Cesta za řeckým sluncem

Chtěla bych se s vámi podělit o zážitky z naší letošní cesty do Řecka. Cestu jsme plánovali asi tři roky a chtěli jsme použít trajekt spojující Benátky a Patras. Důvodů proč zrovna Řecko bylo víc. Jednak je to zem, kde je v létě 29 slunných dní v měsíci a pěkně teploučko, levnější benál a ježdění bez helem tam policaty nevzrušuje :-) Chtěli jsme navštívit hlavně odlehlé pobřeží poloostrova Pelopones a místa kam nejezdí moc turisti. Letos se nám konečně náš sen začal plnit a přípravy na cestu do Řecka na mašinách se blížily ke konci. Lístky jsem koupila tři týdny předem po netu u společnosti Anek-Lines.

Cesta za řeckým sluncem

Kapitoly článku

Moje Yamaha XVS650 Dragstar (Vrána) a taky Honzova – Yamaha XVS1100 Dragstar (Spirit)  byli perfektně připraveny a naloženy na naší dlouhou cestu. Mohli jsme vyrazit.

Pátek 18.7.2008 HURÁ ZA ČÁRU

Já jsem cestu započala již v pátek ráno, kdy jsem musela jet ještě do práce. Honza měl ten den volno a dobalil ještě pár zbývajících věcí, které jsem nepobrala.
Setkali jsme se v 15.30 v Plzni na Nové Hospodě a vyrazili jsme. Kousek před hranicema jsme ještě naposledy natankovali za Kč a hurá za čáru. Pokračovali jsme po silnici A20 směrem na Cham, Straubing, Landau, Salzburg, Bad Reichenhall. Počasí bylo oblačné a občas i místy sprchlo. Nám to ale v cestě nebránilo. Chtěli jsme ujet co nejdále to šlo.
Kolem deváté večer jsme už hledali místo, kam by se dalo hlavu i mašinu složit. Dojeli jsme do jednoho malého městečka Schneizlreuth, odkud jsme už mohli obdivovat alpské velikány. Téměř za tmy jsme se ptali místních, kde by se dalo jednu noc přespat. Narazili jsme na jedno stavení, které slouží jako ubytovna nejen pro mladé lidi, kteří do těchto míst jezdí za adrenalinovými zážitky. Zrovna tam byla skupina rafťáků. Ubytovali nás zde ve dvanáctilůžkovém pokoji (naštěstí jsme ho měli sami pro sebe) za 18 Eur se snídaní na osobu a noc. Naše dvoukolové miláčky jsme postavily pod střechu jedné kolny, aby na ně v noci případně nepršelo.
Před spaním jsme si ještě každej dal jedno místní pívo. Měli tam pěknou společenskou místnost s barem, stolečky a stolním fotbálkem. Pivo mělo asi trochu víc alkoholu a tak jsme po něm byli trochu v náladě. Chuťově celkem ušlo, zvlášť po tak dlouhé cestě.
Za pátek jsme najeli celkem 315 km.


Sobota 19.7.2008 HOCHALPENSTRASSE a bláznivý večer v LAGO DI SANTA CROCE

Ráno jsme se probudili okolo půl osmé. Honza ihned vyskočil, už se nemohl dočkat, až si vyleští svůj stroj. Mě se ze spacáku moc nechtělo.
Od osmi hodin byla snídaně, pak jsme opět zabalili naše stroje a vyrazili jsme směrem do Rakouska na Zell am See.
Mašiny letí alpskými údolími, jejich motory duní v dlouhých tunelech, véčková melodie zní až ke kořenům hor. Mraky se trhají. V Zell am See jsme tankovali plnou na Shelce, kde jsme již byli před třemi lety při cestě do Itálie.
Dle předpovědi, měla být tato sobota obzvlášť povedená. Zdálo se, že nám počasí opravdu bude přát. Rozhodli jsme se tedy, že pojedeme přes Hochalpenstrasse podívat se na Grossglockner a vychutnat si ty panoramata a taky zatáčky. http://www.grossglockner.com/highalpineroad/motorcycle/ Zaplatili jsme mýtné ve výši 18 Eur na motorku a hurá nahoru. Cestou jsme potkávali šílené cyklisty, kteří supěli do těch hrozných kopců. Byly mezi nimi i Češi. Čas od času jsme zastavovali, kochali se nádhernými horami.
Naložené stroje šplhaly po nejvyšší silnici v Evropě až do nadmořské výšky 2504m. Při naší poslední cestě jsme tu málem zmrzli. Tehdy byly max 2 C° a rozteklý sníh tekl po silnicích a v mlze bylo vidět tak na 50 metrů.
V samotném cíli této vysokohorské silnice jsme zaparkovali na parkovišti výhradně pro motorky. Všude bylo lidí až hnus. Vrchol Grossglockneru se nám schovával v mracích. Opět jsme udělali několik fotek na památku. Honza se snažil zachytit vrány v letu (nebo co to bylo za černý ptáky) a taky živočicha s názvem Murmeltiere. Až doma jsme si přeložili, že se jednalo o sviště horského.
Cestou dolů se v dlouhých klesáních se snažím šetřit brzdy a brzdím motorem. Začíná se ozývat ukrutná střelba z výfuků. Ta vlastně provází jakékoli ubrání plynu. Vypadá to na rozhozený karbece. Zastavujeme a radíme se co dál, ráno bylo ještě všechno v pořádku. Honza si ale stěžuje u svého stroje na to samé. Jeho laděné Silver teilly střílí jak děla z Bismarku na Hood. Velice efektní, hlavně v tunelech. Jak však klesáme dolů, palba už není tak výrazná, až nás někdy kolem výšky 1000 metrů nad mořem opouští úplně. Na vině byl asi nízký tlak vzduchu. Tomu kdo jezdí na sříkače, se asi něco podobného nestane.
Pak jsme pokračovali dál. Sjeli jsme z této nejvýše položené silnice v Evropě dolů a jeli na Lienz. Před Lienzem měl Honza vyhlídnutý kamenný most, na kterém chtěl vyfotit, jak jedeme na mašině. Most byl v zatáčce a my zastavili kousek za ním na takové písčité cestě. Honza si připravil foťák a já se zatím s mašinou otočila a jela jsem přes most kousek zpátky a pak zase zpět, aby mě mohl fotit. Pak jsem opět zastavila na místě, kde stál i Spirit, ale při dobrždění mi podklouzlo přední kolo a motorka mi spadla na levou stranu. Chtěla jsem ji ještě zachytit, ale nepovedlo se mi to. Levá noha mi zůstala pod těžkým strojem a to v tak špatném úhlu, že se mi páčil kotník. Řvala jsem jako tur bolestí na Honzu, ať dělá, honem, a motorku zvedne. Noha vyndat nešla, moc to bolelo. Jenomže Honza mě neslyšel a čekal, až pojedu ještě jednou přes most. Pak tedy, konečně, díky nějakému kolem jedoucímu Rakušákovi , který na něj něco halekal z auta o pádu mašiny, přiběhl a pomohl mi motorku zvednout. Uf. Ale kotník bolel jako prase. Ještě, že jsem měla na noze pořádně utažený korkorány. Pak jsem tedy ještě fotila Honzu, jak jezdí po mostě. Tomu se naštěstí nestalo nic.
Naše cesta dál pokračovala na hranice Itálie. V Rakousku jsme ještě brali plné nádrže, protože to cenově bylo výhodnější než v Itálii a jeli jsme směrem do Cortiny D’ampezzo. Tady měl Honza kdysi svoje první capuccino a tak si to chtěl připomenout. Zastavili jsme u jednoho hotýlku s venkovním posezením ihned na začátku města a posadili se ke stolečkům. Už jsme za ten den ježdění byli docela unavení, ale chtěli jsme ještě alespoň sto km ještě ujet. Bylo cca 17.30.
Ze vchodu do restaurace vyšel muž s černými vlasy na ramena. Úplný Antonio Banderas. Pozdravil nás a první co bylo, šel okukovat naše stroje. Pak teprve se zeptal co si dáme. A tak jsme se dověděli, že je to místní obsluha. On sám měl taky velkýho Dragstára jako Honza a proto ho zajímala spousta věcí. Kávu nakonec nechtěl ani zaplatit. Asi byl rád, že jsme s ním pokecali o mašinách.
Z Cortiny jsme pak jeli dál na Belluno a před Bellunem odbočili na Lago di Santa Croce, které jsem našla při plánování naší cesty na mapě, jako vhodné místo k přenocování. Byli jsme už sto km od Benátek.
Přijeli jsme do místa, kde měl dle mapy být kemp a ptali se náhodných místních motorkářů, kde by se dalo přespat. Kemp byl nakonec u jezera jen jeden a to na opačné straně. Už se nám nikam daleko jet nechtělo a tak nás motorkáři doprovodili k jednomu hotelu nebo spíš motelu u hlavní silnice. Zde stála noc 50 E bez snídaně. Sice nic moc,ale byli jsme rádi, že už si máme kde odpočinout a tak jsme na nabídku kývli.
Zaparkovali jsme motorky, sundali jsme z nich veškerý náš náklad a věci odnosili do pokoje. Já jsem pak na pokoji vytáhla vařič a připravila bramborovou kaši s párkem. Honzu mezi tím odchytl místní barman, že tu jsou prý dva Češi, kteří tu pracují v nedalekém servisu. A pak se číšník sebral a odešel. Vrátil se až se zmíněným Čechem, jehož první slova byla: „Čau, já jsem Dalibor. Co piješ?“
Honza pak za mnou přišel do pokoje a hlásil, že máme jít na skleničku s Daliborem. Byla jsem sice hrozně udrncaná z cesty, ale souhlasila jsem, že na chvíli jo. Slupli jsme kaši s párkem a šli dolů. Dalibor byl asi tak padesátník co o všem ví a všechno zná. Prý původně z okolí Brna. Dali jsme si skleničku bílého a přišel ten druhý Čech, ten už sotva stál na nohou. Dalibor nám pak chtěl ukázat místní život a tak nás, i toho druhého, vzal do městečka, kde měli zrovna módní přehlídku šatů. Promenádovaly se tam místní holky a některým to docela i šlo. Měla jsem z tohodle cestování s Daliborem celkem obavy, už měl upito a jízda byla v italském stylu.
Chtěli jsme už zpět do hotelu, ale týpek nás odvezl dolo k jezeru na pařbu motorkářského klubu co si říkají Fadalten Treviso. http://www.fadalten.com/ Dalibor se všemi znal, s každý si s ním plácal po ramenou.(V servisu dělá motory) Koupil nám pivo, které chutnalo trochu jako limonáda. Italští motorkáři měli u jezera bar s živou kapelou která nebyla vůbec špatná a užívali si života. Trochu jsme také okoukli, na čem tihle hoši jezdí a věru bylo se na co koukat. Malinko jsme litovali,že tady nemáme své stroje, aby ty kluci italský viděli s čím se jezdí v Čechách. Daliborovi a jeho kumpánovi jsme na oplátku koupili další limonádu. A koupili jsme také tričko s logem silnice DEATH ROUTE SS-51, kterou pokládá tahle parta za své teritorium. Všichni se k nám chovali přátelsky. Pak jsme s nima opět popojeli, ale zase ne do hotelu, ale do jiného podniku. Já už pít nechtěla a únavou jsem začala být protivná. Opět do sebe otočili pivo nebo možná i něco jinýho a popojelo se dál, zas do jiného podniku, kde naštěstí zavírali. Už jsem toho měla plný zuby. Věděla jsem, že druhý den ráno nemůžeme vyspávat a musíme stihnout trajekt zítra v poledne v Benátkách. Nakonec nás tedy dovezl tam kam jsme chtěli a naštěstí v pořádku.
Byl to ale náročný den a honem na kutě.
Za sobotu celkem najeto 320 km.

Neděle 20.7.2008 CESTA TRAJEKTEM SOFOKLES V.

Ráno je kruté, nevyspalí vstáváme a nakládáme stroje a bez snídaně vyrážíme. Do Benátek zbývá asi 100km. Cesta nás vede hlubokým klikatým údolím po staré Death Route SS-51. Kdesi vysoko nad našimi hlavami se táhne nová dálniční tepna snad jen tunely a po mostech. Ta vzala staré dobré SS-51 všechen život a udělala z ní zbytečnou cestu po které se nejezdí, mrtvou cestu - Death Route. Pár desítek kilometrů přehledných zatáček s pěkným asfaltem a krásným okolím, po které jedeme téměř sami.Tady se cítí doma banda s Fadalta. Cesta nám natolik zachutnala ,že ignorujeme další nájezd na dálnici a svištíme dál zatáčkami. Po chvíli ,ale zjišťujeme ,že jsme se odchýlili ze směru a s pomocí mapy pracně hledáme cestu k dalšímu nájezdu. Na dálnici pak povolíme našim stojům otěže a mažem na jih směr Benátky co to dá- Trajekt nečeká! Dálnice v Itálii je placená, ale ten kousek nás nezruinuje. Do přístavu v Benátkách přijíždíme s malým zpožděním. Motáme se na parkovišti mezi kamiony a hledáme kancelář společnosti Anek-Lines která má přepravit nás a naše stroje do 1100km vzdáleného řeckého přístavu Patras. Cena za lístky pro dva lidi a dvě mašiny tam a zpět nás v vyšla na na necelých 8 tis kč .Což je méně než náklady na benzim kdybycom jeli po vlastní ose.
Po úspěšném vymotání se z Benátského chaosu na místo odplutí, popadám lístky s rezervačními kódy k plavbě a běžím k přepážce na check in. Údajně jsme tu měli být dvě a půl hodiny před odplutím. Nervózně stojím ve frontě a čekám na Honzu, kdy doběhne se svým pasem. Už jsem téměř na řadě a on nikde. Nakonec dobíhá. Pasy k odbavení nepotřebujeme, dostáváme palubenky a štítky s nápisem Patras. Ještě informace, že prý bude loď odplouvat odjinud, a že prý nás tam někdo z Anek Lines doprovodí.
Mezitím Honza narazil na jeden pár z Čech Romana a Kláru z Berouna, kteří přijeli na Suzuki V-Storm. Čeká nás tedy společná cesta do Řecka. Oni budou vystupovat v Igoumenitce a my až za několik hodin v Patrasu.
Měla jsem hrozný hlad a už mi začínalo být nevolno. Vytáhla jsem tedy chleba a nějakou paštiku, že se stihnem alespoň najíst než se nalodíme. Odplutí mělo být přece až za dvě hodiny. Ani jsme si nestačila kousnout, když kolona všech vozidel začala popojíždět kupředu a řadit se do několika pruhů. Neměli jsme ještě ani zabalené věci na palubu. Motorky i auta se totiž zaparkují v podpalubí a během plavby se k nim člověk nedostane.
Vytáhli jsme tedy deku a do ní jsme rychle začali házet to, co bychom mohli na palubě potřebovat – spacáky, ručníky, plavky, nějaké jídlo… a honem připevnit, alespoň provizorně na motorku. No prostě stres. Kousek se popojelo a pak zase čekání. Jakoby to dělali naschvál. Čekalo se údajně na člověka, který celou naši kolonu dovede na místo nalodění. Ještě jsem v rychlosti zaběhla do budovy Anek Lines, zda tam nemají nějaké občerstvení. Koupila jsem takové sladké balené bochánky (jako z bábovkového těsta) abych už nemusela nic mazat. Dali jsme si jedno, dvě sousta a už se přihnal člověk z Anek Lines, jestli jsme připraveni k odjezdu. Následovali jsme ho tedy, vedl nás zpět na pevninu jakoby mimo Benátky. Pak se celá kolona zastavila a čekalo se. Po celkem dlouhé době se objevili zaměstnanci Aneku a ti, kteří měli jet až do Patrasu, měli před ostatními přednost k nalodění. Rozloučili jsme se tedy s Romanem a Klárou, potkáme se až na palubě. Přes nějaké staveniště po prašné cestě a ve vedru jsme přijeli k lodi, do které postupně vjížděly kamiony.

Zkontrolovali nám lístky a pak nám dali povel k vjezdu. I uvnitř nás navigovali, kam zaparkovat. Bylo to u takového zábradlí. Zrovna do těch míst vjízděl i chlápek s cisternou. Bylo tam šílený vedro a kravál. Chlápek zacouval těsně u nás a chtěl otevřít dveře od kabiny. Ale ouha. Bránil mu v tom sloup. Pán si tedy popojel opět dopředu. To se ale nelíbilo picmochům z Aneku a hulákali na něj, aby opět zacouval. Chlápkovi se to samozřejmě taky nelíbilo a tak si tam na plnou hubu vyměnili své názory. Skýtala se nám báječná podívaná na dva cholerický Řeky, jak po sobě řvou. My jim nerozuměli ani slovo, možná, že to tak bylo lepší:-)
My mezitím připravili věci na palubu, zamkli své stroje a chtěli odejít. Podsaditý chlápek se vysoukal z kabiny úzkou škvírou, která mu tam zbyla a zjistil, že si nahoře zapomněl nějaké doklady. A Honza je takový dlouhý a štíhlý a tak dostal za úkol vlézt dovnitř. Pak jsme se s Vránou a Spiritem rozloučili a šli jsme pryč z nákladního prostoru.
Na palubě jsme po rozhodování, kde budeme bivakovat našli místo pod schody, kde na nás nebude tolik vidět a tady jsme si rozložili spacáky. Ještě asi dvě hodiny trvalo,než se všichni nalodily a paluba se zaplnila zavazadly a spacáky které vymezovali teritorium nocležníků. Odplouváme asi s hodinovým zpožděním. SOPHOKLES V. se těžkopádně otáčí v přeplněném přístavu a zvolna míří k vjezdu do benátské laguny. V dálce je možné zahlédnout zvonici na náměstí svatého Marka. Rackové poletují okolo lodi a vyprovázejí nás na volné moře, když nás opouští poslední, je již břeh z dohledu. SOPHOKLES V. je stará herka asi z 92 roku, pozvolna ukrajuje z těch 1100km co nás dělí od Řecka. Na palubě jsou zastoupeny snad všechny národnosti z Evropy a blízkého východu. Vedle nás si ustlali dva Arménci a Gruzijec. Potřebují někoho čtvrtého do karetní hry. S námi ,ale počítat nemohou. Procházíme 200m dlouhou lodí a objevujeme na různých palubách bary a restaurace. Setkáváme se také s Romanem a Klárou. Sedíme v kavárně a probíráme plány na cestu, minulé cesty a život vůbec.
Na WC se adaptujeme na řecké úzké odpady do kterých je přísně zakázáno vhazovat hajzlpapír. Od toho tu mají u každé mísy odpaďák.
Večer zajdeme do místního Self Servisu a dáváme si první řeckou baštu. Mají i bílé melouny. Ty já tuze ráda. Pak při večerní procházce po lodi nalézáme puštěnou televizi se zajímavým filmem s Melem Gibsonem. Myslím, že se jmenoval Patriot. Sice je anglicky s řeckými titulky, ale vzhledem k tomu, že nemáme doma TV, tak se nám i pohybující obrázky zdají být zajímavé. Nehledě na to, že americkým filmům se dá rozumět i bez zvuku. Po filmu jdeme spát do naší sluje pod schody. A už víme,že jsme si místo na spaní nevybrali nejlíp, po schodech pořád někdo chodí a v sousedství lodního komína je hluk a vibrace. Ale aspoň na nás nefouká.

Pondělí 21.7.2008 SOFOKLES V. a NOČNÍ PATRAS

Probouzíme do slunného rána. Na okolní podmínky jsme se vyspaly nad očekávání dobře, snad jen kdyby nám nenapadalo na spacáky tolik sazí z komína. Z ampliónu nad námi se náhle ozve: „Kiries i Kiri….Ladies and gentleman…..Signori e signore…..Damen und Herren…..a ještě cosi francouzky. Trhnem s sebou. Na tohle si snad nezvyknem. Zase další hlášení v pěti jazycích.
Hledám, co by se dalo sníst k snídani. Moc zásob už nemáme. Moc jsme se na plavbu co se týče jídla nepřipravili.
Celý den jsme strávili chozením po palubě, pozorováním případných kolem plujících lodí, nezapomněli jsme si dát v baru kávu a asi tak kolem jedné odpoledne jsme se rozloučili s Romanem a Klárou, kteří vystupovali v Igoumenitse.Na tomto odkaze jsou zase jejich fotky z cesty po Řecku a Albánii . Odpoledne bylo pro nás moc dlouhé, už jsme se nudili, chvíli si i zdřímli.
Večer jsme pozorovali západ slunce, začalo se rychle stmívat.  Před námi byl osvícený přístav Patras. Pomalu jsme se blížili do cíle. Zabalili jsme si věci a přichystali se k odchodu do garáží. Tam už naštěstí takové horko jako při naloďování nebylo. Jenže ouha byli jsme na jiné palubě a nevěděli jsme kde stojíme. Proplétali jsme se mezi náklaďáky v útrobách velké lodě a hledali Vránu a Spirita. Nakonec jsme objevili cisternu a za ní i naše stroje. Náš řecký kamioňák nám poradil, kde je v Patrasu nejbližší benzínka. V Itálii jsme netankovali vůbec a naše nádrže už skoro zely prázdnotou.
Kolem půlnoci, jsme vyjeli z lodi. Vítejte v Řecku. První mašinou, co jsme v Řecku potkali, byl Haryk 750 WLC, v docela zuboženým stavu, ale plně funkční. Dle rad kamioňáka s cisternou jsme benzínku objevili celkem snadno. Dle zvyku jsme zastavili až u stojanu. Přišel chlápek, řecky pozdravil a něco zamumlal. Pokrčili jsme rameny. Naštěstí v Řecku na benzínkách rozumí anglickému slůvku „full“. Natankoval nám tedy plný nádrže levnýho řeckýho benzinu a my vyjeli do živého nočního Patrasu.
Jedu za Honzou a za sebou slyším ránu. Něco jsem ztratila. Sjíždím ke kraji silnice a dívám se, co to bylo. Láhev s vodou. Naše jediná voda. Slézám z motorky a jdu pro ni. Na mašině jsem ale přece měla ještě připevněné moje nové brejle!? Dívám se směrem zpět na silnici a ztrácím naději, že bych je mohla najít. Mrzí mě to, ale ještě že mám s sebou náhradní.
Za mnou zatím zastavilo auto a zatroubilo. Co je – říkám si, nemůžu tu stát? Mávnu na řidiče, že už jedu. Chci se rozjet, ale auto se zastaví vedle mě a docela sympatický Řek se mi ptá, zda nemám nějaké potíže. Pán je uniformovaný, na rameni má hvězdičky. Tak mu říkám, že jsem ztratila brýle a že vše ok a že musím najít manžela. Ten si zatím myslel, že jedu pořád za ním, ale byl to nějaký skůtr. Když to zjistil, dostal o mě strach, otočil mašinu a vracel se zpátky. Auta ale jela proti němu a troubila. Zjistil, že je v několika proudové jednosměrce!!! Zastavil tedy, že půjde pěšky, ale v ten okamžik se se mnou pán rozloučil (prý byl od FBI :-) a já se rozjela. S Honzou už jsme byli od sebe kousek.
Byl to tedy celkem nepříjemný zážitek ihned takhle po příjezdu.
Ubytování jsme žádné neměli, Honza tvrdil, že v okruhu 50 metrů je schopný najít několik míst na spaní venku. Já měla spíše obavu, protože je to přece jenom cizí země, ale nakonec jsem se nechala přemluvit.
Motali jsme se místními uličkami, až jsme vjeli na nějakou prašnou cestu. Psi na nás štěkali, ještě že byli za plotem. Asi by nás i sežrali. Zastavili jsme na jednom místě na cestě, které se Honzovi zdálo celkem příznivé. Mě už to bylo všechno jedno, byla jsem hrozně unavená a lehla bych si celkem kamkoliv. Jenže tady bychom se asi nevyspali, z protějšího kopce se ozýval neustálý štěkot. Takový protivný. Sjeli jsme tedy zpátky a zase se chvíli motali. Nakonec jsme vjeli k takové bývalé benzínce – už tam ani stojany nebyli zato tam byl vrak dodávky– u hlavní silnice. Snad v noci tolik aut nepojede. Spacáky jsme rozložili mezi mašiny a usnuli jsme tvrdým spánkem.


Úterý 22.7.2008 JAK JSME NEUMĚLI ČÍST

Ráno nás probouzí hluk náklaďáků projíždějících okolo benziny. Vstáváme a balíme spacáky, snažíme se rychle vypadnout. Vtom poblíž zastaví auto a z něj vystoupí chlap a kousek od nás vysypává tašku s právě narozenými koťaty na smeťák. Než zabalíme a odjedeme, zastaví se v naší ložnici ještě postarší pár a několik koťat si odnáší. Konečně odjíždíme. Hned v první vesnici ale zastavujeme a pokoušíme se najít naši polohu v mapě, jenže ouha. Všechno je napsáno jen řecky,navíc tahle vesnice se svojí rozlohou možná není ani v mapě.A taky nečekejte že vám značky v řecku výrazně pomohou :-) Jedeme dál a vjíždíme do vyprahlého vnitrozemí Peloponéz. Po pár kilometrech se ztrácíme poblíž věznice v jakési průmyslové zóně. Naší polohu na mapě nám ukáže o kus dál nějakej kluk,co jeho rodiče mají benzínku a on jediný v domě umí pár slovíček anglicky. Radíme se a vyrážíme dál, jenže za chvíli stojíme na rozcestí a brejlíme střídavě do mapy a na značku, zkoumáme jestli jsou si ty klikyháky podobný. Jsme na tom stejně jako před chvílí. Řecké značky nám situaci příliš neusnadnily. Postupně nám začíná docházet, že značky jsou až za křižovatkou. A že označení hlavní silnice neexistuje a názvy vesnic jsou označeny pouze odbočky. Taky na nás kde kdo z nepochopitelnejch důvodů pořád troubí. Provoz v Řecku má holt svá specifika. Asi po hodině jsme si jistí směrem, projíždíme suchým hornatým krajem, silnice je proměnlivé kvality, ale čekali jsme to horší. Místy projíždíme úplně nové široké úseky. Společnost nám neustále dělá dvojitá plná čára a to i v naprosto rovných přehledných k úsecích táhnoucích se až k obzoru.
Tak tohle je to Řecko, na které jsme se tak těšili. Pustá, hornatá, drsná krajina, vedro, vyschlé jezera a řeky. Po několika hodinách vjíždíme do města Amaliada. Zastavujeme na rádoby náměstíčku, kde je pár kaváren a snack bar. Máme hroznej hlad. Z mapy víme, že někde pár km odtud jsou pláže s kempy, kde bysme chtěli přečkat naší druhou noc v Řecku. Zamíříme tedy do snack baru, že si dáme aspoň něco malého na zub a zeptáme se, kudy do kempu. Ale chyba lávky. Tady jsme v Řecku. Tady ve „šnečím baru“ nic k jídlu nemají. Jen mikrovlnku (asi kdyby si někdo přinesl z domova polívku v kastrůlku) a můžeš si tu dát maximálně kafe a zahrát šachy nebo nějaký jejich stolní hry. Tak jsme se tedy aspoň pokusili zeptat, kudy kam. Dívali se na nás jako kdybychom se vyloupli z Marsu. Anglicky tu nikdo neuměl. Jen jeden pán se nám jal ochotně popsat cestu, ale bylo to, jako když mluvíš s tatarem. Ani slůvko jsme nerozuměli. Mával při tom rukama, kdy odbočit doleva a kdy do prava a pak když chtěl vysvětlit, že musíme jet kolem pneuservisu, šel k autu a ukázal na kolo. Moc jsme z jeho snahy sice nepochytili, ale i tak jsme poděkovali zkusili jsme jet směrem, kterým ukazoval. Co křižovatka, to stopka. Zde snad neexistuje přednost zprava? Na protínající silnici stejně není pořádně vidět přes parkující auta. Už ať jsme z tohodle šílení pryč. Cestou ještě zastavujeme na benzínce pro vodu. „Obchod“ u benzínky je jako vykradený a babka vytahuje vodu z pod pultu nedůvěřivě si nás prohlíží a jednu ruku má zády( patrně s odjištěnou bouchačkou :-) Asi už jsme dneska čtvrtý banditi co to tu chtějí vydrancovat.... To zdaleka není jako u nás, že by si člověk na benzínce dal bagetku, kávu, nebo koupil nějakou laskominu či snad kytku pro přítelkyni. Natrefujeme na silnici vedoucí při pobřeží a už jsou tu i značky hlásající blízkost kempů.
Našli jsme kemp s názvem Kourouta, kde nás u recepce vítá milá dlouhovlasá Řekyně. Přijíždíme kolem poledne. Provedla nás po kempu. Moc pěkné klidné stinné místo s restaurací a písečnou pláží. 22 EUR na noc. I její otec nás přátelsky zdraví. Nacházíme vhodné místo k postavení stanu a dáme se do práce. Pak konečně plníme naše vyhladovělé žaludky.
Odpoledne si báječně užíváme. U kempu je krásná, poloprázdná písečná pláž. Blbneme ve vlnách. Pak si na terase dáváme ledovou kávu (v Řecku tzv. frapé) se zmrzlinou, cestujeme prstem po mapě a plánujeme další cestu. Z pláže je vidět v mlhavém oparu ostrov Zakintos. Abychom poznali i trochu okolí tohoto místa, vydáváme se na procházku po pobřeží. Na každém kroku bar, restaurace, kavárny a stánky s občerstvením a různými cetkami. Je tu živo. Na plážích jsou lehátka a slunečníky a nevěřili byste, nikdo po vás nechce žádný vstupný.
Pak se vracíme zpátky do kempu. Máme hlad a těšíme se, že navštívíme kempovou restauraci. U vchodu nás vítá Řek a láká nás na svou řeckou kuchyni. V prosklené vitríně nám ukazuje co všechno mají dobrýho a vysvětluje nám, co je co. Ten naštěstí umí anglicky i italsky. Já si dávám musaku a Honza nějakou masovou směs s rýží. Během večeře pijeme pivíčko, díváme se jak slunce zapadá do moře a píšeme pohledy domů. No prostě romantika.

Středa 23.7.2008 OLYMPIA(DA)

Vstáváme do slunného, ale poměrně větrného rána. Úplně prázdná pláž nás láká do rozvlněného moře a tak bereme foťák a fotíme se na pláži se slunečníkem a ve vlnách. Takto blbneme skoro celé dopoledne. Pak balíme věci a kolem poledne odjíždíme směrem na Olympii. Je to asi 80 km a tak nám cesta netrvá dlouho. I značení je rozumné, asi kvůli mase turistů, kteří tyto místa každoročně navštěvují. Přijíždíme do městečka Olympia, kde nás už šipky navádějí na archeologická místa. Parkujeme a vydáváme se za poznáním starých kultur.
Do muzea se nám moc nechce a tak si kupujeme lístek za 6 EUR jen na venkovní prohlídku.
Dle očekávání jsou všude davy turistů. Procházíme kolem zbytků sloupů, základů lázní, domů a chrámů a snažíme se vyhledávat klidnější místa. Tak tady se pokaždé, před konáním olympiády zapaluje slavnostní olympijský oheň. Na pohlednicích vídáme dívky v bílých řízách při obřadu zapalování. Zajímavé místo, ale je příliš horko na procházení památek. Máme hlad i žízeň a tak se pomalu vracíme k motorkám. Cestou zpět je velký obchod s tričky. Ihned u vchodu mě zaujalo jedno takové batikované a tak jsem si udělala radost.
Zase jsme kopli do pedálů. Jedeme dál na jih a cestou se stavíme na pozdním obědě v taverně. Tak ochutnáme, co zde mají dobrého. Řekové nemají dobu jídla, a proto je taverna prázdná. Nevidíme ani obsluhu. Nakonec se objeví chlápek a v jídelním lístku nám ukazuje, co mají uvařeno. Moc na výběr není, dáváme se tedy to, co doporučuje. Názvům nerozumíme, necháme se překvapit. Řek přináší pečivo, řecký salát, musaku a kousky grilovaného vepřového masa. Řekové si libují, když mají na stole současně co nejvíc talířů s různými dobrotami. Každý strávník si objedná jídlo a číšník je naservíruje doprostřed stolu, aby si z toho mohl vzít každý. Nikdy na stole nechybí voda a pečivo, které k objednanému jídlu nosí bez ptaní automaticky. A automaticky to chtějí i zaplatit. Po nás zbylo asi sedm talířů. Nechtěla bych dělat u nich brigádu v kuchyni.
Pokračujeme dál při pobřeží směrem na Kyparissiu. Je to jedna z hlavních silnic a tak se jede poměrně dobře. Až na ten silný vítr, který fouká už od rána.
Slunce pomalu zapadá a my nemůžeme narazit na žádný kemp. Sjeli jsme z hlavní silnice, na které byly nějaké cedule. Ale cesta nás dovedla jen k nějaké pobřežní restauraci, kde neuměli anglicky skoro ani slovo. Na mapě jsme jim ukazovali na kemp, aby pochopili. Něco na nás žvatlali tou jejich hatmatilkou, a když pochopili, že to nemá cenu, vzal číšník nebo kdo to byl, svůj super skůtr a že nám ukáže cestu. Jel jako šílenec, že jsme sami měli co dělat, abychom se ho udrželi. Doprovodil nás do nedalekého městečka a na křižovatce vysvětlil kudy dál. Pokračovali jsme tedy dle jeho instrukcí.
Po cestě pozorujeme zapadající slunce za obzor a dojíždíme ke kempu, který byl už nedaleko.
Za asi 19 E se tu ubytováváme, tedy přesněji, ve větru stavíme zmítající se stan a snažíme se zatlouct kolíky do tvrdé země. V kempu je venkovní bazén s barem a restaurací. I když je voda v bazénu krásně vyhřátá z horkého dne, raději jen sedíme a popíjíme jakýsi míchaný koktejl z ovoce. V nedalekém Lídlu jsme si při cestě koupili červené víno a tak běhám po kempu a sháním vývrtku. Lídl je v Řecku snad jediný normální obchoďák.
Vývrtku si vypůjčuji od jedné německé familie. Otevíráme víno a jdeme se ještě projít za kemp k moři. Moře silně šumí a slyšíme jak se voda tříští o kameny a stříká do výšky.Je celkem teplo. Usedáme za jakýsi zděný patník, za kterým tolik nefouká, pozorujeme hvězdnou oblohu hvězdy jsou na dosah ruky. Fascinováni velkolepím divadlem popíjíme víno z lahve, jako barbaři. Náhle oblohu o pročísne velká padající hvězda… Marně přemýšlíme, co ještě víc si přát.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.04
Známkováno: 23x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist