Zase Alpy..

Při skromném firemním posezení, pořádaném na naší chaloupce jsem se s drzostí sobě vlastní pozval na menší motopojezd. Pořádají ho zkušenostmi nikoliv věkem zocelení motorkáři a zároveň pracovní kolegové. Celá koncepce výletu spočívala v tom, že někam přijedeme, něco sníme, vypijeme a někde budeme jezdit. Tento způsob plánování je mi velmi blízký a odpovídá mému oblíbenému způsobu cestování. Tři dny před odjezdem jsem tedy mrknul do mapy, kam to vlastně jedeme. Vzhledem k tomu, že jsme všichni z různých koutů republiky a Slovenska, byl sraz stanoven 28. 7. 2015 poblíž rakouského Schladmingu. Se dvěma kolegy v rychlosti domlouvám společný přesun na místo činu.

Konečně na cestě

Tak jednoduché to zase nebylo. Ráno musíme s Ocvou na jakési jednání. Ocva doráží jako vzorně zabalený a patřičně vyšňořený motorkář. Nemůže mě rozhodit, že jediné co mám zabalené já je láhev slivovice.  V rámci zachování jeho duševního zdraví ho posílám napřed s ujištěním, že se jen valím domů převléct a někde ho dojedu. Cílem první etapy bude vesnička Žumberk, kde nás čeká domácí pivovar, domácí kuchyně a také třetí kolega Hofič. Na tomto místě se většinou píše, že cesta probíhala v poklidu a pohodě. Toto štěstí naši dvoučlennou výpravu nepotkalo. Kus před Třebíčí si zkrátili šichtu kombajnéři. Zbytek okresu má taktéž padla a ochotně se přidává do průvodu. Rázem máme 15 km dlouhou nudli, která se díky silnému provozu v protisměru velmi špatně předjíždí. Ocvu dojíždím až téměř v Třebíči. Jazykem neznámého kmene, neznaje věcí příštích lituje, že se nechal na tuto cestu naverbovat. Dáváme si cígo, sledujeme střídavě meteoradar a bouřku, která je přesně ve směru, kterým se máme vydat. Černá mračna více než jasně definují kdo je tady pánem. Než si to kolega stihne rozmyslet, raději vyrážíme vstříc dalším nástrahám našich silnic. Chtěla tomu náhoda, ale bouřce se díky pilně pracujícím silničářům vyhýbáme. Tuto část cesty jsme přejmenovali – najdi si svou objížďku. Slova, která zaznívala v Ocvově helmě zůstala tajemstvím. Soudě dle jeho výrazu a barvy pleti u 6té objížďky to nebylo nic pěkného. U jedenácté jsem se na něj už neodvážil podívat. Do Žumberka nakonec dorážíme později, než by uměla spočítat ta nejhorší navigace. Naštěstí Hofič pro nás v místní hospůdce uhájil šťavnatý řízek a několik lahví domácího pívíčka.

Ráno Hofič naťuká do krabičky trasu a vyrážíme směr Rakousko. Nevěřil jsem, že po objížďkovém dobrodružství prvního dne to napíšu, ale zde již cesta probíhá opravdu v poklidu a pohodě. Frčíme si to přes Linz do Gmunden u jezera Traunsee. U jezera si dáváme pozdní obídek a vymýšlíme co dál. Hofič byl již v této fázi cesty povýšen na vrchního plánovače. Této funkce se ujímá výtečně a směřuje nás ke kochacímu výjezdu v podobě Loser-panoramastrasse. Cesta se nachází poblíž Altaussee. Platíme 5 EUR, nikde nikdo jen zatáčky a nádherné výhledy. Počasí se nám snaží vlídně naznačit, že je čas dát odpočinout zadkům i motorkám. Dostatečně vykochaní a pod tíhou temných mraků pomalu směrujeme ke Schladmingu, kde máme rezervovaný penzion. Na místě jsou již naši kolegové ze Slovenska a chvíli na to doráží i Shmejky a Stříbro. Sestava je téměř kompletní a jdeme to zapít.

Zkratkou k jezerům

Vstávám brzy, takže ranní rozkuřování probíhá s foťákem v ruce. Počasí a stoupající mlhy nad masivem Dachsteinu nabízí nádherná panorámata. Pro jistotu ověřuji předpověď v chytrém telefonu. Norové slibují příjemné počasí a otevírá se tak cesta k řádné projížďce. V průběhu vydatné snídaně plánovač s partou poradců připravují dnešní trasu. Před odjezdem čekáme na Stříbra, který je spolehlivější jak čtyřpístková brzda. Každá voda nakonec steče dolů, takže s malým zpožděním přeci jen vyrážíme.

Cílem mají být krásná jezera v okolí Mondsee. Bereme to „zkratkou“, která je na opačnou stranu přes Sölkapass. Malá přestávka v městečku Tamsweg a následuje výjezd na Obertauern. Provoz minimální, silnice parádní a nikdo za to nechce platit. Dobrý oběd si dáváme v Abtenau. Sedíme na náměstíčku, a okukujeme turistky, dáváme si chlazené nealko a Schnitzel. Cesta dál pokračuje přes placenou silnici Postalmstrasse. Díky štěrku v zatáčkách mě zrovna tato část nenadchla. Výhledy také nic moc, tak pádíme zase dolů a dáváme bacha na všudezdejší štěrk. Chvíli na to kroužíme kolem prvních blankytně modrých jezer. Padá rychlé rozhodnutí na koupačku. Vybíráme plácek u jezera Attersee. Dobré plánování se vždycky hodí, takže plavky v lehké výbavě nemá nikdo. Stříbro to bere na vostro. Těsně před jeho mohutným skokem do vody slyšíme prudké brždění. Do dneška netušíme, čím zaujal řidičku Mercedesu, ale během vteřiny stojí Meďour ve stínu a z auta italské spz se žene 5 statných vysloužilých atletek. Do vody se díky horšímu přístupu nedostanou, hlavní objekt jejich zájmu Stříbro si všímá spíš rybek, tak po chvíli odjíždějí.

Cesta dál pokračuje směr poslední dnešní jezero Hallstättersee, konkrétně do městečka Hallstatt. Ve stínu obdivujeme majestátnost okolní přírody. U jezera mají provizorní kemp cizinci neurčitého původu a z nějakého důvodu okukují majestátnost našich motorek. Stříbro se je snaží zaplašit zvukem svého sériového výfuku V-stromu. Naopak nás se snaží přesvědčit o svém objevu, že zvuk mu vzdáleně připomíná Akrapoviče. Slavo mu jedním protočením plynu vysvětlí ten marně hledaný rozdíl. Pomalu nastává čas návratu na základnu. Na benzince kousek od penzionu zjišťuje Slavo, že nechal mobil na plácku, který jsme dočasně povýšili na nudapláž. Otáčí stroj a sprintuje zpět k jezeru. My ostatní pomalu začínáme šplhat k penzionu. Tam na nás spolu s oroseným točeným pivkem čeká poslední člen výpravy Keňa. Okamžitě se stává hlavní atrakcí večera, protože nám líčí zážitky z nedávné cesty po Kavkaze. Pravda, na krátkou chvíli jeho příběhy zapadají do pozadí, protože na penzion přijíždí dvě mladé gazelky, ale jejich brzkým odchodem na kutě se vracíme ke šnapsu a Keňovým zážitkům. Vůbec s Keňou se toho dá zažít mnohem víc a tak čas rychle utíkal. Ještě ve dvě v noci nám demonstroval funkci časosběru na jeho foťáku. Prý když počkáme do čtyř, tak se noční obloha nasbírá. Veselo je i na sousedním pokoji, protože Stříbro se rozhodl dokoukat epizodu jeho oblíbeného seriálu Pitavala. Shmejky hlasitě protestuje a křičí na něj, aby si obléknul trenky. Buďto nemá tento seriál rád nebo Stříbro v tichosti změnil filmový žánr.

Jižní okruh

Ráno se pod tíhou nočních zážitků scházíme na snídani v různém stupni svěžesti. Zavrhujeme cestu na GG a Hofič ladí další zkratkově zajímavý okruh. Během čekání na Stříbra nám Shmejky líčí epizodu Cyklista, kterou v noci shlédli. Sraz se podařil až po sjezdu z penzionu a točíme to na Liezen a dále na Trieben. Řád naší cesty je pevně nastavený, takže co hodina, to kuřpauza případně kávička. Nejsme tu od toho se sedřít. Plán je dojet „zkratkou“ k jezeru Wörthersee. Přijíždíme v čase oběda. Všude je plno, tak se hrdinně vydáváme rovnou do centra Villachu. Zde probíhá nějaká krojovaná pařba, které se u nás na Moravě říká hody. Dáme si chutné jídlo a točíme se na sever. Cílem je vesnice Malta a výjezd po zdejší Hochhalmstrasse. Hofič zcela „náhodou“ nachází pěknou šotolinovou zkratku, což si nejvíce pochvalují zejména majitelé cestovních motorek. Celé údolí okolo Malty i závěrečný výjezd k přehradě v nás zanechává hluboké dojmy z kouzla a síly zdejší přírody.

Cesta zpět na penzion ještě obsáhne tolik oblíbený výjezd na Obertauern, kde si již každý jede po svém. Scházíme se u večeře a probíráme zážitky. Zítra nás čeká cesta domů. Keňa nabírá šnapsové tempo, Slavo to proloží sem tam svou originální hláškou a Stříbro stahuje další díl Pitavala. Ve velké pohodě si užíváme posledního večera. Naše Moravská klika plánuje kudy zpět do říše. Padá do úvahy Wildalpenstrasse. Předpověď počasí z pochybného zdroje nám hodlá trasu zkazit. Norové to vidí stejně, ale v klidu uleháme s tím, že každý se může mýlit.

Druhý den se kupodivu předpověď potvrdila. Slunečné počasí se přesunulo nad Itálii a poprvé nastane čas testování pro můj nový nepromok. Apropo nepromok. V tomto místě opět vzpomenu na našeho hrdinného gladiátora Stříbra, který se ne a ne dostavit k odjezdu. Pátráním zjišťujeme, že jej zdržela velikost jeho pršipláště. Trvalo to asi 15 minut, kdy se jako pružný jogín snažil marně nasoukat do nepromoku své ženy. Konfekční velikost o 4 čísla menší soupravy po marné snaze a parádním artistickém výkonu nezdolal. Shodou okolností nikdo nemáme náhradní, takže aspoň nepřišel ten jeho, který ležel toho času v Liberci ke zbytečnému opotřebení. Zbytek příběhu znám jen z doslechu, ale nakonec prý byla cesta i přes vytrvalý déšť docela v suchu.

Vzhledem k počasí i radarové předpovědi rušíme plány na projížďku po Wildalpen, bereme první dálnici a nejkratší cestou to v rámci možností valíme domů.

Všichni jsme si užili sice krátký, ale na zážitky v partě pohodových lidí bohatý výlet. Nejsem zastáncem přísných plánování, která člověka svazují. Kousek jsme toho viděli, řádně se projeli, užili si kopec srandy. Je možný, že jsme něco neviděli, ale o to větší důvod se máme těšit na další potlach.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE