Pohádka o tom, kterak jsme se ženou poprvé dobyli Alpy

Jelikož jsme oba milovníci hor (já jako odpůrce zimy teda hlavně v létě), naplánovali jsme si výlet k našim rakouským sousedům do Alp. Původní plán byl jasný – zarezervovat hotel, nasednout do auta, dojet do kopců, tam se čtyři dny potloukat po okolí a pak autem nejkratší cestou zase pěkně nazpátek. S blížícím se termínem ve mně ale čím dál tím víc sílila myšlenka vyzkoušet si konečně ve dvou nějaký ten výlet za hranice na motorce. Vzhledem k tomu, že mým prvním větším strojem byla Jawa 640, která bez vážné závady nedojela ani do hospody, nebo pro rohlíky, byly motorky v mých očích vždy tak trochu nespolehlivým dopravním prostředkem. I když jsem s GPZtkou nikdy žádný problém na cestě neměl, stále jsem se velmi nerad pouštěl na delší trasy, vždycky mi v hlavě hlodal červíček co by, kdyby…
     Ani ve chvíli, kdy jsem se se svým nápadem poprvé svěřil své drahé polovičce, jsem se nesetkal s přílišným pochopením: ,,Co si vezmeme na sebe, kam to všechno dáme, neuveze nás to, co když bude pršet“, tak tohle všechno jsem měl v hlavě, všichni si asi dobře vybavujete, jak jste před první cestou řešili asi to samé. Zlom nastal až ve chvíli, kdy mi poštou dorazil set bočních cestovních tašek a tankvaku od Louise. K mému překvapení jsem všechny své krámy na pět dní pohodlně naskládal do tankvaku, přičemž obě tašky a zadní kufr zůstaly volné na všechny ty nezbytnosti, které s sebou tahají ženské, jako opalovací krémy (na hory?), plavky (na hory?) a další a další hromádky podobných pro chlapy nepochopitelných nesmyslů. V euforii, že na motorku nakonec asi fakt všechno navěsíme, jsem tak trochu pozapomněl, že by se ještě hodilo trochu zkontrolovat motorku, doplnit povinnou výbavu a tak. Když mi konečně došlo, že dovolená je už opravdu za rohem, bylo pozdě jak na prohlídku v servisu, tak na plánovanou výměnu pneumatik, takže jsem si nakonec všechno chystal a připravoval po večerech sám na poslední chvíli. GPZtka dostala WD-čkový a vazelínový zábal, dokonale jsem vydrhnul řetěz a nad pneumatikama s mizerným vzorkem jen rezignovaně mávnul rukou, že to už prostě nějak dopadne. Odjezd byl naplánován na neděli, proto mně vůbec nepřekvapila předpověď počasí, kde Zárybnická s úsměvem v oku okomentovala tropické počasí do soboty a pak příchod bouřek, studené fronty a dešťů. Ani mobilní aplikace nevěstily nic dobrého a od nedělního rána se displeje neomylně zabarvily do modrozelena. To mně přimělo přepadnout ještě v sobotu večer nedaleký Globus a pět minut před zavíračkou jsme si spokojeně odnášeli dva vodnické zelené nepromoky.

Den první

      Po probdělé noci tak nastal den D. Do sedmé hodiny svítilo do ložnice ranní sluníčko, poté se ale již podle očekávání zatáhlo a spadlo i pár prvních kapek. Otráveně jsem nanosil  a navěsil všechno na motorku, navlékl na sebe hromadu hadrů, pak už stačilo jen nastartovat, naskočit, zamávat starostlivým  rodičům a tradá. Dlužno říci, že na takhle navěšenou motorku jsme nebyli zvyklí sedat, takže mně hned při přehození nohy přes sedačku chytla luxusní křeč, zatnul jsem zuby a vyklepával jsem jí, až když jsme byli za rohem :-) Po chvíli se ale vše usadilo a vyrazili jsme směr Bečov, Mariánské Lázně, Planá až na hraniční přechod na Folmavě. Cestou se zatáhlo, ale nepršelo, takže pohoda. Až po příjezdu na Folmavu bylo vidět, jak v nedalekých kopcích v našem směru řádí živly, proto jsme hned aktivně sáhli po nepromocích (pro pobavení místních Vietnamských majitelů kasína). Ještě za české jsem natlačil do nádrže benzínu až po špunt a vydali jsme se vstříc černým cárům mraků, táhnoucím se až na zem. Hned po přejezdu do německa nás chytnul déšť, který kousek od Chamu na chvíli ustal, ale jen z toho důvodu, aby mohlo za chvíli začít to pravé vodní pólo. Po odbočce na silnici č. 20, která vede z Domažlic vlastně až do Berchtesgadenu jsme v neskutečném slejváku jeli skoro 100 kilometrů, díky mizerné viditelnosti se rychlost pohybovala někdy i kolem padesátky, auta na tom ale nebyla o moc líp, ani jim chvílema nestíhaly stěrače. Pak postupně déšť ustal a začalo být i docela teplo, takže jsme nepromoky zase shodili, svůj účel splnily na 100% jen mi trochu nateklo do rukávu. Dalších 100 kilometrů bylo nezáživných, jeli jsme 110tkou po krásné německé silnici placatou krajinou plnou obrovských lánů kukuřice, řepky a obilí. Pak už jsme jen sledovali, jak nám za tato plochá nezáživná krajina mizí za zády a po přejezdu řeky Inn u města Burghausen sledujeme, jak se na obzoru začínají formovat první zelené kopečky. To už bylo kolem druhé odpolední, proto stavíme na oběd v restauraci kousek od Tittmoningu, jméno si nepamatuji, ale vzhledem k počtu restaurací podél této pěkné cesty je to stejně jedno, je z čeho vybírat. Po obědě nasazujeme opět k cestovnímu tempu a po půlhodince míjíme obloukem Salzburg, abychom se o pár minut později poprvé zakousli do Alpského stoupání směrem na Berchtesgaden. Od tankování na Folmavě jsem najel už 300 kilometrů a s ohledem na svou alergii na přepínání na rezervu se ohlížím po pumpě. Vzhledem k naložení motorky očekávám, že spolkne klidně i 6 litrů na sto, proto je milým překvapením, když do nádrže po špunt doliju 11 litrů! Jednoduchým výpočtem se se tedy utvrzuji v tom, že GPZ je na dlouhé cesty stavěná. Na pumpě raději kontroluji ještě řetěz a přední pneumatiku, ta naštěstí vypadá, jako když jsme vyjeli, takže s mnohem lepší náladou vyrážíme na poslední kus cesty do Abtenau, kde máme ubytování. Zde se sluší dopsat, že mapa Německa, kterou jsem si před odjezdem pořídil jako dostačující i pro Rakousko, je nám celkem k prdu, po přejetí německo-rakouských hranic s hrůzou zjišťuji, že jsou v ní jen ty hlavní silnice a tudíž tam chybí většina cest, které jsem si vybral já. Přítelkyně proto zapíná navigaci v telefonu, což se nám zhruba za 14 dní celkem rapidně projeví na faktuře za telefon. 800 káčé za 5 kilometrů jízdy s navigací je bratru solidní palba, zvlášť, když se většinou jako naschvál před kruháčem navigace zasekla a já jezdil dokola jak blb do té doby, než se zase probrala…
Poslední kus cesty se cesta vine údolím podél řeky Lammer s výhledy na nedaleké skalnaté vrcholky Ténnských Alp. Do hotelu dorážíme kolem sedmé hodiny večer, akorát tak na večeři. Večer si v televizi zapínám finále mistrovství světa ve fotbale v němčině (zlatý komentář Míry Bosáka) a upadáme do klinické smrti.
Najeto 460km

Den druhý

    Ráno nás budí bubnování deště do parapetu, když vyhlédnu z okna, nevidím nic, než mraky až na zem. Otráveně se soukáme na snídani a přemýšlíme, co dál. Telefon slibuje ustání deště kolem poledne, takže vyrážíme zatím po svých na krátkou procházku do okolí hotelu, než déšť ustane. Po obědě se mraky trochu rozplynuly, takže jsme se dohodli na výletě k nedalekému vodopádu u města Golling, je to od nás asi 50 kilometrů. Cestou k vodopádu ještě míjíme turisty narvané parkoviště, zatím netušíme proč, takže jedeme dál. Vodopád je super, cca. 15 metrů vysoký a celkem fotogenický, dojet se dá asi 200 metrů pod něj, kde je parkoviště, šplháme do kopce kolem nádherného potoka s čirou vodou  a pak po kluzkých lávkách až na vrchol, vřele doporučuji, zážitek parádní.

Cestou zpět prohlížíme mapu a zjišťujeme, že k prasknutí narvané parkoviště patří k přírodní památce jménem Lamerklamm. Jde o cca.2 kilometry ostrého kaňonu řeky Lammer, celou cestu člověk jde po metr široké lávce, vytesané do skály ve výšce od deseti do dvaceti metrů nad zelenou divokou vodou. Zajímavostí jsou značky na skále, které značí, jaké výšky v kaňonu dosahovala voda za povodňových stavů, kdy se už tak divoká řeka měnila v živel o hloubce i 30 metrů. Výhodou je, že rezervace leží přímo u silnice, parkoviště je hlídané, ale v Rakousku se asi stejně nekrade, jak tak sleduji ostatní plně naložené opuštěné motorky s výbavou položenou na sedačkách.

Cestou zpět se rychle kazí počasí, do hotelu vcházíme přesně s prvními kapkami deště.
Najeto 120 km

Den třetí

     Třetí den jsem věnovali pěšímu výstupu na nedaleký vrchol Schober, vyrazili jsme za deště s nulovou viditelností, z vrcholu nebylo takřka nic vidět kvůli mrakům, hezky se udělalo až ve chvíli, kdy jsme se vraceli zpět k hotelu. Motorka zůstala celý den zaparkovaná.
Nenajeto nic

Den čtvrtý

       Na čtvrtý den jsme si naplánovali tu největší část strávenou na motorce, hlavně z důvodu lepší prognózy počasí. Od rána bylo sice pod mrakem, ale nepršelo, takže jsme se vydali na cestu do Berchtesgadenu, cílem bylo jak město samotné, tak alespoň pár fotek Hitlerova orlího hnízda. Cestu jsme si zpříjemnili výjezdem po známé motorkářské silničce Rossfeld Panoramastrasse. Na ní se člověk napojí ve výšce kolem 850 m.n.m., aby během chvíle vystoupal na hřeben vysoký skoro 1600 metrů. Na vrcholu hřebene je krásný výhled na Ténnské Alpy, město Berchtesgaden a když viditelnost dovolí, i na nedaleký Salzburg. Orlí hnízdo je odtud také nadohled, neváhám a fotím

 Cestou dolů si člověk užije parádního asfaltu a spousty vraceček, podle brzdných drah končících občas až na svodidlech to tu někdy musí být celkem zábavné, my se ovšem držíme předpisů a jedeme rozumně. Dalším cílem dne je jezero Königsee, ležící kousek od Berchtesgadenu. Cesta vede pouze k jeho konci a vzhledem k tomu, že jezero leží v celkem hlubokém údolí mezi strmými svahy, nedá se na motorce ani objet, k prozkoumání musí člověk využít služeb místních loďařů. Za 25 Éček na osobu je možné absolvovat cca. 3 hodiny trvající výlet na konec jezera s úchvatnými výhledy do okolní přírody, čas už nás bohužel trochu tlačí, takže bereme za vděk pouze hodinovým výletem na pramici, kde pohon obstarávám já. Průzračná a překvapivě i docela teplá voda láká ke koupání, čehož rádi využíváme.

Po hodince strávené na loďce se vydáváme z Berchtesgadenu zpáteční cestou do Abtenau, tentokrát už nebloudíme a jedu po paměti jako starý rakušák. V hotelu ovšem nezastavujeme a pokračujeme dál směrem na historické město Hallstatt. Starodávné městečko na břehu jezera, plné úzkých uliček a tajemných zákoutí vypadá v zapadajícím slunci jako z pohádky, chvíli se procházíme a fotíme, co se jen dá, poté ovšem pokračujeme dál, zajímá nás totiž ještě ledovec Dachstein

  K lanovce naštěstí dorážíme deset minut po zavíračce, při představě, že bych se měl nechat přemluvit a vlézt do kabinky, která se za chvilku kolébá 300 metrů nad zemí, se mi dělá blbě ještě dneska

  Výhled na Dachstein z pro mě mnohem příjemnější perspektivy ( ze země) si vynahrazujeme u nedalekého jezera Gosausee, odkud je ledovec krásně vidět a nechybí ani celkem zajímavé grafické srovnání velikosti ledovce před sto lety a dnes

  Poté už míříme zpět do hotelu, na večeři dorážíme těsně před osmou večerní.
Najeto 320 km

Den pátý

      Ani jsme se nenadáli a nastal den poslední, den odjezdový. Nabalení věcí na motorku bylo dílem chvilky, vešlo se kupodivu i pár drobností na památku, takže jsme se kolem deváté těžkopádně nalodili a hajdy k domovu. Počasí panovalo pro naši dovolenou opět typické, to znamená mraky až k zemi a déšť. Cestou jsem chtěl prozkoumat ještě jednu zajímavou cestu - Postalm Panoramastrasse. Za dobré viditelnosti by slibovala parádní výhledy na nedaleký Dachstein a Ténnské Alpy, my si ovšem užíváme dohlednosti tak kolem 100 metrů, tak raději bedlivě sleduji mokrý a nebezpečně kluzký asfalt pod koly. Hned po pár metrech za mýtnou bránou (2 éčka) dostávám v zatáčce výstavní smyk a všechno vyrovnávám jako plochodrážník na poslední chvíli, od té doby jedu celou cestu kolem třicítky se smrtí v očích. Po vyjetí na první vrchol se konečně zlepšuje viditelnost, takže pořizujeme nějaké fotky, během toho mě míjí motorkář na Bavoráku Géesu a jede zatáčku dvacítkou s nohama u země, asi měl před chvilkou v některé z utažených zatáček podobnou zkušenost s namydleným asfaltem, jako já.
 

Po vystoupání na vrchol nás čeká 10 kilometrů dlouhý sjezd, končící až ve městě Strobl, to už jsme nadohled Bad Ischlu. Tady najíždíme na hlavní silnici a během chvilky jsme u jezera v Gmundenu. Obzvláště doporučuji navštívit městečko Traunkirchen, atmosféra hodně podobná Hallstattu, překrásný kostelík na břehu jezera a vůbec spousta fotogenických zákoutí.

Po odpočinku na břehu jezera nasedáme na motorku a vyrážíme už na méně záživný kus cesty, nejdříve směrem na Vöcklabruck, pak přes Ried až do Passau. Silnce z Vöcklabrucku do Riedu je celkem pěkná, klikatí se v polích mezi upravenými rakouskými vesničkami, nechybí zde kvalitní asfalt a dobře čitelné zatáčky, takže si tenhle úsek za řídítky celkem užívám (přítelkyně už asi méně). Od Passau už je ale cesta nudná, člověk už na obzoru vidí Šumavské vrcholky, ale přitom je to pořád táááák daleko. Nutno také říct, že cestou z Passau už mezi auty přibývá českých SPZtek, to v praxi znamená zvýšení rizika magora za volantem o minimálně 100%, takže najíždím ke krajnici, držím na tachometru 110 a hypnotizuji zrcátka, jestli nás někdo zrovna nechce zezadu sestřelit. Během stoupání k hraničnímu přechodu Strážný se ochlazuje z příjemných 25 stupňů na 15 a to jsme se těšili, jak se na Lipně vykoupeme. Byť už zase svítí sluníčko, po silnici se valí proudy vody, vypadá to, že se tudy prohnala pěkná průtrž. S vidinou nějakého příjemného ubytování na Lipně odbočujeme po přejetí hranic na Lenoru a Volary a míříme na jihovýchod přímo k přehradě. Už umíráme hlady, takže zastavujeme ve Vysoké peci v penzionu U Kukačků, obsluha i jídlo super, ale rádi bychom zamířili ještě kousek níže podél přehrady, zítra bychom se ještě rádi podívali do Krumlova. Ptám se tedy obsluhy, jestli je možné se tady někde v okolí vykoupat, přičemž mě nasměrují směrem do nedalekého kempu. Dojíždíme tedy k vodě s vidinou osvěžující koupele, v kempu ovšem vidíme jen samé karavany, hlava na hlavě, břeh obležený rybáři a všude celkem bordel. Přítelkyně tedy koupání ihned vzdává, avšak já jako správný táborník jdu do trenek a klusem do studené vody. Vystřízlivění přichází ve chvíli, kdy po třiceti metrech chůze od břehu mám vody stále po pás a bahna nad kolena. Za hrdinského pobízení drahé polovičky si alespoň namáčím hlavu a po rukou lezu z vody. Jsou čtyři hodiny odpoledne, my sedíme na břehu Lipna a přemýšlíme, kam dál. Kde zase hledat ubytování? Chce se nám vůbec? Nakonec se shodujeme, že nechce. Zadky nás ještě nebolí, takže se během chvilky shodujeme, že Krumlov počká do barevného podzimu a pro dnešek dáme přednost domácí postýlce, však už to zase tak daleko není. Mokré a zablácené hadry mizí v tankvaku a jede se domů! Celou dovolenou jsem se těšil na jihočeské vesničky, tak si je teď užívám. Jedeme celkem pěknou silnicí směrem na Prachatice, Vimperk, Strakonice, Horažďovice a Klatovy do té doby, než se ozve docházející benzín. Však už bylo na čase, naposledy jsem tankoval včera v Gosau a od té doby už máme najeto zase 370 kilometrů! Při krátké zastávce v Domažlicích měním plexisklo na helmě za čiré, protože se už začíná stmívat. Z Domažlic už jedu důvěrně známou cestou, proto na silnicích bez provozu neváhám chvílemi trochu pospíchat, vidina postele je prostě silná. V jedné zatáčce na oblíbené trase Bečov nad Teplou – Mnichov potkáváme krásného kolouška, asi brášku Bambiho. Jen zastříhá ušima a mizí v lese, mé vykuchané výfuky mu asi nezní tak libozvučně, jako mně. O poznání opatrněji tedy pokračujeme těch pár kilometrů, které nám zbývají domů, abychom, těsně před půlnocí triumfálně zakotvili před vrátky. Když zarachotily klíče v zámku, bylo zřetelně slyšet dunění, jak rodičům padají kameny ze srdce, že jsme to ve zdraví přežili.
Najeto 675 km

Závěr

      Co říci závěrem? Snad jen, že jestli jsem se na nějakou cestu rozhoupal vyrazit i já, musí to dokázat už každý... Je mi jasné, že tyhle vzdálenosti někteří z vás jezdí za víkend, zatím jen tiše závidím, ale doufám, že tato cesta byla jen začátkem.    
    Respekt ve mně budí každý, kdo se na cesty vydává na Jawách, fichtlech, Babettách, pak také ti, kteří v cestě za dobrodružstvím neváhají vstoupit do zemí, kam bych se osobně bál strčit nos. Naše cesta, ač nevynikala délkou ujeté trasy, ani převýšením, asi vlastně skoro ničím, byla jedinečná tím, že byla první. Obrovsky mě překvapila motorka, s jakou bravurou zvládla na svůj celkem nízký objem váhu dvou lidí a narvaných tašek, za celou cestu jsem neměl jedinkrát pocit, že bych se na ni nemohl spolehnout. Svezla nás nádhernou přírodou, přežila suché asfalty s náklony na hranu i jízdu krokem v průtržích mračen, všechno skromně, nenápadně. Celou dobu jsem si liboval nad tím, jak to všechno zvládá, jenže vždycky až do chvíle, než se začal ozývat otlačený zadek, kdy už člověk nevěděl, jak si sednout, podle vrtění na zadní sedačce na tom přítelkyně nebyla o moc lépe. Právě v oněch chvílích, kdy nás cestou míjely narvané cestovní motorky s vysmátými Rakušáky, padlo rozhodnutí, že ač je GPZtka s ohledem na její věk stále úžasný stroj, na Grossglockner příští rok vyrazíme na stroji jiném, větším, silnějším, vhodnějším k napakování kufry a jízdě ve dvou. A osud tomu asi chtěl, abych druhý den po návratu z dovolené měl možnost spatřit červenočervenou Hondu VFR… Ale o tom až někdy příště...

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE