Cesta za řeckým sluncem

Čtvrtek 24.7.2008 STRAŠÍ VÁM NA VĚŽI? VÍTEJTE V MANI

I tohle čtvrteční ráno je větrné. Balíme věci a ještě se jdeme podívat jak vypadá kemp a okolí za bílého dne.Je to malý temp kde rostou palmy a tráva je sesekaná na 3,5 cm. Nechápeme, jak tu někdo může trávit dovolenou několik dní, když ani v moři se tu nedá koupat. Místo pláže jsou tu kameny a zbytky korálů. Nejvyšší čas vypadnout.
Naše cesta vede pak dále směrem na Kalamatu. Jedeme kousek při pobřeží, u kterého vidíme vrak velké nákladní lodi. Vypadá to, už tu má pár lét za sebou. Tak tohle musím vyfotit.
Mám pocit, že mě mašina při jízdě zlobí. Jako by zadní kolo plavalo, nesedělo na silnici a šlo špatně do zatáček. Zkoušíme tedy, jestli není problém v krku řízení a čepu kyvky. To se zdá být v poho. I Honzovi, který se s Vránou svezl, se to zdá nějaký divný. Ještě teda na cestě zastavujeme u benzínky a dofoukáváme kola. Hodnoty byly hodně pod průměrem. A právě mám po problému. Mašina mi opět pěkně šlape.
Pak projíždíme městem Kalamata, které se spíše mělo jmenovat Kalamita, páč místní provoz tu byl příšerný. Navíc jsme chytly dopravní špičku. Město jsme pro jistotu projeli bez zastávky a pokračovali dál na jih na poloostrov jménem Mani. Tady bychom se mohli někde ubytovat a zůstat tu dýl. Silnice vedla podél pobřeží a byla samá serpentina. Občas kolem nás prosvištěl nějaký ten skůtrista v kraťasech a bez helmy, ale nás to už nepřekvapovalo. Pomalu se začal měnit ráz krajiny a i styl architektury. Tohle místo je proslulé kamennými čtyřhrannými věžovitými stavbami, které sloužili jako obrana proti útokům z moře. I nyní jsou tyhle věže obývané a často jsou zařizovány i jako hotely nebo apartmány.
Po této šíji jsme se dostali na úpatí ostrova, kde nás zaujala mini benzínka jen o dvou stojanech volně stojících vedle kavárny. Zastavili jsme a vytáhli téměř uvařenou sváču. Honza, jakožto zvědavý tvor, navrhl, abychom se jeli podívat, kam dál po ostrově vede silnice, po které jsme sem přijeli. Minimálně tam bude pěkný výhled na moře. Vydali jsme se tedy uspokojit zvědavost a po několika sta metrech jsme dojeli ke kamenné zdi se vstupní bránou. Vypadalo to jako do nějakého hradu.
Mašiny jsme nechali na parkovišti a vstoupili do brány, kde byl vchod tak úzký a zahnutý do pravého úhle tak, že by tu pomalu neprošel ani naložený osel se zásobami. Právě jsme se objevili tu pravou historickou Monemvasiu. Před námi byla uzoučká ulička vedoucí do středu tohoto městečka s malými obchůdky, kavárničkami a hotýlky. Městečko je obehnáno středověkými hradbami a nedá se do něj zajet autem, všechny domy jsou kamenné a ještě do teď jsou některé obydlené. Úplně na vrcholu hory jsou zbytky starého Horního města, ze kterého se v podstatě zachovaly pouze vnější hradby a základy domů. Pro představu; leží na 1700 m dlouhé a 300 m široké skále. http://www.monemvassia.gr/ To si dřív ale při stavbě museli máknout. Udivuje nás, že nikdo po nás nechce žádný vstupný.
Tady jsme strávili skoro celé odpoledne. Prolezli jsme všechny uličky, poseděli v kavárničce pod hroznovým vínem a pak se vydrápali po starých schodech na vrchol hory a obdivovali se krásnýmu výhledu i architektuře. Odvážím se říci, že tohle je snad nejhezčí místo na světě.
Na mapě jsme si vyhlídli kemp, do kterého dnes pojedeme hlavu složit. Seběhli jsme z hradu, sedli na mašiny a vyjeli jsme směr kemp. Projeli jsme jižní stranu od města, vraceli se zpět na sever, ale kemp nebyl k nalezení. Asi ho stihli zrušit. Co teď? Při pátrání na jihu jsme náhodou narazili na malou skrytou plážičku u silnice, o které ví snad jen pár místních. V nejhorším bychom sem prý mohli po tmě přijet a vyspat se u motorek tady. Nakonec nám ale opravdu nic jiného nezbylo. Protože bylo do tmy ještě daleko, přesunuli jsme se opět na opačnou stranu od města a sjeli na místní poloprázdnou pláž. Bylo asi kolem šesté večer a lidi už končili své vodní radovánky. Moře bylo pěkně vyhřáté od celodenního sluníčka a tak jsme se po pár dnech opět smočili ve slané vodě. Kousek odtud byla tavena, kterou jsme pak navštívili a dali si véču. Byla tady rodinka se dvěma dětmi. Synáček byl velmi hyperaktivní a tak než se stihli otočit, měli ho v moři.
Setmělo se. Sedíme u stolku a čekáme na zaplacení. Nad námi hraje místní rádio s typickými řeckými hity. Už je chladno. Platíme a odjíždíme na naši vyhlídnutou pláž. Jen aby nikdo neměl podobný nápad jako my.
Cesta na místo byla nějaká delší než za svěla a o dost komplikovanější, protože na Spiritovi přestalo svítit světo. Nakonec jsme tu pláž s Boží pomocí našli, mašiny jsme postavily vedle sebe a přes ně napnuly a přivázali celtu, abychom se zamaskovali. Dost foukalo. Lehli jsme si částečně pod náš přístřešek, ale i tak nám vítr nafoukával písek do spacáku. Usínali jsme pod miliardami hvězd. Každou chvíli bylo vidět nějakou padající. Romantika, až na to šílené vedro a číhající komáry, který nás poštípali, když jsme kousek těla vytáhli ze spacáku. Ale nakonec jsme usnuli.

NEDĚLE 27.7.2008 VČELÍ HORY

Probudili jsme se do krásného nedělního rána. Byli jsme sami. Zabalili jsme náš provizorní přístřešek, vyklepali písek a šli se vykoupat do průzračného moře tak, jak nás Bůh stvořil. V hloubce několika metrů se po dně plazily naše stíny, i rybičky jsme mohli pozorovat. Takto osvěženi jsme dobalili zbytek věcí a Honza rozmontoval světlo, aby zjistil, proč mu včera večer přestalo svítit. Naštěstí to byl jen nějaký špatný kontakt.
Mezitím se přikodrcala jakási dodávka polepená reklamou a z ní vyběhl pes a dva Němci, kteří vypadali jako skoro místní. „ No to z vás máme ale radost“ zdravil je Honza. Ještě, že nerozuměli. Raději jsme kopli do pedálů a odjeli. Cestou si Honza zapózoval u obrovitého kaktusu, projeli jsme přes „novou“ Monemvasii a abychom nemuseli na sever po stejné cestě jako včera, uhýbáme na nejbližší vedlejší cestu. Zkusíme to vzít přes hory. Moře se nám ztrácí z dohledu a silnice se koutí stále do kopce. Zase na křižovatkách hledíme do mapy a srovnáváme písmenka. Ale nic se ničemu nepodobá. A nikde ani noha. Vybíráme tedy tu, co se nám líbí víc a takhle se motáme a motáme až přijedeme na nějakou hlavní silnici. Po té se jede lépe. Ale ouha. Asi po kilometru zjišťujeme, že jsme se chtě nechtě napojili na cestu, po které jsme včera přijeli do Momenvasie. Tudy by to sice bylo rychlejší, ale už jsme to tady viděli. A opět odbočujeme a vydáváme se k horám. Slunce hřeje i tady ve vyšších polohách a silnice je jedna serpentina za druhou. Občas na cestě potkáváme stáda koz, které vesele skáčou po kamenných svazích i po silnici, div že nám neskočí do brejlí a okusují nevím co, protože tu nic kloudnýho neroste.
Sem tam míjíme úly. Mám trochu obavu, abych se s nějakou včelou na přímo nepotkala, páč mám jen krátký rukáv. Přijíždíme na křižovatku ve tvaru TÉ a jelikož se řecké značení směru nalézá vždy až za křižovatkou, zastavíme uprostřed ní. Tady to nikdo neřeší. Pokud má řidič dostatek místa na to, aby tě objel, nemačká vztekle klakson jako u nás, ale ještě na tebe přátelsky zamává. Tak tu takhle stojíme a bezradně civíme do mapy, ve které zase nic nevidíme. Najednou z leva přijede nějaký otlučený mercedes, zastavuje a nějaký pán na nás řecky začne halekat. Protože se tváříme tupě, začne překvapivě docela dobrou angličtinou a my zjišťujeme, že nám chce poradit. Když mu ale řekneme, že chceme jet na Leonido, vrtí hlavou ať se raději vrátíme a jedeme po hlavní. No přece nepojedeme zpátky!!! vrtíme hlavou a tak nám pán ukazuje, ať tedy zabočíme do leva, odkud přijel. Ještě se s námi nestačil pořádně rozloučit, když v tom se náhle se směru, kam nám ukazoval se vyřítil bílý pick-up, který byl na všechny strany naloženej bedýnkami. Na korbě poskakovali sem a tam a za autem se táhnul oblak černýho prachu. Jak tak ale přijel blíž, nemohli jsme věřit svým očím. Ty bedýnky nebyly totiž jen tak lecjaké bedýnky, ale byly to otevřené úly, které si včelař převážel.
A ten prach, to taky nebyl obyčejný prach, ale roj včel, které letěli za svým domovem. „No vidíš to?“ užasli jsme s otevřenými pusami. „Je to možný? Tak tohle už nikdy neuvidíš.“ Pusy jsme museli rychle zavřít protože do nás začaly zmatené včely narážet. Aniž bychom se stihli vzpamatovat, za tři minuty jel červený pick-up a taky vezl včelí bedýnky poskakující na korbě auta. Včelař vysmátý, v puse žváro, otevřený okýnko a za ním jeho věrný včelí doprovod. A tímhle směrem máme jet? Pomalu jsme se tedy rozjeli, ale ouha. Na cestě bylo hodně ztracených zmatených včel, které poletovaly sem a tam a nevěděli, kde mají svou královnu. Pár jsme jich srazili.Honzovi se jedna stačila zamotat do trika a štípla ho. Naštěstí ale Honza alergiemi netrpí. Okamžitě jsme zastavili a začali jsme hledat, kde že máme naše kožený svršky. Pochopitelně to bylo až na dně.Vždyt jsme je nepouužily skoro týden. Takže ve více než 30 °C se navlíkáme do bund, rukavic, šátků, berem si helmy. Jen Honza po té době rukavice nemohl najít. Včely jsme pak ještě pár km potkávali na cestě. Nic příjemnýho a navíc jsme se cítili jak v troubě. Hrozná představa – týpek v kraťasech a tílku, bez helmy si to mete na svým super vytuněným skůtru nesktetečných 60 km/h a potká frajera a jeho roj. Než by stačil zastavit, má v sobě min. deset zapíchaných žihadel. Třeba tady mají proti tomu dobrou odolnost, ale kdo ví? Takhle odění tu totiž jezdí běžně.
Málem jsme se upekli. Jakmile to bylo možný, shodili jsme ze sebe bundy a vše ostatní a usedli u silnice pod příkrý svah, který snad jako jediný v okruhu deseti km poskytoval stín. Bylo kolem poledního, tak nebylo divu. Vytáhli jsme něco k snědku a než jsme do toho pořádně kousli, přilákalo to několik vos a much. Ty mrchy si nedají pokoj. S těmito nevítanými společnicemi jsme se nasvačili a pokračovali dál. Jedeme, jedeme po cestách a necestách a opět křižovatka. Kam teď? V pravém okamžiku u nás zastavuje pár na BMW GS 1200, která si je jistě na zdejších cestách jistější než naše snížené dluhé koráby. Na mapě nám ukazují, kde vlastně jsme a kudy můžeme pokračovat. Jsou dvě varianty. Buďto to tudy objet, což je asi 20 km zajížďka anebo tudy, kde na nás bude čekat silnice bez asfaltu. Ale jen kousek....
Rozhodujeme se tedy co dál a nakonec vyhrává varianta bez asfaltu. Později ale litujeme. Cesta je samej šutr, výmol, prach a písek.
4 km jsou pro nás neskutečně dlouhý a útrpný. Jedu maximálně na dvojku. Ještě, že nikdo nejede v protisměru. Ale kdo by vlastně po takovej hroznej cestě jezdil? Tady pojedou maximálně v traktoru. Nic naplat, musíme si hrát na to, že jedeme na endurech. Po těchto strastech konečně asfalt a zase křižovatka. Kolem jedoucí Řek ukazuje směr a tak jedem dál. Po chvíli zastavujeme u malého odpočívadla se studánkou. Rostou tu i borovice, což je na Řecko celkem neobvyklé. Je holt znát, že jsme tu trochu ve vyšších polohách. Posilňujeme se, usedáme opět na své zaprášené stroje zrovna když přijíždí jakási rodinka místních domorodců. Zvědavě nás okukují a něco brebentí. Škoda, že nerozumíme. Třeba bysme si pokecali. Brrrm a jedem dál.
Konečně projíždíme Leonido a po sérii krkolomných serpentinách opět spatřujeme moře.Na pár km stácíme výšku dobrých 1200 metrů, Jak prudce klesáme k moři zaléhají nám uši.V zatáčkách nás předjíždí skůtrista v pantoflích, igelitky za ním vlajou. Čekáme, kde ho pod svahem najdeme ležet, ale nikde nic. Pomalu se rozhlížíme po kempech, kde bysme hlavu složili. Přece jenom to dneska bylo docela náročný. První kemp byl docela zalidněný a v recepci měli zrovna zavřeno. Ve druhém nás ihned jeden chlapík vítal, ukázal nám místo na stavbu stanu a nabídl cenu 20 Euro. Tak jsme zůstali tady. Postavili jsme si naši ubikaci a šli do kempové restaurace na dlabanec. Měli tady vynikající jehněčí. Zajímavé bylo, že kuchyň a vnitřní prostor pro strávníky byly v jedné místnosti, oddělené jen pultíkem. To by u nás hygiena nevydejchala. Pak jsme se sem ještě vrátili a sedíce na terase s výhledem na moře popíjeli frapé a hráli šachy. A kde jsme vzali šachovnici? V restauraci měli krabici s šachovnicí. Poprosili jsme o zapůjčení, ale bylo nám vysvětleno, že figurky nemají. Ale byli natolik aktivní, že nelenili a zaběhli přes ulici k sousedce, aby nám je zapůjčila. Musíte uznat, že to byly královské služby. Šachovnice sice byla malá a počmáráná od dětí, ale partie vůbec nebyla špatná.
Na sklonku dne jsme se ještě prošli po kempu, vysprchovali a šli na kutě.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE