Deset dní - deset zemí, aneb za prací do Athén.

Jak jinak do práce, než na skútru. A že je práce v Řecku..., no a co?

Deset dní - deset zemí, aneb za prací do Athén.

Kapitoly článku

Jednoho krásného jarního dne ke mně dorazila pozvánka k účasti na kongresu, který bude koncem září v Athénách. Jasně, normální člověk by koupil letenku a bylo by vystaráno, ale... červíček začíná hlodat, a když pak nevyšlo červnové Norsko, představa aspoň jednoho pořádného motovýletu je o to víc lákavější... Pravda - jsou tady jisté potíže: koncem září je už skoro po sezóně a hlavně je potřeba kromě motorkářských hadrů přibalit i kvádro a nějaké ty pracovní propriety, což nebude tak úplně jednoduché... Potíže jsou ale od toho, aby se řešily, a tak je nakonec, asi tak 24 hodin před "deadline", vše vyřešeno a tím i rozhodnuto - pojede se! Plán cesty je následující: noční autovlak do Košic a pak přes Rumunsko a Bulharsko tam, den v Athénách, a pak po pobřeží Jadranu (a trochu vnitrozemím Černé Hory) zpátky. 

Čím víc se blíží termín odjezdu, tím víc chladí počáteční nadšení předpověď počasí. Začátkem září jsou v Chorvatsku místo babího léta stoleté povodně a ani vyhlídka na zbytek měsíce nevypadá zrovna moc nadějně. Původně jsem se bál časného sněhu v Alpách, ale jak se tak vyvíjí předpovědi, vypadá to spíš na časný sníh na Balkáně. Chvilku dokonce pro jistotu sonduji, jak je to s těmi last-minute letenkami... Nakonec se prognózy přece jen trochu vylepšily (ze stavu "u moře leje, v kopcích sněží" na stav "asi zmoknu, ale sněžit snad nebude"), ale i tak bude nutná poměrně radikální změna trasy. Na jih se pojede přes Alpy a Itálii a pak trajektem do Řecka, zpátky v protisměru původně plánované trasy přes Bulharsko a Rumunsko. Tím bych měl objet oko tlakové níže a s ní spojené deště a další hnusoty, které se přes jižní Balkán hodlají převalit v příštích dnech. 

DEN 1.

Praha – Kubova Huť – Strážný – Bernhaupten (395 km)

Na dalekou cestu vyrážím v zamračeném časném dopoledni, poté, co redukuju a zase redukuju a ještě trochu redukuju krámy, které táhnu s sebou. I tak toho zbývá víc než dost, ale naštěstí Burgoš ověšený všema možnýma kapsama uveze fakt hodně. 

Začínám tradiční trasou přes Vimperk a Passau, ale na rozloučenou s teplou stravou si ještě dopřávám zastávku v Kubově Huti - malebné vesničce v sedle pod Boubínem, kde se mimo jiné nachází nejvýše položená železniční stanice v ČR. Vztah k tomuhle místu mám srdeční, a navíc tu exkluzivně vaří - takže vlastně i žaludeční. Opulentní oběd v restauraci hotýlku Kristián s nádherným výhledem na šumavské kopce je událostí dne. Personál je milý a komunikativní, ovšem jen do chvíle, než na otázku, jestli je to jen taková vyjížďka na oběd, nebo mám namířeno až na Lipno, bezelstně odpovídám, že jedu do Atén. Servírka s číšníkem to evidentně berou jako špatný vtip, jen se na sebe významně podívají a s výrazem "nedělej z nás blbce" se už dál raději neptají na nic. Je pod mrakem a dost sychravo, z vyhřáté hospody se moc nechce, ale co naplat - když musíš, tak musíš. No a pak už následuje jen dlooooouhá cesta do podhůří Alp. Rychle se smráká a najednou je děsná kosa, zjišťuju, že jedu jinudy, než jsem chtěl, do toho nehoda, kolona a objížďka. Pokouším se rychle najít střechu nad hlavou, ale všechno poblíž je buď zavřené, nebo obsazené. Nakonec se díky Bookingu vše v dobré obrací a poněkud vymrzlý padám do horké sprchy a vzápětí do postele v příjemném hotýlku poblíž vesnice s případně seversky znějícím názvem Bergen. Už po několikáté si uvědomuji, jak rychlý je ten zlom mezi pohodou a pocitem totálního vymrznutí...

 

DEN 2.

Bernhaupten – letiště Untervossen – St. Johann in Tirol – Pass Thurn - Mittersill - Felbertauerntunell - Huben – Passo Stalle – Lago di Misurina – Cortina di Ampezzo –  Passo Giau – Passo Staulanza - Passo Palafavera – Passo Duran – Agordo – Passo Aurine – Passo Cereda – Fiera di Primiero – Col Zaloppa (400 km)

Snídaně v hotelu je dobrá a bohatá. Je to potřeba, protože dneska mě čekají Alpy, které samozřejmě nehodlám jen tak prosvištět po dálnici. Zvlášť když, na rozdíl od včerejšího podmračena, dnes svítí sluníčko a vypadá to na krásný den. 

Start se sice daří celkem časný, ale po pár kilometrech dostává úsilí první trhlinu - jak si to tak štráduju mezi čím dál tím vyššími vršky alpského předhůří, najednou se zpoza jednoho z nich vyhoupne kluzák na navijáku. Samozřejmě mi to nedá a vracím se okouknout, jak to dělají zdejší kolegové plachtaři.  Po krátkém kličkování dorážím k letišti Unterwössen, vklíněnému do úzkého údolí mezi kopci. Krásné počasí vylákalo místní aviatiky k činorodé aktivitě a tak je pořád na co se dívat. Chvíli mám cukání nechat se svézt, ale jednak jsem nabalený jako pumpa a do kokpitu bych se asi moc nevešel, a jednak to už by byla přece jen časově náročnější akce. I tak, než se naděju, je hodina v čoudu a musím vyrazit - dnešní cíl je daleko. Ale stálo to za to.

Po krásných a poměrně prázdných silnicích kličkuju dál po trase St. Johann in Tirol, Kitzbühel, Pass Thurn (1273 m), Mittersill. Po sněhem lemované silnici se dostávám k Felbertauerntunellu, kterým podjíždím masiv Grossglockneru a tím i hlavní hřeben Vysokých Taur. Cesta vede malebnými údolími, kde dole panuje ještě (skoro) léto, ale hřebeny hor už jsou krásně bílé - tahle kombinace zelenobílých kopců mě vždycky dostane. 

Pár desítek kilometrů odbočuju doprava a přes Passo Stalle (2052 m) vjíždím do Dolomit. Cesta údolím mezi Valdaora a Toblachem je poněkud otravná. Jednak je dost frekventovaná, a navíc ještě v rekonstrukci, takže je to hlavně o proplétání mezi kolonami, stojícími u semaforů pro kyvadlové řízení dopravy. Naštěstí je to jen kousek a za necelou hodinu už zase tradá do hor - směr Lago Misurina a Cortina d'Ampezzo. Sem ještě zima nedorazila, což je dobře, protože i tady mám cestu naplánovanou i do trochu vyšších sfér :-).  A první "zlatý hřeb" dnešní cesty už je přímo přede mnou - jeden z nejhezčích (ne-li vůbec nejhezčí) italský průsmyk Passo Giau (2236 m), nejvyšší průsmyk Dolomit. Samozřejmě kochačka, něco do zobáku, nohy nahoru, lapání bronzu a nádherné výhledy všemi směry. Je bezvětří, slunce pere, paráda. Dokonce i motorkářů je tu dneska jen pár - obvyklé letní nájezdy už pominuly, a o to větší je to užívačka.

Jak tak běží čas, postupně počítám, kam to vlastně dneska vyjde. Původní plán byl ještě navštívit havarovanou přehradu v Longarone, západ slunce si užít na Monte Grappa a pak přespat někde v údolí pod horami. To je ale zjevně časově nevychází, pokud by člověk nejel jak šílenec bez přestávek. S přesouváním programu na zítra si taky nemůžu moc vyskakovat - kvůli trajektu musím být po poledni v Anconě, což je z Grappy nějakých 350 km, byť většinou po dálnici. Takže průběžně počítám a počítám a nakonec vypouštím přehradu (takže vlastně vypouštím vypuštěnou přehradu - jak je ta čeština kouzelná :-) ) a pokračuju přes 6 menších sedel přímo na Grappu s tím, že s noclehem to nějak operativně vyřeším a ráno holt vstanu "o chvilku dřív".

Projíždím kolem samot i přes horské vesnice, chvíli se na sebe vzájemně šklebíme s klukama ve školním autobuse, který se plahočí úzkými serpentýnami přede mnou, chvíli peláším mezi skalami, loukami a kopci. Pořád je na co se dívat, počty projetých serpentýn už ani nevnímám. Každou chvíli stavím, fotím a nasávám pravou alpskou atmošku... Konečně poslední odbočka a stoupám na masiv Grappy, na jejíž vrchol zbývá nějakých 30 km zakroucené horské silnice. Je tu fakt hezky, akorát najednou koukám, že a) se nějak smráká b) není tu signál a c) nemám kde bydlet. No, vracet se nebudu, tak jedu dál. Booking bez signálu moc nepomůže, ale přece tady cestou musí něco být... Za chvilku je tma jako v pytli, pořád nikde nic, navíc se na silnici začaly objevovat potulné stračeny, s oblibou roztažené od krajnice ke krajici, samozřejmě bez reflexních pásů kolem rohů a bez trojúhelníku na zadku. To je pořádek... Zima je jak v Rusku, když se konečně objeví stavení s cedulí, kde píšou něco o posteli. Nemám moc na vybranou, brzdím, naštěstí mají volný pokoj, beru. Není to tu úplně laciné, ale zase je to opravdu stylovka - starý barák, metrové kamenné zdi, všude spousta artefaktů z krvavé bitvy, která se tu odehrála na konci první světové války. V jídelně, která je upravená jako maličké muzeum, se svítí výhradně svíčkami, pokoji pro hosty dominuje obrovská prosklená vojenská skříň plná granátů, feldflašek, opasků, prostřílených přileb a dalších předmětů, nalezených na bojišti. Zajímavé, ale člověk si nesmí moc připouštět to, že každá z těch helem měla svého majitele a ta díra nejspíš nezůstala jen v té helmě... Topení jaksi chybí, je ovšem nahrazeno poctivou dekou (slušelo by se napsat "vojenskou", ale popravdě řečeno byla z Ikey). Podmínky jsou tedy poněkud spartánské, ale má to svoje kouzlo, to zase ano. Krátce pokecám s panem domácím - velký vojenský fanda si moc chválí spolupráci s partou z Brna, která k němu každoročně jezdí hledat pozůstatky války - a jdu se zavrtat do postele.

 

DEN 3.

Col Zaloppa – Mte. Grappa – San Marino – Ancona (476 km)

Ráno nemůžu dospat - jsem trochu nervózní, jak s tím trajektem. Stačí blbý defekt a jsem v... značné časové tísni... (a že jsem pár poctivých děr během včerejší noční cesty chytil). Když se konečně rozední, kouknu z okna a hrkne ve mě ještě víc - mlha, že bys Rákosníčka nevyhnal... To snad není pravda - já se sem harcuju a nakonec budu rádi, když trefím z kopce dolů... Posnídám, trochu otráveně nakládám věci a vyrážím, naštěstí aspoň silnice jsou celkem suché. Pomalu se ploužím silničkou, klikatící se do kopce (a ejhle - česká stopa v podobě nápisu na silnici, asi pozůstatek z nějakého cyklozávodu...), když se najednou začne zdát mlha trochu řidší... a támhle je už tušit sluníčko... tak že by? A taky že jo - nakonec, nějakých 300 výškových metrů pod vrcholem, vyjíždím z mlhy do plného slunce a za sebou nechávám líně se převalující "bílé moře" nízké oblačnosti, ze kterého v dálce jako dračí zuby vystupují bílé špičky Dolomit. Nálada stoupá asi tak o 1000 % a už se těším na prohlídku památníku na vrcholku Grappy.

Nahoře jsem kolem osmé a skoro sám - na parkovišti je jediné auto. Procházím se po hřebeni, hledám česká jména na pamětních deskách (a že jich tu je), pozoruji krajinu na úbočí, na níž jsou dodnes jasně patrné jizvy, způsobené válečným běsněním - krátery po granátech, zbytky zákopů i kulometná hnízda vytesaná do skal. Tady se před sto lety odehrávala hlavní část pověstné "Bitvy na Piavě" - poslední velké bitvy první světové války na frontě mezi Rakousko-Uherskem a Itálií. Celé místo, prosáklé krví bratrovraženého boje středoevropanů, má opravdu zvláštní, silnou atmosféru - zvlášť dnes, kdy se symbolicky vznáší v oblacích, oddělené od reálného světa "tam dole".

No ale zpět do reality - doba pokročila a pomalu se začínají sjíždět výletníci, takže je nejvyšší čas vypadnout. Sjíždím z hřebene dolů a připadám si jako v přistávajícím letadle - průlet mrakovou peřinou a po chvíli jízdy v bílu se vyhoupnu na strmém svahu Grappy, stále ještě pár set metrů nad rušnou nížinou někde dole. A teď už je to opravdu jen o tom nějak překlepat těch 300 km do přístavu... 

Cesta nakonec ubíhá rychleji, než jsem počítal, nervozita se vytrácí (tady už bych to k trajektu snad i dotlačil), a taky si říkám, že ten "check-in" na trajektu přece nemusím stíhat úplně první, takže když z dálnice spatřím známou siluetu San Marina, ještě si tam operativně dělám neplánovanou odbočku. Už jsem přece jen víc na jihu a hned je to znát - jakmile sjíždím z dálnice, na každé křižovatce postávají tlupy zevlujících černochů a když auta zastaví na červenou, okamžitě mezi nimi začnou různě pobíhat. Nevím, jestli řidičům něco nabízejí (mne si nevšímají), ale nic moc pocit...

Ke své aktivitě mají přitom spoustu příležitostí, protože několikakilometrovou čtyřpruhovou spojku mezi dálnicí a RSM co 500 metrů kříží místní komunikace a všechny tyhle křižovatky jsou světelné. Zapeklitě nebezpečnou situaci s eventuálním odbočováním z hlavní doleva přes dva protisměrné pruhy přitom vyřešili místní inženýři tak, že provoz na hlavní pouští semafor kyvadlově buď jedním, nebo druhým směrem - asi aby to odbočení vlevo stihl i koňský povoz, kdyby tu náhodou nějaký jel. 99,9 % aut jede samozřejmě rovně - přískokem od světel ke světlům a na každých si nějakou tu minutku počká. Itálie, no, nějaké odbočovací nebo vyklízecí šipky sem ještě nedorazily :-) .

Pak zbývá už jen skok do Ancony a po krátkém souboji s automatickou pumpou konečně dorážím do přístavu, abych se dozvěděl, že trajekt přijel o dvě hodiny později a tudíž jsem tu stále ještě zbytečně brzo. Nu což - převlékám se do letního a vyrážím do města nakoupit nějaké zásoby na plavbu. Trajekt mezi tím vyplivne snad 1000 kamionů a  bílí mužíci na nás začínají zuřivě mávat. Jako na vojně - "Motory natočit!"  - a jdeme na to. Motorky (pouhopouhé tři) jedou jako první, navádějí nás do sedmého patra a pak úplně do kouta přímo k hučícímu a funícímu ventilátoru. Zatímco já se v průvanu a kraválu ventilátoru mořím s kurtováním (chvilku trvá, než vůbec pochopím systém zdejších kurtů), soused hodí GSo na boční stojánek a odkráčí středem. Taky dobře. Konečně je vše jak má být, takže to bychom měli. Teď se můžu přesunout na nejvyšší palubu pobavit se organizovaným zmatkem jménem "nalodění". To probíhá přesně tak organizovaně, jak jen si to lze představit v italsko-řecké režii, takže sekera narůstá o další půlhodinu. Mezi desítkami kamionů, které loď spolkne, zaujmou 4 transportéry naložené historickými závoďáky - odhaduji, že tenhle náklad má větší cenu, než celý ostatní obsah trajektu dohromady. Konečně vyplouváme a nakonec to zpoždění má něco do sebe - město je zalité zlatou září zapadajícího slunce a vypadá moc hezky.

 

DEN 4.

Patras – Athény (209 km)

Den trávím skoro celý na trajektu, který kličkuje mezi Řeckou pevninou a ostrovy, z nichž každý představuje atraktivní prázdninovou destinaci... Corfu, Lefkáda, Ithaka, Kefalonia, Zakynthos... snad se tam podívám někdy příště. Kromě pozorování pobřeží a okolního lodního ruchu (ejhle - jezdí tu i populární Raketa z šedesátých let minulého století - to bývala panečku atrakce na prázdninách v Bulharsku...) slouží k pobavení cestujících i výkon posádky, která se rozhodne wapkou umýt palubu. Ostřílení mořští vlci bohužel odmítli akceptovat, že díky nezvyklému východnímu větru je loď maličko nakloněná na opačnou stranu než obvykle, a za každou cenu se vodu pokouší - za hlasitého láteření - košťaty a velkými stěrkami honit do kopce... Gravitace ovšem vykazuje jasnou převahu a tak se dílo moc nevede. Marného úsilí se vzdávají až na pokyn přišedšího Velkého náčelníka - a ejhle - z kopce to jde kupodivu fakt podstatně líp :-)

Ráno přichází mail, že Booking ruší dlouho dopředu zajištěné ubytování v Athénách - ubytovatel asi získal atraktivnější kunčofty. Bohužel i nabízené náhradí ubytko je už plné, takže místo koukání na moře chytám trosky signálu z pobřeží a pokouším se najít střechu nad hlavou za rozumné peníze. Hm...

Konečně nás ocelová obluda vyplivuje na řecké půdě. Proplétám se uličkami Patrasu, chci si vyfotit obří most přes mořskou úžinu a taky si konečně sáhnout na moře, když už jsem tady. Stavím ještě u místního krámku koupit si něco k pití a hlavně zmrzlinu, a pak už vyrážím po fungl nové dálnici napříč celým Řeckem směr Athény.

Dálnice je perfektní, byť zjevně ne zcela dostavěná (chybí odpočívky i nějaké ty sjezdy), bohužel co 20 - 30 km mě v rozletu brzdí mýtnice, vybírající za motorku něco mezi 1 - 2 Eury v hotovosti. Kolem dálnice jsou vidět také na první zřetelné stopy "řecké krize" v podobě desítek kilometrů úplně nové železnice - hotové je těleso trati, moderní tunely, mosty, dokonce i osvětlené zastávky u městeček... Celé to má jen jedinou, ale dost podstatnou vadu - chybí tomu koleje. Přitom by v podstatě stačilo nasypat štěrk a položit šíny, stavba ale vypadá zcela opuštěně a pozvolna zarůstá bejlím... 

Před Aténami ještě odbočuji skouknout Korintský průplav. Tahle 120 let stará spojka mezi Korintským zálivem a volným mořem působí i po letech ohromujícím dojmem - prokopat ručně 6 kilometrů v místy až 90 metrů vysoké skále musela být pěkná fuška... Bohužel funkčně se dílo zase tak moc nepovedlo - průplav sice zkracuje cestu z Jadranu do Athén o plných 700 kilometrů, ale vejdou se do něj jen tak malé lodě, že nemá (a vlastně nikdy neměl) očekávaný zásadní hospodářský význam.

Rychle se stmívá a zbývá posledních pár desítek kilometrů do hotelu v centru. Doprava houstne, ale pořád se dá pohodově jet, což platí i pro samotné Athény. Zelený teror zvaný "zklidňování dopravy" sem ještě nedorazil, čtyřpruhové bulváry jsou stále čtyřpruhové a tak i v nedělní večerní špičce projíždím město naprosto plynule a v klidu. 

DEN 5.

Athény

O Athénách jen krátce - určitě stojí za vidění, ale - a omlouvám se tímto všem Athéňanům - je to město zbytečně velké a zbytečně neupravené, špinavé a posprejované. Škoda toho, lidé jsou milí a v pohodě, aspoň tak to na mě působilo.

Památky na řeckou civilizaci jsou ale jedinečné a navíc dnes velmi naléhavě připomínají pomíjivost "dobrých časů", kdy vzdělanost, kultura a demokracie nakonec podlehly nájezdům sice podstatně méně kulturních, ale o to více motivovaných a pospolitých hord z různých světových stran. Koneckonců minaret zapíchnutý během turecké nadvlády do Partheonu na Akropoli může představovat výmluvné poselství i dnešní době...

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.00
Známkováno: 22x

Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist