Nejdelší ledová jeskyně na světě

Dvoudenní výlet do Rakouska na prohlídku nejdelší ledové jeskyně světa. Trasa: Česká republika - Německo - Rakousko a zpět.

Nejdelší ledová jeskyně na světě

Kapitoly článku

Jsem sice takový přerostlý motorkářský kuře, to snad ale neznamená, že budu jezdit jenom kolem komína. Při neustálém pročítání cestopisů tady na serveru mne upoutal cestopis o výletu do nejdelší ledové jeskyně na světě - Eisriesenwelt - nacházejíci se v pohoří Tennengebirge v Rakousku nad městečkem Werfen.

http://www.eisriesenwelt.at/site/content/CB_ContentShow.php?coType=home&lang=EN

Motorka stála ještě zazimovaná v prodejně, řidičák byl zatím v nedohlednu a já už pomalu plánoval cestu. Mělo to být překvapení pro můj Batůžek, ale znáte ženský, jen jsem se zmínil a nastal křížový výslech. MY sednem na koně, vyrazíme vstříc dobrodružství a neřešíme co a jak. Ony musejí mít plán kdy, kde, jak, za kolik, kam atd. Takže pravda musela ven a od toho dne jsem se už těšili oba.

Den 1 - neděle 4.7.2010

A máme tu den D............., mám volno, a protože  to byl náš první větší výlet a navíc za hranice, tak balení trvalo dlouho. Ještě nemám postranní kufry, tak musíme zavazadla připoutat na nosič za opěrkou, už se nám to jednou za jízdy svezlo málem až na zem, takže připoutat pořádně, nerad bych sbíral zavazadla někde na dálnici.
Každej normální motorkář vyrazí samozřejmě ráno, my jsme vyrazili kolem poledne. Pojedeme po D5 na Plzeň a za Valíkem to střihneme na Klatovy a za Železnou Rudou opustime matičku zemi. Sotva přejedete hranice, má člověk pocit, že je v jiném světě, pěkná silnice, jiní řidiči, lepší značení... I když je to do Passau ještě přes 80 km, navigace může být v klidu, protože cedule jsou téměř na každé křižovatce.
V Pasově jsem si nevšiml, že je tu soutok tří řek - Inn, Dunaj a Izz, odbočka na most směrem Salzburg stále nikde, městské domy vystřídala divoká vegetace, zastavujeme na asi poslední autobusové zastávce za městem. Pohled do mapy ukazuje na chybu řidiče a navigátora. Zapínám chytrou krabičku, naháním satelity a vyrážíme zpět do centra Pasova a do dopravní špičky, která tu právě probíhá.
Výjezd z města už je bez chyb, míříme do Eugendorfu, kde je také prodejna Louis. Dost se setmělo, ani ne kvůli denní době, spíš se něco žene, a tak i s přibývajícím časem uvažujeme o noclehu. Byl jsem naivní, když jsem si myslel, že mimo sezónu nebude problém najít spaní. Buď mají opravdu plno, nebo nemaj rádi motorkáře... Teď už koukáme i po draze vypadajících penzionech, ale ani tam o motorkáře nemají zájem.
Nakonec ale máme štěstí, malé městečko Henndorf am Wallersee v Rakousku (47.894737,13.177071), klasický stylový dům, příjemná paní, motorka v garáži s traktorama, ale 27 éček na osobu se snídaní není zrovna málo, ale už se stmívá. Moc se nerozmýšlíme a berem! Sotva odložíme motorkářský hadry, spustí se ukrutnej slejvák a prší a prší... Proběhne očista, něco k jídlu, noc ve dvou a ráno zase prší, prší a prší...

Den 2 a 3 - pondělí a úterý 5.-6.7.

Jdeme na snídani, jsme tu sami a vše je fajn. Kolem jedenácté se počasí trochu umoudří a my vyrážíme, ještě je hodně mokro, tak jedeme opatrně. Před Eugendorfem je dlouhá kolona, takže kličkujeme, jak se dá. Louis je hned zkraje města, kupuji nějaké plánované drobnosti jako třeba veledůležitej teploměr motorového oleje, a protože začalo zase velmi vydatně pršet, kupujeme ještě neplánovaně nemok pro můj batůžek.
Ten tuningovej doplněk musí samozřejmě hned na místo, uzávěr oleje jde tedy do pytlíku a na jeho místo šroubuji nový teploměr. Hned zjišťuji, jak "úžasná" je to věc, za jízdy na něj není vidět, leda že bych běžel vedle motorky, nebo se musím úplně vyklonit a ještě koukat za jízdy k zemi. No nic, hlavně že tam je a funguje...
A my míříme na Salzburg, na tu chvilku nechceme platit dálnice, takže to valíme po pěkný státní silnici. V Salzburgu je zase provoz a my máme trochu problém najít tu správnou silnici na Werfen, nájezd na dálnici by nám cestu zkomplikoval. K Werfenu dorazíme asi kolem třetí hodiny. Hmm... a kde je ta přírodní zajímavost? Hele, cedule, a následuje další a další, jedeme tedy po šipkách, míjíme záchytná parkoviště pro autobusy. Cesta se zúžila a kroutí se lesem do prudkého kopce. Zaparkované plechovky lemují silnici k pokladně a nás organizátoři posílají nahoru, kolem kolony plechovek čekajících na zaparkováni jedeme tedy ještě několik serpentin mezi zaparkovanými plechovkami a nahoře u pokladny nás další organizátor posíla stranou na speciální motorkářské parkoviště... a vono tam fuck je! Plácek stranou asi pro dvacet kousků s pěkným výhledem do údolí, my jsme tu sami. Zajistíme motorku, přikrejeme ji plachtou.
S těžkým srdcem necháváme motorku na pospas osudu a jdeme pro vstupenky,  teď už po vlastních do pokladny. Je to zároveň prodejna suvenýrů a všeho, co s tou ledovou "dírou" souvisí. Od pokladny cesta lehce stoupá k lanovce, která nás vynese po strmé skále asi o půl až jeden kilometr výš. Je zde restaurace a všudypřítomný výhled na okolní hory a údolí, to už jsme totiž 1575 metrů nad mořem.
V dálce je vidět ona díra do nitra země. Na kafíčko v restauraci už není čas, jestli to chceme dnes stihnout, musíme zrychlit do prudšího stoupání propleteného serpentinami, pod kterými vidíme lidi jdoucí dolů, které jsme předtím potkali nahoře.
Jeskyně se nachází ve skalním masivu z bílého kamene. Je 16:06, poslední výprava do jeskyně je v 16:30, čekáme tedy s ostatními u vchodu. Asi je tam zima, mezi vycházejícími jsou rodiče s malým klukem, a ten doslova nahlas cvaká zubama, že by mohl štípat kabely. Dostali jsme instrukce co a jak, například nás čeka 700 schodů nahoru a 700 schodů dolů, nesmí se šlapat mimo trasu, fotit atd... Z obrazků jsem se těšili na ledové scenérie, jenže tam byla tma jako v pr... Někteří, jako třeba já, jsme dostali jakési (asi lihové) kahany, a těmi svítili na cestu i pro ostatní. Kdykoli se průvodce otočil, cvakaly blesky fotografických přístrojů a on odpovídal "Don't photos, please!", a zase dokola...
Jeskyně je dlouhá 42 km, pro veřejnost je přístupný pouze 1 km, zážitek je to opravdu nečekaný. Na naše poměry je hlavní dóm opravdu obrovský. Na několika místech je slyšet ledová řeka. Návštěva končí, vycházíme ven, kde je ještě stále teplo, foťák se úplně orosil, radši ho vypínám, aby nedošlo ke zkratu...

Cesta dolů byla přeci jen jednodušší, motorka stojí na stejném místě, přibyly další tři. Z pěkného počasí zase sešlo. Už krápe, ba ne, prší, homen nemoky, a teď už leje. Odjíždíme mezi posledními, plazíme se prudkými serpentinami dolů. Čas letí, leje a my už víme, že domů to nestihnem. Cesta se nějak hledá sama a já tahám za plyn, abychom to stihli aspoň do stejného penzionu v Henndorfu, mohli bychom si ráno prohlédnout nedaleké jezero Wallersee. Smůla, maji plno...
Je zhruba 21:00, pochybuji o dnešním noclehu a navrhuji pokračovat v jízdě. Je zrovna taková ta tma, kdy si nevidíte ani na dlaně. Mažeme si to po dálnici, když najednou motorka zdechla! Tma jako trám, nemáme tušení, kde přesně jsme, žádná obec ani obydlí není v dohledu a motor nevrči. Zkouším ještě za jízdy nastartovat, nic. Zastavujeme u kraje, zezadu cítím mírnou paniku. "Co budeme dělat? Co se stalo? Umíš to opravit?" Hlavou se mi honí různé scénaře, třeba jak tlačíme 290 kilo železa za tmy někde v Německu po dálnici atd. Přemýšlím, co jsem dělal, než Boubelka chcípla, "...protahoval jsem si ruku!". Je tam malá červená páčka, přesunu ji do opačné polohy, otočím klíčkem, mačkám startér a připadám si jako trouba. Nasedáme a mažem kilometr za kilometrem.
Jedeme směrem na Strakonice a hned u první pumpy za hranicemi mne pumpař poučuje o nebezpečnosti jízdy večer na motorce. Přiznávám, že do té doby jsem si střet s lesní zveří ani neuvědomil. No nic, musíme jet, naštěstí střet se zvěří se nám vyhnul. Těžknou mi záda a teď už i přilba... co to je?! Ona spí, normálne se na mě položila a usnula mi na zádech za jízdy! Trochu zmírním, ale jedeme dál. Jsou asi tři hodiny a i mě se zavírají oči, zastavuji u autobusové zastávky, motorku zastrčíme dovnitř a usadíme svá unavená těla na lavičku, kde se asi po hodině a půl probudíme zmrzlí v poloze ležmo s přilbami na hlávach. Zdá se, že nás tu někdo navštívil, ale nic se neztratilo. Zkřehlí, zkroucení a ztuhlí nasedáme na Boubelku a pokoušíme se pokračovat v cestě domů. Domů dorážíme krátce po osmé hodině, cestou do postele odkládáme naše svršky, honem pod peřinku a dobrou noc. Bylo to fajn, všem doporučuju!

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.17
Známkováno: 18x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist