Zářijové Alpy 2011

Den 1 - středa 21.9.2011

(Luštěnice – Praha – Plzeň – Mnichov – Sauerlach – Holzkirchen – Bad Toezl – Kochel am See – GA-PA – Ehrwald – Imst – Wenns)

S čerstvě koupenou mapou a přípravou trasy pár dní před odjezdem vyrážím po deváté ráno směr Rakousko. R10 a následná dálnice neslibují žádnou velkou zábavu. Jelikož jsem ještě v Čechách zjistil minimální stav oleje v motoru, v Regensburgu raději hledám pro klid duše BMW Motorrad dealera, Na žádné benzince totiž nemají můj Castrol. Doplněno půl litra a frčím dál. Adrenalin v těle mi hodně stoupá při zastávce na jídlo a odpočinek před Mnichovem, kdy zjišťuju, že německá dálnice spolykala víc zadní gumy, než by bylo zdrávo. Kombinace teplého počasí, rychlosti kolem 160 km/h a tovární pneu Metzeler udělala své… K*r*a…! Preventivně předcházím dalšímu většímu sjetí středu gumy kolébavým stylem až po sjezd z dálnice kousek za Mnichovem…
Tato situace mi nemůže zkazit přece dovču a je to „skoro“ zapomenuto, když míjím Kochel am See a projíždím první pěkný úsek mého výletu. Hezké vracečky jsou i přes týden středem zájmu dalších motorkářů. Většina motorek v Německu ani nepozdraví, Rakousko a Itálie je už něco jinýho, zde je naopak výjimkou, že někdo nezdraví. Skvělé pohledy na zasněžené vrcholky Alp se naskýtají při průjezdu kolem Walchensee. I když už jsem v Alpách párkrát byl (na motorce ale poprvé), pořád mě dostávájí ty šílený kopce obepínající průsmyky a cesty linoucí se mezi jednotlivými vrcholy. Radost pohledět:) Provoz je minimální celý den, co víc si přát. Míjím Ga-Pa, Fernpass. Ještě několikrát za celý výlet zastavuju, abych se podíval do mapy, kudma dál, často se vrácím, ale to k tomu patří – fotografickou pamětí nedisponuju. Pomalu se stmívá, končím ve Wenns, nacházím ubytování. Večeře, jedno pivko k tomu, skouknutí trasy na příští den a jde se spát.

Den 2 - čtvrtek 22.9.

(Wenns – Pillar – Prutz – Pfunds – Curon – Málles – Passo del Stélvio – Merano – Passo di Monte Giovo – Vipiteno – Brenner – Tulfes – Wattens – Schwaz – Fuegen – Zillertaler Hoehenstrasse – Zell am Ziller)

Druhý den začíná stejným počasím, jako končil ten první, vymetená obloha. Po poklábosení mou kostrbatou němčinou se švýcarským párem při vydatné snídani nasedám na motorku a vyrážím. Teplota lehce nad sedmi stupni nechává prověřit oblečení. Teplá vložka jak v kalhotech, tak bundě si vedou skvěle. Pouze přes den v údolí, kdy teplota přesahuje 20 stupňů, mám ze začátku občas problém s přehřátím organismu, naštěstí si za chvíli zvykám a nedám dopustit ani na zimní rukavice pořízené těsné před tímto výletem, hlavně pak při střídání úseků vysoko v horách s jízdou v údolích. Příjemný lesní úsek hned za Wenns je znepříjemněn štěrkem v zatáčce těsně před Pillerem. Sakra. Guma se naštěstí hned chytá. Uff. Takže opatrně dál. Hezká úzká silnička bez provozu pokračuje až do Prutzu. Stavím u jezera Lago di Résia, občerstvovací pauza, pár fotek a razím dál. Pohledy na jih za jezero skýtají nádherný výhled na zasněžené Alpy. Tam mířím. Hezký zatáčkovitý úsek před Málles kazí pouze hustší provoz, nicméně některé si hezky dávám. Odbočka do Švýcarska a následně doleva v Santa Maria směr Passo dello Stélvio. Hezká klikatice mě překvapuje asi kilometr a půl dlouhým štěrko-pískovým úsekem. Kolem cesty sníh. Cesta ale suchá, pouze místy díky zajícímu sněhu mokrá. Paráda/extáze. Nejen já zastavuju a dělám fotky, to musím mít zvěčněné :)Mířím dál a kroutím si to až na vrchol Monte Scoriuzzo. Potkávám Transit plný českých běžkařů na soustředění, dělám foto a dávám občerstvovací pauzu na terase jedné z restaurací. Nemilé překvapení, Italové na východním sjezdu z Monte Scoriuzzo „zapomněli prohrnout“ asi kilometr a půl dlouhý úsek, který je pod sněhem. Měním plán. Vracím se zpět do Málles. Nevadí, opět si vychutnám ten skvělý úsek až do Santa Marie. Přijíždím hustým provozem do Merana (škoda, že se tomuto úseku nedalo vyhnout) a razím dál do San Leonarda. Další nádherný úsek přes Passo di Monte Giovo projíždím v závěsu za německým GéEsem. Trošku horší cesta v lesních úsecích je vykompenzována opět nádhernýma panorámata na vrcholku. Stejně příjemný je i sjezd dolů. Mířím dál na Vipiteno a Brenner. Bez dálnice se stále obejdu a jedu souběžně s A13 po silnici č. 182, přičemž kroutím hlavou, jak si to Rakušáci tu A13 hezky postavili v tak nepřístupným terénu. Stoosmdesátdvojku opouštím v Pfonsu a stáčím doprava na hezkou silničku směr Patsch, Sistrans a Tulfens. Užívám si to opět vše bez provozu až po Wattens, pokračuju dál na Schwaz a stáčím na 169 směr Fügen. Ze silnice sjíždím v Ried im Zillertal a stáčím to na Zillertaler Höhenstrasse. Je už šest večer, žádný provoz. Silnice má být dle mapy zpoplatněná. Usuzuju dle značky stop, že asi míjím budku, kde se vybírá mýtné. Je tu zaparkované auto, ale nikde nikdo, nestavím. Snad se mě nevydají stíhat:-) Silnice nahoru je místy horší kvality, Paráda projíždím po sjezdovce a kolem lanovek, kde jsem dva roky zpátky lyžoval. Dělám pár fotek. Už se začíná stmívat, teplota klesá nahoře na nějakých 7 stupňů. Sjíždím dolů do Zell am Ziller. Ubytko nacházím rychle na výpadovce směr Gerlos a Krimml. Majitel se nabídl dát motorku do garáže, příjemně chvilku pokecáme, jak jinak než kostrbatou němčinou. Večeře, pivo a spát.