Balkán 2009 (Bosna a Hercegovina, Chorvatsko, Černá Hora, Albánie, Řecko)

Den čtvrtý a pátý (Albánie, Albánie)

Ráno vstáváme do překrásného slunečného dne s výhledem na řeku a druhý břeh, kde se pasou koně a výhledem na město z druhého okna. Z chodby ještě vidím motorku a opodál pána na kole, neuvěřitelné, snad tam vážně hlídal celou noc. Teď už se nám ani to město nezdá být tak hrozné jako včera večer. U ranní kávy si povídáme a vzájemně se ujišťujeme, že pozitivní myšlení si člověk lehce udrží, když má možnost si zajistit odpovídající komfort a pohodlí. Dávám hlídačovi nějaké éčka a za ustavičného mávání pána odjíždíme směrem na přímořské město Durres. Cesty po Albánii jsou stručně řečeno různé! Především je potřeba zmínit, že všude je naprosto ohromující výstavba jak hotelů, tak logicky i komunikací k nim.
Někde jsou stále polňačky nebo asfaltové silnice ta čtvrté třídy, ale jinde už vznikají moderní silnice a dálnice. Naprostý šok jsou místní pumpy, jsou jako oázy uprostřed pouště a to téměř bez výjimky. Semtam sice u cesty prodávají palivo všeho druhu stále v PET lahvích, ale tam, kde se staví postupně nové silnice (a to skoro všude) už stojí špičkové moderní pumpy se zavlažováním bujné vegetace okolo a s klimatizovaným, leckdy až kýčovitě honosným interiérem uvnitř. Toalety samozřejmě čisté a udržované. Vše roste doslova před očima a myslím si, že o Albánii ještě hodně uslyšíme jen v tom nejlepším světle. Je zde vidět evidentní snaha využít přírodních krás země a nalákat turisty. Původně jsme měli v plánu přes Albánii jen profrčet do Řecka, ale když už jsme byli tady, cítili jsme potřebu se tu malinko zdržet a hlavně si po třech dnech cestování trošku odpočinout a třeba si i užít laciného luxusu, jenž Albánie umí nabídnout. S bandou kamarádů bych asi vyrazil někde do hor, poznávat místní přírodu a život obyčejných lidí. Ale s mou drahou jsme byli předem domluveni, že žádné kempování nebude! Motorkařit budeme, ale konzumovat budeme taky! Po cestách necestách za leckdy dramatických dopravních situacích jsme dorazili v poledne do Durresu s jasně daným cílem se tu ubytovat a chvíli zdržet. Po chvilce hledání a ježdění po zaprášených cestičkách, vyhýbajíce se bagrům a hromadám stavebního materiálu, jsme našli celkem sympatickou pokropenou asfaltku, která nás dovedla, jak jinak, než dle slov recepční, k nejluxusnějšímu hotelu v Durresu, jménem Dolce Vita. Parkoviště hlídané ozbrojeným sekuriťákem, krásný pokoj, ale hlavně parádní bazén s restaurací a diskotékou přímo u pobřeží moře, vše za pozorných očí všudy přítomné hotelové ochranky. Ne, že by tu snad bylo nebezpečno, ale asi aby zatím jen Albánští prominentní hosté měli klid. Byli jsme tu ještě s jedním Švýcarem a pár Italama, což údajně byli investoři, snad jediní cizinci a taky trošku exoti na motorce.
Každopádně vzhledem k nabízenému cena téměř lidová, 65 Eur za oba se vším komfortem a snídaní. Dva dny jsme strávili příjemným lenošením a koupáním. Nekonečné pláže narvané lidmi, výtečné velmi laciné restaurace a bary, tohle je pobřeží cca 10 km od Durresu, které ale zároveň připomíná Italské Bibione před 15 lety a to nebyl dle dnešních kritérií moc pěkný pohled, kdo to ještě pamatuje. Obrovské město s velkým přístavem a tomu odpovídající čistota okolního moře, to je také Durres. Normálně bych řekl, že všechno dobré a že lze doporučit, ale kousek dál na jih tušíme oblast, kde to vypadá nesrovnatelně lépe a brzy se o tom přesvědčíme. Skóre cesty za třetí den cca. 150 Km i s oklikami a celkem 1750 Km najetých od domova.

Den šestý (Albánie a příjezd do Řecka)

Jsem celý nesvůj, připadám si blbě, že už jsme dlouho na jednom místě a už se těším do sedla. Lenka souhlasí, takže po snídani se zase marně pokoušíme zaplatit kartou a po už známé komedii, že přístroj je porouchaný platíme v hotovosti sjednanou cenu. Naše předtucha ráje a panenské přírody s lokálními plážemi se potvrzuje. Ubytování v malých sympatických penzionech bez zbytečných bazénů a nadbytku restaurací, ale s možností fantastického koupání v čistém moři bez mas lidí. Míříme směr Fier a pak dál na Vlorë. Úsek cesty z Vlorë do Sarandë nás dostal. Na jedné straně nepopsatelně krásná příroda, nádherné hory a úchvatná panoramata a na straně druhé velmi špatné cesty. Někde byla cesta prostě přírodní, s tím nebyl problém a já se radoval, že nakonec přece jen bude nějaká ta albánská enduro vložka, ale místy se stavěla nová cesta a v praxi to vypadalo tak, že byly v zemi nejrůznější nedobetonované pilíře, jámy, hromady písku a kamení. Mimořádně rozmlácené cesty se střídali s těmi pískovými a mezi tím byly už úseky, kde se prostě válcoval nový asfalt a motorka v tom 40°C vedru byla jako na ledě. Sáhli jsme si až na dno svých sil a celý relativně krátký úsek jsme jeli celý den. Byl jsem moc rád, že jsme před tím nabrali síly během dvoudenní přestávky v Durresu. Je škoda, že tohle tam už asi žádný enduro motorkář nezažije, protože je jisté, že už letos v létě to budou mít dostavěné a budeme se tam prohánět jako po jadranské magistrále. Tohle je jasná pozvánka pro motocykly a auta všeho druhu. Po téhle jízdě jsme v podvečer dojeli téměř k hranicím Řecka - Kakavi. Na poslední horské pumpě s krásným výhledem na rovinaté pláně v dáli, nám natankovali nejen benzín, ale i udělali vynikající jídlo. Domluva byla taková, že prostě ukázali na pasoucí se dobytek. Napřed na býčky a telata a pak na ovce a kozy. Zvolili jsme tu druhou možnost a za chvilku jsme měli na talíři masíčko, které předčilo kvalitou i chutí oběd v Michelinské restauraci. Tak vydatná a skvělá porce masa a vynikajícího zeleninového talíře a to vše umocněno nádherným výhledem do všech stran, v nás začalo nahlodávat naše odhodlání odjet z této pohostinné a okouzlující země, ale cíl byl jasný: Řecko a ostrov Lefkáda. Během chvilky jsme přes klikaté cestičky sjeli až na hlavní cestu a po ní během dalších pár kilometrů dojeli až k přeškrtnuté ceduli Republika E Shqipërisë - jsme na Albánsko - Řecké hranici. Za chvilku budeme zase v Evropské unii, zajímavý pocit. Bez jakýchkoliv problémů a zdržování projíždíme obě hraniční kontroly a fotíme si anglány na sajdkách. Jsme tu, po čtyřech relativně pohodových dnech jsme v Řecku. Pokračujeme dál směr na jih, bohužel jsem zadal do navigace nejkratší cestu a velice rychle se nám to vymstilo po mnoha kilometrech čím dál horší a horší cesty jsme dojeli k úseku, kde už nic nebylo. Došlo tam asi k masivnímu sesuvu půdy a cesta prostě skončila – byla zavalená skálou - ani v dohledu nebyl úsek, který by snad pokračoval, takže po mnoha nadávkách a klení na nedbalé Řeky a jejich značení, respektive neznačení slepé cesty, nezbylo než se otočit zpět. Už jsem neriskoval a držel se hlavních cest, kdy s vypětím všech sil jsme až pozdě večer dorazili do nějakého motelu cca. 100 km před Lefkádou. Tady jsme poprvé nebyli spokojeni a naše nadšení, že jsme skoro doma, když jsme vlastně zase v Evropské Unii taky malinko opadlo. Bez přehánění musíme konstatovat, že první dojem z Řecka byl ve srovnání s tím, co jsme doposud viděli a zažili, velice špatný. Ta slepá cesta nám nabořila celý náš časový plán a k tomu jsme trefili na motel, kde se jídlo opravdu nedalo jíst a místo bílého vína nám stále tvrdošíjně nosili červené, že je taky dobré a bílé prostě že nemají. Později, na Lefkádě, jsme si oddechli a byli moc rádi, že jeden špatný motel u cesty není Řecko. V té ostrovní malinkaté části, ve které jsme se krátce pohybovali a měli možnost ji poznat, jsme byli nadmíru spokojeni. Lefkáda nás už volá… Skóre cesty za šestý den cca 350 km i s oklikami a celkem 2000 Km najetých od domova.

Den sedmý až dvanáctý (příjezd na Lefkádu, cíl naší cesty. Lefkáda, Lefkáda…)

Ve směru k našemu cíli, sedáme naposledy na motorku a já jsem trošku smutný, protože Lefkáda není daleko a zde naše cesta končí, dál už nepojedeme. Budeme se koupat a užívat si druhé poloviny dovolené, jako bychom tam přiletěli letadlem s cestovkou. Na druhou stranu příslib naprosté volnosti a neorganizovanosti byl velkou náplastí na můj malý smutek. Po pár desítkách kilometrů jsme dorazili k našemu plánovanému cíli. Byl jsem moc rád, že jsme tady a v pořádku! Měli jsme dojem, že už teď jsme toho moc zažili a přesto že unavení po té daleké cestě, zároveň naplnění štěstím, že jsme to dokázali. Skóre cesty za sedmý den cca 100 km i s oklikami a celkem 2100 Km najetých od domova. Samozřejmě to nejlepší nás ještě čekalo na Lefkádě a to nejtěžší při cestě zpět domů, teď jsme ale tady a máme ještě 7 dní plánované dovolené. Co jsme dělali na ostrově, nebo chcete-li poloostrově nemá smysl dlouze popisovat. Téměř každý den jsme se koupali na jiné pláži a také nocovali někde jinde. Prostřídávali jsme resorty kousek od města se skautskými chatkami přímo na opuštěných plážích nebo vysoko v kopcích. Díky motocyklu jsme si vychutnávali klid, samotu a kouzlo ostrova, daleko od běžné dostupnosti turistů.  Myslíme si, že jsme i za tu krátkou dobu nasáli kus toho pravého nefalšovaného Řecka. Stihli jsme zmapovat celý ostrov a byli jeho krásou a pohostinností zdejších lidí okouzleni. V malých rodinných tavernách jsme ochutnali co jsme mohli a našli jsme si tu i řeckého kamaráda.
Nevnímali jsme čas a jen vegetovali. Už jsme toho při cestování dost zažili, ale tomuto motovýletu se nic nevyrovná. Potkali jsme pár Čechů a Slováků, kteří tam přiletěli s cestovní kanceláří a bylo nám jich moc líto, nemohli vědět jak je Lefkáda úchvatná, byli leckdy odkázáni jen na přecpanou plážičku někde před bungalovem nebo hotýlkem a celý den se jen špekáčkovali na slunci. Taky jsme narazili na drsné rakušáky na motorkách, kteří se nechali z Itálie převést trajektem a vůbec netušili, o co se tím připravili. Těžko vystihnout jen slovy, co se nedá popsat a musí se prožít. Den návratu se dostavil a my stáli před důležitým rozhodnutím, jak zpět domů. Má milá, opálená a Lefkádou zhýčkaná polovička, nalomená zkušeností rakouských motorkářů začala spekulovat o variantě trajektu, ale já byl neoblomný a naštěstí i přesvědčivý. Po vzoru starých pověstí českých a v souladu se svou modernizovanou verzí jsem prohlásil, že: „Toho motorkáře bohdá nebude, aby ogara z Valašsko-slovácko-hanáckého pomezí z trasy vybočil a svého dvoukolého oře po povozech vláčit dovolil“. Naštěstí veskrze pro život nomáda na dvou kolech stvořená má paní, zažila rozumu a s výhledem dalších zážitků brzy ráda souhlasila s variantou rychlého přesunu, ale po vlastní ose…

Den třináctý až patnáctý (téměř stejnou trasou zpět domů)

Je tu další ráno v bungalovu přímo u moře, otevřu oči a slyším burácení vln. Ještě bych si chtěl jednou zaskákat ve vlnách, ale je tu čas odjezdu. Balíme našich pár švestek a sedáme opět na motorku v plné zbroji. Na ostrově jsme se pohybovali většinou jako místní, bez helmy a jen v kraťasech a nějakém tričku, takže teď nám připadá ten motorkářský mundúr a helma doslova jako brnění, ale bezpečnost je bezpečnost a policisté mimo ostrov asi také nebudou moc tolerantní. Našim prvním cílem je zase Durres v Albánii, ale chceme se tentokrát vyhnout cestě poblíž pobřeží v Albánských horách a budeme to brát více středozemím, trasou rychlejší a pohodlnější. Naše domněnka se potvrzuje a my se celkem komfortně a až neskutečně rychle dostáváme v odpoledních hodinách do Durresu. Dle plánu jedeme na jistotu a volíme stejné ubytování v hotelu Dolce Vita, zase se koupeme zbytek dne v hotelovém bazénu a brouzdáme se na večerní pláži u města Durres. Vstáváme brzy a kromě nezbytných přestávek přejíždíme celý zbytek Albánie, přes Černou horu a téměř celé Chorvatsko na jeden zátah až do vnitrozemí Bosny a Hercegoviny. Tohle už je po pětatřícítce vážně vrcholový sportovní výkon. A my si s Lenkou plácáme po zádech a říkáme si, že jsme vážně pořád mladí a v nejlepším věku, jinak bychom to přece nedali, to dá rozum. Pravda ale je, že už ani neděláme poznámky a já nesleduji pořádně navigaci, nedokáži říct kolik jsme ten den ujeli kilometrů, ale byla to vážně pekelně dlouhá jízda. 
V Google Earth by se to dalo teoreticky zjistit, ale vzhledem k různým vynuceným objížďkám a občas i lehce plánovaným i neplánovaným poznávacím zajížďkám je to k ničemu. Ubytujeme se někde v Bosně za neuvěřitelných 10 Eur, dobře se najíme telecí pečínky, lehce napijeme místního piva Sarajevsko a chorvatské graševiny a doslova padáme na hubu a hned spíme. Ráno jsme zase jako rybičky a máme dobrý důvod, venku prší jako z konve, takže bychom mohli plavat kdybychom byli vážně rybky. Tušíme, že to bude dlouhý den. Doposud nám svítilo jen slunce nebo hvězdy a poslední den se to musí jako naschvál pokazit. Vybavení máme kvalitní - oblečení, rukavice a boty nepromokavé, ale je jasné, že déšť nás minimálně dost zpomalí. Vzhledem k ujetým kilometrům logicky předpokládám, že pneu má už cosi za sebou a tak ani nevnímám, že přední pneumatiku mám vlastně jen totálně podhuštěnou. Až doma mě kamarád upozorní, že mi to šíleně plave a mám prázdnou přední pneumatiku. Teď ale máme před sebou poslední den cesty a zrovna té nejzdlouhavější části přes Maďarsko, takže prostě jen jedeme a jedeme a jedeme. Jako v lehkém oblouznění, vlastně ani nevíme, jak se dostáváme pomalu ale jistě přes několik hranic blíže k domovu. Stále prší a venku je zima. Každý sám za sebe přemítáme, co všechno jsme v minulých dnech projeli a zažili, dovolená končí a my se už můžeme těšit na děti, domácí pohodu a taky do rachoty. V duchu velice lituji, že jsem tentokrát nechal svou kameru doma a nic jsem nenatočil. Taky si říkám, že pár dnů na motorku určitě nesednu. Obdivuji se Lence, protože se zdá, že poslední fázi cesty zvládá lépe než já. Intercom máme vypnutý a s únavou a nepohodlím se vyrovnáváme každý po svém. Bolí mě celý člověk a tak se snažím těšit na další léto, až vyrazíme na mašině přes Francii a Španělsko do Severní Afriky. Je téměř půlnoc a my po čtrnácti hodinách v sedle, kromě krátkého obědu, přijíždíme do Zlína, domů.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE