sumoto_leden



S MZtou na Faaker See

Kapitoly článku

Ráno se mi vůbec nechtělo vstávat, navíc jsem věděl, že mě čeká asi jen 170 km, takže není kam spěchat. Z postele jsem vylezl kolem osmé hodiny, došel jsem si na záchod a zjistil, že lehce prší a podle mraků se nezdá, že bude lépe. Zalezl jsem znovu do postele a ležel téměř do devíti. Pak jsem si uvařil čínskou polévku a začal se pomalu balit. Mezitím začalo vydatně pršet. Než jsem se úplně dobalil, tak zase téměř přestalo pršet. Pro jistotu jsem si na sebe navlékl víc vrstev než normálně, protože jsem očekával, že budu mrznout.

Paní recepční se mě optala, kam jedu dál. Když viděla, že to je na jih, tak mi řekla, že si tipuje, že tam budu mít lepší počasí.

Jen co jsem vyjel, tak začalo pršet, jel jsem si klidnou rakouskou cestičkou a doufal, že déšť brzy přestane. Silnice byla mokrá a plná serpentin, které vypadaly, že budou klouzat. Nehnal jsem proto motorku moc dopředu a jel klidnou jízdou.

Narazil jsem na dvě místa, kde se opravovala silnice, a provoz byl řízen semafory. Samozřejmě, že jsem na obou čekal pěkně dlouho a byl vzteklý, že čekám a moknu. U druhého semaforu, když jsem měl konečně zelenou, tak se řidič parního válce rozhodl šíbovat přes celou cestu a že si holt počkáme. Naštěstí jsem měl motorku a tak jsem mu hodil za zadkem myšku a upaloval pryč.

Za chvíli přišlo první pořádné alpské stoupání. MZta vrčela do kopce na dvojku a já byl rád, že vůbec jede. Chcalo jak z konve a já doufal, že už bude brzy konec stoupání. Nechtělo se mi vůbec zastavovat, ale bál jsem se, že se bude MZta v takovémto stoupání přehřívat. Stoupal jsem dál, až se začal objevovat sníh. Nejdřív byl jenom sem tam, ale stále ho přibývalo. Naštěstí ne na silnici. Dojel jsem k jednomu odpočívadlu, kde stál motorkářský pár z Nizozemska a nějací údržbáři, kteří opravovali dřevěný plot. Jak jsem zastavil a dal motorku na stojan, tak se z ní začala valit pára. Protože to nebylo poprvé, tak mě to nijak nerozhodilo, ale jeden údržbář a motorkář hned k MZtě přiběhli a koukali, co že se mi to s ní stalo. Motorkář se se mnou stále snažil mluvit německy a já mu odpovídal anglicky. Ptal se, zda je moje motorka v pořádku a co že to je za objem a že je to "einfach Motorrad". Pak se několikrát podivil, proč mluvím anglicky, že můžu klidně německy, že on německy umí. Tak jsem mu vysvětloval, že neumím německy a on na to, že mám na značce CZ, takže jsem "Schweiz". Tak jsem mu vysvětlil, odkud pocházím, a protože se už z motorky nekouřilo a stále lilo jak z konve, tak jsem pokračoval ve stoupání.

Dostoupal jsem do lyžařského střediska, kde byla všude souvislá vrstva mokrého sněhu, naštěstí silnice byly pouze mokré. Tam jsem udělal další pauzu, nejen kvůli vydechnutí motoru, ale kvůli pár fotkám, jak mám na zmoklé motorce naloženo vybavení na stanování a kolem mě mlha a sníh.

Dojel jsem do městečka na vrcholu této hory, tam jsem nezastavil a pokračoval dál. Pak následovalo prudké klesání. Naštěstí už přestávalo pršet. Dole pod kopcem už nepršelo vůbec a trošku začalo svítit slunce. Dojel jsem k benzince, abych natankoval.

Bohužel se mi podařilo před natankováním rozbít si svou skleněnou odměrku na olej, střepy a zbytky oleje se rozprskly kolem motorky a já to tam sbíral a utíral ubrousky vylitý olej. Pak jsem od oka odměřil olej na plnou nádrž a natankoval.

Po zaplacení jsem si ještě nabral ubrousky a vyměnil si promáčené ponožky a vytřel si vnitřky bot ubrousky. Sice jsem tím boty téměř vůbec nevysušil, ale aspoň na chvíli mi nebyla zima na nohy. Jak jsem vyjel, tak zase začalo pršet. Naštěstí za chvíli zase přestalo a cedule 20% stoupání dalších 2,5 km hlásila, že se bude vyjíždět další alpský vrchol.

Toto stoupání jsem poznal už na jeho začátku. Vyjížděl jsem ho z druhé strany při cestě z Itálie a pamatuji si, že dal tenkrát MZtě, která měla tou dobou ještě originální píst z výroby, zabrat.

První přestávku na chlazení motoru jsem využil na odskočení si. Při další přestávce jsem vymyslel, že si sundám ponožky a budu je sušit na rozpáleném motoru. Mělo to pěkný efekt, ponožky syčely a kouřilo se z nich a aspoň trochu se osušily. Já jsem mezitím seděl na zemi vedle motorky a přidržoval ji, protože byla opřená o boční stojan a i se zařazenou jedničkou chtěla couvat. Další pauzu jsem udělal až na vrcholu (1650 m n. m).

Při této pauze jsem vyndal i druhé promočené ponožky a sušil je na výfuku (na motoru už nebylo místo).

Posvačil jsem a pokračoval dolu. Cesta dolů byla bez problémů, dělal jsem jednu pauzu na vychlazení brzd, jinak jsem to sjel bez zastavení.

Dole už téměř vůbec nepršelo. Cesta se klikatila podél horské říčky a já si užíval zatáček.  Začalo se dost oteplovat, přijel jsem do městečka Spittal, tam jsem musel několikrát stát v kolonách u semaforů. Měl jsem na sobě stále hodně vrstev oblečení a pršiplášť, takže jsem se začal potit. Co víc si přát, než mít vnější vrstvy mokré deštěm a vnitřní propocený. Hned za městem jsem zastavil a vysvlékl pár vrstev.

Pak jsem jel několik desítek kilometrů k městu Villach (hlavní město Korutan), před ním jsem ale sjel z hlavní silnice a odbočil na sever, abych město objel. Už při sjezdu z hlavní silnice jsem viděl značku ve tvaru obráceného T, která mi přišla, že by mohla značit slepou ulici, ale podle GPS to tak být nemělo.

Bohužel po přejetí velkého mostu silnice končila. Byl tam plot a za ním železniční koridor a cedule, že přejezd byl zrušen.

Tak jsem chvíli studoval mapu a bohužel usoudil, že musím zpět na hlavní a projet aspoň částečně skrz město. Mezitím opodál zastavil nějaký puberťák na kole s rovným kšiltem, čuměl na mě a drbal se na varlatech. Tak jsem se slovy "jdi do prdele, ty buzerante" nakopnul motorku a odjel.

Když jsem ujel asi kilometr po hlavní silnici na Villach, tak jsem uviděl nově postavený kruhový objezd a most, který nahrazoval starou cestu. Takže jsem měl štěstí a mohl Villach objet. Když jsem projížděl jednou zatáčkou, tak jsem vjel do menší díry a ozval se zvuk, jako by mi upadlo něco plechového z motorky. Ohlédl jsem se, ale nic neviděl. Pak jsem přemýšlel, co by mi mohlo upadnout, abych to nepoznal. Napadla mě jedině registrační značka. Tak jsem se pořádně otočil, abych viděl, zda mi značka nechybí. Nechyběla, ale jak jsem se otočil, tak jsem vjel do protisměru. Naštěstí tam nic nejelo, jinak bych měl problém.

Pak jsem jel stoupáním v lese a zase začalo pršet. Naštěstí za chvíli zas přestalo. Pak jsem objížděl střed Villachu přes různé malé vesničky a okrajové část Villachu, všude většinou bylo omezení rychlosti na 30 km/h. Takže místo popojíždění na semaforech jsem šudlal dvojku.

Pak jsem se napojil na hlavní silnici a na kruháči odbočil na Faaker See. Tam jsem zastavil u prvního kempu, který jsem našel. Sluníčko svítilo a bylo teplo.

Už na recepci jsem viděl, že se jedná o celkem pěkný kemp. Zeptal jsem se na ubytování v chatičce. Chatičky nemají, můžu se vyspat ve vlastním stanu za 16 € na den. Tak jsem se jí zeptal na předpověď počasí, zdála se být dobrá - polojasno a už nevím kolik stupňů. Když jsem jí kývnul na stan, tak se zamyslela (asi nechtěla ubytovat takovou socku) a řekla mi, že mi radši doporučí něco jiného. Prý mám pokračovat dál, minout benzinovou stanici a zastavit u oranžového domu, tam je prý infocentrum a tam mi najdou vhodné ubytování pro mě.

Tak jsem poslechl její rady a přijel k oranžovému domu. Byl na něm velký nápis Polizei. Pak tam byla ještě banka a infocentrum. U přepážky seděla sympatická mladá paní. Vysvětlil jsem jí, co chci. Ona se mě zeptala, zda chci něco s vlastní kuchyňkou, nebo chci něco se snídaní v ceně bez kuchyňky. Já na to, že mi to je jedno, ale že nepotřebuji kuchyňku, že by mi ideálně vyhovovala malá chatička, před kterou bych si zaparkoval motorku a hotovo. Ona na to, že něco najde, že musí obvolat pár míst. Tak kvůli mému požadavku začala obvolávat různé podniky. Z jejího hovoru jsem pochopil, že spíš hledá pokoj v penzionu, než chatku, ale nechal jsem ji být. Asi po pátém telefonátu se mě zeptala, zda by mi nevadilo, kdybych neměl garáž pro svou motorku…

Pak mi našla ubytování se snídaní za 25 € a ukázala mi na mapě, kde to najdu, ale že prý paní nemluví anglicky, tak kdyby byl problém, ať jí zavoláme a že nám udělá překladatelku.

Nebylo to zapotřebí, s paní majitelkou jsem se domluvil anglicko-německy. Akorát, když jsem měl platit, tak jsem zjistil, že nemám dost hotovosti a karty nebere. Tak jsem jí řekl, že se půjdu projít a že cestou najdu bankomat. Paní mě seznámila s jejím mužem. Jsou to manželé, již zřejmě v důchodu, žijí zde a horní patro pronajímají hostům. Mají tu asi 4 pokoje, ale teď tu jsem sám.

Potom mě paní odvedla do pokoje, vše mi pečlivě ukázala, včetně toho, jak otevřít okno, nebo ventilačku, jak zavřít okenice a jak po vykonání potřeby spustit odvětrání.

Motorku jsem nechal na soukromém parkovišti na zahrádce penzionu, takže je myslím v bezpečí.

Osprchoval jsem se a v čistém oblečení vyrazil k jezeru, abych našel bankomat a začal hledat místo, odkud byla pořízena fotografie na puzzle.

Bankomat jsem našel bez problému, byl u banky vedle infocentra. Pak jsem se asi dvě hodiny toulal přírodou kolem jezera a zatím jsem onu kapličku z puzzle nenašel.

Když jsem se vrátil zpět, tak jsem zaplatil a paní se mě začala vyptávat, kam a kudy jsem šel. Pak mi začala vysvětlovat, kam se mám zítra podívat. Prý tu mají nějakou alpskou cestu a kousek odtud je zřícenina hradu. Pak mi popisovala hromadu dalších míst. Přinesla i různé prospekty s mapy pro motorkáře a začala mi plánovat dovolenou. Nevím, jak dlouho bych tam ještě byl, kdyby jí nezazvonil telefon a tím se náš rozhovor ukončil.

Jinak teď jsem u jezera Faaker See a bydlím v hotelu (foneticky) Vyliž a kousek od nás je zřícenina hradu Finkenstein. Hezká kombinace, ne?

Dnes najeto: 179,5 km

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (26x):


TOPlist