, tentokrát ale majitel projevuje podstatně více pochopení a dává k dispozici skoro zadarmo komfortní pokojík s terasou a jako bonus vyhrazuje motorce čestné místo v garáži, kdyby v noci náhodou pršelo. 

Přestože je tma, ještě není tak pozdě, takže vyrážím na krátkou procházku podle pobřeží. Jejím cílem je hlavně podívat se, jak jezdí trajekt. Z výsledku chvíli nejsem moc moudrý - v přístavu a jeho okolí visí několik různých cedulí a na každé se píše (samozřejmě s vysvětlivkami jen řeckou abecedou) něco jiného. Až pak se ukáže, že tu působí několik společností a každá navíc vyvěšuje své jízdní řády v několika různých podobách. Takže konec dobrý - všechno dobré. Když se to všechno sečte a odečte, tak nějaký trajekt jede od rána do večera každou hodinu.

DEN 7

Agiokambos – Meteora – Thessaloniki (430 km)

Dnešek pojímám trochu odpočinkově - ranní vstávání v doprovodu šumění moře a slunce nejde uspěchat. Posedíme s mohutným majitelem hotelu, mimochodem hrdým vlastníkem zánovní Škody Octavia, se kterou mimo sezónu taxikaří. Samozřejmě se diví, kde jsem se tu vzal, motorkáře tu prý v životě neměl a už vůbec ne z Česka, navíc teď na podzim - za sezónu tu považují dva měsíce od půlky června do půlky srpna, pak už to není žádná sláva. Jeho slova potvrzuje procházka podél pláže a "minipřístavu" - potkávám skutečně jen pár důchodců, ale překvapivě i rakousko-německou dvojici na dvou GSech, pořizující si selfíčka u moře.

Po obědě se zvolna balím, ještě fotka s majitelem hotýlku a vyrážím na trajekt. Listky se kupují na břehu - a ano, hádáte správně, každá společnost tu má svoji pokladnu velikosti ToiToiky, která je využitá tak 5 x 15 minut denně. Ať žije zaměstnanost. Taže najít tu správnou ToiToiku  - a už třímám obrovský papír ve třech kopiích. Ten si bere Pan Důležitý o deset metrů dál na molu, aby ho rituálně rozškubl - a cesta na trajekt je volná.

Plavba trvá asi tak 20 minut, které trávím civěním do okolního moře. Najednou mě kdoví proč napadne, že by tu mohli být delfíni - ale připlouváme do přístavu a delfíni samozřejmě nikde, kdo by to byl řekl. Jenže... jak tak postávám na nábřeží a čekáme, až se nalodí zájemci o cestu zpět na ostrov (nechce se mi prodírat se mezi nimi), najednou kus dál v moři periferním viděním něco zahlédnu. Zaostřím svůj chabý zrak, ale jediné, co vidím, jsou kola na vodě - asi jako když se na rybníce mrskne kapr, ale asi tak 100x větší. 

Nedá mi to a sleduji moře - a po pár vteřinách HOP - a je to tady: ti delfíni fakt připluli... Už sice neskáčou tak hezky do výšky, ale pár minut ještě předvádějí před pláží svá krásná štíhlá těla... no nádhera a  splněný sen...

Tak - a hurá směr Soluň. Na doporučení hoteliéra ale nejedu přímo - beru to přes vnitrozemí, navštívit komplex skalních klášterů Meteora. Cesta vede mírně zvlněnou krajinou, a po odbočení z dálnice je víc než jasné, že tady se žije těžce. Je vidět, že spousta domů nemá majitele, silnici lemují uzavřené servisy a motely, kříží ji nikdy nedokončená dálnice, zdobí polorozpadlé vraky aut na dvorcích rozestavěných, zarůstajících staveb... Zase je zataženo a vpředu to vypadá na pěkný slejvák. Naštěstí těsně před šedivou stěnou uhýbám do kopců a šplhám ke klášterům. Tady je to už úplně něco jiného - tohle je turistická oblast a památka UNESCO - a okamžitě je to vidět. 

Meteora fakt stojí za návštěvu - jde o 24 klášterů, rozsetých po vrcholcích strmých skal vysoko nad údolím. Kláštery vznikaly mezi 14. a 16. stoletím a celá oblast se jmenuje podle prvního z nich, přezdívaného Megalon Meteoro neboli Velký Vznášející se. Kláštery se samozřejmě stavěly výhradně ruční prací, jen za pomoci jednoduchých kladek - prostě takové středověké fitko. No, tomu říkám řehole...

No a teď hurá někam bydlet - nejkratší cestou směr Soluň. Půlka cesty vede přes hezkou vrchovinu, ale vždycky, když vyjedu na nějaké vyvýšené místo, vnímám, jak se zvedá vítr a ve vzduchu je cítit voda. A taky že jo. S padající tmou najíždím na dálnici, do Soluně zbývá 160 km přes pohoří Olymp - a začíná lejt. Těžko říct, zda se bohové zlobí nebo sprchují, každopádně naštěstí vede velká část dálnice přes hřeben sérií tunelů a navíc Burgman je na ochranu proti nečasu stavěný, takže zůstávám víceméně v suchu, ale teda žádná letní estráda to není. Mám na sobě veškerou zimní výbavu včetně lavacorových podvlíkaček, topení v sedačce i heftech jede naplno, takže to jakštakš jde, ale upřímně, zářiové počasí v Řecku jsem si představoval trochu jinak. Pozoruhodné jsou i značky "Pozor - medvědí rodinky" lemující dálnici, což v dešti a ve tmě na klidu moc nepřidá, nakonec se ale setkání s medvědy nekoná. U Soluně dokonce i přestává pršet a vypadá to, že jsem z toho venku. Zatím...

Stavím u pumpy, vytahuji tablet a sháním nějaké ubytování - super, hezky vypadající hotýlek za rozumnou cenu je asi 15 minut cesty, skoro přímo u okruhu. OK, vyrážím - ale jakmile vyjedu zpoza baráku u pumpy, je jasné, že to nebude tak jednoduché: obloha, už tak černá, je náhle ještě černější, a přesně ve směru jízdy ji co chvíli křižují blesky. Jedu přímo do toho a nezbývá než doufat, že to stihnu, přece si na těch pár minut nebudu natahovat nepromoky. No, možná bych měl... Chybí asi 7 minut, když začíná pršet, asi 5 minut, když začíná lejt, 3 minuty před cílem se voda se začíná po silnici valit jako řeka a zbývá posledních 800 metrů, když ze čtyřpruhu odbočuju na místní silnici, kde dělají protijedoucí auta takové gejzíry, že bych mohl rovnou skočit do bazénu... Konečně hotel. Na nic nečekám, vcházím do recepce a  vidím, jak recepční nejprve třeští oči na louži, která se pode mnou okamžitě tvoří, a pak mu začínají cukat koutky - vodníka Česílko tu zjevně ještě asi neměli. Situaci nicméně zvládá s profesionálním klidem - pronese něco ve smyslu: " Zdá se, že prší, že pane?", předá mi kartu od pokoje a popřeje hezký pobyt. Sláva, bydlím, suším co se dá, horká sprcha a už to celkem jde.

DEN 8.

Thessaloniki – Sofia – Craiova (567 km)

Po noci plné vášní (kromě mne obývá pokoj ještě asi 1000 krvežíznivých komárů) a skvělé snídani v roof-top restauraci vyrážím dál. Dneska bude dlouhý den - potřeboval bych projet celé Bulharsko až na začátek rumunské Transalpiny. Vstup do první non-Schengen země probíhá hladce, celník chce vidět jen pas a malý techničák, jinak o nic nejeví zájem. Přechod ale připomíná svět o 40 let zpátky - polorozpadlá celnice, totálně rozbitá silnice lemovaná desítkami stánků s trhovci, na přilehlém nádraží vrakoviště starých sovětských "panťáků", kterými už prorůstají stromky... Situace se však poměrně rychle mění - po pár kilometrech začíná fungl nová dálnice a dál už je to na pohodu. Cesta mezi kopci hezky odsejpá, jen mě pořád pronásleduje celkem slušná zima a mraky. Ruším i původně plánovanou odbočku do národního parku Pirin - něco je vidět z hlavní silnice, ale hlavně kopce jsou v mracích a tak by nemělo valnou cenu se tam o něco pokoušet. Na dálnici se také dostávám do první lehké benzínové krize za celou cestu - zatímco i v té největší řecké pustině byly pumpy opravdu co pár kilometrů, před Sofií je úsek dálnice, kdy je sice několik pump v protisměru, ale směrem do Sofie cca 50 km ani jedna. U prvních paneláků proto sjíždím z dálnice a po troše bloudění konečně nacházím pěknou LUKOILku. Podle množství dolitého benzínu bylo v nádrži tou dobou asi 1/2 litru (no, samozřejmě se pak ukázalo, že na okruhu byla pumpa cca 500 m za odbočkou, kde jsem sjel...). U čerpačky se chvilku zdržím nasát trochu tepla - teplota 12 stupňů není žádná velká sláva... Ale co naplat, jede se dál. Sofii nechávám stranou a směřuji do pohoří Stará Planina, které protíná celé Bulharsko od západu k východu. Nejprve si navigace trochu hraje a vede mě po lesní cestě přes hory a doly (ale jo, bylo to hezké a dobrodružné), pak se ale napojuji na silnici č. 16 a užívám si cca 80 kilometrů perfektního svezení údolím řeky Iskar, která zde Planinu rozděluje na dvě části. Celou dobu doprovází silnici i železnice, na které panuje celkem čilý provoz vlaků, vedených (k mojí národní hrdosti) starými dobrými plzeňskými lokomotivami Škoda.

Vyjíždím z hor a zábava končí - zbývá nějakých 150 kilometrů křížem přes podunajskou nížinu, kde je jediným zpestřením cesta přes Dunaj pomocí trajektu. Ten mi samozřejmě ujíždí před nosem, čímž mi trochu hatí plány - chtěl jsem dojet až pod Transalpinu, ale nejspíš skončím už v Craiově. Ale co - už je toho za mnou víc než dost a po nocích kličkovat mezi neosvětlenými povozy za to fakt nestojí.

Vstup do Rumunska je trochu komplikovanější - pohraničníci se tváří moc důležitě, pas, řidičák, techničák i zelenou kartu zkoumají ve své budce snad dvacet minut, ale nakonec jeden vyleze, vše beze slova vrací, blahosklonně pokyne rukou - a cesta do Drákulova je volná.

Okamžitě je vidět, že Rumunsko dávno není co bývalo - občas se ještě odněkud vynoří narvaný povoz tažený oslíkem, vezoucí celou cikánskou rodinu, ale skoro všude panuje relativní pořádek a když zastavím v první větší vesnici u marketu na návsi, vnitřek je naprosto západního standardu a za pokladnou sedí perfektně upravená baba hovořící plynulou angličtinou.

Stmívá se, tak koukám na Booking a nakonec v Craiově bydlím za 20 EUR v obřím luxusním hotelovém apartmánu, jehož oficiální cena je (aspoň podle cedule na recepci) skoro 4x vyšší. No, aspoň si Booking trochu napravil reputaci po fiasku v Athénách. 

DEN 9.

Craiova – Transalpina – Národní park Apuseni – Oradea (557 km)

Zatímco centrum Craiovy je naprosto srovnatelné se západní Evropou, sídliště mají pořád dost socialistický vzhled a velkou část vozového parku tvoří stařičké Dacie. I když ale třeba všechno není extra moderní, i tady je skoro všude čisto bez dříve všudypřítomného balkánského bordelu. Některé výjevy jsou ale opravdu specifické - třeba socha zasloužilého důstojníka ve společnosti Krista na trávě vedle kostela se hned tak nevidí...

 Mířím do městečka Novaci, kde začíná Transalpina - známá motorkářská trasa. Městečko je upravené, spousta penzionů nabízí ubytování - je vidět, že přes léto tady bude rušno. Koncem září je tu ale klid a uvědomuju si, že jsem celou cestu z Craiovy nepotkal či nedojel ani jediného motorkáře.

Začínám stoupat a první, co mi padne do oka, je Kristus v poněkud zvláštním modrém provedení, doplněný o lebku s hnáty. No, snad aspoň nosí štěstí...

Po perfektním asfaltu pokračuji přes masiv Karpat a jestli doteď bylo chladno, tak tady začíná opravdová kosa. Z jižní strany je stále zataženo, sluníčko nehřeje a namrzlá tráva ve vrcholových partiích svědčí o tom, že se mi to fakt jen nezdá...

Naštěstí čím víc se pohybuju na sever, tím děravější jsou mraky a začínám lapat trochu solární energie. Když je konečně flek sluníčka dostatečně velký, zastavuju, abych se pokochal výhledem a taky trochu rozehřál. Za chvilku vidím, jak se po klikaté silnici proti blíží motorka - no konečně, to je dost, že tu nejsem sám. Stroj přijíždí blíž a hele - není to motorka, ale skútr! Sláva, kolega! Stroj přijíždí ještě blíž a ejhle, není to OBYČEJNÝ skútr, je to úplně stejný černý Burák! No to je gól. Je vidět, že protijezdec taky zmerčil stejný stroj a hned brzdí a zastavuje čumák proti čumáku. Háj, where are you from? From Czech Republic! No tyvole... Zkrátka - dva čeští burgmanisti se potkali ne u Kolína, ale na zamrzlé Transalpině. Dost neuvěřitelná náhoda, ale je to tak - svět je prostě malý a o náhody v něm není nouze :-).

Za chvilku se loučíme a pokračujeme dál každý svým směrem - hned jsem ale veselejší a přispívá k tomu i to, že mraky se trhají a začíná být skoro modro.

S malou zajížďkou kolem přehrady Lotru (mimochodem, nestála za to) projíždím celou Transalpinu až do Sebes, kde si dávám pauzu na oběd a promyšlení další trasy směr národní park Apuseni.

Po krátké enduro vložce na okresce mezi Sebes a Alba Iuia (to když se pokouším podle mapy objet páteční zácpu na opravované hlavní silnici) se konečně ocitám na celkem volné asfaltce vedoucí do hor. Silnice je střídavé kvality – nikde to není vyložený propadák, ale občas vystřídá krásný nový asfalt rozbitější úsek – prostě jako u nás. Ale hezky se kroutí a je na co koukat.

Ještě před vjezdem do národního parku je nepřehlédnutelnou atrakcí 220 m vysoký komín kuriózně umístěný na kopci nad městečkem Zlatna, takže vypadá jako obří raketa připravená ke startu. Komín patřil měděným hutím, které jsou však od devadesátých let mimo provoz a kromě komína po nich zůstal rozsáhlý polorozpadlý hustě průmyslový areál, „zdobící" vjezd do města. Prostě taková rumunská Poldovka.... Mezi paneláky nacházím i malý památník dávno zrušené úzkorozchodky (na její stopy narážíme na více místech), a pozoruhodné, v dobrém i méně dobrém smyslu, jsou i některé perly místní architektury...

Pokračuji dál do  hor, konečně projíždím přímo „Rumunským krasem", jak se tomuto parku také říká, a dorážím do sedla s bouřlivě se rozvíjejícím a úpravným horským střediskem Vártop. Dojem z penzionů západního střihu ale poněkud kazí bordel u dolní stanice lanovek. Nojo, ještě je na čem zapracovat... O kousek dál vidím u krajnice partu venkovanů, jak se čímsi přebírají, a když dojedu blíž, vypadnou mi málem oči z důlků – jsou to hřiby. Hodně hřibů. Bedny hřibů… Neuvěřitelné množství hřibů, které babky vyndávají z košů a tašek a rovnají do bedýnek od zeleniny. V dodávce už je jich dobře 20 a další se stále plní… Tak tady fakt rostou.

Pár kiláků dál je v zatáčce plac s krásným výhledm do údolí a velká infotabule národního parku. Stavím a koukám do kopců pode mnou, jak skrz díru v mracích vytváří slunce na pozadí lesů sloupec světla - takový „boží prst". Nejprve tu není ani živáčka, ale za chvilku se přiřítí odrbaná stařičká Fiesta. Na štěrku brzdí se zablokovanýma kolama, stylem policejního komada z ní vyskakují čtyři místní floutci v kšiltovkách a vrhají se pro něco do kufru. Koukám, co se bude dít, je ve mně malá dušička a pro případ, že by vytáhli baseballky se nenápadně rozhlížím, kam budu zdrhat... Manící ale z kufru vytahují foťáky a  dávají se do focení hry světla a stínů. Jeden z nich si evidentně všiml mojí nejistoty, tak přichází a jednoduchou angličtinou se ptá, jak se mi tu líbí, kam jedu a přesvědčuje mě, že určitě musím přijet znova a na dýl. Uf, paranoia je strašná věc :-). Loučíme se, následuje nějakých 40 km příjemně klikatého sjezdu s dokonalým povrchem a jsem definitivně venku z hor.

Napojuji se na silnici E71, což je okamžitě znát na hustotě provozu. Silnice navíc prochází velkou rekonstrukcí, takže většinou má krásný nový povrch, ale na několika místech se staví a provoz probíhá kyvadlově, což je samozřejmě spojené s kolonami. Naštěstí nikdo neprojevuje nelibost nad „předbíháním" a tak od semaforu k semaforu se dá z „pole position" jet celkem svižně.

Pořád je dost zima, i tady v nížině je jen kolem patnácti stupňů, ale nějak už to dávám a s nastupující tmou dojíždím do Oradey, kde na první dobrou nacházím skromný penzion přímo u silnice, kousek od maďarských hranic. Dobrá cena za sprchu a postel zahrnuje i úschovu motorky na dvorku, co víc si přát.

DEN 10.

Oradea – Gabčíkovo – Dunakiliti – Praha (860 km)

Nastává poslední den výletu. Už večer se rozhoduju, že nepojedu do Košic, ale po ose do Prahy. Košice jsou sice výrazně blíž, ale po horší cestě a navíc bych stejně musel čekat do noci na autovlak (jak zjišťuji až teď, ten polední bohužel v sobotu nejede). Takže vyrážím celkem brzo ráno po hlavní směr Szolnok a Budapest. Provoz postupně houstne a konečně se také, po ujetí 3500 kilometrů, setkávám s první opravdovou krizovkou, naštěstí ne na vlastní kůži. Kus přede mnou peláší dánský pár na modrém GoldWingu, když se proti nim v táhlé levé zatáčce v protisměru vyhoupne kamion, předjíždějící další podobné monstrum. Plné brzdy a nakonec se všichni tři nějak poskládali vedle sebe, ale vůbec to nevypadalo pěkně...

Otravnou cestu, přerušovanou jen zastávkami na benzinkách, si zpestřuji alespoň odbočkou přes Györ a návštěvou vodního díla Gabčíkovo. Chvíli sleduji provoz v obřím zdymadle a pak ještě popojedu kousek do Maďarska, obhlédnout kompletně postavenou, ale nikdy nezprovozněnou hráz u Dunakiliti, živoucí důkaz vítězství zelených emocí nad rozumem. Nojo, takový je dnes svět. 

U Rajky se vracím na dálnici, v Bratislavě pošesté a naposledy na této cestě přejíždím Dunaj a pak už tradá domů. No a to je vlastně všechno - psát o drn-drn-drncající D1, s přehledem nejhorší hlavní silnici na celé 4120 km dlouhé cestě, by byla jen ztráta času. Takže když v podvečer dorážím domů, zazvoní zvonec a po deseti dnech je řeckému dobrodružství už doopravdy KONEC.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE