Volá Vídeň - pajskotrasa

Tak jsem po letech uslyšel volání zpěváka Falca. Tak dlouho jsem to plánoval. Otevřely se hranice a stále nic. Zamířil jsem jinam. Procestoval jsem kousek střední Evropy. Do Vídně stále ne. Až 28. dubna 2012. Rozhodnutí padlo. Nejisté počasí se mi ale vymstilo v plné parádě. Od slunečního letního dne, po kroupy, průtrže a blesky. Po 14 stupňovou zimu v promočené motorkářské kombinéze. Sice nepromokavé, ale zřejmě ne při průtržích. Budiž, vyzkoušeno.Nechci zde hovořit, tedy chlubit se svou zapomnětlivostí, která přinesla další několikahodinové zdržení. Hlavní stojan, který prostě upadl. Nářadí zůstalo doma. Stojan vysloveně narvaný pod sedačku. Nešla skoro zavřít. Zpěvák Falco již není mezi námi, ale jistě se z nebes díval na mé počínání. Zlostně si broukám Rock me Amadeus. Jde to ale vybroukat? Vypadalo to skoro jako ve filmu Poslední týden, o kanadském motorkáři, který uklouzl na přejetém zvířeti. A protože se mu nic nestalo, tancoval jak pominutý. Já si pouze broukal. 72 km před Vídní.

Tak od začátku, že? Hlavně že jsem si v práci půjčil klíč, ale nedotáhl. Chybami se člověk učí. Skútra jsem dokonale vyčistil, abych nedělal ostudu.
Je sedm hodin ráno. Do dvanácté, do oběda bych se měl motat historickým centrem. To byl plán. V Třeboni, u silnice směrem Wien na Benzině tankuji. Při tankování nechť si řidiči motorek laskavě sundají helmu. Tak jsem tak učinil, jen ten příkaz mě zarazil. „No, je to slušné, když vcházím do místnosti,“ upozorňuje mě čerpadlář. Souhlasím. S úsměvem dodává, „Plnou, že čtyři litry.“
Nebudu s ním debatovat, že mám před sebou asi 165 km. Budiž, už jsem cestoval mnohem dál. Nějak je mi nedobře a pořád mě tlačí břicho. V Suchdole nad Lužnicí si dávám kafíčko. Sleduji, jak ostatní řidiči plní své nádrže. A pak už jedu. Do Hornu to znám. Pořád mě to nutí zastavovat, abych si ulehčil. Moc nepiji, aby to nebylo ještě horší a pak už hledám bankomat. Sparkasse Göpfritz.O tom, kde jsem sundaval hlavní stojan a asi půl hodiny přemýšlel, zda se 100 km vrátit domů, či pokračovat. Vyhrál Falco - Vienna Calling. Vídeň prostě volala. Zřejmě měl radost, když stojan pod sedačkou nepůsobil pohodlně na posed. Grossweikersdorf - ÖMV, tankuji stooktanový benzín, za 1. 64 € za litr. Motůrek potřebuje opět pročistit. Dávám si svačinku, tedy oběd. Zpoždění, do Vídně asi 40 km. Odhaduji to na hodinu, ještě průjezd městem.Stockerau. Na dálnici nemůžu se svým pomalíkem. A tak jedu po bundesbahn. Připomíná mi to cestu z Jesenice do centra Prahy. Ale nechci zde popisovat svou cestu do Floridsdorf, část Vídně připomínající snad Smíchov. Ptám se na cestu přes Dunaj, Floridsdorfbrücke. Odbočuji brzy. Vídeňské uličky, zlatá Praha říkám si. Ptám se znovu, stojím na jakési uličce. Nach erste Bezirk. A jedu poslepu. Vidím věž Stephansdomu. Zaparkuji nazdařbůh a pak už jen chodím. Musím tam podruhé, neviděl jsem Hofburg, operu, radnici, ani Schönnbrunn. Příště, ale od Lince.  Jaký byl první dojem z hlavního rakouského města? Slzy dojetí nebyly. A pak už jsem si jen vzpomněl na Wienerblut. Jedu po B1 na St. Pölten. Černý pruh na horizontu mi připomněl předpověď počasí. Kroupy, bouřky, přívalové deště.Kroupami do helmy, bahnité silnice, vytopené vesnice. Dvě hodiny jsem projížděl okolo hasičských aut, zbahněných polí, kde budou muset místní zemědělci sázet znovu. Pak už jen prostě jedu. Od Melku až po Mauthausen to znám. Za ním bylo sucho. Jako by tu nepadla ani kapka. Černý pruh mizel za horizontem, směrem, k Vídni.

Dostal jsem lekci, hlavní stojan pod sedačkou. Rány od krup, mokrý a zmrzlý. Poslední tankování u Shellu za okresním městem Perg. A domů.
Co dodat? 480 km za každého počasí. Usmíval jsem se nad svým výkonem a nyní už si plánuji výlet. Dvoudenní. Do Mnichova, Innsbrucku a Salzburgu. A jednou? Podél Dunaje třeba od Pasova po Budapest. Proč ne. Na padesátce či už na 125 ccm? Ale na ní až do Paříže.Vienna Calling, díky pane Falco. Pořád si pamatuji na tu vaší první Der Kommisar.