sumoto_leden



Ural v Alpách, aneb zjištění, že Grossglockner není tak úplně na nic

Po účasti na Evropském srazu Uralů v Rakousku v roce 2016, jsem se rozhodl, že se tam ještě jednou podívám. A jak jsem řekl, tak jsem i udělal.

Kapitoly článku

Původní záměr byl projet Alpské průsmyky, ale je jich tolik, že jsem musel vybrat. A když už jsem musel vybrat, tak jako první byl ten nejnavštěvovanější a to Grossglockner. Po přečtení pomalu všeho na motorkářích od názorů, že už je to profláklé místo, kam nemá cenu jezdit. Až po názory, že každý i ten, kdo tam byl již dříve, tak  tam byl také jednou poprvé a tak proč se tam nepodívat.
Zvolili jsme variantu jednoho místa odkud budeme vyrážet. A to vesničku Taxenbach , ubytování v Gasthaus Kitzloch - Taxenbach. Je to rodinný penzion českých majitelů, manželů Koutných. Což je výhoda pro člověka, který německy ani anglicky neumí. Poradí kam zajet, kde je co k vidění nebo kam nejezdit.

Od Grossglockneru to je zhruba 30 km.
Jedna změna, která nastala byla ta, že po dlouhém odpírání navigace jsem si ji zakoupil. A to hlavně z tohoto důvodu. Občas zabloudím a potom musí nastat tento proces. Zastavit, sundat rukavice, brýle na dálku, vyndat brýle na čtení a mapu a hledat. Takže jsem si řekl, že si cestování trochu usnadním.
I když zase to nebylo jen tak. Při hledání místa pro umístění navigace jsem zjistil, že pro brýle na dálku je navigace blízko a s brýlemi na blízko zase nemůžu jezdit. Ale potom jsem našel kompromis a navigaci umístil, tak abych ji mohl používat.
Po určitých problémech s uvedením navigace do provozu, jsem zjistil, že to nebude tak jednoduché.
Po zadání místa cíle mi navigace neustále nutila trasu Litoměřice - Taxenbach přes Karlovy Vary. Což nebyla trasa ani nejrychlejší, ani nejkratší. Chtěl jsem jet přes České Budějovice a Linz.
Chtěl jsem jet mimo dálnice, takže to šlo zadat.
A tak jsem tento problém řešil s několika zkušenými motorkáři vlastnícími navigaci. Bohužel všichni měli navigaci Garmin a já jsem koupil Navitel. A nikdo ji nebyl schopen uvést do provozu.
Vyřešil jsem to tím, že jsem si zadal pouze úsek Litoměřice - Rožmberk a to už šlo. S tím, že budu zadávat kratší úseky.
Podařilo se mi ji spojit s interkomem a vše se zdálo být v pořádku. Nebylo, protože mi bylo oznámeno, že za 3 km budu odbočovat doprava. Za 3 km jsem odbočil doprava a zhruba po 100 m je mi oznámeno, že mám odbočit doprava, což jsem již před 100 m udělal. A protože to tak bylo pořád, zvuk jsem odpojil a řídil se pouze podle ukazované trasy, což stačilo i na projetí Linzem.

Takže ve zkratce
Ubytování : Taxenbach
Taxenbach je městys v okrese Zell am See ve spolkové zemi Salcbursko v Rakousku. V roce 2014 zde žilo trvale 2 732 obyvatel.[1] Obcí protéká řeka Salzach. 
Penzion : Gasthaus Kitzloch - Taxenbach
Kitzlochklammstraße 15, 5660 Taxenbach, Rakousko - majitelé češi.

Čtvrtek 15.6. 2017  Vyrážíme -  já, manželka Jana a motocykl Ural 750 SWD

 

 Již na sjezdu do Prahy pomalu jedoucí kolona. Potom se to rozjelo a dokonalá zácpa s minimálním pohybem byla před vjezdem do komplexu tunelů. Vedro jako blázen, z motoru sálal žár, žádné chlazení. Už jsem se v obavách o motor rozhodl, že sjedu mimo a nějak to objedu. Vyjel jsem z jízdního pruhu, ale uviděl jsem semafor před vjezdem do tunelu. Tak jsem to projel přímo před semafor a potom už to jelo dobře.  

Zbytek cesty až do Rožmberku nad Vltavou i přes poměrně velké vedro v pohodě. Přespali jsme v tomto penzionu pod hradem.

 

Pátek 16.6.

Ráno vyrážíme na dokončení přesunu do Taxenbachu. Opět volím trasu mimo dálnice a zadávám ji do navigace. Rožmberk nad Vltavou , okrajem Linze ,Wels, Gmunden, kolem jezera Traun see, kde narazíme na pár zaparkovaných krásných veteránů. Zde se již všude okolo nás zvedají vysoké skalnaté masívy. Pěkná krajina, je na co se dívat.  Tady nás chytl jediný déšť za celou dobu. Naštěstí jsme se stačili schovat k benzínce. Po chvilce to přešlo a mohli jsme pokračovat.

 

Na tento úsek mám nepěkné vzpomínky z loňského Evropského srazu Uralů. Kolega, jedoucí  jako poslední nějakým způsobem přehlédl, že zastavujeme u čerpací stanice. Takže se zastavil až po nárazu do mého Urala. Pokud by se konala soutěž o nejrychlejší vysednutí z motocyklu, pravděpodobně bych vyhrál. Navíc to bylo okořeněno pěkným saltem vzad. Dodnes mi není jasné, jak jsem vůbec vyletěl, aniž bych o něco zavadil.  Motocykl pokračoval již beze mě a naštěstí si toho všiml jezdec přede mnou. Později to popisoval takto. Koukám, a za mnou jede motocykl bez řidiče. Takže rychle zastavil, a doběhl motorku, která již zase směřovala mezi vozidla do provozu. 

Dál pokračujeme -  Bad Ischl, jezero Hallstatter See a v jeho první třetině odbočujeme na silnici B 166 na Gosau , směrem na Abtenau. A pořád po B 166 až přejedeme dálnici A 10 a dále ji kopírujeme po B 99 až do Bischofshofenu ( ty názvy měst mi dávají zabrat). Najedeme na L 269, potom na  B 311 až do Taxenbachu.  Na této trase nás nemile překvapil  tunel  s kterým jsme nepočítali. Je to tunel, který míjí městečko Schwarzach im Pongau. Délka 2, 7 km. Ale to ještě nebyl ten nejdelší co nás čekal. Po cestě jsme potkali naštěstí malou kolonu traktorů, která mířila také na Grossglockner.  Celkem jsme dnes najeli 270 km.

 

 

Sobota 17.6.

Grossglockner - počasí vypadá slibně i když majitel penzionu říká, že zítra to bude ještě lepší. Ale takhle jsme to naplánovali a tak vyrážíme. Máme to kousek , tak nespěcháme.

Na mýtné bráně již byl čilý ruch, motorkáři, ale i ostatní zájemci na jiných vozidlech, včetně cyklistů.

Po zaplacení mýtného začíná naše cesta do výšin, v kterých jsme my, ani Ural ještě nebyli. Vzhledem k tomu, že stoupání je  až 12 % zase až tak moc neuháníme. Ural při svém obsahu 750 ccm má pouze 40 koní a to vzhledem okamžité hmotnosti  něco okolo 550 kg žádné zázraky nepředvede. Takže se šplháme na dvojku, rychlostí někdy až 40 km/h. 

Ale je tady krásně , je na co se dívat. Předjíždíme pouze makající cyklisty, ale Ti se pohybují rychlostí hodně pomalých chodců. Naopak, nás předjíždí každý. Možná, že jsme v některých místech zbrzdili motorkáře, kteří si jeli spíše vychutnat  kvalitní vozovku, plnou zatáček. Ale rychlejš to fakt nešlo. Podle několika míst, kde byla vidět brzdná šmouha na asfaltu vedoucí  až mimo  silnici, to asi občas někdo přehnal.   Jednoho jsme také dojeli, ale dopadl dobře. Přesto, že je trochu chladněji, motor chlazený vzduchem se při této rychlosti moc nechladí a pravděpodobně se mu to moc nelíbí. Sálá z něj značné teplo.

Zřejmě se na výkonu motoru podepisuje i nadmořská výška.

Samozřejmě je potřeba i občas něco vyfotit. Pravidlem je, že po místě, které zvolíte na vyfocení následuje další místo, které je ještě lepší a tak je to skoro pořád. Ale to by se pak jenom stálo.

Konečně jsme nahoře. 

Ale ještě nás čeká prudké stoupání 14% na vyhlídku Edelweisspitze  ve výšce 2 752 m. Nic jiného, než jednička a tak se pomalu šplháme po dlážděné vozovce vzhůru. Nahoru i dolů jezdí plno skútrů Vespa. Mají zde zrovna sraz. 

Nahoře na vyhlídce již bylo docela dost lidí, ale pořád to ještě jde. Nejvíc bylo těch Vespařů. Potom jsme vyrazil na zbytek této horské silnice. Musel bych se opakovat, pořád pěkná silnice, samé zatáčky je na co se dívat. Na tomto úseku měli Vespaři zrovna jízdu a ty starší typy jsme dokonce několikrát i předjeli. 

 

Odbočili jsme do vesničky Heiligentblud.

A potom zpáteční cesta.

Neděle  18.6.  Malta

Lokalita:    Katschberg / Rennweg ( 1141 – 2220 m.n.m.), Region Vysoké Taury, Mölltal-Drautal
Malta - pěkná  vysokohorská cesta vedoucí k obrovské přehradě v nadmořské výšce 1933 m.n.m.


Od Taxenbachu to je asi 130 km, pokud se trochu nepobloudí. Vzhledem k tomu, že se nám to podařilo, najeli jsme tam a nazpátek skoro 300 km.
Placená silnice Malta Hochalmstrasse je 18,3 km dlouhá. Začíná kousek za obcí Malta a končí u Sporthotelu Maltatal u přehradní hráze Kölnbreinsperre nádrže Kölnbreinspeicher. Na silnici je několik tunelů.(6)Jeden z těch tunelů je ostrá zatáčka, vracečka. Průjezd některými je přes den řízen semafory. Když jsme jeli nahoru čekali jsme 20 minut a to samé dolů. 

 

Než jsme se dostali na Hochalmstrasse jeli jsme opět krásnou krajinou a překonávali dva průsmyky.
Jeden na silnici 99 od Radstadtu do Maurtendorfu kde bylo stoupání a klesání v rozsahu 12 - 15%. Na této trase je v Obertauemu sousoší Beatales   jako vzpomínka na natáčení filmu Help.
Druhý je na silnici 113 Katschbergpaß zde je stoupání a klesání 15%.
Když jsme se vraceli zpět, tak jsem si právě při průjezdu tímto průsmykem, řekl, že vyzkouším trochu ostřejší jízdu. Nebyl to dobrý nápad, protože po průjezdu poslední zatáčkou přestala úplně, ale úplně fungovat přední brzda a vařící brzdová kapalina mi začínala prolínat pod víčkem nádobky na brzdovou kapalinu.
Takže jsme museli chvilku počkat až se brzdová kapalina vrátí k normálu a potom jsme pokračovali dál. Následující průsmyk jsem již jel klasicky v klídku. A to už bylo v pohodě.

Pondělí 19.6. Den bez motocyklu

Pondělí jsme využili na pěší turistiku v okolí Taxenbachu. Začali jsme soutěskou Kitzlochklamm, která je vlastně za barákem. 

K jejímu zdolání je potřeba vystoupat po 400 schodech a množství lávek a můstků mezi skalami. Hned na začátku je jeden z mnoha vodopádů, které jsou v Rakousku k vidění. Stěny využívají horolezci. Některé z výhledů by mohly být nepříjemné pro osoby trpící závratí, protože výška to byla značná.

Po zdolání této soutěsky jsme se vydali podél říčky Salzach. Celkem pěkná turistická trasa s občasným prudkým stoupáním a klesáním. 

 

Úterý 20.6. Gerlosspas

Horská silnice Gerlos Alpenstraße je otevřena po celý rok a nabízí ideální přístup ke světoznámým Krimmlerským vodopádům a do termálního parku v Pinzgau s názvem Krimml Water Wonder World.

 

Kvalitně postavená silnice se vine na vrchol v osmi zatáčkách, s maximálním sklonem pouze devět procent. Jsou zde výhledy do údolí řeky Salzach i na Zillertalské Alpy.
Jinak placený úsek si myslím, že není nic moc.
Lepší jsou úseky před touto trasou. Konkrétně v okolí Krimlerských vodopádů.
Ten vodopád stojí za zhlédnutí.
Je to rozhraní Národního parku Vysoké Taury a Zillertalských Alp a podle mnohých jeden z nejhezčích přírodních výtvorů nejen celého Salcburska, ale celého Rakouska. Krimmlerské vodopády (Krimmler Wasserfälle) padají ve třech stupních z výšky  380 metrů.

 

Kromě těchto průsmyků jsme se zastavili u jezera Zeller See. 

 

Středa 21.6. Vesnice Rauris a přírodní park Rauriser Tal

Vesnička Rauris se nachází v Národním parku Vysoké Taury. Prošli jsme si celou vesnici, kde najdete ty nejstarší domečky. Krásná, čistá vesnička, domy obložené květinami.

Market Billa byl   perfektně vybaven a  ovoce bylo nakrájeno na plátky, tak aby nebylo nutné kupovat třeba celý meloun. Docela jsem byl překvapen, že v regálech s alkoholem nebyl jedinný produkt naší výroby. Všechny ostatní alkoholické nápoje jiných značek tam byly.

Dokonce jsme našli i jeden malý krámek se sadbou zeleniny. Pěstování zeleniny není v této oblasti zvykem. Ani u domů není vidět moc záhonků. Občas jsme viděli nějaký fóliovník, ale strašně málo.

 

Políčka zde nejsou žádná, řeší se pouze sekání trávy na seno. A dělat seno teda umí. Příkré stráně, které by  naši vůbec nesekali, všechno je posekané. Vypadá to, jako  by všichni byli rolníci. Výjimkou nebyl ani statek s výběhem krav přímo uprostřed vesnice. 

Po  prohlédnutí vesničky jsme pokračovali dále po této silnicí, která končí pod horskými velikány Schareck 3 123 m, Hoher Sonnblick 3 106 m, Hocharm 3 254 m na parkovišti ve výšce 1 230 m. Potom je mýtná brána a poslední asi 3 km jsou placené a dostanete se pěknou klikatící se silničkou o něco výše. Na tomto posledním úseku bylo poměrně hodně velkých mravenišť, podobně jako na Šumavě

Když jsme viděli ty cestičky, které vedly do okolních kopců, tak jsme se po jedné takové taky vydali. Nevím jaké tam bylo stoupání, ale celou cestu na jedničku.

A dojeli jsme až k poslednímu stavení, dále už to nešlo.

A protože jíst se také musí, tak jsme se zastavili u jedné hospody. 

Náhodou zde pracoval jako číšník čech a tak nám o tomto kraji i hospodě povyprávěl pár zajímavostí. Konkrétně, že je to první hospoda v tomto kraji. Byla  byla postavena za účelem ubytování a stravování lidí, kteří pomocí koní sváželi kameny z lomů v těchto skalách na stavby, které se prováděly v údolí.

Doporučil nám jídlo, které by jsme si měli dát a tak jsme si ho dali. A chutnalo nám.

Nebo třeba taky to, že ty kožené kalhoty je to nejlepší co zatím nosil. Nešpiní se, nemusí se prát, hřejou, mají větrání a nosí se skoro celý rok. Dlouho se bránil, aby je nemusel kupovat, ale teď vůbec nelituje.

 Taky nám ještě poradil jednu pěknou trasu z této vesničky. Bylo to zhruba 7 km cesty s pěknými výhledy na občasné vodopády. Konec cesty byl šotolinový. Když jsem viděl na stráních nanesené kusy dřeva a kamenů, napadlo mě, jak to zde vypadá při jarním tání. Tý vody musí být strašně moc.

A úplně na závěr dne jsme ještě zajeli ke kapličce která je v kopcích nad Taxenbachem.

 

Čtvrtek  22.6. Návrat domů.

Vraceli jsme se jinou trasou a to přes Německo a Folmavu na Plzeň a do Litoměřic. Protože nás tlačil čas, rozhodli jsme se že to ujedeme najednou. Zase mimo  dálnice. Jako naschvál byl ten čtvrtek  největší pařák za celý týden. Úsek k hranicím Německa byl ještě pěkný, co se týká hor, ale pomalu jsme z nich vyjížděli a potom už to nebyla žádná sláva. 

Hned, jak jsme vjeli do Německa, tak to bylo znát. Zmizely pěkné baráčky plné květin a vypadalo to jako u nás.

Provoz až na hranice byl sice poměrně hustý, ale pořád to jelo okolo těch 80 a kousek. Trochu nepříjemný okamžik byl ve chvíli, kdy Mercedesu kabrio, který jel asi dvě auta přede mnou praskla pravá přední pneu a skončil v příkopě. Když jsem si představil, co bych tak asi mohl dělat pokud by praskla jedna z mých Mitasek ? Asi nic moc bych nezmohl.

A na našem území to šlo až před Chotěšov u Plzně, kde se prováděla oprava vozovky. Kolona, stojící a mírně se pohybující asi 40 minut. Vzhledem k vedru a absenci jakéhokoliv stínu jsme v Chotěšově sjeli do restaurace pod místním klášterem, kde jsme dali pauzu na jídlo a pití.

 A tak jsme se po 495 km jízdy (což je můj zatím nejdelší denní nájezd z Uralem) za úmorného vedra dostali až domů do Litoměřic. 

Závěrem :

Silnice v Rakousku jsou až na výjimky ve velmi dobré kvalitě. I když jsme také narazili na úsek opravovaný jako u nás.  Pokud byla někde oprava silnice, tak tam vždy probíhaly práce. V sobotu i v neděli. Dost často je rychlost omezena na 80 km/h. Ale na rozdíl od nás je tato rychlost dovolená i v obcích, kde u nás by byla  padesátka. Měl jsem takový pocit, že ani dopravních značek tam není tolik. 

Zvláštní bylo, že začatek a konec obce je pouze na jedné značce na jedné straně silnici. Jestli je to tím, že ušetří na každé obci 2 značky ? Nevím. Překvapilo mě, že nemají jako u nás jednosměrný provoz na čerpacích stanicích. Někdy tam byl docela chaos protože řidiči najížděli z obou stran. Ale nikdo se nijak nevzrušoval.

Rakušané jsou asi mistři ve stavění dálnic a tunelů.  Dálnice jim vede ve skalách a o tunelech ani nemluvím. Projeli jsme jich dost. Jeden z tunelů na Maltu je jako jedna zatáčka, vracečka. Nejdelší tunel, kterým jsme jeli měřil něco přes 6 km. 
Všude bylo čisto, neviděli jsme jedinou popsanou nebo zničenou zastávku, žádný pomalovaný barák. Každý dům bohatě ozdoben květinami.
Jedna taková zvláštnost oproti nám. Viděli jsme pouze 3 bazénky u domů. A to ještě takové ty malé.
Ural jel dobře, ale chtělo by to pár koníků navíc.

Počasí jsme chytli skvělé, vůbec mě nenapadlo, že v Alpách můžou být teploty přes 30 st.

Preventivně jsem vrátil na Urala originál výfuky, ale policii jsem viděl asi 5 x a  neměli o mě žádný zájem.
Celkem jsme ujeli 1 698 km.
Takže, jak jsem psal v názvu příspěvku, není Grossglockner  tak úplně na nic. Je to něco, co u nás neuvidíte. Samozřejmě, jde o to proč tam jedete. Jestli kvůli přírodě, nebo  kvůli velkému množství zatáček a užití si rychlejší jízdy  nebo pro obojí. A podle toho je potřeba zvolit termín. Neříkám, že by bylo nutné jezdit na to samé místo každý rok, ale projet si ty nejlepší průsmyky asi stojí za to. 

Takže za nás  - jeďte se tam podívat.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (17x):


TOPlist